Cestovní loď se k večeru přehoupla přes poslední větší vlnu a lehce plula po klidné hladině směrem k hlavnímu městu. V podpalubí nebylo příliš místa a mladé rybářce pomalu začínaly z dlouhého sezení tuhnout snad všechny kosti v těle, proto se poněkud nemotorně zvedla a vykročila po schodech na palubu. Nadechla se zhluboka slaného vzduchu, popošla až k masivnímu dřevěnému zábradlí a rozhlédla se. Nejprve neviděla nic než moře, od jehož hladiny se odrážel zlatý soumrak s posledními paprsky slunce. Krátce poté začala v šeru rozeznávat obrysy vzdálené pevniny. Snažila se přesněji určit, kde se mohli nacházet, ale jakkoliv dobře si zapamatovala mapu, krajinu kolem nedokázala přiřadit k žádnému konkrétnímu místu. Začala se obávat, že dole ztratila přehled o čase a loď už je dávno na cestě z Vivecu kamsi dál, ale na paniku už jí nezbyl čas - směr plavby se stočil prudce doleva a jí se naskytl nejúchvatnější pohled, jaký kdy viděla.

Ve velké zátoce, jež nebyla přes mys zprvu vidět, vyčnívaly přímo z vody stupňovité kamenné stavby připomínající malé chrámy. Navzájem byly propojeny mnoha mosty, na kterých Risrin z dálky zahlédla i malé stánky. Na obchod v tu chvíli ani nepomyslela. Obdivovala velkolepost hlavního města, především největší z budov, která svou výškou přečnívala všechny ostatní. Nepochybovala, že musí být velice důležitá, i když si nebyla jistá, k čemu slouží.

Jakmile se probrala ze svého udivení, vrátila se zpět do útrob plavidla, aby pomalu vynosila všechna svá zavazadla, než dorazí k molu. Chtěla se vyhnout tlačenicím, až se budou všichni hrnout ven - zejména jeden elf, kterého si všimla především kvůli jeho zelené barvě v obličeji a nešťastnému výrazu. Zřejmě nebyl, na rozdíl od Risrin, zvyklý na houpání vln a vůni moře.

Kromě svého obvyklého vybavení ke zpracování masa přímo na místě s sebou nesla nůši s větším množstvím ryb a vak s bylinkami. Nebyl to nijak těžký náklad, přesto si povzdechla, když vystoupila z lodi a spatřila, jak vysoké budovy ve skutečnosti jsou. Vypadalo to, že nejvíce obchodů se nachází ve spodních a prostředních patrech. V těch horních byly určitě soukromé prostory pro obchodníky a obyvatele města, jelikož nespatřila žádné stánky ani popisné cedule. Zároveň se ve spodních patrech pohybovalo nejvíce lidí, zatímco horní zůstávala víceméně prázdná, alespoň z toho, co za tu chvíli viděla.
V rychlosti se ještě jednou rozhlédla. Většina vzdálenějších budov se už ztrácela pod závojem noci, proto neváhala najít nejbližší místo, kde by mohla přečkat do rána. Následovala z přístavu menší skupinku elfů, kteří vystoupili z jiné lodi, do centra města a rozhlížela se po jakémkoliv náznaku hostince. Myslela, že v hlavním městě bude na každém rohu alespoň jeden, zatím ale neměla příliš štěstí - samé obchody, knihovna, jedna budova dokonce vypadala jako laciný nevěstinec. Namátkou otevřela dveře do domu, jehož vývěsní štít nedokázala podle symbolu rozpoznat, ani přečíst nápis, který mu dominoval - znalost písma nepatřila mezi její silné stránky. S Hrondarem neměli žádné knihy, ze kterých by se mohla učit, a tak si zapamatovala pouze několik znaků a slov, která nejčastěji používala.

V místnosti bylo šero, osvětlovalo ji jen několik svíček. Za malým pultíkem seděla bytost nejvíce podobná ještěrovi. Šupiny se pod plápolavým svitem leskly jako smaragdy, zatímco temné oči měly barvu rubínů. Na poličkách v místnosti byly flakónky s různými tekutinami, spousta bylin, ale i částí těl naložených v láku. Risrin se dovtípila, že se pravděpodobně nachází v alchymistické prodejně a nebýt ještěrovy otázky, ještě by se tu porozhlédla.

