„Je to tvoje vina! Kdybys ty kytky nenašel, nemuselo to vést k tomuhle!"

„Ou! Moje vina? Moje? Jak jsme mohli vědět, že to Alex se Simonem nezvládnou? A že se to podělá ve všech možných směrech?!"

„Kluci," zašeptala jsem ještě se zavřenýma očima. Ležela jsem na něčem měkkém, ve spáncích mi nepříjemně tepalo, hlavu jsem měla v jednom ohni. Žádný obvaz jsem ale necítila. Každopádně se v mojí mysli utvořila nedávná minulost. Uhodila jsem se do hlavy, když jsem, v rámci mé nepozornosti v noční džungli, zahučela do skuliny mezi kameny. „Nehádejte se prosím."

„Ségra!" zakřičel mi Tommy u ucha. Bolest mi vystřelila do hlavy ve zlomku vteřiny. Mé oči se bleskurychle otevřely, posadila jsem se na posteli a chtěla jsem bráchu okřiknout také, ale on mě bohužel ještě předtím, než jsem to stihla udělat, sevřel v pevném objetí. „Když jsi nám zmizela z očí, hrozně jsem se lekl! A pak? Jak jsme tě našli v té díře, jak tam ležíš jako mrtvola? Strašný! To už mi nikdy nedělej!"

„Pokusím se," zamumlala jsem mu do ramene. „A teď už mě prosím pusť, stisk máš snad silnější než ty liány."

„Ups, promiň," odtáhl se a já si mohla konečně povšimnout i poblíž postávajícího Patricka.

„Jak se cítíš? Než se znovu dáme na cestu, můžeš klidně ještě odpočívat," pronesl a starostlivě si mě prohlédl. Sklopila jsem oči, abych se zaměřila na své ruce – zarudlé šrámy zmizely, moji kůži už pokrývalo jen pár nepatrných jizviček. Hádala jsem, že mi je nejspíš ošetřili hojivou mastí, když jsem byla mimo.

„Mám pocit, jako by mi přes hlavu přejel kamion, ale odpočívat nebudu," řekla jsem rozhodně. Teď se naskytly daleko důležitější věci na práci. A já je nehodlala zaspat. Abych dala najevo, že to myslím vážně, vstala jsem - trochu se mi zatočila hlava, ale nedala jsem to najevo – a s Patrickem a Tommym za zády jsem opustila stan.

Ignorovala jsem jejich poznámky.

„Nuže, co se u všech lovců stalo? A chci vědět všechno," poručila jsem jim, stoupla jsem si k tomu doprostřed kempiště a všimla jsem si, že většina stanů je poničená a z několika zbyly jen roztrhané kusy.

Kluci na sebe pohlédli a beze slov se dohadovali o tom, kdo bude mluvčí. Patrick nakonec ustoupil a do řeči se dal on: „V době naší nepřítomnosti se přerušil veškerý kontakt s Městem. Alex se od té chvíle neozval. Mezitím, co jsme utíkali zpátky, napadl odbojáře ten tygr, jehož jsme dříve spatřili na větvi stromu. Poničil pár stanů a tři odbojáři...," přerušil na moment ujasňování situace. Přikývla jsem, neboť mi bylo na výsost jasné, co tím myslí. „Nyní probíhá kontrola zničeného, hlídky jsou zdvojnásobené, za hodinu odcházíme do prvního tábora, a bylo dohodnuto, že i přes to všechno operaci nezastavíme."

Oddechla jsem si. Ještě, že tak. I kdyby odboj zavelel, že se vracíme do Města, tak bych stejně raději utekla, než abych se vzdala poslední naděje na záchranu našich přátel. Během Patrickova vysvětlování jsem přikyvovala a prohlížela si vše kolem. Zbývalo sbalit pár posledních stanů a mohlo se odejít. Pomohli jsme tedy ostatním a za půl hodiny jsem si již mohla dojít pro batoh. Připravila jsem si pistoli, a když se nás sešlo všech zbylých dvacet odbojářů, vyšli jsme směr tábor s dětmi.

...

Ke vchodu jsme dorazili ještě před polednem.

Vyhledala jsem Tommyho, abych zjistila, zdali reaguje stejně jako já. Jeho pohled se mi zdál nečitelný, zato mně se vracely všechny ty prožité roky za podobnými stěnami s drátěným plotem a hlídací věží. Každodenní běžecký výcvik, pravidla, poslušnost, přísaha, věrnost systému, odpolední práce, tresty, život jen na tomto místě... Nevěděli jsme nic. Vůbec nic.

Náš plán se skládal z okamžiku překvapení a rychlého obsazení tábora. Rozdělili jsme se k oběma jediným vchodům, snipeři čekali kvůli případné pomoci na vysokých stromech poblíž. Zničili jsme řetězy, vyrazili vrata a vběhli dovnitř. Uprostřed tábora stály děti různého věku, mlčky čekaly a vystrašeně na nás hleděly.

A kromě nich v celém táboře nikdo nebyl.

