Bylo to moudré vydávat se na dovolenou do horského hotelu, když v jednom trávila každou sezónu penziónování? Rozhodně ne. Ale s nějak peníze utratit musela, a tak se rozhodla je vrazit do sebe. Sbalila kufr a na dva týdny se vydala vyčistit si hlavu od protivného šéfa a vztahů.
Horský vánek, slunce, jezero, lesy... byla spokojená.

Na hotelu trávila již třetí den. Užívala si volna a pokoušela se vstřebat nedávný rozchod, následky i to, co mu předcházelo. Hlavně mít čistou hlavu.
S úsměvem chodila na snídaně. Musela by být slepá, aby si nevšimla výrazů, které mívala slečna za barem. Co pochopila, měla trable s nadřízeným. To ovšemže chápala až moc dobře, a tak se jednou po snídani vydala k baru a usadila se tam.
"Dáte si něco?" optala se slečna, na rtech úsměv, avšak oči prázdné.
"Šéf prudí?" zeptala se ale tiše a soucitně se pousmála. Servírka se nenápadně ohlédla a po zjištění, že je šéf pryč, kývla.
"Je to magor. Všechno dělám špatně," zašeptala.
"Já jsem (Y/N)," představila se vřele.
"Robin. Já, víte, chtěla bych se zeptat."
"Do toho," vyzvala servírku a se zájmem je naklonila dopředu.
"Když pracujete s lidmi jako já, zajímají vás jejich příběhy. Proč jste tady sama?" Nejdřív se usmála, pak zhluboka vydechla a nakonec prohlédla do očí mladé dívky. Byla o něco mladší a na chudákovi holce viděla to zdrcení, když myslela na svého nadřízeného. Ona už se s tím dokázala vypořádat. Překousnout kde co, sem tam projevit svůj názor, ale slečna si ty zbytečné kecy nejspíš brala moc k srdci. 
"Robin, přesně vím, jak se cítíte. Taky funguju jako vše v jednom v hotelu. A s šéfem to mám podobně. Nejspíš jsou všichni stejní. Ale musíte se povznést, říct si, že si ti lidé léčí vlastní mindráky a hledají každou chybu, ale vy to musíte procedit a vybrat jen to konstruktivní, hm?" Robin dojatě zamrkala a pootevřela ústa. (Y/N) by věřila, že se na místě před ní rozpláče. 
"Božínku, kde je více hostů, jako jste vy?" optala se řečnicky. "Večer máte víno na můj účet." 
"No ne, to ne. To vůbec," klopila ze sebe rychle, neboť věděla, kolik taková láhev stojí. 
"Ne, trvám na tom. Když už jde spropitné do společné pokladny, tak ho využiju na něco dobrého. A hotovo." 
"Robin, to opravdu není nutné..." 
"Ne, trvám na tom." A tak bylo rozhodnuto. 

Celý den si užila, opalovala se na horském sluníčku u jezera, naslouchala zpěvu ptáků a šplouchání malinkých vlnek, občas si objednala koktejl. Dovolená byla v plném proudu a ona si náležitě čistila hlavu. 
A večer se nastrojila.  
Oblečená v padnoucích krátkých šatech, podpatky, které běžně nenosila, lehce nalíčená a vlasy volně spadající po ramenou. Cítila se sebejistě, pyšně, sexy. Ale těšila se hlavně na to víno. Dorazila tedy ke dveřím baru. Nebylo plno, ale hostů sedělo víc než obvykle. Rychle se usadila na barové stoličce a zoufale a tiše se zasmála, když Robin obdivně pokývala hlavou. 
"Sluší vám to," šeptla. 
"Děkuji. Snažila jsem se," vydechla a rozhlédla se kolem sebe. Samý pár na dovolené, sem tam skupinka přátel. Ale nikdo sám. Až na ni. Tak zůstala sedět na baru. Na účet podniku dostala sklenici růžového vína. Pootočila se do prostoru a nenápadně klouzala svým zrakem po přítomných lidech.
A pak vstoupil muž. Modrozelené oči, pootevřené úzké růžové rty, ostře řezané rysy. Vysoký, štíhlý, dobře padnoucí béžový oblek. Tohle byl rozhodně muž, jemuž by se dvořila ona, a jehož dvoření by si nechala líbit.
"Robin, nevíte, kdo to je?" Mladá dívka hned věděla, na koho se ptá. 
