Zlatavé paprsky se zrána pomalu přehouply přes východní hřeben hor obklopujících Balmoru. Dopadaly na bílé domy a terasy, odrážely se od lesklé zbroje imperiálů na hradbách a nakonec doputovaly do samotných ulic města, kde se začínali probouzet k životu i jeho obyvatelé.

S prvním slunečním svitem se na nedaleké dlážděné cestě objevila také postava zahalená v hluboké kápi, zpod které se ve stínu leskly divoké, ledově modré oči. Vše ostatní až po lýtka schovával plášť poněkud vybledlé, přírodní hnědo-zelené barvy. Vypadal, jako by byl ušit z několika různých kusů starých oděvů, na krajích se švy třepily a místy byly znát drobné i větší opravy. Přes rameno měla ona tajemná postava přehozenou dlouhou tyč, na níž byly na provázcích zavěšené zpracované ryby různých druhů, připravené k prodeji na místním trhu. Při bližším pohledu si stráže před branami všimli i dalších odlišností této osoby od běžných poutníků - vyměnili si rychle pochybné pohledy, ale nechali ji projít, aniž by si byli vědomi, že jde o nenápadného pravidelného návštěvníka.

Netrvalo dlouho a zastavila na malém náměstíčku mezi dvoupatrovými hranatými domy s plochou střechou, jež mnohdy nad prvním poschodím tvořila terasu. Štíty vyvěšené v jejich čelech oznamovaly, že se z velké části jedná o obchody městských prodejců. Pod pláštěm postavy se cosi několikrát zavlnilo, ale nevěnovala tomu pozornost. Místo toho ze skrýše mezi domy vytáhla dva páry kratších dřevěných tyčí, které obratně svázala do dvojnožek a hbitě zarazila do spár mezi kamennými dlaždicemi pro lepší stabilitu. Poté na každou z nich opatrně položila konec bidla s rybami a vyčkávala.

Ten den neměla štěstí. Už cestou do města jí jeden z nejlepších kusů sežral zbloudilý a velmi hladový nix hound: zeleno-šedý predátor velikostí podobný vlku, pohybující se po čtyřech, s hmyzím obličejem zakončeným špičatým sosákem, červenýma očima a dvěma velkými kusadly. Oddechla si, že se zatoulal dál od své smečky. Nepochybovala totiž, že být jich víc, nepřišla by k úhoně jen dávno mrtvá ryba. I tak ji ale mrzelo, že se jí nepodařilo jej zabít, mohla poté prodat jeho maso a třeba si vydělat nějaké zlaté navíc. Bohužel ho pouze zahnala a tak její obchod strádal. Než slunce vystoupilo přímo nad její hlavu, prodala pouze dvě ze zbývajících sedmi ryb.

„Vezmu si tu velkou," promluvil na ni cizinec v lehké zbroji, „dám za ni dvě zlaté".

Jeho nabídka na ni neudělala dojem. Zvedla hlavu a musela přimhouřit oči, aby si proti slunci prohlédla, s kým má tu čest. Hnědovlasý muž stojící naproti ní nebyl žádný vazoun a vypadal téměř neozbrojeně, všimla si jen menší dýky u pasu. Podle rysů obličeje odhadovala, že jde o bretona, jednu z lidských ras obývajících Tamriel, sedmý kontinent Nirnu. Mnohem víc ji ale zaujaly šperky posázené vzácnými kameny a magie, která z barevných nerostů byla cítit. Mágů za svůj život příliš nepoznala. Ano, téměř každý byl schopný naučit se pár základních zaklínadel, ale ty, již tomuto pradávnému umění zasvětili celý svůj život, potkávala málokdy. Ještě nikdy předtím toho muže ve městě neviděla. Usoudila, že Balmorou pouze procházel, možná se zdrží na den, dva, avšak nic nenasvědčovalo tomu, že by měl zůstat - kdyby ano, spíše by si koupil vydatnější jídlo v hostinci. Doufala, že její úvaha nebyla příliš zcestná.

