„Byla temná noc, dokonce temnější, než si nyní představujete. Vítr se opíral do okenic, které svým skřípotem strašily malé děti, jež se schovávaly pod peřinou. Lehce poprchalo a po lesklé dlážděné cestě kráčel starý muž. Opíral se o berle, třásly se mu nohy a tiše si pozpěvoval.

Za každého jiného času by vám to připadalo zcela normální, jenomže on tam šel až poté, co odbila půlnoc. Tou dobou venku nikdo nebyl, jen v dáli sem tam zaštěkali psi. Starý muž ve skutečnosti směřoval k místnímu hřbitovu. Šel dál a dál. Prodíral se mezi náhrobky, až našel ten, na němž stálo jméno, které dobře znal – bylo totiž jeho. Smířeně poklekl a půda pod ním se zachvěla. V nedalekém keři se ale znenadání cosi pohnulo, a pak najednou –"

Popravdě ani nevím, kdy jsem začala vnímat Tommyho vyprávění. Po našem příchodu jsme si nejprve prohlédli celý prostor kráterové prohlubně, určili si nejlepší část na rozdělání ohně, a vzápětí přišlo na řadu – když to tak řeknu – poflakování, klafání a jistojistě zasloužené odpočívání. Mimo jiné nám i Faith s Ralfem konečně sdělili pár informací o těch ještěrech.

„No tak, Tommy! Takhle to přece nemůžeš utnout, co se stalo pak?" zvedl k němu prosebný pohled malý Tim. Byl u mého bráchy nejblíže a zjevně už od počátku příběhu zaujatě poslouchal.

„Hm, to nevím," pokrčil Tommy rameny a jeho vyprávěcí, krapet vážný obličej změnil opět na ten jeho typický. „Dál jsem to ještě nevymyslel."

„Ach jo," povzdechl si Tim smířeně, „ale skončilo by to dobře? Viď, že ano? Já nemám rád špatný konce, už teď se trochu bojím."

Tommy k němu stočil starostlivý pohled. Během jeho předešlého monologu si hrál s jedním cípem deky, nyní na to ale dočista opomněl. „Jasně, že by to nakonec dobře dopadlo," pousmál se nejistě.

Do prkýnka, projel mi hlavou až moc slušný popis situace. Do této chvíle mě ani nenapadlo, jak těžké to musí být pro Tima. Kolik mu přeje je? Tak dvanáct, ne-li méně?

Jsme utábořeni ve vyhaslé sopce, spíme na nepohodlné, kamenné zemi. Po zdejším sektoru pobíhají nějací ještěři, kteří by nás bez problému roztrhali na kusy. Odhadem je tak dvacet metrů pod námi několik výbušnin, a to ani nemluvím o tom, co všechno ten malý klučina musel zažít, když pobýval v Desmondově bývalé skupině.

Některým z nás už bylo osmnáct a všechen ten nával stresu, strachu a věčné beznaděje jen tak tak zvládáme. Nedovedla jsem si proto ani představit, jaké to musí být pro malého kluka, jehož dokáže vystrašit i krátký příběh od Tommyho.

Poposedla jsem si o pár centimetrů dál ve snaze najít lepší místo. Bohužel se ani zde žádný pohodlný kousek země nenacházel, a tak jsem to vzdala a opět si položila hlavu na rameno Bena, jenž posléze nesouhlasně zamumlal, páč jsem si dovolila ukradnout mu kousek deky.

Usmála jsem se, přičemž jsem ho pohladila po zamračené tváři. „Taky tě mám ráda," neodpustila jsem si.

„Hm," zabručel a těch pár milimetrů si znovu přitáhnul k nohám, načež se vítězně zazubil. „Páni, málem bych zapomněl," dodal náhle.

„Copak?" pobídla jsem ho. „Máme přece fůru času, což je docela vtipný vzhledem k tomu, že vlastně žádný čas nemáme." To nedávalo smysl. „Jakože nemůžeme odejít z kráteru, uvízli jsme tu na noc. Takže máme čas i nemáme."

Už zase moc mluvím, sakra.

