Tuto kapitolu jsem se rozhodla napsat jako poděkování za 1 000 reads. Jste úžasní.Myslela jsem si, že ta knížka nebude mít 100 a teď jenom zírám a nevěřim svím očím. Toto je pravděpodovně předposlední kapitola a pěkně jsem se u ní nabrečela. Ale nebojte, brzy nás čeká druhý díl této knihy s názvem: Měsíční Škola: Na útěku. Máte se na co těšit a ještě jednou vám moc děkuji za svou podporu! Jste úžasní :33 :) Vaše Sůša :)

Lidstvo se vzbouřilo proti vlkodlakům. Vlkodlaci po celém světě se bránili a bojovali za své životy, za své školy, děti, rodiny...
Ano, zpočátku jsme se bránili. Po nějaké době ale začali útočit i vlkodlaci. Zpočátku se to dalo pochopit. Přeci se nenecháme vyvražďovat a napadat. Ale po nějaké době to zašlo až moc daleko. Většina vlkodlaků zdivočela a napadala kolemjdoucí lidi. Ženy, muže, malé děti... Bylo jim to jedno. Nejhorší na tom bylo, že většina vlkodlaků začalo lidi požírat.

"Johne prosím, nechoď tam! Zabijou tě! Sama jsem tam byla je to nebezpečné!" Křičela jsem s brekem na svého přítele, který jen stál a smutně na mě koukal.
"Zlato já... Musím... Nico mě zabije jestli nepřijdu."
"Nico se zbláznil! Pohltila ho temnota. Sám neví co dělá! Viděl jsi, co si dává k večeři?!" Křičela jsem z plných plic. Byla jsem tak rozrušená, že věci kolem mne lítaly ze strany na stranu.
"A co je na tom! Vždycky na nás byli zlý! Dělali z nás zrůdy a potvory! A co že si Nico dá k jídlu člověka? Nic jiného si nezaslouží Elen! To oni jsou zrůdy!" Nepoznávala jsem ho. Kde byl ten milí, krásný kluk do kterého jsem se zamilovala? Byl mírumilovný a spravedlivý. Odvážný a rozumný. Začínala jsem Nica pomalu nenávidět za to, jak oblbovával Johna.
"Tak si jdi! Jdi si umřít! Jdi si za svým miláčkem Nicem a mě tu nech samotnou a opuštěnou! Vypadni!" Rozletělo se na něj několik knížek. John zrudl vzteky, sáhl po klice a prudce je za sebou zabouchl. Nad tou ránou jsem nadskočila a propukla v hlasitý a hysterický pláč. Todle se nemělo nikdy stát. Nikdy jsem na něj neměla křičet a už vůbec neměl nikam odejít. Nenávidím Nica.

"Elen? Elen jsi tam? Pátý oddíl potřebuje posily musíme si pospíšit! Elen!" Hlas mé nejlepší kamarádky se ozýval za dveřmi. Nasadila jsem si ochrannou vestu, dlouhé kalhoty a vzala si pro jistotu zbraň. Pomalu jsem otevřela dveře.
"Jdem." Odsekla jsem a vyrazila s mou kamarádkou za zády ven.
Procházeli jsme kolem mnoha vojáků. Nějací byli přeměnění a nějací ne. Měli na sobě helmy, uniformy a zbraně. Já nesla na zádech můj oblíbený velký luk, vlastnoručně vyrobený ze dřeva a u pasu jsem měla pro jistotu kudlu. Nastoupili jsme do dodávky, která nás odvezla na určené místo. Všude byla mrtvá těla. Střílelo se a zabíjelo. Schovala jsem se za kamennou zeď a čekala na Irmu. Doběhla uplakaná a v šoku. Nepřestávala se dívat na jedno místo. Koukla jsem se jejím směrem a hlasitě vykřikla. Na zemi ležela dvě mrtvá těla. Kate a Amanda. Srdce se mi rozbušilo jako nikdy před tím. Mou mysl ovládl vztek. Vzala jsem si můj luk, vytáhla jeden šíp. Natáhla jsem tětivu, vyklonila jsem se z boku kamenné zídky a s výkřikem jsem šíp vystřelila po jednom lidském vojákovi. Šíp se mu zabodl do hlavy a on se skácel k zemi.