"Jmenuje se Jonathan Pine. Má objednaný pokoj na dva týdny. Přijel včera. Víc nevím." Upila svého vína a zamračila se. Byl sám. Že by měla štěstí? Božínku, co by za takové štěstí dala! 
Posadil se na stoličku vedle ní a objednal si. Robin nedlouho poté před něj postavila sklenici. (Y/N) dělala, že nevyšiluje. Kmitla očima k barovému stolu, na němž si složil ruce a spojil své prsty. Ruce o člověku vypovídají mnohé. Zda je pracovitý, pečuje o sebe. On rozhodně něco za sebou měl, přesto byly jeho ruce na pohled hladké. Natáhla se pro sklenici a napila se, pohled neodtrhávajíc od toho božského zjevení před sebou. Tak posedlá byla. 
"Ehm, slečno?" 
Bleskurychlým pohybem se otočila ke zdroji hlubokého hlasu. A poznala, že má trable. Koukla do oněch modrozelených očí a jediné, na co se zmohla, byl přitroublý úsměv. Vrazila si pomyslnou facku a znovu se lehce zamračila. 
"Ano?" optala se, důležitost sama. 
"To je moje sklenička," usmál se. Mrkla a shlédla ke sklenici ve své ruce. Bílé víno namísto růžového. Málem jí vypadly oči z důlků. 
"Bože, omlouvám se," řekla zděšeně, ovšem co nejtiššeji, aby ji neslyšeli ostatní hosté. I tak se po nich rozhlédla. Důležitost přešla v zoufalství. 
"V pořádku. Rád se podělím," usmál se ještě víc. (Y/N) si stiskla kořen nosu a snažila se hystericky nesmát. Chtěla se propadnout... "Smím znát alespoň jméno krásky, s níž se o skleničku dělím?" 
"(Y/N)." 
"(Y/N)," zopakoval. Kousla se do rtu a zhluboka se nadechla. Jestli by něco ochotně poslouchala celé dny s blaženým výrazem, byl by to právě tento muž, jenž tak lahodně vyslovil její jméno. 
Kupodivu se však dokázala ovládnout, zvedla jedno obočí a zeptala se: "A vaše jméno?" 
"Jonathan Pine." Podal jí ruku a ačkoliv si ji ze všeho nejdřív nejistě prohlédla, nakonec do ní vložila tu svou. Čekala potřesení, ale namísto toho si ji Jonathan přitáhl ke rtům a krátce ji políbil. Napjala se, čehož si on všiml. 
"Robin, donesla byste nám prosím lahev toho růžového?" požádal její přítelkyni barmanku, zatímco (Y/N) z něj nemohla a ani nechtěla spustit oči. Její ruku stále držel. 
"Bez problému," zaslechla jen Robin přes své očarování. 
"Chytrý tah objednat ženě lahev, aby neupíjela z cizí sklenice," pousmála se. Tiše se zasmál, což ji málem složilo na zem. Ještě se jí nestalo, že by ji muž tolik učaroval. Možná to bylo jen rozbolavělé srdce a touha po objetí a společnosti muže. Navíc takového...
"Nehledejte tento typ postranních úmyslů." 
"A jiné úmysly?" usmála se. Skoro až stydlivě se zasmál. 
"Špatně volím slova, jsem průhledný jak okno," řekl a protřel si oči. "Vyrazil jsem na dovolenou sám, chtěl jsem si vyčistit hlavu, ale zjevně jste mi překazila plány." Další mrknutí, na víc se nezmohla. 
"Své plány zahazujete nějak rychle, pane Pine. Mám mít výčitky?" 
"Ó, vy nemusíte mít vůbec žádné. Řekněme, že jsou plány, kterých jsem ochoten vzdát se pro lepší." Ach ten úsměv... "Neruším vás, že ne? Není tady někde muž, který by měl sedět na mém místě?" To znepokojení a doufání v jeho výrazu. Cosi v jeho očích, tam hluboko, skrývalo neuvěřitelnou tíhu, možná bolest. Muž byl atraktivní už na venek, ale to něco skrývající se v jeho pohledu, to ji sráželo na podlahu. Asi zapomněla dýchat. Nadechla se a usmála se. 
"Ne, sedíte na perfektním místě." 

Konverzace plynula skoro sama. Povídali si o běžných věcech. Koníčky, rodina, přátelé, práce, vše. A skoro vždy jakoby přesně věděl, co má říct a na co se zeptat. Byl dokonalý. Hleděla na něj na mistrovský obraz a v duchu se ptala sama sebe, kde má ten chlap chybu. Byl pozorný, vtipný, chytrý, milý, charismatický, měl vše. 