"Čím vám mohu posssloužit?" zasyčel se silným syčivým přízvukem prodejce. Risrin zaváhala a otočila se, jako by tam snad mohl být ještě někdo jiný, na koho by otázka směřovala. Poté se pohledem vrátila k ještěrovi a vysoukala ze sebe, že hledá ubytovnu. Postava za pultem přikývla, že rozumí, ale než stihla odpovědět, otevřely se dveře z ulice.
První vešel do místnosti muž v dlouhé karmínové róbě se zlatým vyšíváním. Jeho dlouhé uši naznačovaly, že jde nejspíš o elfa, ale nepodobal se žádnému příslušníkovi této rasy, kterého Risrin kdy viděla - jeho tělo bylo přesnou linií táhnoucí se od čela přes bradu a krk kamsi pod oděv rozdělené na dva celky. Jedna polovina pokožky byla tmavě modrá, podobně jako u temných elfů, zatímco druhá půlka zlatě zářila. Se zaujetím si ho prohlížela, on jí upřený pohled oplácel.

"Říkám vám pouze to, že takhle to už dál nejde. Začínají si toho všímat i farmáři z východu, jak dlouho ještě-" neznámý, vcházející těsně za elfem, nedopověděl větu a místo toho, stejně jako muž před ním, spočinul zrakem na khajiitce. Cítila se trapně, zřejmě slyšela něco, co neměla. Nesešlo na tom, co to bylo nebo kdo byli zač ti muži, a ani nad tím nepřemýšlela. Byla unavená, do ramen se jí zarývaly popruhy od nůše a navíc měla hlad. Vyslechla si radu argoniana, který po chvíli trapného ticha opět promluvil, naposledy se pohledem střetla s elfem a vykročila do ulice.

Druhého dne časně z rána většina obyvatel ještě spala, zatímco se Risrin protahovala pod prvními slunečními paprsky. Věděla, že ji čeká náročný den, a tak ho chtěla začít alespoň trochu příjemně - a péče o tělo v podobě ranní jógy byla víc než přínosná. Chystala se vrátit do ubytovny pro svá zavazadla a vyrazit za obchodem, když si všimla nenadálé změny počasí. Zvedl se lehký vítr a zatmělo se, jako by celé slunce přikryl obrovský mrak, ale něco bylo jinak - ve vzduchu byl cítit kyselý zápach, který khajiitce dráždil citlivý čenich a vehnal slzy do očí. Nedokázala ho nikam zařadit, zvlášť když byl tak agresivní - přece by si takový puch pamatovala, kdyby ho už někdy cítila. I tak ale měla pocit, že je jí něčím povědomý. Když si otřela tváře a odkryla nos, po zápachu zůstala jen podivná, suchá pachuť na patře.

"To je zvláštní," pomyslela si, narovnala se v zádech a otočila se, zda si nenadálé změny všiml ještě někdo jiný. Na ulici ale stála sama, stejně jako když přišla. Naposledy se podívala na již téměř jasnou oblohu, a když neshledala nic neobvyklého, odešla.

Udivilo ji, kolik lidí ve velkém městě bylo ochotných dobře zaplatit za její bylinky. Kdyby to věděla, jistě by jich dala usušit víc. Každou volnou chvíli, když zrovna nikoho neobsluhovala, odbíhal její pohled od známých ryb k dění na ulicích. Balmora, kterou navštěvovala, byla sice velké a bezesporu i poměrně významné město, ale s tímhle se nemohla rovnat. Tolik bytostí různých ras, z nichž některé sotva poznávala, tolik nových barev a vůní. Nejvíce jí učarovala skleněná zbroj stráží a malé zelené odlesky, které vrhala na zem, kdykoliv na ni dopadly paprsky světla. Občas ulicí prošel bard, a tak si Risrin poslechla i písně oslavující hrdinské činy lorda Viveca, nebo směšné verše sepsané pouze pro pobavení. Khajiitka vždy nastražila uši, jak se hudebník vzdaloval - přála si poslechnout si jeho písně do konce. Hudebníci se pro ni brzy stali pokladnicí vědění, jež si přála otevřít, a proto se v podvečer, když měla vše prodané a v měšci se blýskala slušná suma zlatých, vydala na průzkum města - skoro jí až bylo líto, že příštího rána musí odplout.