Nepřestávala jsem vystřelovat šípy. Měla jsem speciální pouzdro na dvě stě šípů a zbyly mi tam jenom tři. Ani jednou jsem neminula. Mou mysl stále ovládal vztek. Najednou jsem vedle sebe zaslechla bolestný výkřik.
"Irmo!" Irma se skácela vedle mě na zem a silně se držela za rameno.
"Irmo! Sakra Irmo. Ššššš. To bude dobré ukaž mi tu ruku!" Pomalu jsem se dotkla jejího zasaženého místa. Měla tam hlubokou ránu od kulky.
"Sakra." Zasyčela jsem.
"Irmo, todle bude trochu bolet." Má kamarádka se na mě podívala vystrašeným pohledem ale já jsem věděla, že mi věří. Svou myslí jsem našla kulku, a začala jí pomalu a opatrně vytahovat z jejího těla. Irma syčela bolestí ale ani se nehnula.
Když ta odporná věc byla venku, z mě kapsy jsem vytáhla léčivou mast a malou flaštičku s lektvarem. Lektvar jsem nabídla Irmě, která ho okamžitě vypila. Na rameno jsem jí nanesla indiánckou léčivou mast a nanesla jí na ránu, kterou jsem ihned zavázala obvazem.
"Irmo, poslouchej mě. Tvé lidské tělo je teď zraněné a musí odpočívat. Ale tvé vlčí tělo je v pořádku a připravené. Musíš jít bojovat jako vlk! Já vím, že to zvládneš!" Irma se na mě váhavě podívala. Po chvilce kývla hlavou na souhlas, a za chvilku přede mnou stál obrovský divoký vlkodlak. Vycenila zuby a už zmizela někde v boji. Neměla jsem o ní strach. Její kosti je nemožné poškodit. Byla opravdu vyjmečná.

Ještě asi tři hodiny bitva trvala. Pak jsem zaslechla dlouhé, hlasité zavití. To znamenalo jediné. Vyhráli jsme.
Samozřejmě, že ještě nebyl konec. Vyhráli jsme bitvu ne válku. Ale všichni jsme se mohli spokojeně rozejít do svých domovů. Všichni byli nachystaní v dodávkách. Všichni až na Irmu.
"Jeďte! Já pojedu s posledníma!" Houkla jsem na řidiče a ten odjel.
Sakra Irmo kde jsi? Měla jsem o ní strach. Věděla jsem, že se jí nemůže nic stát ale bála jsem se o ní. Zabloudila jsem do nedalekého lesa a pozorně se rozhlížela. Nemohla jsem jí nikde najít. Bloudila jsem tu mezi stromy nejméně hodinu. Po chvíli jsem zaslechla nějaké praskání a mlaskání. Nastražila jsem uši a šla za neznámým zvukem. Prošla jsem přes husté křoví a obešla pár stromů. Když jsem dorazila na místo, odkud se zvuk ozýval udělalo se mi zle. Na zemi leželo bezvládné mrtvé tělo lidského vojáka. Břicho měl roztrhané a kusy masa se válely opodál. Nad ním se nakláněl divoký vlkodlak a požíral jeho maso. Ten vlkodlak byla Irma.
"Irmo ne!" Zaječela jsem a Irma se na mě otočila, zavrčela a pokračovala v té nechutnosti.
"Řekla jsem přestaň!" Ječela jsem přes celý les. Přišla jsem k ní blíž ale ona začala vrčet a skočila po mě. Ihned jsem se přeměnila a začala se bránit. Irma mě přitiskla k zemi a zavrčela. Byla silnější než já, takže tu nebyla šance abych jí přemohla. Využila jsem ale ne znalosti a dlouhé hodiny s kněžkou. Podívala jsem se jí hluboko do očí a zapátrala po její mysli.
Irmo! To, co děláš je špatné! K tomu by ses ty nikdy nesnížila! Prober se sakra a poslouchej mě!
Irmě se rozzářely oči a na chvíli se zasekla. Po pár vteřinách už tam byla ta moje Irma tak, jak jí znám.
"Co jsem to...." Nedořekla větu a ihned se rozbrečela.
"Ššš... To bude dobrý." Utěšovala jsem svou kamarádku už v mé lidské a kupodivu oblečené - Johnův trik opravdu funguje - podobě. Celé od krve jsme seděli schoulené na zemi a já se snažila Irmu co nejvíce uklidnit. Až po nějaké době jsem si všimla, že Irma je zcela nahá.
Svlékla jsem si mikinu, kterou jsem měla pod vestou a nabídla jí Irmě. Ta si jí vzala a navlíkla se do ní.
"Pojď. Jdeme domů." Usmála jsem se a nabídla jí ruku. Opřela se do ní a zvedla se.

