Ráno mě vzbudila neskutečná bolest hlavy. Pomalu jsem přicházela k sobě a myšlenky na noc mi zahalovaly mysl. Opatrně jsem se rozhlédla a po svém boku jsem zahlídla spícího Freda. Hlasitě jsem vyjekla a okamžitě vyskočila z gauče a tvrdě dopadla na podlahu. Až po té jsem si uvědomila, že na sobě nic nemám. Okamžitě se mi začaly vracet všechny mé vzpomínky a já co nejrychleji popadla své věci a začala se oblékat. Když jsem na sobě měla spodní prádlo, ve dveřích se objevila Agnes. Samozřejmě, nikdo jiný mě s chlapem načapat nemůže... Pomyslela jsem si .
"Tak tady nám někdo začal randit co?" Zašklebila se ďábelsky a mrkla na mě.
"Agnes... Prosím.. Nikomu to neříkej..." Poprosila jsem jí zoufale.
"Ještě si to rozmyslím." Hodila na mě pro ní tak typický, šibalský úsměv a zmizela za rohem. 
Bleskurychle jsem se oblékla a utekla do svého pokoje.
Co jsem to sakra provedla? Pomyslela jsem si. Co se to se mnou děje? Copak už mi na Jonovi nezáleží?  Opět mě napadly výčitky svědomí a obrovský stres. S tváří plnou slz jsem zalehla do postele a dívala se z okna. Za nemalou chvíli se v okně objevil havran a mě pohltil ještě horší pocit než předtím. 
"Běž pryč" Zašeptala jsem směrem k oknu. Havran na mě pořád zíral a zobákem poklepal na sklo. 
"Prosím, běž pryč..." Řekla jsem, ale havran stále stál za oknem a zíral na mě. Měla jsem divný pocit. Jako bych Johna podvedla, i když byl mrtvý.  Jako by ten havran věděl, co jsem provedla a teď mi za to přišel vynadat. Není snadné, to vysvětlit ale někde uvnitř jsem cítila, že část Johnova duše se opravdu skrývá v tom malém havraním těle.  Nakonec jsem se zvedla z postele a otevřela okno. Havran přiletěl dovnitř a usadil se na čele mé postele.
"Co chceš? Přišel si mi vynadat?" Řekla jsem úplně v klidu, jako bych se bavila s Johnem.Sedla jsem si na postel a vzala si do náruče polštář.
"Nemůžu za to. Prostě se to stalo... Vždyť si to skoro vůbec nepamatuju byla jsem opilá. Nechtěla jsem to udělat. Vážně. Pořád tě mám moc ráda. I když... I když jsi mrtvý. Ale mám ráda taky Freda. Jo, asi jo. Asi ho mám fakt ráda. Není zase o tolik starší ne?" Podívala jsem se na něj, a on mě celou dobu pozoroval. Jako by mi naslouchal.
"Je to tak strašně moc těžký. Bolí to. Tak strašně moc to bolí. Skoro pořád břečim. Ty jsi pryč a moji kamarádi nemají dostatek jídla. Jsme to jen my, proti celému zlému větu tam venku. Proti světu, který vytvořil Nico. Svět bez citů, bez lidí a plný nenávisti a strachu. Copak se tu dá ještě žít? Ani nevím, co s náma bude. Jen přežíváme. Nemáme dostatek sil na to, aby jsme Nica porazili. Jsme slabí a vystrašení a já vůbec nevím, co máme dělat." Z mých očí se vyvalilo několik čerstvých slz. "Jen tu sedím, pořád brečím a povídám si tu s nějakým ptákem jako nějakej totální magor." Havran mi sedl na rameno a jemně mě štípl zobákem do ucha. 
Pak už jsem tam jen seděla, s havranem na rameni a dělala jediné, na co jsem se poslední chvíle zmohla. Brečela. Ani nevím, jak dlouho jsem tam sama takhle byla. Ale pár dobrých hodin to bylo určitě. Pak někdo zaklepal na dveře. S nadějí, že je to Irma nebo Lily jsem řekla tiché "Dále". Ovšem, ve dveřích se objevil ten, kterého jsem si přála vidět nejméně ze všech.
"Elen? Já... Moc se omlouvám. Vím, že jsi z toho teď asi rozhozená. To jsem opravdu nechtěl. Je mi to líto... Ani nevím, jak se to stalo. Prostě.."
"To je dobrý Frede. Můžu si za to sama." Skočila jsem mu do řeči a havran odletěl. "Potřebuješ něco?"
"No vlastně, holky by s tebou potřebovali mluvit."
"Dobře, hned jsem tam." Hned jak jsem to dořekla, odešel. Převlékla jsem se a vyrazila do našeho "obýváku", kde na křeslech seděla Lily, Irma a šklebící se Agnes.
"Ahoj Elen. Víš, potřebovali jsme s tebou mluvit.." Řekla Lily.
"Já vím. O co jde?" Sedla jsem si naproti ní na křeslo a vzala si do ruky láhev s vodou.