A tak jedno vedlo k druhému a té noci nespala ve svém pokoji. 

Probralo ji klepání na dveře, ale byla moc unavená, aby vstala a došla otevřít. Ale ani nemusela. 
"Děkuji," zaslechla Jonathanův hlas, následné klapnutí dveří. Donutila se tedy posadit se a ohlédnout se k oknu. Venku se stahovala mračna a předpovědi hlásily déšť a silný vítr. 
"Á dobré ráno," usmál se na ni, jen co ji spatřil. Otočila se na něj a překvapeně zamrkala, když v jeho rukách spatřila tác s jídlem. 
"Božínku, dobré ráno," vydechla. Posadil se naproti ní a poprvé od minulého večera neměla oči jen pro něj, nýbrž pro jídlo před sebou. "Snídaně do postele?" zapředla spokojeně a zvedla zrak k jeho tváři. 
"Dnes je ideální počasí. Chci tě poznat. Pokud tedy ty nemáš jiné plány..." 
"Ne," přerušila ho až příliš horlivě. "Nemám nic v plánu." Jonathan se pousmál a zastrčil jí pramínek vlasů za ucho. 
"Výborně. To jsem rád." 
Posnídali spolu. Káva, čaj, vajíčka, ovoce. Všechno. Nacpala se, ale nepřestala se smát. Z Jonathana vydolovala podrobnosti o jeho kariéře nočního recepčního, což ji jako ženu z oboru zajímalo. Sama by nejspíš na něco takového neměla odvahu. Ale prý už to byl rok možná dva, co s touto profesí skončil. Co dělal poté, k tomu se nedostali. 
"A ty? Pročpak trávíš volný čas v penzionu, ačkoliv jsi z jednoho utekla?" Vzdychla a pohlédla mu do očí. Proč by mu vlastně neměla říkat pravdu? 
"No, nedávno jsem se rozešla s přítelem a navíc pracovní vztahy se taky začaly hroutit... paradoxně jsem jej poznala v práci, v hotelu, kde se on ubytoval." 
"Rozchod, to mě mrzí," řekl podmračeně, ač v jeho hlase slyšela lítost i soucit. 
"To nic. Kdybychom se nerozešli, nejspíš bychom tady nebyli my dva, hm?" pousmála se povzbudivě. 
"(Y/N)," oslovil ji, rty mu krátce cukly v úsměv. "Já... nechci, aby sis myslela, že jsem jen ten chlap, který ve chvíli volna uhání ženskou do postele. Možná i přes to, jak moc dokonalá dnešní noc byla a jak moc rád jsem, že jsme se poznali, bych řekl, že mi to je líto." Otevřela ústa a svraštila obočí. Ne, on už nemohl být lepší. Natáhla se přes nádobí mezi nimi pro jeho ruku, čímž ho donutila kouknout se na ni. 
"Hele, já nelituju ničeho. Už dávno mě přešla ta romantika, ale kdyby přišla, nebránila bych se jí. Jen teď potřebuju odreagování, přijít na jiné myšlenky... Ne, že bys ty byl odreagování!" dodala rychle, když si uvědomila svá slova a jeho pobavený úsměv. "Však mě chápeš." 
"Chápu. Dost dobře, (Y/N)," usmál se. "Můžu se zeptat, proč jste se rozešli?" 
"No," vydechla těžce, "přestal na mě mít čas. Dny se toulal někde, neřekl mi kde. Pokud přišel, bylo to pozdě v noci. Často byl opilý. A... jednou jsem ztratila trpělivost. Sebrala jsem své věci a odešla jsem." 
"Celkem drama," podotkl se snahou pozvednout náladu. Tvářila se ale zcela vyrovnaně. Možná se jen přetvařovala, nebo prostě byla ráda, že unikla takovému vztahu. Tak jako tak nebylo by se čemu divit. 
"No drama to tedy bylo... Ale pojďme si povídat o něčem jiném." A tak se stalo. 
Jednoduché, lehké řeči plynuly stejně jako čas. Uběhly hodiny, kdy se sypala buďto slova či nezávazné polibky plné měsíce svázané vášně a smíchu. 