Po dlouhém bloudění v lese jsme konečně našli cestu pryč. Cestou jsme potkaly Freda.
"Kde sakra jste?! Už jsem pro vás chtěl poslat pátrací tým!" Vypadal rozčíleně a já se mu nedivila.
"Omlouvám se Frede. Zabloudili jsme a měli jsme menší... Nedorozumění." Nervózně jsem se na něj usmála a podívala se na tu spousty krve, která nás obě dvě pokrývala.
"Nastupte si. Dostanete deky a nové oblečení. Pro dnešek končíme. Zítra náš tým v Americe zaútočí na Bílý dům." Fred to řekl úplně s klidem ale mě to vyvedlo z míry.
"Cože?! To snad né! Rozpoutáte zlo, jestli se vám to povede. Takhle za chvíli vyhubíte celé lidstvo!" Fred se jen zlostně usmál. "Nastupte si." Odsekl a já ho poslechla. Sakra kam tohle ještě povede?

Budík vedle mě řval na celý byt. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Johna jsem od té hádky ještě neviděla. Bylo mi po něm smutno. Přála jsem si, mít ho zase u sebe ale byla to jeho volba. Neochotně jsem se vyškrábala z postele a šla rovnou do koupelny. Teplá sprcha mě uklidnila a potěšila. S lepším pocitem jsem vyšla z koupelny do kuchyně a otevřela lednici. Bylo tam celkem moc jídla. Ale po chvíli ně chuť k jídlu nějak přešla tak jsem jí zabouchla a šla zase do ložnice, kde jsem se skácela na postel. Dneska jsem se chtěla na všechno vykašlat. Nic nedělat. Jen tak se válet a čekat na konec světa. Jako by měsíc mé přání vyslyšel. Země se začala třást a já uslyšela vysoké hvízdnutí. Pak přišla rána. Obrovská rána. Celý byt byl na kousky a vše pohltily plameny ohně. Všechno se to odehrálo strašně rychle. Kouř se mi dostával do plic. Dýchat bylo čím dál těžší a dostat se k oknu byla nemožné.
Takže tohle je konec? Tak to všechno skončí? Bez přátel, bez lásky, bez rodiny... Bylo mi jasné, že tady umřu. Byla jsem v pasti mezi plameny.
Najednou se ozvala obrovská rána. Vycházelo to od dveří. A znova. A zase. Přes plameny jsem tam pořádně neviděla. Oči mě pálely a plameny se přibližovaly. Ke mě se přibližovala postava. Mužská postava. Čím blíže byl tím více jsem si byla jasná kdo to byl. On... Vrátil se pro mě. Ale proč?
Nevím jak, ale nějak se mu podařilo dostat se přes oheň až ke mě. Bylo mi čím dál hůř. Už jsem neměla sílu ani stát. Skácela jsem se na zem jako domeček z karet. "Elen!" Johnův hlas mě ještě pár vteřin držel při vědomí. Pak už byla jen tma. Jediné, co si pamatuji byly jeho silné paže, obmotávající se okolo mého těla a jeho hlas který říkal: "Je mi to líto... Je mi to tak strašně moc líto.. Měl jsem tu být... Miluju tě Elen."