"Vím, že vám to minule s Fredem jaksi nevyšlo, ale potřebujeme jídlo." Pokračovala Lily a nervózně se podrbala za krkem. "Nešlo by to dneska večer? Jack pojede s námi."
"A to chcete jet všechny tři?" Překvapeně jsem se na ně podívala.
"Jo. Potřebujeme toho hodně a dva by tentokrát nestačili. Vím, že čím více nás bude, tím větší bude hluk ale budeme se snažit být co nejtišeji a nejrychleji to půjde." Řekla Irma a hodila přísný pohled na Agnes a Lily.
"No když myslíte. Ale jedu s vámi. Nechci aby se vám něco stalo. Vyjedeme v osm tak buďte připravené. A vezměte si sebou zbraně. Nico určitě poslal vojáky všude, kam se dalo." Ostatní jen kývli na souhlas a odešli zpět do svých pokojů. Fred stál pořád na chodbě a díval se na mě. Pomalu jsem k němu přišla a chytla ho za ruku. "Co noha? Už je to lepší?" Zeptala jsem se ho starostlivě a podívala se na jeho obvázanou nohu. 
"Jo. Už docela i dobře chodím. Irma umí dělat zázraky." Odpověděl a usmál se na mě.
"To jsem ráda."
"Buď dneska prosím opatrná. Vím, čeho všeho je Nico schopný. Nechci aby ti ublížil." Řekl Nico se strachem v hlase a pohladil mě ve vlasech.
"To mu nikdy nedovolím neboj." Zašeptala jsem a přitáhla si ho do objetí. "Půjdu se ještě trochu vyspat než půjdem."
"Dobře." Fred mě pustil z objetí a já se zavřela ve svém pokoji. Nařídila jsem si budík na sedmou večer a jakmile jsem zalehla do polštářů, okamžitě jsem usnula.

"Máte vše?" Zeptala jsem se, aby jsme se potom nemuseli  vracet.
"Já... Zapoměl jsem si svůj nůž!" Vykřikl Jack zmateně a utíkal zpět do svého pokoje. 
"Ten si jednou někde zapomene i vlastní hlavu." Řekla jsem si potichu pro sebe.
Hned co se vrátil Jack, nasedli jsme do auta a jako obvykle jsme hledali nějaký obchod. Ovšem, tentokrát to nebylo tak snadné. Jelikož má Jack nejlepší čich z nás všech kontroloval, jestli někde nehlídkují Nicovi vojáci. K naší smůle byli snad všude. Hledali jsme dobré dvě hodiny a všichni jsme začali být už dost otrávení.
"U toho obchoďáku na náměstí taky, tam ani neodbočuj." Upozornil mě Jack.
"Aah. Já se z toho snad zblázním. Copak Nico rozmístil vojáky po celym městě?" Zakňorala Irma.
"Nejspíš ano. Musíme být trpělivý." Řekla jsem a soustředila se na cestu.
"Jeď doleva vpravo tři sta metrů od nás jsou další." Ozval se znovu Jack.
"Ale víte co by mě zajímalo?" Začala Agnes. "Co má tady naše Elen s panem Měničem." Celá jsem sebou škubla když to řekla. 
"Nic s ním nemám." Odsekla jsem ostře.
"Nepovídej. No vzhledem k tomu, co jsem dneska ráno viděla, to asi nebude tak úplně pravda. Co myslíš?" Řekla Agnes a já se držela, abych jí nevrazila nějakou tu facku.
"Co jsi viděla ráno?" Zeptala se zvědavě Irma.
 "Dvě stě metrů vpravo jsou další." Řekl Jack, jako by se vůbec nic nedělo.
"Nic! Nic neviděla!" Už jsem začínala být pravdu nervózní.
"Proč nám to nechceš říct? Jsme přeci tvoje kamarádky nám můžeš říct všechno." Připletla se do toho Lily.
"Pozor na tu křižovatku jeď raději furt rovně a pak vlevo." Navigoval mě Jack.
"Prostě jsou věci, který by si měl vlkodlak nechat pro sebe." Odsekla jsem.
"Ale to nechápu. Proč nám to prostě neřekneš?" Pustila se do mě Irma. 
"Prostě se o tom nechci teď bavit je vám to jasný?!!" Vykřikla jsem na celé auto, ve kterém se na pár vteřin rozhostilo ticho, které přerušil Jack. "Jeď doprava nikoho tam necítím." Zbytek cesty až na Jacka nikdo nepromluvil ani slovo.

Zastavili jsme před malým obchůdkem, který se nacházel úplně opuštěný v jedné vesnici. 
"Nevím, jestli toho tady bude dost..." Řekla nejistě Irma.
"Je to naše jediná naděje. Agnes, poraď si se zámkem. Jacku ty si vem největší batoh uneseš toho z nás nejvíc. Irmo ty budeš hlídat, jestli se náhodou někdo neblíží. Lily ty mě a Jackovi pomůžeš sbírat. Někdo nějaké dotazy?" Řekla jsem a do ruky si brala svůj luk. Jack zvedl ruku.
"Co je Jacku?"
