Zdravím :) 
Takže máme květen... už 24 dní. 
Další povídku, tentokrát jsem opět neodcházela od mého oblíbence daleko :) 
Hold, komu není rady... 


Láska nám bere čas a čas lásku. 
     Novalis

Venkov. Opustil svůj milovaný Londýn kvůli klidu. Cesta víc než hodinu vzdálená od anglické metropole. Ale ten kouzelný domek mu stál za to. V okolí jen jeden soused, vzdálený deset patnáct minut chůze. Les, na druhé straně pole, potůček, zimní zahrada. Sic měl obavy, jak se on bude starat o kytky, těšil se. Ještě v přítomnosti makléře propadl kouzlu venkovského stavení. Nábytek nechal v Londýně a stěhoval se pouze se svými osobními věcmi ve vlastním autě. Plném, ale zvládl to sám spolu se svým kokršpanělem Bobbym.
Melancholicky myslel na to, že začne jakousi novou etapu svého života. S herectvím bude pokračovat, miloval svou práci, ale potřeboval změnu.

Zastavil na příjezdové cestě malého kamenného domku těsně před polednem, vypnul motor a na moment se zakoukal na to okouzlující stavení.
Vybral dobře.

Ještě toho večera vybalil poslední krabici. 

***

"Dneska jsem byla nakoupit ve vesnici," řekla žena sedící u kuchyňského stolu v domě její kamarádky.
"Maloměsto," opravila ji žena, jež k přítelkyni stála zády a myla nádobí po obědě.
"Prosím tě," ušklíbla se a upila ze sklenky vína. "Každopádně se do té naší vesnice nastěhoval novej chlap. Konečně vzrůšo! Kdyby tady nebyl průměrný věk obyvatelstva osmdesát let, řekla bych, že se na něj slítne půl vesnice." Dočkala se iritovaného výdechu kamarádky, která otočila kohoutkem a následně se zadkem opřela u linku, aby se na ni mohla podívat. "To je zas pohled, (Y/N)."
"A co si myslíš, že ti jako řeknu?" zasmála se domácí.
"Ty nic. Ale já řeknu tobě. Po třicítce, prý fešák a odněkud známý. Makléř se bohužel nemohl nějak víc šířit, ale..."
"Jedna paní povídala," doplnila ji otráveně. Kamarádka na ni vyplázla jazyk.
"Víš, že nemám na to, abych to tady všechno nechala a odstěhovala se pryč. Miluju to tady, ty lesy, zvířátka, tebe... ale někdy mě to maloměsto vytáčí. Chci něco nového."
"Drahá, máš krásného, chytrého, milého, okouzlujícího muže. Už tři roky. Máš život jako z pohádky." Protočila oči a shlédla ke sklence vína.
"Já vím. A ty víš, že ho miluju... A on to taky ví. Ale novinky! Zpět k nim. Hele, ty by ses za ním mohla stavit, je to tvůj soused... na deset minut chůze. Znáš to. Uděláme sušenky na přivítanou. A třeba si padnete do oka, hm!" (Y/N) nemohla říct ne. Chápala svou přítelkyni. Celý život, vyjma studií, strávila v tomhle městečku a dychtí po dobrodružství.
Ona naštěstí měla tu příležitost nastěhovat se sem přímo z hlavního města. Přišly špatné okolnosti, shoda nešťastných náhod a (Y/N) se rozhodla odejít a zapomenout.
Vnitřní hlásek se také ozýval a povídal jí něco o slušnosti. Přivítat někoho do kolektivu, ukázat mu okolí. Zauvažovala. Ji samotnou by to potěšilo. A když už je jeho sousedka...
"Tak mi pomoc udělat těsto." 

