„Tam se nachází sráz, který lze buď dost nebezpečným způsobem slézt, nebo to jde udělat tak, že se najde tunel skrz. Co jsem zapomněl... Jo, dvanáctka. Zde jsou zas jen hory a bývají tam silné vichry, jež dokážou člověka shodit do propastí, pokud si nedá majzla a nenajde puklinu či jeskyni. Když jste byli v Sektoru 6, měli jste nehorázný štěstí! Ani nevíš, kolik dětí skončilo zrovna u tý babči."

Pokud existuje někdo, kdo dokáže mluvit v kuse víc než můj bratr, je to zaručeně Patrick. Mlčky jsem poslouchala každé jeho slovo, k plotu už to nemohlo být daleko. Zrovna jsem změnila trasu chůze ze země na padlý dlouhý kmen a opatrně jsem jej začala překračovat krůček po krůčku. Nechávala jsem mluvit jeho, jelikož jsem sama nedokázala ani přemýšlet. Spatřit odvrácenou stranu mi nyní přišlo trochu děsivé, byla jsem z toho nervózní. Pomůže mi Patrick dostat se v hledání dál? Naleznu tam další odpovědi? Každý můj krok parkem nyní znamenal i krok blíž k tomu, abychom se znovu setkali s přáteli.

Oni čekají... Každou chvílí. Čekají na nás. Jsme jejich jedinou nadějí.

„Rozdělují vás na čtyři skupiny – sílu, rychlost, hbitost a chytrost. Ty jsi běžec, tvůj brácha je skokan, ten asiat Alex, co s vámi přijel, je mudrc a tamten, ehm... asi Garred, je silák. Chtěli zamezit většímu počtu, sobci hnusný. Co jsou čtyři děti oproti stovkám? Stačí o tom víc přemýšlet a... ne, ta organizace nebude dávat smysl nikdy."

Zastavila jsem se a pohlédla jsem před sebe s jednou jedinou otázkou v mysli: Na co jsem se to před deseti minutami vlastně Patricka ptala? Mezitím, co mluvil dál, jsem opatrně seskočila z kmene a doběhla ho tak, abych mu při rozhovoru viděla do obličeje. V tu chvíli jsem si vzpomněla. Ptala jsem se ho na to, co všechno o sektorech ví.

A jak se ukázalo: věděl toho opravdu hodně. Možná i všechno.

„Chápu to tak, že tě ničím nemůžu překvapit? Je něco, co o nás nevíš?" podivila jsem se.

„Sektory zkoumáme dost dlouhou dobu, donedávna se nám taky dařilo udržovat napíchnutých pár kamerových systémů."

„Takže mi můžeš ukázat, co se tam děje?!" vytřeštila jsem oči a otevřela pusu v údivu.

Mávl rukou. „Donedávna. To slovo je tam důležitý. Posralo se to, ale jeden z nás by na tom měl začít pracovat s novým hackerem, co se snad přidá k odboji. Brzy by mohli přijít na způsob, jak se do Lotosu nabourat víc než předtím. Operace Annihilation propukne co nevidět, musíme si pospíšit," to dodal a už se rozeběhl ke strážní budce u plotu.

„Anni, co?" zamumlala jsem. To už jsem přece někdy slyšela. A jo! Alex se o té operaci zmínil včera ve škole. Co nevidět jsem uviděla dvě osoby: zaprvé Patricka, který něco horlivě vysvětloval s prapodivnými gesty rukou a zadruhé muže, jenž na mě dneska ráno nijak mile nepůsobil. Seděl tam v té své bílé budce jak husa na pekáči, divila jsem se, že svým zlověstným pohledem nevysklil skleněné okýnko. Mračil se, až kolem něj blesky lítaly, ale odhodlaný kluk se nedal odbýt.