Povšimla jsem si, jak s nečitelným výrazem pokýval hlavou, zjevně neposlouchal, co říkám. Tentokrát jsem za to byla i ráda. Měl přivřené oči, sledoval oheň a topil se ve svých myšlenkách. „Když to bude znít moc lacině a přeslazeně, máš právo mi dát pohlavek a říct mi, abych raději –"

„To sebevědomí ti teda pořád lítá z výšin do bodu mrazu," zasmála jsem se mu tlumeně do ramene.

„Zavři oči," řekl narovinu. Ovinul mi jeho zdravou ruku kolem ramen, a tak jsem se k němu zprvu přitulila a až teprve s pohledem upřeným na mihotající se stíny od ohniště jsem udělala, oč mě žádal.

„Máš?" otázal se a v momentě, kdy jsem přikývla, pokračoval: „Hlavně je neotvírej a představuj si živě má slova." Nastala dlouhá odmlka. „Park v barvách podzimu. Jsme tam spolu. Když zvedneš hlavu, můžeš si povšimnout, že je obloha plná hvězd. Předtím ale, než jsme došli sem, jsme se přecpali báječnou večeří, po níž jsem tě vzal... Hm, do kina, ano. Přesně tak. A dávali... Co to mohlo být za film?"

Na zlomek vteřiny jsem se zapřemýšlela. „Mám takový dojem, že jsme si spletli sál a skončili jsme tak mezi malými dětmi, co se přišli podívat na Dobrodružství malého zajdy."

„A jo," přitakal, „alespoň ten slaný popcorn nám chutnal."

„Sladký," připomenula jsem mu.

„Myslím, že jsme měli oba," rozhodl zas on.

„Proč tohle děláme," zašeptala jsem s očima stále zavřenýma. Navíc mě popadl dojem, že to snad ani jako otázka nevyznělo.

„Dneska mě zarazilo špatný svědomí. Došlo mi, že jsme zmeškali naše měsíční, dvouměsíční i tříměsíční výročí," vysvětlil a já v jeho hlase rozpoznala jak smutek, tak i drobné pobavení. On si prostě najde čas na žerty vždycky a všude. „Rád bych ti něco dal, ale momentálně jsou dostupné leda tak kameny. Chceš kámen?"

„Chceš ty snad ten pohlavek?" vyhrkla jsem a otevřela oči. Odtáhla jsem se – ale jen o trochu, abych mu lépe viděla do tváře. „Tímhle se ty přece vůbec trápit nemusíš. Co blázníš? Mně to přece bohatě stačí tak, jak to je. Jsme tu spolu, víme, že jsme oba v pořádku, a to je hlavní."

„To jo, ale já jen –" utichl opět na několik sekund, během nichž hleděl kamsi do ztracena. „Ani nevíš, jak moc bych si přál, abychom žili jinde. Někde, kde bychom nebyli pořád pod dohledem a kde by všechny naše kroky neurčovali. Někde, kde bychom byli svobodní. Za těmi zdmi čeká velký svět. Chtěl bych ho jednou poznat."

„Poznáš ho dřív, než zítra zapadne slunce," nahnula jsem se, abych mu políbila starostlivou tvář. „A pak půjdeme do toho kina," pousmála jsem se, „ale nejdřív jsem Faith slíbila návštěvu pizzerie a kavárny, pokud by ti to nevadilo."

„V pohodě," odvětil a zaklonil hlavu, tudíž již seděl kompletně opřený o kamenný okraj kráteru a sotva to dořekl, zívnul si. „Netušíš, kolik tak může být?"

Krátce jsem se zamyslela. „Tak jedenáct. Zbývá ještě asi pět hodin, než bude zcela bezpečné vylézt z kráteru," poznamenala jsem nakonec.

„Fajn," zašeptal a pohlédl před nás – všichni ostatní už dávno poklidně oddechovali. „Nejspíš bychom měli taky doplnit síly."

„Asi máš pravdu," souhlasila jsem a té noci jsem po dlouhé době usínala s pocitem klidného vědomí a bezpečí.

...

Hluboce se nadechnu a párkrát zamrkám.

Na kůži cítím dotek chladné noci, lehce poprchá.

Odvážím se rozhlédnout.

Znáte také to, když se například díváte na nějaký film, a posléze se vám o něm i zdá? Klepu se zimou, možná i samotným strachem. Mé oči pochybovačně hledí na malou branku, jež vede přímo na obrovský hřbitov, o němž nám vyprávěl Tommy.