Byl již podvečer, když se Jonathanovi rozezněl telefon, který s omluvou vzal a hovor přijal. Seděla na posteli oblečená v jeho košili a kalhotkách. Koukla k oknu, za nímž se již nebe vyčistilo a šedá mohutná mračna na obzoru tvořila temný závěs. Nebe bylo růžovo oranžové. A ona byla šťastná a spokojená. Sledovala Jonathanova záda, stál na balkóně. Rozhodně nejlepší dovolená v jejím životě. 
"(Y/N), prosím, mohla bys se mnou vyrazit do města?" optal se, když se vrátila a posadil se na kraj postele. Zapřemýšlela, ačkoliv nebylo nad čím. 
"Samozřejmě. Copak tam potřebuješ?" uculila. Měla pocit, že jej zná měsíce. To bylo vzájemné. Tolik jí rozuměl... 
"Předat jen nějaké papíry ohledně práce," prozradil opatrně, jakoby od ní očekával, že se naštve. Ale dokonce nadšeně kývla. 
"Jasně, budu ráda, až odsud na chvíli vypadnu. Tedy ne že by něco na tvém pokoji bylo špatně, ale... čerstvý vzduch prospěje." 
Dohodli se tedy, že se sejdou v hale za půl hodiny. 
Nejdelší půlhodina jejího života. Ihned věděla, co si vezme na sebe, a tak se rychle osprchovala a oblékla se. 
Upravená, učesaná a lehce nalíčená,  oblečená v přiléhavých černých kalhotách a halence její oblíbené barvy, plátěné botky a černý klobouk, v ruce černý svetřík. Srdce jí stále bilo o hrudní koš, jak rozklepaná z Jonathana Pina byla. Ten chlap byl pro ni jako zásah z nebe. Záchrana, spása, zázrak. Všechno. Nepřestávala se usmívat jako blázen. Ale což. Být bláznem není v dnešním světe výjimkou a jí bylo jako šílenci hezky. 
Sbíhala schody dolů a klusala k recepci, už viděla na hlavní vchod. 
Čekal na ni venku oblečen v béžových kalhotách a modroučké košili, na té krásné tváři široký úsměv a modrozelené oči jen pro ni. Jenže zahleděná na něj, nedívala se kolem. Vrazila do nějakého vysokého muže, jehož zrak klesl k její tváři. Zvedl na ni obočí a nadechl se, že něco řekne. 
"Pardon, moc se omlouvám," žvatlala, zatímco se jej pokoušela obejít. 
"Ale to nic," vydolal ze sebe muž a poněkud zvláštně si ji prohlížel. 
"Fajn, dobře," koktala a omluvně se usmívala. 
"(Y/N)?" ozval se naráz Jonathanův hlas, muž ustoupil a ona mohla v klidu projít. 
Letní románku, tady mě máš! pomyslela si a musela v sobě dusit radostný smích, když pospíchala za Jonathanem. Zastavila před ním a zamrkala na něj svými řasami. 
"Můžeme vyrazit," řekla mu, ruce spojené za zády. Jakoby se chvíli ztrácel v jejích očích. Nadechl se a volil svá příští slova, která jakoby si ještě několikrát rozmyslel. Plná očekávaní vyčkávala, co řekne. Málem se napětím otřepala. 
"(Y/N), jsi neskutečně krásná žena a..." hluboký výdech, "nevím, co mám s tebou dělat." Na moment se mu ve výrazu odrazila zoufalost. Usmála se na něj jako na malé dítě, které se matce svěřilo se svým strachem. Zvedla ruku a pohladila ho po tváři.
"Co by, krasavče? Zatím užívej. Máme několik dní. Nepřemýšlej a jen žij," řekla něžně. Bezradně svraštil obočí, vypadal skoro lítostivě. 
"Tak vyrazíme," vzdychl a chytil ji za ruku. 

Sjeli dolů do údolí, kde se mezi lesy krčilo malé městečko. Romantika sama. Nebe už začalo temnět, ale obzor ještě stále hrál barvami. Jonathan zaparkoval před malou kavárnou. 
"Pracovní záležitosti, jo?" ušklíbla se na něj, když zastavil těsně za jejími zády, načež spolu vyšli dovnitř. Zaslechla jen jeho vzdech. 
"Ano, pracovní záležitosti," řekl. Pozastavila se nad tím, jak iritovaně jeho hlas zněl. Dotkla se ho snad? Nudila ho? Kousla se do rtu a rozhodla se pro jistotu mlčet. Její instinkty vycítily změnu. Vyrovnala se a krátce se na něj ohlédla. Svůj pevný ostrý zrak upíral k jednomu stolu v rohu kavárny. Následovala tedy jeho pohled, jenž vzápětí dopadl na ženu menší postavy. Když se chtěla ještě před nedlouhou dobou třepat z radost, nyní se otřepala z nepohodlí. 