Když nakonec ten tlustý holub v budce kývnul a sjel mě nehorázně odpudivým pohledem, měla jsem tendenci Patrickovi za jeho výkon začít tleskat. Nechápu, jak ho dokázal přemluvit, ten podivín mě prostě neustále udivuje. S nepříjemným pocitem jsem prošla otevřenou brankou a vklouzla rychle dovnitř. Oddechla jsem si a počkala jsem moment na svého společníka, co se týče špatných nápadů tohoto dne.

Šedá mikina se zjevila za zlomek vteřiny, začal se smát. „Prej vypadáš nedůvěryhodně, dá si na tebe pozor."

Zakroutila jsem hlavou a raději jsem v této konverzaci nepokračovala.

„Jen... Fakt díky, jsi umělec," ozvala jsem se, když už jsme vkročili do první ulice.

„Za nic prosím tě, to byl Freddy, je na nový takovej vždycky. Bohužel je to jediný ze strážníků, který je s námi. Nikdo jiný by nás na odvrácenou část nepustil."

Pronesla jsem pouhé 'aha' a začala jsem se rozhlížet kolem. „Tohle je teda... ono?" Ne, že bych nevěděla, kde jsme, ale čekala jsem možná něco jiného.

„Jak se to vezme," zamyslel se, „jako jo, vypadá to tady zatím jako ve Městě, ale to je jen tím, že jsme u plotu. Čím dál půjdeme – tím horší to bude. Úplně vzadu už třeba ani žádný domy nejsou," dovysvětlil mi a opravdu.

Každá další ulice přinesla jiný pohled na okolí. Připadalo mi to, jako kdybychom cestovali skrze čas a vše bylo vždy starší a starší. Všechny domy stejné, jednoduché. Pak už jim začaly chybět části střech a působily rozpadle a ztrouchnivěle. Znečištěné silnice plné prasklin a děr.

A pak se před námi otevřelo větší prostranství: lidí zde bylo plno, všichni měli potrhané oblečení, chodili sem a tam a sklesle šoupali nohama. Pod stany nebo stříškami s plachtami se choulily ženy a špitaly si. Kolem rozdělaného ohně sedělo pár starých mužů, kteří zpívali bídné písně, z nichž šel mráz po zádech.

Hola přátelé, spatřete zář.

Snad budeme hodovat.

Snad budeme bojovat.

Hola přátelé, sepište snář.

Snad touhy se vyplní,

Snad přání se naplní.

Hola přátelé, kdo je tu lhář?

Zkameněla jsem, Patrick se mi ztratil v davu, když jsem se zaposlouchala do hlasů starších. Pocítila jsem na vlastní kůži odvrácenou stranu Města. Nikdo se nesmál, proč taky. Píseň se mísila se zvuky nářku a pláče. Někteří zkrátka jen seděli a nevnímali okolí. Jednoho si ale nešlo nevšimnout.

Nikde, opravdu nikde nebylo vidu ani slechu po dítěti.

Pokud tedy nepočítám ty opravdu malé, tak zde žádné nebyly. Děsilo mě, že vím proč. A daleko více mě děsilo, že si nikdo ze zdejších rodičů nemůže být jist, zdali je zrovna jejich potomek stále naživu. Co když o sektorech ví celá odvrácená strana? Přetočila jsem zrak do postranní levé uličky – tam jsem totiž zaslechla mnohem výraznější pláč. Seděla tam osamocená žena, jež byla od všech izolovaná a já se ani nenadála, a už jsem se k ní opatrným krokem blížila.

Nechtěla jsem s ní mluvit, vždyť jak bych jí asi dokázala pomoct? Ale zkrátka... byl to pud, něco mi říkalo, že bych přece jen... měla bych jí zkusit alespoň pomoc nabídnout. Jen kolem projít by mě později sakra mrzelo. „Paní? Jste v pořádku?"

Zvedla uslzené oči a uhnula pohledem. „Tohle není žádná exkurze pro děti, vrať se na svoji stranu Města," odsekla, ale jen tak z půlky. Zbytek posledního slova jí zůstal v krku a ona se opět zatřásla s přívalem slz. „Netrap se naší hloupostí."