***

Od jeho příjezdu to byl třetí den. Zabydlel se, Bobby si označkoval snad každý strom na jeho pozemku. Byl květen, vše začalo kvést. Vzduchem se proháněla vůně květin podobně jako ptáci. Z terasy měl výhled k lesu, kde občas zahlédl srnku či zajíce.
S velkým hrnkem čaje posedával v křesle a kochal se přírodou, tichem, když za bílým plotem zahlédl postavu ženy. Svraštil obočí, zvedl se na nohy a nahlížel tím směrem.
(Y/N) se v tu chvíli otočila, aby zjistila, jestli je někdo doma. Spatřila muže na terase. Zamávala mu.
"Já se strašně omlouvám, ale na klepání mi nikdo neodpovídal a zvonek nejspíš nefunguje, tak jsem si řekla, že to zkusím zadní brankou," usmívala se vřele. "Dobrý den!"
"Dobrý," vydechl příliš tiše na to, aby jej slyšela. Novinář to tedy nebyl, z čehož měl obavy největší. I podle bílé, na ni velké košile a světlých džínů se zdálo, že bude zcela jistě místní. Proti jejímu úboru neměl nic, jen se zdál čistě vesnický.
"Mohl byste?" zavolala na něj, když se zastavila u malé zamčené branky.
Zamrkal a přikývl.
"Už běžím!" Jen co vyšel zpod střechy a ukázal se v jasném světle, spadla jí brada.
On také přivřel oči, aby se ujistil, že je to ona.
Blesk z čistého nebe, tak by se dal popsat moment, kdy se jejich pohledy střetly. Jí se srdce rozbušilo neskutečným tempem a jemu okouzlením klesla čelist.
"(Y/N)?"
"Tome?"
Pár momentů na sebe zírali, zatímco Tom pospíchal úzkou uličkou mezi záhonky, aby jí odemkl.
Vrátil se o třináct let dozadu. Do roku, kdy končil svá studia. Do roku, kdy do podniku, kde dělal číšníka, vešla mladá usměvavá studentka s rozcuchanými vlasy a čtecími brýlemi zvednutými v čele.
Zastavil se před brankou a tu pak otevřel. Dodatečně si uvědomil, že stále nezavřel ústa.
"Přinesla jsem sušenky," pronesla prázdně.
Kde byly jeho rozkošně kudrnaté světlé vlasy a ta nevinná chlapecká tvář?! Stál před ní muž a ne chlapec, kterého znávala. Muž přitažlivý, krásný. Ty stejné ostré rysy léta zvýraznila. Jeho zelenomodré oči skrývaly více... rozumu a citu. Ta mladická nerozvážnost, která z něj vždy čpěla na stovky metrů, byla nahrazena elegancí, grácií a neuvěřitelným šarmem. Vídala ho v televizi a na filmových plakátech, ale i tak byla neskutečně zaskočená jeho vzhledem a kouzlem.
Když sledovala jeho filmy, možná tiše záviděla, litovala, že jejich vztah nezůstal takový, jako býval. Ale on si to zasloužil. Za všechnu tu dřinu ano. Nebylo pochyb. Vlastně na něj byla pyšná.
Zalapal po dechu, než se probral zpět do současnosti a promluvil.
"Co- Co tady děláš?" zeptal se ochromeně.
"Já tady bydlím. Jsem tvůj soused," odpověděla podobně. Zněla šokovaně, možná zaslechl náznak zklamání. "Na." A do rukou mu nacpala plech se sušenkami.
Nevěděla proč a jak, ale najedou se vrátily spousty vzpomínek a citů. Zasáhlo ji to přímo do hrudi, dech se jí zadrhával v hrdle. Myslela si, že to vše už bude pryč. Vsadila by si na to, že by už ho nikdy nepotkala, ale osud to chtěl jinak. Stála před ním, zaskočená, oči vykulené.
Tom si všiml jejího počínání, jak naráz zmatenou se stala. Poznával to.
"(Y/N), můžeš jít dovnitř. Popovídáme si. Je toho dost, co bych ti chtěl říct."
Myslel to zcela upřímně. I v něm se cosi probudilo, cosi hezkého a vřelého. Koukal jí do tváře, která s těmi léty jen zženštila. Působila jako elegantní panenka i v té velké košili. Byla stále tak přenádherná, jak si ji pamatoval. Chtěl být s ní.
"Ne, Tome," zavrtěla horlivě hlavou, čímž v němu uhasila plamínek naděje, "to je fajn. Já... já spíš půjdu." A začala od něj couvat. "Kdykoliv se zastav, jestli budeš potřebovat radu nebo s něčím pomoci. Nebo pohlídat psa... Ahoj."
Nestačil nic říct a utekla mu. Znovu. 

***

"Ty ho znáš?" Ptala se po třech dnech její kamarádka na pravidelné návštěvě. (Y/N) vytáhla fotoalbum a hodila ho na gauč vedle své přítelkyně. Do toho alba koukala každou volnou chvíli posledních dnů.
"Jen na to koukni," vzdychla zmoženě.
Už ty tři zpropadené dny byla mimo. Uvězněná v nostalgii.

Na těch fotkách byla ona a herec, o kterém v té době lidstvo nemělo tušení. Byl jen mladíkem s velkým snem, za kterým si odhodlaně šel.

Ať už seděli u stolu se skleničkami o volných večerech, leželi v trávě či se dusili smíchy.

To vše ale jednou pominulo právě kvůli ní.

"Bože, (Y/N), to jsem netušila. Jak jste se poznali?"
"No... mívali jsme stejnou brigádu. Dělával číšníka v jedné hospůdce, já servírku. Ale vypadal jinak. Teda ne jako úplně jinak, jen byl... mladší a blonďatější. A jednoho večera, kdy nás tam nechali samotné, jsem se já starala o jeden stůl, kde sedělo pár studentů, sám chlap. Tom mi nabízel, že ten stůl vezme za mě, ale má hrdost nedokázala odstoupit..." 