„Uzená, jemně solená, ideální na cesty - pět zlatých," odvětila přesvědčivým, vemlouvavým hlasem a plášť se opět několikrát zavlnil. Nebyla zvyklá smlouvat o svém zboží. Muž na místě přešlápl a postavil se k rybářce bokem, čímž se jí naskytl pohled na větší tlumok na jeho zádech, jehož si doteď kvůli ostrému slunci nevšimla. Poznala tak, že má skutečně v plánu město brzy opustit a shání se po zásobách.

Mág se narovnal a poté se celou vahou nevybíravě opřel o tyč s rybami, až se prohla, a chvíli pozoroval modré oči a jemné obrysy tváře zahalené stínem. Poté z koženého váčku, jenž byl uvázaný na druhé straně opasku než dýka, vytáhl tři drobné mince a hodil je k nohám postavy.

Neměla boty - krátké lněné kalhoty končily nad lýtky, a nohy samotné byly zakřivené do zvířecích tvarů. Více se podobaly tlapám velké kočky, než lidským chodidlům. Byly i podobně chlupaté a jistě ukrývaly ostré drápy. Všimla si jeho pohledu a přitáhla si podobně srstnatou rukou plášť blíž k tělu. Cítila z jeho postoje i chování aroganci a nadřazenost, tak jako z mnoha dalších. Ale neustoupila ani o krok, naopak hrdě vypjala hruď a bojovně zvedla hlavu, aby dala neznámému najevo, že z něj nemá strach. Tušila, že muži stačí k vypuštění magie málo, a rozhodně by se boji raději vyhnula, ale pro všechny případy chtěla být připravená. Snad ho její sebejistý postoj dostatečně odradí od možného konfliktu.

„Čtyři," sykla, aby dosáhla svého, a zároveň se vyhnula střetu s jeho dýkou a případného zneuctění zbylého zboží, které bylo tím jediným, co je dělilo od sebe. Na místním tržišti si musel prodejce umět stát za svým, jinak by ho oškubali jako husu. Propalovala bretona chladným pohledem a čekala na jeho reakci.

S úšklebkem po ní hodil další zlaťák, ten se následně odrazil od ženského hrudníku a spadl na zem k těm ostatním. Než sáhl po rybě, zvedl postavě bradu tak prudce, až jí kápě volně spadla na ramena a odhalila tak kočičí hlavu, která pouze zdánlivě připomínala tu lidskou. Otočil ji prsty do profilu a prohlížel si detaily jejího obličeje - hnědá srst se světlým lemováním se táhla až na dolní líce, kde byla o něco delší, od čumáku jí rašily dlouhé vousky. Špičaté uši měla výstražně sklopené k tmavým vlasům, jež byly vzadu uprostřed spletené malým proužkem kůže a ve spodní vrstvě rozpuštěné. Zpod pláště sebou mrskl tmavý ocas s bílým leopardím vzorem. Nikdo si ještě nedovolil na ni takhle neurvale sahat a všechny její zvířecí reflexy dávaly najevo nesouhlas, avšak rozum jí radil zůstat v klidu a nechat muže odejít, aby bylo co nejdřív po všem.

„Špinavá khajiitka," procedil mezi zuby a se škubnutím, až tím pohybem vrátil hlavu do původní polohy, odtáhl ruku. Vycenila na něj ostré zuby a varovně zasyčela. Kvůli ztracené rovnováze musela levou nohu posunout o několik palců dozadu, aby neupadla. Jednou rukou pro jistotu nahmatala pod pláštěm malou železnou dýku, kterou sice většinou používala ke kuchání ryb, ale neváhala se s ní bránit, pokud bylo třeba.

