Na tváři cítila teplo, které skrz srst příjemně hřálo a rozlévalo se do celého těla. Poblíž slyšela vodu, která se lehce vyhoupla na břeh a ihned poté se vracela zase zpět v pravidelných intervalech. Musela ležet na zádech, protože pod nimi cítila měkkou trávu spolu s drobnými kamínky a větvičkami. Otevřela oči a rychle je zastínila dlaní, aby nemusely čelit prudkému slunci. Pomalu se pokusila posadit a zjistila, že nemůže pohnout hlavou, aniž by ji nesvírala nepříjemná bolest. Prvních několik vteřin si na nic nevzpomínala. Kde je? A jak se tam dostala?

Vstala a rozhlédla se kolem. Byla na pobřeží nedaleko od vesnice. Často na to místo chodívala rybařit, když chtěla být sama. V okolí Hla'Oad se přes den pohybovala většina jeho obyvatel, se kterými se ne vždy chtěla bavit. Vlastně jen jednoho z nich považovala za svého přítele - Hrondara. Zajímalo ji, jestli se od rána už vrátil. Podle polohy slunce, jež jí svítilo nad hlavou, mohlo být krátce po poledni, nemohla na místě tedy být dlouho. Nedaleko zahlédla svůj rybářský prut, jehož dřevěný splávek se jemně pohupoval nad vodou. Vytáhla ho, sundala návnadu v podobě malé rybky a hodila ji zpět do vody, protože by stejně nevydržela dlouho čerstvá a později by byla k ničemu.

Jakmile došla zpět do vesničky, zahlédla na molu norda s poslední várkou několika ulovených ryb. Jednu z nich držel v ruce a pilně odstraňoval zbytek šupin malým nožíkem. Zamířila k němu svižným krokem, při kterém jí krkem pulzovala tupá bolest ještě víc než předtím. Tolik si přála mu říct, co se za poslední den stalo, ale zároveň se obávala jeho reakce.

Hrondar ji vzal k sobě do péče, když byla ještě malé kotě. Tehdy nevěděla, co se stalo nebo proč se její rodiče dlouhé dny nevrací domů, a postupně si je pamatovala především z nordova vyprávění. Vyprávěl jí před spaním příběhy, především o její matce, kterou zřejmě dobře znal. Nevymýšlel si žádné hrdinské báchorky, nelhal jí o tom, kým rodiče byli a nesnažil se omlouvat jejich činy. Věděl, že pravý důvod jejich odchodu byl příliš komplikovaný, aby to děvče pochopilo. Zpočátku bylo povídání o rodičích to jediné, co je drželo pospolu. Přes den byl starší muž opět zapšklý a nevrlý. "Zašij pytle, opláchni ryby, nakrájej zeleninu" bylo v podstatě jediné, co od něj dlouhé roky slyšela. Přemýšlela, že uteče, ale neměla kam jít a až příliš si byla vědoma nebezpečí, které by ji mimo vesnici čekalo. Pokud by se jí poštěstilo a našli ji stráže nebo říšští úředníci, pravděpodobně by ji poslali do některého ze vzdálených sirotčinců, to ale v té době netušila - byla mladá, nevzdělaná a vesnička s přilehlým okolím bylo v podstatě to jediné, co ze světa znala.
Potom ji naučil rybařit, říkal, že taky musí přispívat na živobytí. Když měl špatný den, většinou si zanadával, že je malá Risrin jen hladový krk navíc, i když byla zvyklá jíst malé porce a pro jistotu se vždy nejprve zeptala staršího muže, kolik si může vzít. Nakonec se přeci jen vždycky postaral, aby netrpěla hlady, měla kde spát a sám jí šil všechno oblečení, jak rostla. Byla mu za to vděčná. Společně přečkali několik zlých období - velké bouře, které přes moře zavál vítr až k nim, hlad, i několik zlodějských nájezdů na vesnici. Díky dlouhým rokům a zkušenostem si k sobě dokázali najít cestu, a i když ho nepovažovala za otce, spíš za zkušeného mentora životem, byli si skutečně blízcí. Vtipkovali, že už je za jejich život nic nepřekvapí - a Hrondar v dobré náladě odpovídal, že jemu na to stejně nezbývá tolik času, ač velmi rád přeháněl, když došlo na jeho věk.

Zvedl hluboké, modré oči od práce a podíval se zachmuřeně do kočičí tváře, kterou tak dobře znal. Risrin mu pohled o něco pokorněji oplatila. Styděla se za to, že ji zoufalství dohnalo ke krádeži a podvodu, a styděla se přiznat, že se měla nejprve poradit s Hrondarem, než potvrdila dohodu s kocourem. Sice žila na místě, jehož obyvatelé se neštítili porušit zákon za kus žvance, ale jak došlo na vlastní vesničku, udržovali naživu několik nepsaných pravidel. Málokdy se stalo, že se v Hla' Oad něco ukradlo. Nedalo se říct, že by k sobě navzájem chovali respekt nebo snad úctu, zkrátka se jen drželi dál od záležitostí a od majetku, do kterých jim nic nebylo. S nordem sdílela všechno, důvěřovala mu a on jí. Měla pocit, že všechno pokazila.

"Hrondare," začala opatrně, ale nord ji přerušil.

"Ví o tom celá vesnice. Co tě to napadlo?"