"Ne, díky, vážně to zvládnu," usmála se na staršího kolegu a trkla ho do hrudi. "Silná nezávislá žena, ne?" Starostlivě svraštil obočí, ale nakonec poraženě vydechl.
"Fajn. Ale kdyby něco, tak mě, prosím tě, zavolej. Ano?"
"Přísahám, Romeo." Pak už prošla lítačkami a zamířila ke stolu vyzvednout objednávky. Z kuchyně se začala ozývat hudba. Dost nahlas na to, aby slyšela útržky, ale dost tiše, aby nerušila hosty, kteří si užívali hudbu vlastní, která vycházela z jukeboxu.

Večer probíhal klidně. Hospůdka se vylidnila a zůstal už jen onen poslední stůl. Mladý Tom se odebral do kuchyně vypořádat se s lednicí, mrazákem a nádobím- obstarat věci před zavřením. Na (Y/N) tedy zůstalo šetrně oznámit posledním hostům, že je čas jít domů či vyhledat jiný podnik.
"Pánové," oslovila je nahlas, aby si přitáhla jejich pozornost, "nerada ruším, ale zavíráme. Ale tady kousek je vcelku příjemný veselý..."
"Sakra, slečno, pojďte s námi. Celý den tu běháte v těch těsných kalhotách... můžeme se pobavit," navrhl jí jeden starší student. Nejdřív se zasmála, pánové zjevně měli dost.
"No tak to děkuju, ale myslím, že si najdu zábavu sama." Měla v plánu znít přátelsky a nenuceně a co nejnevinněji.
"Ale slečno," mlaskl student. Zavrtěla hlavou, ještě stále se smála. Dostávala návrhy a vždy se jí podařilo se z nich směle vymluvit. Počítala s tím, že dnešek nebude jiný.
"Opravdu," vrtěla hlavou. "Ale děkuju." Cukla sebou, když muž rázně vstal od stolu a dlaněmi třískl do dřevěné desky. Vykulila na něj své velké oči a o krok couvla. Zbylí studenti na ni koukali s pobavenými výrazy.
"Do hajzlu, krásko, nenech se přemlouvat." 
"Ne. Myslím, že jste toho vypil dost. Měli byste se sebrat a jít domů."
"O něco jsem tě požádal, ne? Říká ti něco slušnost?" zeptal se jí chlapík- vysoký, silný a s tváří rozběsněného býka.
"A říká něco slušnost vám?" optala se klidně, ačkoliv přešla do stavu, kdy odmítala nechat se sebou zacházet jako s nějakou hlupačkou, s kusem hadru. Jenže reakcí na její slova bylo agresivní převrácení židle, na níž před chvílí seděl. Znovu couvla.
"Uklidni se," zamračil se jeden z jeho přátel.
"Zmlkni," okřikl ho, pak se otočil zpět k servírce, "a ty by ses měla naučit, s kým mluvíš."
"Odejděte, prosím," řekla. Snažila se znít striktně, hlas se jí ale bohužel klepal a nakonec se stejně zlomil. To přivedlo muže k úšklebku. Nahlédla přes jeho vysokou postavu ke stolu. Ostatní se tvářili nijak, většinou vypadali, že by nejraději zasáhli, ale nic. "Zavíráme."
"Ne, zlato." Naráz byl u ní. Popadl ji za paže a přirazil ji k nejbližšímu stolu, přidušeně vyjekla.
"Pust mě!" okřikla ho, ale v odpověď zavrtěl hlavou.
"Stačilo, ne?" ozval se za ním jeho kamarád.
"Potřebuje lekci. Až si uvědomí, jak se chovat k zákazníkům, pak půjdeme." Uvnitř začala šílet, což daly najevo její upřímně vyděšené oči se staženými zorničkami. Žadonila by, aby ji nechal na pokoji, ale nenacházela slova.
"Prosím," vykoktala. Muž se usmál, chytil ji jednou rukou za obě zápěstí a stáhl ji na desku stolu. Vzpírala se, ale proti němu neměla sílu. Nahnul se nad ní. Nemohla ani křičet. Zastavila ho ale dlaň, která chytila jeho rameno a stáhla ho kousek nazpět. Stále ji ale držel.
"Stačí. Je vyděšená dost. Půjdeme jinam," navrhoval stále jeho přítel. Sklaplo mu, když mu muž jednu vrazil.
"Bože, Tome!" zavolala. Nevzpamatovala se a už ji znovu držel přišpendlenou zády na stole. "Tome!" Podivila se, že jednu nedostala i ona, ale buďto byl muž dostatečně mimo z alkoholu nebo už myslel na něco jiného a jejího volání si nevšímal. 
"(Y/N)?!" Částečně si oddechla. Když Tom zpozoroval situaci, probudil se v něm vztek. "Ihned z ní slez," zavrčel. Překvapil ji, vždy zněl tak něžně... Všimla si, jak student nad ní převrátil oči. "Dělej!" Pustil ji, načež vyrazil k jejímu kolegovi. "A teď zmizte." Převrátila se a pohled upřela k Tomovi, jenž jí nepřipadal, že by byl schopen sebeobrany.