"No víte, ta cesta byla dlouhá a já hodně pil. Nevadilo by vám, kdybych si na chvilku odskočil támhle k tomu stromečku?" Řekl s nervózním úsměvem a přešlapoval ze strany na stranu. 
"Dobře běž se vyvenčit ale pospěš si. Agnes zatím aspoň otevře dveře." Jack vyběhl a Irma za ním ještě zakřičela: "A co támhleten požární hydrant? Ten ti na čůrání není dost dobrej?" 
"Irmo, teď není čas na legrácky. Agnes už to máš?" Zeptala jsem se směrem k Agnes, která se sponkou šťourala v zámku od dveří. 
"Za chvilku to bude... No ták... Jo! Mám to!" Řekla Agnes nadšeně a ostatní, teď už i Jack, jsme se vplížili dovnitř. Co nejrychleji jsme začali sbírat vše, co jsme potřebovali. Svůj luk jsem si odložila na pult, jelikož jsem nevycítila žádné nebezpečí. 
Tentokrát jsme byli opravdu rychle hotoví. Žádné potíže ani nehody. Za několik minut už jsme vše skládali spokojeně do kufru. Už jsem chtěla nastartovat když v tom, jsem si vzpomněla na svůj luk.
"Sakra! Musím se vrátit!" Zasyčela jsem vztekle.
"Elen! Někdo se blíží! " Vykřikl Jack. 
"Jen klid. Hned jsem zpátky. Bez toho luku jsem v háji!" Okamžitě jsem vyběhla z auta i když jsem za sebou slyšela Jackovo hlasité "NE!".
Rychle jsem se vzala luk a šla ještě pro jistotu k zadním dveřím, abych se ujistila, jestli tu někdo není. Ovšem bohužel, někdo tam byl. Nedokázala jsem rozeznat kdo, ale raději jsem se schovala za obrovský kontejner na odpadky, který dokonale zakrýval můj pach. Najednou jsem zaslechla pláč. Dětský pláč. A hned potom hlas, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech a zastavil se mi dech.
"Co tady chceš? Ty lidská holko?!" Byl to Nico. Nejspíš to tu celé objížděl a narazil na malou holčičku. Trochu jsem se naklonila do strany, abych viděla, co se tam děje. Malá hočička seděla na zemi, kolena si tiskla k hrudníku a brečela. Nico na ní křičel a mířil na ní zbraní. Nebyla jsem ničeho schopná. Nemohla jsem jí nijak pomoct. Hned jak by zjistil, že tam jsem, byla bych na místě mrtvá a moji kamarádi také. Tak jsem jen zbaběle přihlížela té hrůze, která se odehrávala před mýma očima. 
"Pane prosím, nechte mě jít. Moje maminka je mrtvá a můj mladší bráška má hlad. Beze mě umře. Prosím pane, nechte mě jít." Zavzlykala holčička. 
"Oh ty máš brášku? Myslíš tohodle?" Řekl posměšně Nico a z auta vyndal malého, sotva čtyřletého chlapce, který brečel a křičel o pomoc.
"Jamesi!" Vykřikla holčička a Nico jí hodil chlapce k nohám. "Jamesi jsi v pořádku?" Holčička kontrolovala svého bratra a starostlivě si ho prohlížela.
"Co si o sobě sakra myslíte? Proč jste vůbec na živu? Jste lidi. Nemáte právo tady žít! Víte vy vůbec, jak my jsme kvůli vám trpěli?!" Začal Nico křičet.
"Prosím pane. Je nám to moc líto. Ale my... My jsme přeci nic neudělali. Jen se snažíme přežít." 
"Blbost! Žádný člověk nemá právo žít! Teď Poznáte, jakou sílu mají vlkodlaci! Zabít!" Křikl Nico na své dva vojáky, které stály hned za ním. Děti příšerně křičeli a volali o pomoc. Snažili se utéct ale bylo pozdě. z dvou zbraní zazněl výstřel a dvě malá tělíčka se navždy skácela k zemi. Nikdy jsem si neodpustila, že jsem je nezachránila. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že tenhle svět je vlastně už dávno zkažený a nic už mu nepomůže.  

Po velice dlouhé době, je tady další díl a já doufám, že jsem vás nezklamala :) A jelikož bych chtěla mou tvorbu trochu zdokonalit, napadlo mě, že bych pomalu začala přepisovat první díl. Nebudu dělat nějaké velké změny. Děj bude stejný jenom bych ráda přidala pár podrobností (například něco o Elenině rodině) a možná sem tam pozměnila pár jmen (přiznávám, že Lily bych to přijmení opravdu změnila ať v tom není zmatek) Také bych ráda podrobněji popsala postavy a jejich chování a vzhled aby jste si je mohli co nejlépe ve své mysli vytvořit. Hrozně moc mě zajímá váš názor ne tuhle změnu a budu ráda, když mi na to napíšete svůj názor, po případě mi poradíte nebo mi řeknete, co by jste chtěli na tomto příběhu upřesnit či maličko pozměnit :) Budu moc ráda za vaše ohlasy a za váš zájem :) Jsem ráda, že jste se mnou a mám vás za to moc ráda x3 
Vaše Sůša.