„Počkejte tady," namítl Gilbert, odbojář v hnědé vestě. Vzal si k sobě několik povstalců a společně obešli prostranství od jedné strany ke druhé. Prolezli každou budovu, hlídací věž, spodní patra, ubytovny, ale vrátili se bez úspěchu. Děti se ukázaly jedinými obyvateli tohoto místa. Gilbert se mračil a vůbec se mu to nelíbilo.

Vydala jsem se k vyděšeným očím a zbraň jsem raději schovala. „Neublížíme vám, jdeme vás zachránit."

„Kde máte velitele a ostatní vojáky?" ptal se jiný odbojář.

„Jak dlouho jste tu sami?" přidal otázku i Tommy.

Z hloučku přistoupila dívka se dvěma copany. Oblečená byla do maskáčů a černého trička, tedy typické soupravy, kterou jsem kdysi nosívala i já. Od pohledu patřila k těm nejstarším. „Velitel Ulfric nám dal poslední rozkazy před třemi hodinami, posléze odjel se všemi dospělými pryč. Prý máme v tichosti sečkat, dokud se jakási situace nevyřeší."

„Jaké rozkazy?" Ať už to bylo cokoli, náš úkol to dozajista zhoršovalo.

Překvapilo nás, když neodpověděla jen ona, nýbrž všechny děti sborově: „Nevěřit nikomu, kdo zavítá do našeho tábora. Klást odpor a čekat pouze na vedení."

No bezva.

„Mé jméno je Tommy, támhle stojí má sestra Kate, jsme z podobného místa. Také pocházíme z tábora jako vy. Ale známe pravdu, unikli jsme a našli cestu ven," vyzradil jim a určitě čekal jinou reakci, než jaké se mu dostalo.

„Je to zrádce!" vykřikl kdosi z davu.

„On i ta holka si zaslouží trest!" přidali se k němu další.

Beznadějně jsem chtěla pohlédnout na Patricka, ale ten někam zmizel. Ještě, že jsme s sebou měli tolik mužů, kteří se snažili udržet situaci pod kontrolou. Něco mi totiž říkalo, že nebýt nich, tak by mě s bráchou ty děti co nevidět ukamenovaly. „Prosím, my vám chceme opravdu pomoct. Lžou vám, ve všem vám lžou. Vaši rodiče jsou naživu a chtějí, abyste se vrátili s námi."

„Kecy," odfrkla si ta dívka a přešlápla z nohy na nohu, „nikdo z nás tu nemá rodiče, jsme sirotci."

„Ano!" zvolal další kluk.

„Určitě se nás snaží oklamat! Velitel bude pyšný, až zjistí, že jsme je prokoukli!"

„Odejděte! Nebo budeme muset zakročit!" pohrozil nám další, systémem zmanipulovaný kluk.

Proboha. Je to horší, než si vzpomínám. Co teď? Ani ostatním odbojářům se nedařilo. Až najednou – když už jsme se začínali navzájem překřikovat - se ozval hlasitý šum, trojité zapískání a na nedaleké zdi budovy se objevil promítaný obraz. Pochopila jsem v momentě, kdy na pódium přišel Patrick a všem přihlížejícím oznámil, ať se nejdříve podívají na to video. A že potom klidně odejdeme, ale ať se hlavně dívají.

Děti něco zamumlaly, ale oči z obrazu nespustily.

„Pěkný den přeji, za kamerou Alex, jsem tu na odvrácené straně Města a společně se mnou zde stojí mnoho žen a mužů, kteří by vám rádi něco sdělili..."

Když jsem zaslechla mudrcův hlas, pohltil mě špatný pocit. Se Simonem se stále neozvali. Začínala jsem se o ně bát. Tak moc jsem si přála, aby Alex zničehonic do toho mikrofonu zase zařval. Vůbec by mi to nevadilo. Asi bych se opět lekla, to jo, ale alespoň bych věděla, že je v pořádku. A Simon taktéž.

Zaměřila jsem se zpátky na video.

Mudrc kamerou zabíral jednu rodinu za druhou. Každý měl plno slov na srdci. Skoro všechny ženy plakaly. Bylo to plné bolesti, strachu a pocitu viny. „Je nám to strašně líto," vzlykala žena v modrém svetru.

Obraz ukazoval nespočet tváří. Sem tam někdo z teenagerů vykřikl a ukázal na osoby, které právě poznal. Věděla jsem, jaký je to pocit. Rodiče jsme měli hodně hluboko potlačené v paměti, a když jsme je před několika měsíci s Tommym opět uviděli, vzpomínky se vrátily. V tu chvíli jsme byli šťastní, a jak jsem se tak rozhlížela, tušila jsem, že tyto děti také nyní jsou.

„Tito lidé jsou na vaší straně, věřte odboji."

„Vaši vůdci jsou špatní. Pracují pro organizaci, jež si říká Lotos."

„Odboj vám chce pomoct, odejděte prosím s nimi."

„Nicku, nikdy jsme na tebe nepřestali myslet. Tatínek je někde mezi těmi pány odbojáři, najdi ho."

„Máme tě rádi, Sebastiane!"

„Vraťte se domů," řekla tiše poslední žena na videu, „milujeme vás."