" Sakra, zastavte ho," sykla na studenty se zamračeným výrazem. Jeden z nich si stále držel bolavou čelist, on ani ostatní se do pomoci neměli.
"Když se rozjede, nejde ho zastavit." Šokována se otočila k Tomovi a cizinci, jenž nebyl zrovna svalnatec, ale stále byl od pohledu silnější než Tom. Její obavy se naplnily, když Tom docouval až k baru, kde se chvatně vyhnul jedné pěsti, ale již neuhnul té druhé. Překvapivě ji však vrátil. Muž posílený několika sklenkami zakolísal a už se znovu napřahoval k ráně. Věděla, že pokud nezasáhne ona, tak nikdo.

"Hej!" vykřikla, "zavolám policii, pokud okamžitě neodejdete!" Jenže nic. Zoufale popadla židli a rozběhla se k nim. "Hej!" zaječela napodruhé, ale opět žádná reakce. Tom se tak tak vyhnul. Nechtělo se jí do toho, ale nakonec se rozmáchla ona a muže židlí praštila po zádech. Čekala, že se jí židle rozláme v rukách tak, jako to bývá ve filmech. Židle zůstala sice celá, ale i s mužem spadla k zemi.
"A vypadněte!" Klepala se, měla strach a ani neměla snahu ho skrývat, ale zároveň neskutečně zuřila. Sledovali ji. Tu holku, kterou popadl amok a která stála před číšníkem, který nahlas oddechoval, ale jehož pohled byl ostrý jako břitva. Ten, kterého předtím muž praštil, zvedl přítele ze země.
"Omlouváme se. Prosím, nikoho nevolejte." Další na stůl odložil peníze za útratu a hodně velké spropitné.
Jen co za nimi třískly dveře, přiskočila k Tomovi a pevně ho objala.
"Promiň, promiň," šeptala upřímně. "A děkuju. Zachránils mě." Zasmál se.
"Au," postěžoval si, když zjistil, že mu ze rtu teče krev. Odtáhla se. V jejích očích spatřil opravdovou starost i lítost. "Vlastně jsi zachránila mě." Chytila ho za ruku a odvedla ho k židli, na kterou ho usadila a odešla za bar. 
"Nemuseli bychom se zachraňovat navzájem, kdybych to hned na začátku neposrala já," zavolala, "omluv ten výraz." 
"V pohodě," pousmál se a zavrtěl hlavou. Vrátila se s ubrouskem a utěrkou, do níž zabalila pár kostek ledu. Přitáhla si židli naproti Tomovi a posadila se. Znovu na něj omluvně svraštila obočí. 
"Příště tě nechám obsloužit kohokoliv jen řekneš," poznamenala a zvedla ruku s ledem. Ačkoliv ji Tom chvíli obezřetně pozoroval, nakonec ji nechal jednat. Ostatně sám si pomyslel, že si nějakou tu péči zasloužil. Ztěžka vydechla pod tíhou výčitek. 
"(Y/N)," oslovil ji, ale nestihl pokračovat, jelikož mu ke rtu přitiskla led. Zasyčel bolestí. Normálně by po něm nejspíš vyjela, aby se nechoval jako slečinka a zatnul zuby, ale namísto toho jej lítostivě sledovala zpod přivřených víček a dlouhých řas. 

"Sakra, Tome, vážně mě to mrzí," vzdychla. Zvedl volný koutek úst a položil ruku na její dlaň. 
"Opravdu jsem v pohodě. Co ty? Neublížil ti?" zeptal se. Téměř si i on vyčítal, že se ptá až teď. Horlivě zavrtěla hlavou. 
"Ne, jsem v pořádku. Možná trochu v šoku, ale je mi fajn," klopila ze sebe zbrkle. Kmitla očima k jejich spojeným rukám a pak zpět k jeho tváři. Začala se cítit divně. Srdce se jí už dávno uklidnilo, ale teď bilo znovu, zvláštně a jinak. 
"(Y/N), měl jsem o tebe strach. Viděl jsem tě a myslel jsem... popadl mě neskutečný vztek," šeptl, "za prvé jsem tě já neměl nechat a za druhé..." Než stihl dokončit větu, stáhla ruku zpod té jeho a namísto ledu k jeho rtům přitiskla ty své v krátkém zdráhavém polibku. Nejdřív překvapením ztuhl, pak se uvolnil a s rukou za jejím krkem ji přitáhl k sobě. Zvedla se ze své židle a přesunula se mu do klína. 