"Jdeme tam?" optala se tiše Jonathana a neodvažovala se odvrátit od oné ženy. 
"Ano, tam," potvrdil teatrálně. Kde byl ten jeho úsměv? 
"Jonathane, je všechno v pořádku?" optala se, když už začala být opravdu nervózní. Do toho stavu ji dotlačil on, jeho náhlá změna, jakoby odhodil masku šarmatního gentlemana a zkameněl. Způsobila to ta ženština, která na ni zírala jak na vraha. 
"(Y/N), nemáš se čeho bát. Prosím, věř mi," zašeptal jí za zády. Polkla. Ohlédla se k východu, kterému se vzdalovala. Pak koukla na Jonathana. "Opravdu se neboj." 
Mlčky ji usadil naproti oné ženy a on sám se posadil vedle vykulené slečny. 
"(Y/N), že ano?" oslovila ji žena. Sakra, její pohled bodal snad víc než Jonathanův... 
Beze slov přikývla. 
"Skvěle. Já jsem Angela Burrová." 
"Chci odsud pryč," přerušila ji a kmitla znepokojeným pohledem na Jonathana. 
"Nechte si vše vysvětlit, slečno." 
"Poslouchám!" zavrčela nejistě.  
"Ryan Porter. Předpokládám, že to jméno znáte dobře." (Y/N) ztuhla. Na zádech a pažích jí vyskočila husí kůže. Ačkoliv ji Jonathan viděl pouze z profilu, dobře v jejích očích nacházel ten strach a ostražitost. Zaklapla ústa a ztěžka polkla. 
Zvažovala možnosti. Přiznat se, popírat a riskovat, že znají pravdu. Tušila, ba co: byla si jistá, že ji znají. 
"Ryan utekl," řekla po chvíli tiše. "Já utekla od něj." 
"Vše víme, (Y/N)," řekla žena a jemně kývla hlavou ve vstřícném gestu. 
"Chceme ti pomoci," přidal se i Jonathan. 
"Proto ses se mnou vyspal?!" zabručela potichu. Nyní její pohled bodal. Naráz byla zranitelná, odhalená a celá ta doba, kdy utíkala a kryla se byla v tahu. Na nic. Rozprášená. Jonathan na moment zavřel oči a zhluboka se nadechl. 
"Skvělá práce, Pine," ozvala se Angela. Pocítila nutkání omluvit se mu za svou nevymáchanou pusu, ale raději už mlčela a nevěnovala se tomuto tématu. Koneckonců nejspíš to vše bylo jen divadlo a on ji jen využil ke chvilce rozptýlení. Neodsuzovala jej, její záměry byly v podstatě stejné. 
"Co po mně tedy chcete?" zeptala se. 
"Drobnou pomoc. Tip na to, kde bychom mohli Portera hledat. Máme jej na stopě, ale nechává plno falešných." 
"A proč bych to měla dělat? Do teď jsem měla klid. Byla jsem v bezpečí," zasyčela poslední slovo a otočila tvář k němu. 
"Na to, jakou práci máte, jste si dovolila dost hezkou dovolenou. Odkud ty peníze? Miliony na účtu, (Y/N). Nejsou vaše, co? Portera?" tlačila Angela. 
"Ano, jsou jeho. Utekla jsem od něj. Neměla jsem nic. Za to, jak se ke mně  choval, může být ještě rád, že jsem si jen vzala peníze..." bránila se.
"Ten muž, do nějž jsi vrazila při odchodu. Nebyl tam náhodou. Kdybych nebyl s tebou, (Y/N), byla bys ve velmi velkých potížích," osvětlil Jonathan s poněkud starostlivým výrazem. 
"Jsme od MI6," dodala Angela. Jonathan se přisunul k ženě vedle sebe a položil paži na opěrku její židle. Nahnul se k ní. Pomyslela si cosi ve stylu, že najednou se k ní zase nějak moc má. Hlasitou poznámku si prozatím odpustila. 
"(Y/N), věř mi." Zkontrolovala si jej ostražitým pohledem. 
"Mohla bych s ním zůstat osamotě?" zeptala se Angely. Sice neochotně, ale vstala, počastovala Jonathana výmluvným přísným výrazem a odešla. 