Posléze obraz zmizel a nahradila ho opět prázdná zeď.

Nikdo ani nedutal.

„To byla," pronesl pak kdosi v davu, „moje máma. Ona žije! Jak... Jak je to možné?"

„Kate, je to pravda?" zamrkala ta dívka s copy a tvářila se dost zmateně. „Vezmete nás domů?"

„Jako do opravdového domova?" zeptala se malá holčička a při otázce mě zatahal za rukáv bundy. „Za maminkou?"

„Ano," odpověděla jsem jí s letmým úsměvem a poklekla k ní. „Slibuji, že už bude dobře."

A tak se ukázalo, že video opravdu funguje. Zajistilo probuzení dětí ze lživé vidiny systému a nesmírně nám ulehčilo misi.

Mladí obyvatelé tábora nám vzápětí nabídli oběd na posilněnou. S pomocí těch nejstarších jsme zas zavítali i do budovy vedení, kde jsme našli seznam, díky němuž se nemohlo stát, že by někdo v táboře omylem zůstal. Děti si sbalily svých pár osobních věcí a začalo rozdělování.

Na pódiu se zjevil Gilbert, Patrick, Harris a ještě jeden povstalec, jehož jméno jsem zatím neznala. Jednalo se o vybrané vůdce pro nové skupiny.

Objasnění se ujal Harris: „Požádal bych o pozornost, děkuji. Se mnou tu stojí ti, kteří týmy povedou. Všechny děti půjdou tady s panem Gilbertem," pohlédl k muži a on přikývl. „On má za úkol s pár dalšími odbojáři dovést vás bezpečně cestou zpátky do průchozí zdi v Sektoru 10. Vyptávat se můžete, až vyrazíte. Ale mějte na paměti, že to nebude lehké, ze zbrojovny v táboře si můžete vzít jakoukoli zbraň."

Pár teenagerů nechápavě zakroutilo hlavou či zamumlalo slova udivení. Jak jsem říkala, nevěděli nic. Stěny tábora ukrývaly sektory opravdu dobře. Děti čekala zkouška, během které měly konečně spatřit pravdu.

„Plán byl jiný, ale jelikož se nepovedlo udržet pasti vypnuté, bude třeba odvést vás ihned. Neptejte se, vážně na to bude času dost. Zbylých patnáct odbojářů se rozdělí na tři skupiny pod vedením Patricka, Valea a mě. Kate, Tommy," oslovil nás a my zpozorněli, „já půjdu s vámi, ale vzhledem k problémům a ztrátě lidí dostaneme pouze dva muže. Pokud nechcete riskovat v tak malém počtu, stačí říct. Můžeme se připojit k jiné skupině a vrátit se pro vaše známé, až vše skončí."

Ehm, co prosím? Jsme jen kousek od Sektoru 11! To se na ně máme vykašlat a doufat, že pár dní navíc přežijí?

„Děkujeme, že jste nám tuto možnost nabídl, ale raději se budeme držet plánu," odvětil Tommy i za mě. Ve tváři se mu zračil neústupný výraz. Podobný jsem měla i já.

„Opravdu o tom nechcete ani popřemýšlet? Já bych doporučoval..."

„Ne, pane," umlčela jsem ho, „my si za tím stojíme. Klidně půjdeme i sami."

Náš nový vůdce Harris si poraženě promnul bradu a zamyslel se. „Inu, tak dobrá. Můj tým ať se připraví, vyrazíme první. Ostatním doporučuji to samé. Naposledy bych chtěl říci, že přeji všem hodně štěstí."

„A úspěšnou misi!" zvolali všichni odbojáři. Už se z toho stal takový náš malý zvyk.

Nabila jsem si zbraň, utáhla popruhy na batohu a doběhla Tommyho, jenž už mířil k zadnímu východu z tábora. Kolem pobíhaly děti, jež si toužily vzít ještě kdovíjaké poslední věci, na něž opomněly. U vrat již čekali naši dva odbojáři a velitel Harris.

„A co teď?" Tommy hleděl mezerou, vzniklou při otevírání vrat, do hlubin tropického lesa. V pravé ruce svíral mačetu, jež se pod poledním sluncem nebezpečně zaleskla.

„Půjdeme si pro ně," mrkla jsem na něj s úsměvem.

Jedním velkým krokem mé tělo opustilo prostranství tábora. Hleděla jsem se zvednutou hlavou přímo k té zdi, na jejíž druhé straně čekali naši přátelé.

Oni tam někde jsou.

A my je už brzy najdeme.

............

Ejjj! Už se to blíží, už se to blíží! *poskakuje jako malé dítě po pokoji*

Já vím, že vás hodně napínám, ale to by potom nebylo ono! :D Musím opravit další kapitoly, takže to musím zkrátit. Inu, doufám, že se vám kapitola z prostředí tábora líbila! :) Stejně jako Kate, i já jsem vzpomínala na to, když o sektorech vlastně vůbec nevěděli a znali jen ten systém. No jo. To bývaly časy. xD

Přeji hezký zbytek dne a pokračování očekávejte zase za dva/tři dny... :)

- Mia ♥