"Děláš si ze mě srandu? A nikdy jsi mi to neřekla?! Vyspala ses s Thomasem Hiddlestonem a mně jsi to neřekla?!"
"Neřekla jsem, že jsme spolu spali!" bránila se před nechápavým výrazem kamarádky.
"A spali?" optala se nasupeně. Nevěděla, jestli je víc naštvaná z toho, že jí o ničem neřekla, nebo že už touto dobou nebydlí s ním.
"No a pak jsem z toho baru odešla," zamluvila (Y/N).
"Zlato, jsou to tři dny. Nepřišla jsi ty za ním ani on za tebou?" Posadila se na linku čelem k přítelkyni a cvakla po vypínači rádia. Kuchyní se rozezněla hudba, klidné houpavé tóny její oblíbených písní.
"Nebudu za ním chodit. Je to... třináct čtrnáct let. Změnil se on a já jsem se změnila taky. Třeba někoho má."
"Jo. Psa," protočila očima. (Y/N) se zasmála, ale vzápětí zmlkla, když se její kamarádce rozsvítily oči a otevřela ústa. "Chlap, kterej si koupí psa, nikoho nemá...Moment! Takže přemýšlíš nad tím, jestli někoho má?!" Ukryla tvář v dlaních.
"Tak poslouchej. Zbaběle jsem od něj tehdy zdrhla s tím, že jeho a můj svět je zcela jiný. On mířil vysoko k reflektorům divadel, k slavným režisérům a na rudé koberce. Já jsem chtěla klidnou práci, svatý pokoj, nezvládala bych tu pozornost, a proto jsem taky skončila tady na vesnici."
"Myslíš maloměsto," ušklíbla se. (Y/N) mávla rukou.
"To je jedno." Nastalo ticho, při kterém si srovnávala myšlenky, zatímco její kamarádka přemýšlela nad tím, jak z ní vytáhnout podrobnosti a opravdové pocity.
"Zlato, pokud jsi ho opustila jen kvůli tomu tak..." Větu nechala vyznít do prázdna. Obě dvě dobře věděly.
A (Y/N) se podobně jako toho večera, kdy se znovu setkala s Tomem, vrátily vzpomínky. Na ty příjemné chvíle, kdy se nemohla zbavit smíchu, kdy byli v těsné blízkosti, kdy s ním nacvičovala jeho role. Ale pak se jednoho dne zamyslela nad svou budoucností, nad jejich budoucností. Tehdy si uvědomila, že by pro něj byla jen překážkou. A tak mu vyklidila cestu.

***

Jednoho večera, od jeho nastěhování to bylo asi deset dní, přicházela bouřka. V květnu nic neobvyklého. (Y/N) zajistila okenice na půdě, pozavírala okna a schovala venku pověšené prádlo.

Ale déšť a vítr byli silnější, než se počítalo. Do pár minut přišla bouře, avšak tak silná, že se domem proháněla meluzína. Průvan svištěl a zabouchl všechny dveře. To ji trochu vyděsilo, ale v obýváku s rozsvíceným lustrem a hrající televizí se cítila bezpečně.
"Nic to není, (Y/N), jenom bouřka. Jenom bouřka," říkala klidně samé sobě tichým hlasem a na televizi přidala hlasitosti. Zkontrolovala hodiny a zjistila, že uteklo teprve pět minut, co se bouře řádně rozohnila. Zamrazilo ji. Bouřky neměla ráda, zvlášť v prázdném domě a samotná. Ale nepamatovala tak silnou.

Film byl v závěru, když náhle vypadly jističe a dům se propadl do ticha a tmy. Vyskočila na nohy a přidušeně vyjekla. Zbytek klidu ji opustil bílým jasným zábleskem za okny. Pevně sevřela čelisti a přivřela oči.
"Sakra," zamručela. Potmě našla svůj mobil a rozsvítila si. "Přestanu se dívat na horory." Bloudila po obýváku a hledala svíčky. Zápalky měla v kuchyni v šuplíku linky. Zpívala si veselé písničky, při kterých běžně tančila, jen proto, aby se uklidnila. Zpěv pomáhal, tak začala zpívat hlasitěji. Broukala si. Její výšky byly až nesnesitelně falešné. Hystericky se smála sama sobě. Obývák prozářilo světlo svíček, do oken silně bubnovaly kapky. Zkroutila se v křesle a přehodila přes sebe deku. Razantně se ochladilo, ale neměla odvahu vstát a dojít do ložnice pro nějaké oblečení. Smála se sobě, jaký strašpytel se z ní stal. Dávala to za vinu tomu, že v tom domě už žije nějakou dobu sama. To si lidská mysl pak hraje s jejím majitelem a přiživuje jeho fantazii.

Už byla z nejhoršího venku, uklidňovala se. Ale pak se vchodové dveře rozezněly pod bušením nezvaného návštěvníka. Vyskočila z křesla za svého výkřiku.
 Fajn, třeba přišel někdo na pomoc. Skousla si ret a s jednou svíčkou se vydala ke dveřím, zpoza nichž se ozýval tlumený mužský hlas. Natáhla se pro kliku a pak rozpoznala, že dotyčný volá její jméno. Otevřela.
"Tome?!"