Dva strážní procházející městem si všimli rozruchu na náměstíčku a několika rychlými kroky se přesunuli ke dvojici, připraveni zasáhnout. Muž v lehké zbroji využil situace a začal jim vše vysvětlovat: „Chtěl jsem jen koupit rybu," začal ublíženě, „ale když jsem platil, vyklouzly jí septimy z ruky a spadly na zem. Chtěl jsem jí pomoct je sebrat, ale myslela, že ji o ně chci okrást - kdybyste nepřišli, nejspíš by na mě vytáhla tu svou dýku." Jeden z imperiálů následoval jeho pohled a skutečně spatřil ženinu ruku, jež samým překvapením stále ještě spočívala na rukojeti. Souhlasně přikývl, zatímco jeho kolega se tvářil skeptičtěji. Snad chtěl něco říct na její obhajobu, ale jen, co se nadechl k námitce, se zarazil a následně jen dlouze vydechl a sklopil oči k zemi. Věděl, kdo z nich je nadřízený a on to nebyl.

„Ziss!" zasyčela khajiitka v rodném jazyce Ta'Agra, „lže! Ten neřád chtěl okrást mě," pokračovala již řečí, které rozuměli všichni, a rozhořčeně rozhodila rukama. Ocas už neudržela, švihal sebou ze strany na stranu, tak jako u každé jiné rozčílené kočky. Bylo to tvrzení proti tvrzení, ale i přesto břemeno falešného obvinění a viny padlo na mladou rybářku. Imperiální stráže rozhodly - ve městě nebyla nadále vítána.

Tak to s kočičími lidmi většinou chodilo už od dob, kdy museli snášet ponižování „vyšších" ras a bylo s nimi zacházeno jako s nevolníky, jejichž jediným úkolem bylo oddaně sloužit svému pánu. Na území Tamrielu sice bylo otroctví ze zákona zakázáno, ale provincie Morrowindu toto právo v rámci Příměří ponechala dunmerům, temným elfům, pro které se vlastnictví khajiitů, argonianů i jiných, více lidských ras stalo tradicí, bez které neuměli žít. Na velké kočky se často pohlíželo jako na zloděje a podvodníky a mnoho z nich takových skutečně bylo - vychytralí prospěcháři, kteří vždy dosáhli svého. Stačil jeden prohřešek, aby byla osoba khajiitského původu vykázána a naopak stálo mnoho úsilí dokázat měšťanům svou rovnost a zásluhy.

Tentokrát si nebyla jistá, zda se jednalo pouze o předsudky, které ovlivnily úředníky Říše, a tušila, že v tom měl prsty charismatický mág a jeho kouzla. Pod dozorem ji alespoň nechal poníženě sebrat ze země čtyři septimy, které po ní předtím hodil. Dokonce i rybu, ač s protáhlým výrazem, oželel, pravděpodobně aby udělal dojem na dva strážné. Napadlo ji, že sám nejspíš neměl vyřízené účty s Říší a konflikt se mu nakonec příčil stejně jako jí - jen díky své podlézavosti vyvázl lépe.

Poté, co byla vyprovozena před bránu města, si povzdechla. Další město s trhy bylo od Balmory dál na sever, nedošla by do něj před setměním, a proto raději obchod pro dnešek uzavřela s výdělkem mizivých devíti zlatých. S povzdechem si znovu nasadila kápi a vydala se na jihozápad, zpět do malé vesničky, v níž dlouhá léta žila.

Hla' Oad sestával pouze z šesti malých domků, které zpravidla nemívaly víc než jednu místnost, ve které se jedlo, spalo i pracovalo. Ploché slaměné střechy by posloužily jako poměrně dobrá tepelná izolace, kdyby stěnami z tenkých dřevěných prken kvůli škvírám stále neprofukovalo, a fakt, že budovy byly vystavěné buď na pevnině bez podlahy nebo nad studenou vodní plochou, na komfortu také nepřidával. Okolí tvořily převážně nehostinné močály, kam lidská noha zavítala zřídka. Jaký blázen by tedy dobrovolně žil na takovém místě? Rybáři, samotáři, pašeráci a ti, kteří neměli kam jinam jít.