"Víš, co máš dělat!" zavolala ještě za ním ode dveří, čímž k nim připoutala příliš mnoho pozornosti. 
"Jak to všechno víte? Nenašel mě Ryan a vy ano?" spustila hned a konečně opět vypadala upřímně vyděšeně. Pro něj známka toho, že si v brzké době nechá pomoci. 
"Drahoušku, dostal jsem se na mnohem nepřístupnější místa. Chce tě Ryan i kvůli něčemu jinému než těm penězům, které jsi zabavila?" optal se, jeho tvář kamenná. Nevyhrožoval, nevysmíval se, nic. Jen čistě konstatoval a to ji možná vhánělo víc do kouta než cokoliv jiného. 
"Pokud mu nejde čistě o mě," zasmála se hořce. "Pochybuji. Ten had může mít kolem sebe holek, kolik se mu jen zachce. Bylo to tak vždy." 
"(Y/N), ne jen, že pomůžeš sobě, ale můžeš ho postavit před spravedlnost. Pomstít se za ta léta v pasti." To znělo férově. Za klid, pokoj a bezpečí by dala vše. Neměla co ztratit a naopak mohla získat mnohé.
"Celou tu dobu vše o mně víš. A přesto jsi měl tu drzost dostat mě do postele?" optala se a tentokrát byla bez výrazu ona. 
"Pro tohle jsou potřeba dva. Vcelku jsi mi vycházela vstříc." Uchechtla se. 
"Jen se ptám, Pine. Nemusíš hned omlouvat svou čest." Když tak sledoval její rty, které co chvíli cukaly v úsměv, musel se usmát sám. 
"Co mám tedy udělat?" zněla její otázka. 

Byl to už konec měsíce, jenž celý strávila v přítomnosti Jonathana a občas i jeho nadřízené Angely. Chtě nechtě, nesměl se od ní Jonathan hnout na krok. Zůstávali v jeho domku na předměstí Londýna, a tak se vztah mezi nimi tak říkajíc utužoval. Nebyla dál naštvaná a nakonec dodatečně ocenila svou záchranu. S Jonathanem nenašla jen potěšení, ale i hlubší city, po čemž se v minulém vztahu rozhlížela jen marně. On se zpočátku citům vyhýbal, neboť věděl, jak dopadl v minulosti. Věděl, že při své profesi si nemohl nic takového dovolit, ale opět narazil na ženu v nesnázích a jeho srdce pro ni znovu zahořelo. 
Našli chvilky, kdy se tvářili, jako že se nic neděje. Udělala oběd či večeři, usadili se u stolu a jen si povídali. Jiné večery byly akčnější. Jiné o to víc romantičtější. (Y/N) našla klid a pohodu, Jonathan kohosi, kdo by zaplnil jeho srdce. 

Vyvarovali se sentimentu, a přesto padali do hluboké propasti zvané  láska. 

"Jsi si jistá, že to zvládneš? Pořád můžeš vycouvat a najdeme jiný způsob," promlouval Jonathan k (Y/N), když se chystala vyjít vstříc muži, jenž ji poslední týdny pronásledoval a čekal na moment, kdy zůstane sama. Seděli v autě, svírala svůj telefon v ruce a hleděla na číslo.
"Je to nejrychlejší a nejjistější způsob. Já... bych byla dostatečně hloupá na to, abych se vrátila s prosíkem, aby mě vzal zpět a neubližoval by mi. On je dostatečně hloupý na to, aby mi na to skočil." 
"Stačí pár minut, (Y/N), víc ne. Pár chvil a Angelini chlapi ho seberou a už bude po všem," zašeptal a chytil ji zezadu za krk. Skousla si rty a kývla. Věřila mu. Věřila v to, že kdyby se cokoliv pokazilo, zachrání ji. 
"Zvládnu to," ubezpečila jej i sebe a zlehka se usmála. Jonathan jí úsměv oplatil, načež si ji přitáhl pro polibek, který mu vděčně oplácela. Odtáhli se od sebe. Rychle vytočila ono číslo. 
"O, (Y/N), ty moje malá mrško," ozvalo se téměř okamžitě. 
"Taky tě ráda slyším," zabručela nonšalantně. "Ryane, byla jsem hloupá. Neměla jsem utíkat a už vůbec ne s těmi penězi..." 
"Najednou se omlouváš?" přerušil ji rozčíleně. 