"(Y/N), díky bohu," pousmál se úlevně. Byl celý promočený chudák stejně jako pejsek, kterého si tiskl k hrudi, a tak uhnula a pozvala ho dovnitř.
"Copak tady děláš?" Bylo to zřejmé, jen se potřebovala zaměstnat, aby na něj opět nezírala jako minule.
"Vypadl proud, a tak jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. Takovou bouřku ani nepamatuju," usmál se na ni. Její výraz by se však dal přirovnat k výrazu, který lidé nasadí, jakmile na ně promluví někdo, koho vidět nechtějí.
"Jsi v pořádku?"
"Já jsem jen trochu vystrašená..." Její city jí vrazily další facku. To, před čím tehdy utekla, bylo zpět jako blesk. Shlédla k psíkovi a dojatě se usmála nad jeho smutnýma vyděšenýma očkama. 
"Bobby," představil svého mazlíčka.
"Dám vám nějaké ručníky a zkusím se..." pohled jí sklouzl k jeho promočené postavě. Černé tričko se mu lepilo k tělu. Netušila, zda to byl jeho záměr, ale rozhodně se mu podařilo ji rozhodit. "Kouknu po nějakém čistém oblečení." Už byla v polovině chodby, když zaslechla: "Jsi zlato, (Y/N)!"   
Připlácla si dlaň k obličeji. Sáhla do kapsy pro svůj mobil a vytočila číslo své kamarádky. Potřebovala radu, podporu, cokoliv!

"Ahoj, (Y/N), to je mazec ta bouřka, co?"
"Jo, jasně... Prosím tě," přerušila ji zasyčením. Opravdu si nepřála, aby ji Tom slyšel. Tu zoufalost na ni musel vidět. Kdyby zjistil, že právě pohotovostně volá své kamarádce, mohla by rovno skočit z okna. "Je tady!" šeptla rozčíleně.
"Kdo je tam? (Y/N), jsi v pořádku?!"

"Jsem. Tom... Tom je tady." Nastalo ticho přerušované jen vzdáleným hřměním.

"No a teď mi ještě pověz, drahoušku, co je na tom špatně? O co vlastně jde? Jste kamarádi, máte se rádi nebo je to moc složité?"