Vstoupím na dlážděnou cestu – od deště se leskne a vypadá jako nová. Jinak je vše kolem starší, dokonce i mezi náhrobky rostou mnoholeté duby. V dáli slyším skřípání okenic, vichr je každým krokem silnější. Měsíc se nachází v půli své cesty a celá obloha se pyšní třpytem hvězd.

Pak nastražím uši, neboť k nim dolehne nedaleký pláč.

Rozběhnu se po cestě, míjím nespočet řad, kde jsou od sebe oddělena místa posledního odpočinku. Na úplném konci hřbitova klečí starý muž a pláče u svého hrobu. Nervózně se zachvěju a další krok si pečlivě rozmyslím. Mohla bych utéct, nebo bych se mohla dozvědět, co dalšího mi tento sen nachystal.

Chata.

Rokle.

Jeskyně.

Hřbitov.

Jsou to jen snová místa, na nichž nesejde? Kdo ví, ale tušila jsem, že bych měla věnovat daleko větší pozornost jejich dějovému obsahu. Snaží se mi snad podvědomí něco naznačit? Nejraději bych nad tím ale jen mávla rukou, neboť jsem o snech věděla jen ve snu.

Což situaci jaksi stěžovalo.

„Omlouvám se, ale... jste v pořádku?" otážu se a přisednu si k muži.

Pravou dlaň má položenou na mramorové desce a hledí na text, který je zde vyrytý. Většina slov je porušená natolik, že se nedají přečíst. S kapkou představivosti ale zjišťuji, že jeho jméno začíná pravděpodobně na N, či M. Příjmení je zcela nerozluštitelné. Datum úmrtí značí osmnáctého dne nejasného měsíce, to je ale vše. Čím déle tady s tím mužem sedím, tím více smutku pociťuji.

Proč nám nemohl Tommy vyprávět třeba pohádku? Proč to musel být zrovna hřbitov proboha?!

„Děkuji za optání, jsem naprosto v pořádku," pronese po chvíli, již nevzlyká a jeho hlas je podezřele silný. Netřese se.

Vrátím k němu zrak a těžce toho zalituji. Namísto toho starého muže vedle mě stojí postava zahalená v černém. Tentokrát nemá žádný obličej. Jakože doslova žádný, v kapuci panuje prázdnota. Jediné, co spatřím, je obláček zmrzlého dechu, který stoupá k nebi.

„Čas je tak prchavý, nemyslíš?" zeptá se bouřlivým hlasem. „Tento muž to má již za sebou, ale smrt si jednoho dne přijde pro nás všechny."

„Vážně?" vyhrabu se urychleně na nohy a oklepu si kolena. „Teď si budeme hrát na filozofy, kteří zkoumají otázky života a smrti?"

Zcela mé rozhořčení ignoruje. „Rozhlédni se, leží zde tolik nešťastných duší. Kde jsme se to jen ocitli?" ptá se a já si pomyslím, že pokud by měl obličej, nejspíš bych uviděla i zaslzené oči.

„Jsme na hřbitově," protočím oči, a vzápětí udělám krok zpátky. „Ale proč tady jsme? Co po mně vlastně vůbec chceš, ty blázne?!" Zkouším si udržet pevný a odhodlaný postoj. Stejně jako minule se i nyní mermomocí domáhám pravdy.

„Vtipné, jak mě v životě všichni bláznem oslovují," pronese pobaveně. „Vše potřebné už přece víš, vidíme se tedy naposledy," odpoví mi posléze alespoň na něco.

„Počkat, jak jako: to je vše? Chceš tím říct, že je tohle můj poslední sen? Tedy, co se týče těchto divných snů?" nadzvednu překvapeně obočí.

Vtom se ale ozve třepot křídel a já stočím pohled na vrch mramorového náhrobku – sedí na něm černý havran. Sotva mi ale dojde, že se jedná o pouhé odlákání pozornosti, zjišťuji, že neznámá postava opět zmizela. „Kruci," vypustím a následně tiše zanadávám.

Co mám dělat? Proč se cítím tak ztracená? Jako bych už tak neměla v životě dost hrůzu nahánějících situací. Ten muž říkal, že se nacházím v mém posledním snu. Po probuzení ale zase vše zapomenu.