Procházela ulicemi, jež byly osvětlené už jen lucernami na stěnách budov, ochutnávala u stánků jídla kterým se její běžná strava nemohla rovnat, tančila do rytmu hudby pouličních bavičů a dokonce si u jednoho obchodníka pořídila opravdový luk - ne jako ta stará větev, se kterou už týdny nic neulovila. Kromě toho padlo několik zlatých i na šípy a směs koření. Byla si jistá, že se bude skvěle hodit k rybám, které prodávala. Nejdelší část večera ale strávila v hostinci U Ještěrčí hlavy. Rozlévali v něm nejlepší grog, jaký kdy Risrin pila, a bardi zpívali písně tak dlouho, dokud byl někdo ochotný tleskat do rytmu a bavit se s nimi.

V dobré náladě opouštěla své místo u stolu, aby se vrátila do pronajatého pokoje na druhém konci města. Do nočního ticha si polohlasem pobrukovala píseň o sopce ve středu ostrova, vesele u toho gestikulovala do rytmu a usmívala se nad absurdností toho textu.

"Rudá hora, Rudá hora, celá se chvěje a sténá... Tak modli se, ať se nezvbudí... Jak svět končí, země se třese pod tíhou kamenní... Tak vem flašku! Kdo to kdy slyšel, umřít žíznivý!"

S triumfem v očích dokončila píseň, jejíž text si pamatovala jen způli, a na vteřinu se zastavila, aby nabrala dech. První vrávoravý krok, druhý o něco jistější a - z ničeho nic se ocitla na zemi. Hlava se jí z nečekaně prudkého pohybu zatočila tak, že stěží rozeznala, co je příčinou jejího pádu. V prvních několika vteřinách se musela zeptat sama sebe, jestli je opravdu tak opilá, poté ale zahlédla nejasnou postavu, která po jejich střetu zavrávorala, ale hned se zase rozběhla ulicí pryč. Khajiitka na zemi se chtěla jednou rukou podepřít, hned si však uvědomila, že její dlaň nedopadla pouze na dlažbu, ale i na něco měkčího. Promnula si oči, aby zjistila, že šlo o malou koženou knížku. Nepochybovala, že vypadla té neznámé postavě, která měla zjevně na spěch a proto už byla sotva vidět. Přesto se odhodlala a zakřičela do prázdna: "Myslím, že vám něco upadlo!"

Temný obrys na konci ulice prudce zastavil a zdálo se, že prohledává kapsy. V další vteřině se opět rozeběhl, tentokrát směrem k Risrin, která mezitím zvládla vstát. Jak se obrys přibližoval, poznala, že jde o mužskou postavu s krátkými havraními vlasy a dlouhýma ušima - temný elf. Prudce natáhl ruku po knížce a s úlevným povzdechnutím ji zabalil nejprve do kusu látky a poté uložil do malé brašny přehozené přes rameno. Vzhlédl, ale místo toho, aby se podíval do tváře khajiitce, hleděl kamsi za ní. V rubínově červených očích se mu pomalu objevil strach.

"Pojď," zašeptal, vzal ji za ruku a rychlým tempem se vydal pryč. Ohlédla se, aby zjistila, co ho tak vyděsilo, ale ulice byla až na plápolavé světlo pochodně stále prázdná. Klopýtla, otočila se tedy zpět a pokračovala v chůzi. Stále se jí točila hlava při každém prudkém pohybu a z tempa, které nasadil neznámý elf, měla žaludek jako na vodě. Už se chystala zeptat, co se vlastně děje, když ji mladík nečekaně strhl ke zdi. Musela si zakrýt ústa, aby obsah jejího žaludku neskončil na zemi.

"Hrabe ti?" zeptala se poté šeptem, až ji samotnou začala přepadat paranoia. Co když opravdu jsou v nějakém nebezpečí? Neměla odvahu riskovat případnou hrozbu, ale zároveň ji zajímalo, před čím cizinec utíká. Místo odpovědi mladý elf o několik stop couvnul a Risrin měla co dělat, aby se vyhnula další srážce. Při svém pokusu oddálit se a získat trochu osobního prostoru se nedívala za sebe, a tak škobrtla o pytel se zeleninou, který ležel na zemi. Neudržela rovnováhu a s dunivým zvukem dopadla přímo na hromadu zásobovacích beden. Temný elf se zprudka otočil a pomohl jí co nejrychleji zpět na nohy.