Stála jsem na Orlím hnízdě a hleděla dolů. Za mnou stála mamka, John, Irma Lily, Agnes, Jack, Jessie. Dole pod skálou na mě hleděla Maggie. Byla tam i Kate s Amandou. Jejich hlasy nepřirozeně řvaly. Řvaly na mě ať jdu za nimi. Ať všechny za mnou opustím a jdu za zesnulými. Podívala jsem se opět za sebe. John ke mě přistoupil a chytl mě za ruku. "Půjdeme? Bude nám tam lépe." Usmál se na mě. Byl šťastný.
"Ale co oni?" Otočila jsem se na mé přátele a na mou matku.
"Ani jim nebudeme chybět. Nevšimnou si toho, že jsme je opustili."
"Ale oni nás potřebují." Vyhákla jsem mou ruku z té jeho a podívala se na něj.
"Pojď se mnou. Budeme spolu. Prosím. Vrať se." John se jen usmál, zakroutil hlavou na nesouhlas a bez jakéhokoliv upozornění skočil ze skály.

"J - Johne." Oči se mi pomalu otevřely a já zahlédla přístroje, ke kterým jsem byla připojená. Vedle mě seděla plakající Irma, která mě držela za ruku.
"Je mi to líto." Slzy jí nepřestávaly téct po tvářích.
"Kde je?" Byla jsem zmatená. Co je jí líto?
"John... Nadýchal se moc kouře. Měl obrovské a ošklivé popáleniny. On... Nepřežil to..." Její poslední věta mi hrála v hlavě ještě nejméně stokrát.
Můj John? Ne! To není možné.
"Nevěřím ti." Slzy se mi z očích valily obrovskou rychlostí.
"Kde je?! Kde je John?! Nemohl umřít!" Začal jsem hystericky křičet a brečet. Odpojila jsem se od všech přístrojů. Nevím, co jsem v tu chvíli chtěla dělat ale prostě jsem tomu nechtěla věřit. Irma mě chytla ale já se jí vyprostila a dala se směrem na východ.
"Pomozte mi někdo s ní sakra!" Řvala Irma, zatímco já se snažila utéct. Za chvíli se ve dveřích objevili tři můžu s paní Adamsovou, která nesla nějakou injekci.
"Podržte mi jí pánové! Todle jí zklidní a uspí!" Muži jí ihned poslechly a i přes můj protest mě chytli a držely. Chvíli jsem sebou cukala a křičela ale za okamžik jsem pocítila bodnutí do ruky, následované obrovskou únavou. Do pár vteřin jsem spala.