„Hloupostí?" zkusila jsem zopakovat. Slova jsou silná, mluvit někdy pomáhá. Je to rozhodně lepší, než když vše držíte v sobě.

„Ano, kdybychom nikdy do Města nepřijeli, nikdy by nás neodkázali kvůli malému množství majetku sem a nikdy bychom nebyli nuceni ze zoufalství vzdát se toho nejcennějšího. Ach, mé dítě..." uronila pár dalších slz a znovu na mě spočinula zrak. „Kdo jsi?"

„Jsem někdo, kdo za ty hloupé nepovažuje vás, ale ty, kteří neznají slitování," kývla jsem, řekla jsem to s nejvíc rozhodným tónem. „Nepotřebujete pomoc?"

Všimla jsem si, že se snaží zvednout, ale měla příliš slabé tělo. Pevně jsem ji uchytila a pomohla jí na nohy. Nebyla stará, zkrátka taková paní ve středním věku, na níž se pouze podepsal zdejší život. „Děkuji," řekla tiše.

„Pročpak jste tak smutná?" nedalo mi to. „Není něco, co bych ještě-"

„Ale kdepak, nech to být," pousmála se vůbec poprvé, „jen mě poslední dobou přepadává daleko větší zármutek. O své dítě jsem sice přišla před tolika lety, ale stále cítím silné mateřské pouto. Jednou to zajisté také pochopíš."

„Vy tu žijete sama?" rozhlédla jsem se po uličce.

„To by byl vskutku těžký život," napadlo ji a zamyslela se, „ale ne, mám zde milujícího manžela. On," zarazila se a pokračovala: „šel zrovna shánět něco k snědku."

„Také jsem od někoho oddělená, bolí to každým dnem, ale když jste to tak povídala... Nedovedu si představit, jaká ta musí být bolest, když přetrvává několik dlouhých let," posmutněla jsem, jen mi to připomnělo důvod, proč tu dneska stojím.

„Ach tak, inu... Můj malý milovaný andílek, avšak," na rtech se jí opět mihl úsměv, „on už zas tak malý není, víš. Tyto dny je to pro mě těžší, jelikož zrovna dnes slaví své osmnácté narozeniny a já s ním nemohu být. Tak ráda bych mu popřála. Tak ráda bych ho pevně objala. Bože... Jak ráda bych mu všechna ta léta vynahradila! Jak-"

Paní se zlomila v pase a málem by skončila na kolenou, nebýt Patricka, který se vynořil v tu pravou chvíli. „Jste v pořádku?!"

Rychle jsem se k nim sehnula a pomohla jsem Patrickovi paní opřít o stěnu uličky. Nic se jí nestalo, jen ji přepadl silný nával emocí a zhroutila se. Nevěděla jsem, co ji tak moc rozrušilo.

„Jsem, už ano," zašeptala skrze vzlyky.

Pan P se na mě udiveně podíval a opřel se o druhou stranu. Jeho pohled říkal, že je na mě asi krapet naštvaný. Naznačila jsem mu omluvu a on nad tím jen opět mávl rukou.

„Jak jsem ti říkala, osmnácté narozeniny. Jedna starší žena mi kdysi povídala, že pokud se naše děti na cestu do těchto narozenin nevydají, už je nikdy neuvidíme. Nevím, co je na tom pravdy, ale pokud je stále v tom táboře, či co, dnešním západem slunce ztratí naše rodina poslední šanci na shledání."

„To mě moc mrzí, vaše ztráta i všech ostatních," dívala jsem se do země, všechno mi připadalo nesprávné. To o těch osmnáctinách mi přece mohlo dojít, kluci mi to tehdy řekli. Pak už ty děti nikdo nikdy neuvidí... Ani jsem se neodvažovala přemýšlet nad tím, jakou smrt jim Lotos vybírá.

„Patricku, ty jsi tu s ní?" zvedla oči paní, bylo zřejmé, že ho dobře zná.