"Doufej, že to nikdo neslyšel," zašeptal do nastalého ticha a opět se otočil ke konci krátké slepé uličky, ve které se nacházeli. Nehybně v ní stáli ještě několik minut, než se zdálo, že v okolí nikdo není. Khajiitka se začínala nudit. Původní adrenalin z té trochy strachu už dávno vyprchal, a tak se kvůli nastávající kocovině cítila, jako by ji převálcovalo stádo guarů. Přišlo jí to jako věčnost, než na ni její nový společník mávnul, aby šla k němu. Místo očekávaného odchodu ze zásobovací uličky jí šel elf naproti a zastavil ji, jakmile stáli jen několik kroků od sebe.

"Vypadá to, že se před chvílí změnily pozice strážných. Napravo od nás jeden je a nevypadá, že by se hodlal někam přesunout. Budeme to muset vzít vrchem," vylíčil situaci elf. Risrin z toho příliš moudrá nebyla.

"Jak jako vrchem?" zeptala se zmateně a rozzlobeně stáhla uši. V tu chvíli měla už všeho dost. Ocas jí rozrušením létal ze strany na stranu. Kdo si ten chlap myslí, že je? Nenechala ho odpovědět. "Mně je jedno, do čeho si ty zapletenej, ale mě vynech. Já žádný problémy se zákonem nemám." Věděla, že tak docela nemluví pravdu, ale nic jí přece nebránilo odejít. Vykročila, ale elf ji chytil za ruku a zavrtěl hlavou.

"Nejsi dobrá lhářka," odpověděl s úsměvem, který ihned skryla vážná tvář. Bez dalšího otálení použil vyskládané bedny v zadní části uličky jako schůdky a vytáhl se na plochou střechu domu. Poté už se skláněl k Risrin, aby jí pomohl nahoru. Khajiitka zavrtěla hlavou v nesouhlas, ale jakmile se přiblížilo světlo pochodně strážného, následovala temného elfa. Snažila se přesvědčit sama sebe, že jde jen o podivný sen a výplod její opilé mysli. Společně překonali několik budov až ke kraji celého soudomí.

"U všech bohů,to přece není možné," ulevil si tiše mladík a poodstoupil od okraje střechy. Risrin se naklonila ve snaze zjistit, co dole viděl, ale elf ji stáhl co nejvíce do středu.

"Hlídají každou stranu komplexu, není možné, abychom se dostali k bráně nepozorovaně," vysvětloval šeptem a vypadal, že se každou chvíli sesune na zem.

Risrin neměla, co na to říct - nejprve ji zatáhne do svých ilegálních činností a ještě to vypadá, že ani nevyváznou bez potíží. Na vodě už se pomalu zračil úsvit, čehož si oba všimli, když jim malé odlesky svítily do očí, na náladě jim to ale nepřidalo. Havraní vlasy se prudce zavlnily, jak elf pohodil hlavou.

"To světlo je příšerný. Proč okolo není tráva, od které by se světlo tak neodráželo?" Rubínové oči zamrkaly, když ustoupily pronikavému světlu. Elf se posunul o několik stop doprava, mlčky pozoroval paprsek slunce mezi stíny.

"Voda!" vykřikl šeptem tak zhurta, až si musel zakrýt ústa, aby je neprozradil. Risrin pozdvihla obočí v němém dotazu. Vůbec nechápala, k čemu jim je dobré, že je kolem voda.

"Můžeme skočit do vody a doplavat ke břehu - potom se snadno vyhneme hlídkám před branami!" pokračoval mladík nadšeně.

Risrin mu plán neschvalovala, ale on byl rozhodnutý. Teď nebo nikdy. Z brašny vytáhl svou knihu obalenou v látce, vložil ji do zubů, zkontroloval, jestli je strážný za rohem, rozeběhl se a skočil. Voda vyšplíchla na stěny komplexu, ale byl vystavěný tak vysoko, že jediná kapka nedostříkla na chodník ulice. Strážní museli zvuk vody slyšet, stejně jako Risrin jejich kroky, které se rychle blížily. Neměla čas na rozmýšlení. Následovala elfa, rozeběhla se a skočila do studené vody. Vynořila hlavu, sotva se nadechla a něco ji opět stáhlo pod hladinu. Voda z kanálu jí proudem tekla na hlavu a nutila ji couvnout ke kamennému základu, na kterém byly domy vystavěné. Rozhlédla se kolem a spatřila cizince, který se podobně skrýval u vedlejšího výtoku. Počkali, dokud si nebyli jistí, že strážní odešli, i když se to těžko určovalo, protože kromě hukotu vody toho moc neslyšeli.

Když nespatřeni doplavali na břeh, elf promluvil jako první: "Jsem Ashur-Dan".

Myslela si, že jde jen o hloupý vtip.