"Myslíš si, že nevidím ty chlapy kolem, kteří mi, jakmile vyjdu z baráku, běhají za zadkem?" 
"Zjevně nejsi sama," uchechtl se. 
"Nejsem. Vrátím ti ty peníze, Ryane. Přijdu a vrátím je. Nesnesu žít ve strachu, že mě jeden z těch tvých šílenců odstřelí." 
"Pošlu za tebou..." 
"Ne, chci tebe, Ryane. Nebudu riskovat," přerušila jej pevným hlasem. V tu chvíli se málem modlila, aby pro ni ještě stále nějakou slabost měl. Zaslechla jeho tichý smích. 
"Že jsi to ty, drahá, máš mě mít." A zavěsil. Vydechla a položila mobil. Podívala se na Jonathana a pokývala hlavou. 

Toho dne bylo slunce schované za mraky, nebe bylo šedé, což přidávalo na pochmurné atmosféře. Schylovalo se k večeru, byla dostatečná tma. Chvíle jako stvořená pro problémy.
Bylo to jako čekat na popravu. Čekat a doufat, že ji nezabije, jen co ji uvidí. Čekala v parku na lavičce, na níž kdysi sedávali společně. Jonathan nebyl daleko. V dodávce se zatemněnými skly s několika dalšími muži pár desítek metrů daleko. Kdyby chtěla, zahlédla by je. Bohužel blíž být nemohl vzhledem k tomu, že by jej Ryanovi muži mohli poznat. Na hrudi měla připevněný malinký mikrofon. Vše slyšeli uvnitř auta a ačkoliv ona neslyšela je, jakýmsi zázrakem cítila Jonathanovu přítomnost. 
"Bože, mám strach," zašeptala a přidušeně se zasmála. "Už mlčím. Jen jsem chtěla, abys to věděl." Zasmála se znovu a protřela si oči. Dostavila se panika. 
Bylo to několik minut a v dálce zahlédla Ryana. Zdálo se, že je sám, ale zcela jistě měl někoho poblíž.  
Neumřu tady, připomněla si zoufale. Zvedla se na nohy, když se vysoký muž zastavil před ní. Tmavé oči, ostrý pohled. Nezměnil se. 
"Předám ti účet. Uděláme to tam v té kavárně na rohu. Nikam s tebou nejdu," začala nervózně. Zvedl jeden koutek úst, bavil se jí. 
"Chovala ses jinak, než jsi zjistila, kdo jsem," podotkl pobaveně. 
"Samozřejmě. Cos čekal? Že budu nadšená, když zjistím, že můj přítel pere špinavé peníze?!" 
"Měla ses dobře, (Y/N). A mohla ses mít dobře pořád. Ale udělala jsi chybu," promluvil naráz drsně a hrubě ji chytil za loket, přitáhl ji k sobě blíž. 
"Jenže já na rozdíl od tebe svědomí mám." 
"Jednu výhodu ale tvé procitnutí mělo, krásko. Začala jsi být drzá a vzdorovala jsi mi. Líbilo se mi to, konečně s tebou začala být zábava." 
"Jsi šílenec." 
"A ty jsi hloupá husa, že jsi sem přišla." Sotva mrkla, stála před ním nalepená zády k jeho hrudi. Do boku ji tlačilo cosi, co později identifikovala jako hlaveň pistole. Zhluboka se nadechla. Ani se nepokoušela vytrhnout se mu. Pár lidí v parku bylo, ale ti by jí nedokázali pomoci. To mohl jen Jonathan s ostatními. 
"Ryane, pusť mě," řekla a doufala, že mikrofon nepřestal fungovat. "Nemusíš mě hned zastřelit. Beze mě ty peníze nedostaneš." 
"Na těch už mi nějakou dobu nezáleží," zasyčel jí do ucha a donutil ji k chůzi. "Opravdu ti mám věřit, že jsi tady sama?" 
"Jsem, Ryane, prosím," začala ji přepadat panika a zoufalost, které z ní vyháněly čistý rozum. V životě by jej neprosila. Už ne. 
"A co ten hezoun, kterého jsi celý měsíc měla za patami? Hm?" ptal se dál a zbraní zatlačil do měkké tkáně. Natáhla se, bolelo to a pocit, že kdykoliv může vystřelit, nijak nepomáhal. 
"Není tady, přísahám," pokračovala dál. Věděla, že musí zůstat při jedné myšlence a neprozradit jej, jinak vše může zkazit. 
"Nevěřím ti," sykl. 