Tak k čemu to všechno? Dělá si ze mě má mysl jenom srandu? Můžou za to sektory? Tvůrci? Nebo já sama?

Chci odsud pryč, ale nejdřív se o něco pokusím. Začnu se dívat kolem sebe, a to s tou největší vervou a pečlivostí. Uvědomuji si každý detail, hrnu si do hlavy tisíce myšlenek o tom, že by to přece jen mohlo být důležité. A že si to pamatovat musím.

Soustředím se natolik, až mi nával informací zastíní rozum. Opakuji si pořád to samé dokola, snažím se, jak jen to jde. Budeš si to pamatovat, budeš!

Musíš!

Náhle se ale vše přeruší.

Zůstanu strnule stát, když se v nedalekém keři cosi pohne. K mým uším dolehne zapraskání větviček. Snažím se nepropadnout panice, jen se začnu pomalu a tiše vzdalovat. Nepronesu ani hlásku, topím se opět v mých otázkách.

Mohl by to být někdo z mých přátel? Většinou tomu tak v těch snech bývalo, ač v tomto okamžiku této úvaze nevěřím. Z keře se blíží stín, jeho původce stále vidět nedokážu. Opravdu se již potřebuju probudit, pomyslím si. Ale jak?

Rozhlédnu se na obě strany, když vtom se mi najednou připlete pod nohy kořen. Jelikož jdu až do nynějška pozpátku, nemám nejmenší šanci, abych se na nohou udržela.

Padám na chladnou zem.

A očekávám bolestí pád, který nepřichází.

...

„Kate, vzbuď se!"

Sny.

Sny.

Pamatuji si sny.

Vyděšeně jsem sebou trhnula a zeširoka otevřela oči. Můj zrychlený dech nešel zprvu vůbec zpomalit. Zmateně jsem se rozvzpomněla, kde že to vlastně jsem. Kamenná stěna za mnou, obří prohlubeň kráteru přede mnou, spící osoby – tedy moji přátelé a Ben, který mě celou tu dobu držel v objetí.

„Hej, je to dobrý," hladil mě po zádech a šeptal, „byl to jen zlý sen."

Nezmohla jsem se ani na slovo. V hlavě mi třeštilo, jenom přemýšlet mě nehorázně bolelo. Stalo se snad něco? Proč mám najednou pocit, jako bych chtěla něco říct? Něco důležitého?

Co jsem to... co jsem to chtěla říct?

Zevnitř mě po kousíčkách užíraly úzkost, děs a zmatek. Plno otázek a odpověď na dosah, ale přesto mi v jejím poznání cosi bránilo.

„Bene," oslovila jsem ho po delší chvíli. „Já mám hrozný strach, ale vůbec nevím proč," nahrnuly se mi do očí slzy, tak moc mě to zvláštní probuzení zmohlo.

„To je v pořádku," nepřestával mě konejšit. „Noční můry dokážou být občas dost krutý. Nechceš mi povědět, o čem se ti zdálo? Většinou to pomáhá."

„Chtěla bych," přiznala jsem. Cosi mě nutilo začít mluvit, sama jsem toho chtěla říct hodně, „opravdu bych chtěla... ale nemůžu."

„Pročpak?" nevěděl, vlastně stejně tak jako já.

Zavrtěla jsem hlavou, nemělo už cenu o tom hovořit. Toužila jsem pouze o tom najít ztracený klid a odehnat vše špatné. Fakt, že tu se mnou Ben je, mě udržoval ve fázi mezi pláčem a nechápavým pohledem. Snažila jsem se vnímat to příjemné teplo, které sálalo z Benova těla. Připadalo mi totiž, že jinak všude kolem číhají další noční můry.

A stíny.

Nebo jen jeden?

Tu noc jsem už znova usnout nedokázala.

............

Byla to delší doba, snad tu se mnou stále někdo je. Budu moc ráda, pokud mi dáte vědět, co si o kapitole myslíte. Máte nějaké nové teorie? Odhalila jsem vám pár věcí. Tohle je totiž opravdu poslední sen. Už jen pět kapitol. :)

Mějte krásný zbytek víkendu! A nekašlete na matiku, vyzkouší vás přesně v ten den, kdy to umět nebudete! *le zákon schválnosti*

Pa! :3

- Mia ♥