Hlavní výhodou byla zátoka, odkud se dalo lodí vyjet na moře. Rybolov nevynášel zrovna jmění, ale když měl člověk štěstí a trochu umu, mohl za slušný peníz prodat šupiny dravých ryb nebo maso velkých krabů, žijících u pobřeží. Bažinatý terén nabízel velké množství hub a rostlin vhodných k přípravě lektvarů. V okolí se navíc pohybovalo mnoho guarů, přívětivých dvounohých ještěrů s velkou zaoblenou hlavou, kteří se dali dobře využít jako farmářská zvířata. Pokud si někdo dal práci s jejich výcvikem a našel kupce, měl na nějakou dobu s živobytím vystaráno. Jejich silné nohy a mohutně stavěné tělo jim umožňovalo přenášet těžký náklad v zemědělství i při přepravě zboží na tržiště.

Mladá khajiitka opatrně přešla starý můstek přes řeku Odai, která spojovala Balmoru s Hla' Oad a ústila do moře. Na plácku mezi domy nikoho neviděla, a tak zamířila rovnou do prostředního ze tří domků, které byly vystavěné na pevnině. Tyč s rybami vzala s sebou a hned za prahem ji opatrně opřela o stěnu. Alespoň bude mít vydatnou večeři.

„Ma'Risrin," oslovil ji hned při vstupu muž stejné rasy, jako byla ona sama, „co tě přivádí k Ra'Zhidovi?"

Nakrčila nad jeho oslovením nos a zamračila se. „Ma" vložené před jménem znamenalo v jejich jazyce a kultuře panna, dítě nebo také učednice. Šedivý kocour, jehož srst vrhala stříbrné odlesky, byl sice o několik let starší a nejspíš i zkušenější, ale nesouhlasila s tím, že měl právo jí takhle říkat - brala to pouze jako urážku a výsměch. Tvářil se, že ctí tradice, ale ve skutečnosti je jen překrucoval a využíval, jak se mu zrovna zachtělo. Jeho „Ra" symbolizovalo vůdce, ať už ve smyslu bojovníka, obchodníka nebo diplomata. To jméno si dal sám a rád se jím chvástal. Pravda byla, že šlo o obyčejného překupníka drog, který měl zálibu v užití svého zboží dřív, než ho stačil prodat, nikoli o hrdinu. Většinu času se staral pouze sám o sebe.

„Potřebuju od tebe... službu," začala váhavě s odpovědí Risrin.

V tu chvíli šedý zbystřil a přestal věnovat pozornost péči o drápy na rukách. „Ra'Zhid nemá čas na pošetilé obchůdky," odvrátil se na oko nezaujatě. Jako spousta kočičích lidí o sobě často mluvil ve třetí osobě, aniž by si to uvědomoval.

Žena počítala s tím, že bude chtít něco na oplátku a předem se připravila. Jeho odpověď ji ani v nejmenším nepřekvapila.

„Seženu ti váček cukříku," odvětila s jistotou. Měsíční cukr - surovina, která se v malé míře používala jako klasické dochucovadlo při přípravě jídla, ale také byla silně návyková a stala se tak hlavní přísadou při výrobě velmi silné drogy „skooma" - držení cukru i skoomy bylo nelegální, ale stále se našlo mnoho pašeráků, kteří s obojím obchodovali.

Nedůvěřivě si ji změřil pohledem. Věděl, že už zákony v minulosti porušila, ale nechtělo se mu věřit, že by se pustila do něčeho tak riskantního. To v něm vzbudilo nefalšovanou zvědavost, musel se dozvědět víc.

„Co po Ra'Zhidovi chceš?"

Zhluboka se nadechla a klidným hlasem odpověděla: „Nepozorovaný vstup do Balmory."

Zamyšleně přikývl a nakonec odpověděl: „Ra'Zhid ti pomůže. Ale chce půlku zaplatit předem."

„Potřebuju tam zítra," namítla nešťastně, ale v hlavě už se jí rodil plán.

Usmál se a usedl k ohni. „To si asi budeš muset pospíšit, bishu."