Přikývl a odstoupil od stěny. „Kate, paní Fowlerová. Paní Fowlerová, Kate. Můžete jí věřit, je na naší straně. Ona je jednou z těch čtyř."

Žena mi věnovala letmý úsměv. „Ach tak! Další odbojářka za dobrou věc, to je skvělá zpráva. Podařilo se ti utéct, takže jsi byla v tom hrůzném stavení?"

„A- ano, byla jsem v sektorech," mluvilo se mi hůře, neboť jsem zatím s nikým jiným větší rozhovor na toto téma nevedla.

„Kate, musíme už fakt jít, počkám před uličkou," zmínil se Patrick a už mizel v davu velkého prostranství.

„Tak to já už tě nebude zdržovat. Běž za svým kamarádem, je to milý hoch, hodně nám tu pomáhá. Pokud ti brzy chtějí nabídnout místo, přijmi jako já a nebudeš litovat. Je to za správnou věc. Za brzké shledání... Kdybych tak věděla, zdali má ještě cenu čekat."

„Zajisté ano, vždycky by měla být v srdci alespoň ta nejmenší jiskra naděje. Budu doufat s vámi," pověděla jsem jí a následně jsem paní pomohla se znovu zvednout.

„To já vím, ale určitě to chápeš. Jsi zlaté dítě, takových již moc není. Co zesílí naději více, nežli jasné zvěsti? Ale ani ty bohužel nejsou."

„Tak mi zkuste říct: jak se váš syn jmenuje? Já dalších dětí sice potkala v sektorech jen pár, ale za pokus nic nedáte," pobídla jsem ji.

Na tváři se jí znovu objevil úsměv. Ráda o svém dítěti mluvila, bylo to znát. Musela ho milovat celým svým srdcem. „Dostal jméno po svém dědečkovi, jmenuje se Ben."

„Opravdu?" V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, jásat nebo brečet. „A řekněte mi, nebál se jako malý příšer, co žily ve tmě?"

Zachmuřila se podivením, zkoumavě si mě přeměřila a párkrát přikývla. „To ano, ale jen chvíli, protože-"

„Vás pak před nimi ochránil tím, že nešel spát a hlídkoval a od té doby strach nadobro zmizel?" doplnila jsem ji.

„Můj malý Ben," zatajil se jí dech a nemohla uvěřit svým uším. „On žije?"

S úsměvem jsem přikývla, bylo krásné vidět jí, jak se to snaží pobrat a její zármutek je již dávno ta tam. „Čeká na poměrně bezpečném místě. Mluvil o vás, on nezapomněl."

„Bože," vydechla a to už mě pevně svírala v objetí. „Ty i další jste naší spásou. Děkuji ti, děkuji ti mnohokrát."

„Nemusíte za nic děkovat," zamumlala jsem.

„Ale ano, musím," opáčila, uvolnila stisk a nechala si mě na délku paže před sebou.

„A za co?" poodstoupila jsem o pár kroků dál.

„Přece za tu naději," dodala, a poté jsme si navzájem popřály hodně štěstí. Její slova se mi vryla pěvně do paměti. Měla jsem v plánu ji poslechnout. Ať už jsou ti z operace kdokoli, chci se k nim přidat. Chci být součástí toho všeho.

Naposledy jsem se ohlédla - a pak jsem se vydala se značně lepší náladou do další části této odvrácené strany Města s myšlenkami na to, co dalšího mě zde asi ještě čeká...

............

Ahoj! Uf, stihla jsem to! Bylo důležité vydat tuto kapitolu teď, jelikož ta další musí být za každou cenu na Vánoce no... :D Tak snad se vám tedy nová kapitola líbila! :) Ofišl je první část u konce a já se cítím divně. Fakt. xD O vánočním čase můžete čekat jak mezikapitolu, tak hudbu ke dvojce. Hrozně se těším, protože bude čas, budou pohádky a bude hodně jídla. Bože, ještě chvíli a rozbásním se tu o vanilkových rohlíčkách. ♥

Mějte se krásně a užívejte zimního období!

- Mia ♥