"Prosím, neubližuj mi!" Do očí se jí protlačily slzy, ale přesto viděla několik stínů, které jim vběhly do cesty. Ryan se zarazil a otočil se. Jenže i tam jim cestu blokovaly mužské postavy. Nedaleké osvětlení se rozsvítilo a odhalilo Jonathana s kolegy, kteří zbraněmi mířili na dvojici uvězněnou mezi nimi. 
"O, ty mrcho," zasmál se šíleně a zbraň zatlačil ještě hlouběji. Tiše křikla. 
"Okamžitě ji pusť a vzdej se," promluvil Jonathan a vykročil o několik kroků blíž. 
"A ty stůj, nebo ji zastřelím!" křikl na něj Ryan. Ona se neodvažovala ani promluvit. Jen držel Ryanovo předloktí, které měla pod krkem, a oči upírala na Jonathana. Zase se zdál ledově klidný. Až na ty oči. Všechna ta bolest, strach a starost se probili na povrch a díky nim jeho oči málem metaly blesky. Neznat jej, bála by se ho. 
"Ryane, odlož zbraň a nech ji jít. Poslední varování." Cítila, jak se chvěl. Ryan se možná na oko zdál jako drsňák, ale věděla, že je srab, jakmile se před něj postaví někdo silnější. Poznala, že stačí chvilka a on zpanikaří taky. Rozhodla se sebrat odvahu a pomůže jej zdeptat. 
"Zastřelíš mě, Ryane, a oni zabijí tebe. Skončíš tady. A nikdo z tvých přátel ti nepomůže. Jen rozeberou tvé bohatství a ani si na tebe nevzpomenou. Zastřelíš mě a obrátíš se v prach," řekla potichu a pokusila se zastavit slzy. 
"Portere!" připomněl se Jonathan a rozčíleně vycenil zuby. Ovšemže se bál. Bál se o ni. Její život byl v rukou toho šílence a stačilo jen stisknout spoušť a přišel by o ni. Nejraději by jej zabil, ale to nemohl, dokud on nic neudělal. 
"Nemůžeš si dovolit mě zabít," špitla. Ryan byl v pasti, v rohu, kde se mohl jen vzdát. Pochopil. Tiše zavrčel a bezmocně svěsil zbraň, načež jí žduchnul do zad. Klopýtla a zastavila se až u Jonathana. Mezitím Ryana spoutali. 
"Už je dobře, už je dobře," šeptal jí Jonathan do vlasů a pevně ji objímal. Neplakala, jen se klepala a zrychleně dýchala. 
"Díky bohu," vzlykla. 

Pár dní a stres opadl. Dokonce se cítila mnohem lépe, než hodně dlouhou dobu předtím. Čekala na Jonathana, až se vrátí domů z rychlého nákupu. Prozatím bydlela u něj, kdyby se náhodou ještě někdo pokoušel něco udělat. Měl ji pod dohledem, ale nikdo si nestěžoval. 
Zachrastily klíče v zámku a vzápětí se ozval jeho veselý hlas: "Volala mi Angela!" 
"A?!" zasmála se vyšla mu vstříc chodbou. Vzala jednu tašku a ustoupila, aby mohl odložit svetr. Otočil se na ni, chytil ji za tváře a krátce ji políbil. 
"Porter sedí na pěknou řádku let." Nic by neslyšela raději. Zasmála se a znovu políbila ona jej. "Navíc podle jeho zbabělé výpovědi přišla Angela i na další jeho kumpány. Už jim je na stopě." 
"Výborně," pousmála se zaskočeně. 
"(Y/N), můžeš být klidná. Angela ti zařídila tu nejlepší ochranku, kterou má k dispozici." Podle jeho širokého úsměvu si rychle domyslela koho. Ale rozhodla se odevzdat se radostné hře. 
"Ale nepovídej. Kohopak?" 
"Jednoho velmi schopného, chytrého, atraktivního.... Toho jsem neschválil já, a tak si budeš muset vystačit se mnou," mrkl na ni, načež se oba začali nahlas smát. "Ale teď vážně. Měli bychom teď na nějakou chvíli zmizet. Nějaký návrh?" 
"Fešáku, můj účet praská ve švech. Můžeme, kam se nám jen zachce," usmála se. 
"To mi zní jako plán cesty kolem světa," zasmál se. 
"S tebou i na jeho kraj," uculila se. Pustila tašku na zem a vrhla se mu kolem krku.