"Poslouchej, já jsem ho kdysi neskutečně milovala a zbožňovala jsem každou podělanou chvilku s ním, ale už jsem ti říkala, že my dva žijeme v různých světech. On je hvězda, talent, světoznámý gentleman a já jsem jen trubka, která myslela na kariéru žurnalisty, ale pak se na ni vybodla kvůli klidu venkova a práci v místní knihovně a květinářství." Zastavila se u okna na konci chodby, opřela o něj čelo a nahlas vydechla. "Nevím, co se děje teď, ale..."
"Hele, je jasné, že buď ho miluješ pořád a nebo ses do něj zamilovala znovu. Sakra, mluvili jste spolu pět minut a ty jsi úplně v hnoji," zasmála se její přítelkyně. Ovšem byl to ten veselý, radostný smích.
"Nejsem v hnoji, jen... všechno je to zpět. Netušíš, jak moc jsem trpěla po tom, co jsem mu řekla, že nemůžu žít vedle něj. Zlomila jsem mu srdce, jen abych mu nebránila v rozletu. Zlomila jsem srdce sobě, jen abych ho nechala jít." Další chvíle ticha. Na prsou ji tížila obrovská bolest.
"Ach, holka... to jsem netušila. Ale... je to hezké. No ale když je teď tady na venkově, neznamená to, že chce klid i on? Odpočinek od šoubyznysu? Napadlo tě to, (Y/N)?" Jí svitla naděje na štěstí své kamarádky, a tak doufala, že si to uvědomuje i ona. (Y/N) vzdychla, kousla se do rtu, aby se přinutila nedělat unáhlené závěry. Možná chtěl klid, pokoj- to, co si přála ona.
"(Y/N)?"
"Jo, jsem tady."
"Tak cítíš k němu pořád něco?"
"Asi... ho pořád miluju." Zvedla pohled. V odrazu okna spatřila světlo svíčky za ní. Nadechla se a bez ohlášení ukončila hovor. Otočila se a zpříma pohlédla do jeho očí. "Jak dlouho tady stojíš?"
"Pár minut." V očích jasné překvapení, možná ohromení. "Tehdy jsem myslel, že... že mezi námi už nic není, že jsi nic necítila." Vypadal ublíženě. Zavrtěla hlavou a vyrazila pomalým opatrným krokem za ním.
"Neměla jsem na to říct ti, že jsem zbabělec. Nechtěla jsem, aby ses kvůli mě držel zkrátka. Byl... a jsi neskutečný dobrý v tom, co děláš. A já bych nesnesla myšlenku, že se kvůli mně toho vzdáváš. A než mi řekneš, že by ses toho nevzdal, tak mi dovol říct toto: Oba dva víme, že bys to udělal. Jsi nejspíš dokonalý chlap, milující, milý, starostlivý... Přinejmenším by sis to vyčítal. A to jsem já nechtěla." Svraštil obočí a odložil svícen na stolek vedle něj. Svěsil paže, zíral na ni.
Ublížila mu, poznala to, neboť právě tento výraz viděla tehdy.
"A já jsem si celou tu dobu myslel, že byla chyba ve mně. Že jsem udělal něco špatně," řekl tiše, přičemž se hořce pousmál.
"Tome, děsně mě to mrzí, promiň mi to," špitla. Těmi opatrnými krůčky došla až k němu.
"Proč ses mi aspoň někdy neozvala? Zmizla jsi mi ze života jen tak..." Poněkud smutně se pousmála a s tázavým pohledem se natáhla pro jeho ruku.
"Pro tohle jsem měla čistě sobecký důvod," začala, a když jen povytáhl obočí, aby ji popohnal, pokračovala, "Věděla jsem, že kdybych se s tebou spojila, bylo by to vše zpět. A už jsem si nebyla jistá tím, jestli bych byla schopna ti znovu říct sbohem. Tak jako teď." Zamračil se, nechápavě, ublíženě.
"Tak jsi to sakra neměla dělat vůbec," řekl. Chytil ji za tváře a přitáhl ji k sobě, aby mohl spojit jejich rty a připomenout jim tak, co kdysi tolik miloval.
Zaskočeně mu vrazila do hrudi, když k němu klopýtla. Nejdřív se zdráhala polibek opětovat, chtěla zabránit té sladké bolesti, která jí prostoupila hrudí. Ale nezvládla to. To sladké nad ní přebralo moc spolu s jeho rty. Rozklepanými pažemi jej objala a zlehka si stoupla na špičky, aby mu byla ještě blíž.
Ráda by mu odolala, odstrčila jej a řekla mu, že nemůže s ním být, ale jakmile se její prsty zapletly do jeho mokrých vlasů, rty se uzamkly s jeho a uvnitř ji začalo spalovat horko, poznala, že znovu se rozloučit nedokáže.
Zatímco svými rty sváděli bitvu, v hlavě se jí honila myšlenka, zda můžou mít nějakou budoucnost. Přišel za ní a řekl jí to, co řekl. Znamenalo to, že o ni pořád, či zase stojí?
Odtáhla se od něj, kousla se do koutku úst a na ta jeho položila zlehka své teplé prsty. Ve světle svíčky v jejích očích zahlédl slzy.
"Proč jsi tady?" zeptala se tiše. Na jeho odpovědi záležel její přístup. Stáhl z úst její ruku a chytil ji do svých.
"Vážně se mě ptáš?" optal se, ale když neodpovídala a jen na něj naléhavě koukala, pokračoval: "(Y/N), co jsem tě před několika dny viděl... zasáhlo mě to jako blesk," pousmál se, když jeden za okny zrovna ozářil oblohu bílým světlem. "Bylo to zpět. Všechna ta léta, které jsem strávil bez tebe. Neříkám, že jsem se po tobě již nezamiloval.. ano, zamiloval... mnohokrát a možná právě tady je ten problém. Vzpomínal jsem na tebe. To album, které jsi mi nechala udělat k narozeninám, všechny ty vzpomínky- to, jak jsem si ještě tři dny po tvé záchraně v baru ledoval modřinu, jak sis málem podpálila kuchyni, když jsi dělala palačinky ráno po mé premiéře v divadle, jak jsem ti já omylem rozbil květináč s tou jedinou kytkou, kterou jsi měla... Všechno mi vykouzlilo úsměv na tváři, i když jsem si vždy myslel, že byla chyba ve mně, že ses možná zamilovala do jiného. Teď jsem to slyšel a zlobím se za to, ale mám pro to pochopení." Po řasách se jí svezla jedna velká slza, kterou on zachytil bříškem svého palce a jemně se na ni usmál. Vydechla pod tíhou bolesti.
"Promiň mi to, Tome. Nechtěla jsem ti ublížit a možná to bylo ode mě sobecké, ale... stála bych ti v cestě..."
"(Y/N), ty bys mi nikdy nebyla překážkou..."
"To nemůžeš vědět," zašeptala hlasem tak tichounkým, že sotva rozeznal její slova. V očích se jí ale zrcadlila taková lítost, že by ji nejraději slíbal. "Tak jako tak, má drahá, teď už máme prostor i čas."
Tvář se jí náhle rozzářila, když zpracovala jeho slova. Pootevřela ústa neschopna uvěřit tomu, že by jí odpustil a znovu ji přijal. Pro teď byla ochotna zabojovat a čelit nechtěnému kvůli jejich štěstí.
"Já si tě snad ani nezasloužím," vzdychla, přesto se jí koutky úst zvedl v drobný úsměv.
"Však já si ty roky vyberu, neboj."
Nikdy si nemyslela, že by byla schopna "roztát" díky nějakému muži, ale jakmile jí Tom políbil na čelo a na moment ji ukryl ve svém objetí, ač mokrém od deště, byla spokojená tak, až se jí nevědomky zavřely oči. Byli, jakoby se nikdy nic nestalo a oni spolu žili celou tu dobu. Jakoby byli jeden kus, který se tehdy rozlomil a nyní se znovu spojil v jeden. S dlaněmi na jeho promočené hrudi se od něj odtáhla a široce se na něj usmála. 
"Bude to se mnou těžké," podotkla pobaveně. 
"Já tě zvládnu. Za ta léta mám trpělivosti dost." Dojatě se usmála. Jen co se vzpamatovala, zavrtěla hlavou, aby si tu blaženost setřásla z obličeje. 
"Ty ručníky a oblečení. Moment. A myslím, že Bobby se někde schoval při tom hřmění. Styď se, Tome, chlupáč bez tebe  zjevně trpí..." 
"Aspoň něco máte společného," ušklíbl se. 