Nedivila se, drby se šířily rychle. Jak by taky ne? Tady lidé neměli tajnosti, a když ano, dlouho si je neudrželi. Strach a nedůvěra v cizince byly podle místních to, co vesnici ještě drželo naživu. Zradu si nemohli v tak malé komunitě dovolit. Ve skutečnosti byli často až přehnaně paranoidní, když i obyčejného poutníka, který náhodou zavítal do močálu, podezírali z plánovaných krádeží a vražd. Přišel hledat vzácnou rostlinu? Pouze procházel do města? Ztratil se? Všechno to podle nich byly lži, na takové místo někdo jen tak nepřijde. Pro nově příchozí bylo téměř nemožné splynout s rytmem a povahou místního života. Když už se někdo takový objevil, sledovali ho a kontrolovali ještě dlouho, a stálo mnoho úsilí, než mu alespoň trochu uvěřili, a ani potom to nebyla procházka růžovým sadem. Pro nováčka je nejlepší držet se zpátky, stát se nenápadným, ale ne neviditelným, jinak by byl obviněn ze spřádání zrádných plánů. Všichni ve vesnici byli svým způsobem divní, vyčnívali z davu, ale pokud by nově příchozí vyčníval až příliš, nikdo by mu neuvěřil a znovu by byl ten podezřelý.

"Máš štěstí, že si tě tu většina váží," pokračoval v kárání Hrondar, položil do ošatky opracovanou rybu a znovu jí věnoval svůj pohled. "Udělat to někdo jinej, byl by z toho pěknej malér."

Její provinilý pohled se najednou změnil, jak se zamračila a mírně nakrčila čumák, přičemž odhalila část kočičích špičáků.

"Váží? Copak tady něco takového existuje?" namítla, "Ne... Vážili si mých rodičů. Mě jen tolerují, kvůli nim. Čekají, že půjdu v jejich stopách." Odmlčela se. Až pozdě si uvědomila, že její slova mohla norda ranit.

Hrondar sklopil pohled - Risrin měla pravdu. Překvapilo ho, jak dospěle se někdy chovala. Jak přemýšlela o světě i jak ho vnímala. Její představy nebyly zkreslené, viděla realitu - bídu, chudobu, nedůvěru. Občas v ní stále viděl to malé kotě a podobně se k ní také choval. Chtěl se o ni postarat, chránit ji před okolním světem. Musel přiznat, že nadešel čas, kdy už nepotřebovala tlumočit, jak to chodí. Postavila se na vlastní nohy a i když občas upadla, jako v posledních dnech, nakonec se znovu postavila.

"Co máš v plánu?" zeptal se, ignorujíc její předchozí poznámku.

Problém byl, že neměla tušení. Napadlo ji hned několik možností, ale všechny je postupně zavrhla. Pomalu se začínala smiřovat s tím, že se do Balmory bez pomoci nedostane. Mohla zaplatit pokutu a očistit tak u stráží své jméno, ale i kdyby připočetla nordovy výdělky, stále to nestačilo. Potřebovala dobrý obchod, potřebovala ho blízko a hlavně brzy.

"Můžu odejít do Seyda Neen," navrhla po chvíli přemýšlení. O tom místě slyšela několik historek, sama ho ale nikdy nenavštívila. Věděla jen, že šlo o jedno z nejbližších míst, které by mohla vzít v úvahu.

"To není dobrý nápad," namítl muž, "zásoby mají zajištěné. Každý den tam připlouvají obchodní lodě, moc bychom toho neprodali."

Zamyslela se. Kdyby ulovila dost ryb, nasbírala nějaké houby a byliny, mohla by lodí odjet do vzdálenějšího města a tam je prodat. Problém byl, že loď plula jen do Gnaar Mog, rybářské vesnice, kde by o její zboží nebyl zájem, a do Vivecu, hlavního města provincie. Tam by mohla obchodem vydělat slušné peníze, o tom nebyl pochyb, ale bála se velké konkurence. Další možností by bylo někde přestoupit nebo jít část trasy pěšky, aby se dostala víc do středu ostrova, kde byly ryby o něco víc ceněné, ale už samotná cesta lodí do hlavního města by zabrala pět hodin. Časově se takový plán rozhodně nevyplácel. Pořád ji bolel krk a delší cestu rozhodně neměla šanci sama zvládnout.

"Kdy vyplouvá další loď?" zeptala se, aby měla jistotu. Už dlouho ji v zátoce neviděla, musela se každou chvílí vrátit.

"Za dva dny, myslím. Zmiňoval se o tom před několika dny Relien," odpověděl.

"Vivec. Zajedu do Vivecu, prodám, co budeme mít a pak se vrátím."

Starší muž přikývl na souhlas, její rozhodnutí mu dávalo smysl, vlastně to bylo logické řešení, které by nečekal ani sám od sebe, natož od ní. Neustále ho dokázala překvapovat a i když jí to neřekl, byl na ni pyšný - dokonce mnohem víc než na sebe.

Každý vesničan si s sebou nesl nějaké břímě. To Hrondarovo bylo starší než Risrin. Nemluvil o tom. Chtěl zapomenout na to, co se kvůli jeho unáhlenosti a zbrklosti tehdy stalo. Tolik zbytečných smrtí, kterým mohl zabránit, kdyby uvažoval dospěleji. I po letech v sobě viděl vraha. Nemohl ji doprovázet do větších měst, ze strachu, že by ho za jeho dávné činy popravili. Věděla, že co se stalo, byla nehoda. Nikdy nepochybovala o tom, že jí říkal pravdu. O tom, jak nikdo z říšských neposlouchal jeho verzi příběhu. O zradě přítele a týdnech útěku a ukrývání se. Věděl toho o provincii Morrowindu víc, než si uměla představit.