Spala jsem celé dva dny. Když jsem se vzbudila, byla jsem tam sama. Na všechno jsem teď byla sama. Ztratila jsem ho. Umřel kvůli mě. Ten pocit mě ničil plakala jsem jak smyslů zbavená. Chtěla jsem umřít. Bez něj nejsem schopná normálně fungovat. Opustil mě. Je pryč a nikdo ho už nikdy neuvidí. A to všechno kvůli mě. Kdybych se s ním nepohádal. Kdybych tam nebyla. Nic by se nestalo.
Propukla jsem opět v pláč. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na něj.
Dveře od mého nemocničního pokoje se otevřely. Ve dveřích se objevil zdrcený Nico. Smutně jsem na něj pohlédla. I když jsem na něj měla poslední dobou vztek, teď jsem za něj měla radost. Teda... Aspoň jsem si to myslela.
Zavřel za sebou dveře, přišel blíže k mé posteli a zlostně na mě pohlédl.
"Zemřel kvůli tobě. Můj nejlepší bojovník a dědic. Zabila si ho!"
"Co to povídáš? Já ho nezabila! Nepřála jsem si jeho smrt!" Nechápala jsem, jak mohl něco takového říct. Takového jsem ho neznala.
"Drž hubu! On byl můj! To já jsem ho mě obětovat temným silám abych měl tu největší moc, kterou ještě nikdo neměl!"
Tohle pro mě bylo příliš. Jen Jihna využíval. Dával mu moc aby ho zabil.
"Ty hajzle! Ty parchante! Ty sráči!" V životě jsem neměla takový vztek.
"Drž hubu!" Zakřičel a z pravé strany mi přiletěla facka.
"Když jsi zabila Johna, budu si muset najít jinou oběť. Zaslechl jsem, že tvá kamarádka Irma, je ještě panna že? Když se jedná o ženu musí být čistá. Zabiju ji. Obětuju ji temným silám a tebe Elen Blacková zničím!" S takovými slovy odešel. Musím najít né kamarády a vše jim říct.

Útok na býlí dům se povedl. Válka skončila a vlkodlaci vyhráli. Lidé, kteří přežili se schovávali. Pokud je vlkodlaci našli, ihned je zabili. Ze žáků si Nico udělal cvičené psy. Zrovna jsem seděla v obýváku a čekala na mé přátele. Měli jsme se tu všichni tajně sejít abych jim vše řekla. Pozvala jsem i Freda. Nevím proč, ale byl jediný z dospělých, kterému jsem věřila.
Seděla jsem tu s Irmou, Lily, Agnes a Jackem. Jessie, Susan, Amanda a Kate zahynuly ve válce. Ještě jsme je oplakávali.
Za pár minut dorazil Theo, Jamie, Nick a Tom. Za nimi kráčel Fred. Kdyby nás Nico našel, jak se tady scházíme, zabije nás.
"Takže..." Začala jsem potichu mluvit. "Všichni víme, proč jsme se tu sešli."
"Nicovi hráblo." Řekl Fred.
"Frede buď zticha. Nevím, kdo tady podporoval tu událost v bílém domě." Sykla na něj Agnes.
"Já vím ale co je moc, to je moc." Odsekl.
"Nico si z nás dělá otroky. Někteří ho v tom dokonce podporují. Dal nařídit zabít každého člověka, kterého potká a o moc líp na tom nejsou jinde na zemi." Řekla Irma.
"Musím vám něco říct. Nico za mnou byl na ošetřovně." Musela jsem jim to říct a doufat, že mi uvěří. Přilepily se na mě jejich zvědavé pohledy. Zhluboka jsem se nadechla a začala jim vše vyprávět do detailů.

"Sráč jeden." Vyštěkla Agnes po mém vyprávění.
"On mě chce... Zabít?" Zeptala se Irma se strachem v hlase.
"Ano Irmo. Není to tu bezpečné. Myslím, že by sme měli utéct."
"To neni možné. Je to tu hlídané a jestli to zjistí Nico, okamžitě nás zabije." Řekl starostlivě Teo.
"Máš pravdu ale jestli utečeme, bude to pro nás lepší."

Po dlouhé debatě jsme se dohodli na útěku.
"Ale kam půjdem? Budou nás hledat." Tom položil celkem důležitou otázku.
"Ještě nad tím popřemýšlíme. Kluci, jestli je u vás někdo, komu věříte a chcete je vzít sebou, nařiďte jim to. Ale za žádnou cenu se to nesmí dozvědět Nico!" Nařídila jsem klukům, ovšem Fredovi se to nejspíš nelíbilo.
"Když nás bude víc budeme pomalejší, zranitelnější a hladovější."
"Frede, jestli je tu někdo, kdo tu nechce trpět nenechám ho tu." Řekla jsem s klidem.
"Fajn. Ale jestli zemřeme, je to tvá chyba." Jen jsem kývla na souhlas a nařídila jim, ať se rozejdou.