Když se i s ručníky a jedním tričkem a tepláky vrátila do obýváku, kde stál Tom u oken a psík se mu krčil u nohou, ptala se sama sebe, zda se jí její sobeckost vyplatila. Ještě tehdy si řekla, že mít tu šanci, vrátila by čas. Ne, že by i bez něj nebyla šťastná, ale teď byla úplná. 
Podala mu ručník i oblečení. 
"Mám se ptát, co v tvém domě dělá pánské tričko a tepláky?" Vtípky měl pořád stejně přitroublé. 
"Nemám se za co stydět. Trička používám jako pyžamo, protože není nad pocit mít... pocit že v domě aspoň nějakého chlapa máš. A tepláky tady asi rok tomu zapomněl manžel mé nejlepší přítelkyně a ještě si je nezval zpět. Znáš to..." 
"Chybělas mi, (Y/N)," špitl. Toužil si vynahradit každé zpropadené objetí, 
"Můžu být tak troufalá a zeptat se, jak to nyní mezi námi je?" Byli dospělí a někde v koutku duše věděli, že tak hluboká láska mezi nimi není. Ale měli předpoklady k tomu ji vytvořit. 
"Mám tě rád. Budeme na tom pracovat." 
"Taky tě mám ráda." 

  ***  

Dva týdny slétly jako voda. Byly plné návštěv, kradených polibků a doteků. Jeden druhého zvali na oběd, večeři, procházku. Vynahrazovali si ztracený čas. 
(Y/N) byla otevřená Tomově práci, přijala jeho široký rozhled a sama mu slíbila, že se pokusí vylézt ze své škatulky a jeho světu aspoň kousek vyjít vstříc. 
"Jsi nervózní?" optal se ji s širokým úsměvem, když (Y/N) přešlapovala u dveří, čekajíc na příchozí kamarádku a jejího muže. 
"Možná trochu. Víš, ona je jednou z mála, na jejímž názoru mi opravdu záleží. To jí jsem volala toho bouřkového večera." 
"Takže díky této okouzlující dámě jsem se dozvěděl, co cítíš doopravdy?" 
"Ano, byly to hlavně její zásluhy," přiznala se smíchem. "Však počkej, až tu dohazovačku poznáš." 
Po pár minutách se poMylsím štěrkové cestičce hnala usměvavá a nesmírně veselá žena s mužem, jenž nesl košík se sušenkami. 
"Pořád mám tvůj plech," podotkl Tom za jejími zády tiše a stikl její boky. Pousmála se a zlehka k němu natočila tvář. 
"Zřejmě máš záminku k další návštěvě..." 
"(Y/N)! Zdravím. Vy musíte být Tom. Teda já jsem si tím jistá... mám internet i televizi, ale... páni, moc mě těší," spustila zvesela žena s obrovským úsměvem a štěstím v očích. 
"To já jsem potěšen. Nebýt vás, nejspíš bychom tady spolu nestáli," a s úsměvem potřásl její rukou, zatímco se dívala na (Y/N) s nechápavě svraštěným obočím. 
"Kdybych ti toho večera vlastně nezavolala, asi bychom tady nestáli," přiznala (Y/N) s načervenalými tvářemi. 
"Já jsem vždycky věděla, že chlapa ti dohodím já," pokrčila rameny, načež se zbylá trojice nahlas zasmála. "Vy se smějete, ale očividně kdyby nebylo mě, tak tady s Tomem ještě brečí nad fotoalbem. No a jakže to mezi sebou máte?" Tom a (Y/N) si vyměnili nejistý, tázavý pohled. 
Za tu chvíli na tom byli výborně. Večery trávili v objetí toho druhého, museli si povědět vše a spolu jim bylo ideálně. Tom v jejích očích vyhledal jistotu, lásku. Podíval se na její přítelkyni. 
"Myslím, že jsem se znovu zamiloval. A tentokrát už naposledy."