Krátká poznámečka na začátek. 
Znáte ten typ povídek, kdy je místo jména hrdinky uvedena zkratka (Y/N)= your name? 
Tak tu budu používat :) 
Chci vás tak přiblížit a vtáhnout do děje. S těmihle rádoby zkratkami se setkávám hlavně u anglicky psaných příběhů a já osobně miluju představu, kdy dotyčný hrdina neboli má platonická láska "vysloví mé jméno". Takže si tento nápad půjčím :) 

"Obléknout, učesat a namalovat se zvládnu sama," hájila se dotčeně ještě na začátku dne.
"Drahoušku, vážně to není problém. Jedna moje dobrá známá..."
"Tome, ne. Řekla jsem." A tak tedy bylo.
Bohužel nacpat se do těch zpropadených šatů bylo očistcem. Nenadávala nahlas. Věděla totiž, že by si na ní její drahý smlsnul. Proto zachovávala vznešenost a odmítala přijít za ním a požádat jej o pomoc.
Když tedy konečně stanula před zrcadlem v dlouhých černých šatech bez ramínek s nádhernou splývavou sukní zdobenou zlatým vyšíváním, započala svůj boj se šňůrkou korzetového vrchu.
Po pár minutách věděla, že boj je marný a její snaha nemá cíle.
"Tome!" zavolala poraženě do hotelového pokoje v centru LA. Zaslechla kroky na chodbě, načež vešel její drahý v uhlově černém obleku s tmavě modrou kravatou. Pohlédla na něj skrz zrcadlo a svěsila paže podél těla. Vlasy měla ještě sepnuté sponou. Tom pochopil a se spokojeným úsměvem se zastavil u jejích zad a začal tkaničku pevně stahovat. Dech se jí zadrhával v hrdle. Kdysi to bývalo normální ve chvílích, kdy se k ní přiblížil. A že se to stávalo pořád. Nyní ale nevěděl, zda je to těmi šaty či jí dochází, že se dnes poprvé ukáže světu.
"Abys mi zvládla dýchat," pousmál se a krátce koukl do zrcadla na výraz jeho drahé.
"Vtipné," ušklíbla se na něj. "Bože, mám nervy, Tome." Její tvář naráz odkryla její nervozitu, kterou dosud vcelku úspěšně skrývala a prozrazoval ji jen ten dech.
"Není se čeho bát," ujišťoval ji. Věděl, že to zvládne. A navíc bude po jejím boku. 
"Hele, krom toho pekelného filmu, jsem nervózní i z červeného koberce. Tohle je moje premiéra."
"No vlastně je fialový," podotkl podmračeně. Toužil odvést ji od starostlivých myšlenek.
"Prosím?" Svraštila obočí zaraženě.
"Ten koberec. Je fialový." Chvíli přemýšlela.
"Aha," zamračila se. Marvel nikdy nemohl dělat nic jako všichni ostatní.
"Premiéra jako premiéra," zasmál se, čímž ji vytrhl z přemýšlení.
"Není to k smíchu," zaúpěla nad smíchem muže, který doslova ukradl její srdce. Thomas zmlkl a zadusil smích v hrdle. Odkašlal si. "Co když mě nebudou mít rádi? Co když mě smetou koštětem. Nevyšli jsme na povrch s našim vztahem, ačkoliv jsi všechno naznačoval v rozhovorech. Nepřijmou mě," strachovala se. Vydechla, když Tom stáhl poslední část tkaničky a zavázal ji. Chytil svou krásku za ramena a otočil ji k sobě. Její velké kulaté oči vyhledaly ty jeho, spatřil v nich obavy a nejistotu. Avšak on se na ni usmál.
"Víš, že jsem k tobě vždy upřímný, že ano?" optal se. Přikývla. "Pak mi věř, když ti povím, že tě budou milovat. Lásko, jsi přesně tou ženou, se kterou chci strávit zbytek svých dní. Jsi přesně taková, jakou jsem si tě představoval. Jsi žena mých snů," usmál se nakonec. "Máš kouzlo, miláčku. Stačí pár úsměvů do kamer a foťáků a máš je v hrsti. Jde-li o fanynky... možná jich pár bude trochu nenadšených, řekl bych, ale zvládneme to. A mé kolegy znáš, není se čeho bát. Budou tam pro tebe. Já tam budu pro tebe." Nemohla jej milovat víc.
Byly to nádherné dva roky a sedm měsíců, co propadla jeho kouzlu jako dírou v podlaze. Dohromady je svedla náhoda, ona tomu říkala osud. Sled několika událostí, které vyvrcholily v lásku tak obrovskou, až se její věčně cynické chladné srdce rozehřálo plamenem, který v ní zažehl. Stačilo pár pohledů a nenacházela slov, což se nestávalo často.
"Děkuju," vrátila mu úsměv. Přistoupila snad ještě blíž, vytáhla se na špičky a líbla jeho rty. "Nechceš se už oholit?" optala se.
"(Y/N), víš, že..."
"Jo. Jo, promiň," zakoulela očima. "Jen se ptám."

Ale i tak ji na zadním sedadle černého auta se zatemněnými skly tísnila nervozita. Koukla na Toma. Ten, jakožto otřískaný zkušený herec, idol a veřejně známý gentleman, nehnul brvou. Na rtech mu už pohrával drobný úsměv, oči mu zářily. Na premiéru se těšil, ale co mu víc rozbouchávalo srdce byl fakt, že za pár chvil světu ukáže ženu, kterou miluje.
Opatrně, aby si toho nevšimla, pohlédl na její dekolt a krk pohybující se v pravidelném rytmu jejího hlubokého dechu. Řasenkou zvýrazněné dlouhé řasy se jí nepatrně chvěly, křivka jejích rtů byla o to jasnější s rudou rtěnkou. Vlasy jí lehce spadaly po ramenech ve vlnách. Všiml si, že si chudák zula zlaté lodičky a kroutila prsty u nohou. Tiše se zasmál, načež chytil její ruku do dlaní.
"Zvládneš to, jsi úžasná, (Y/N)," usmál se na ni a líbl ji na tvář.
"Ty jsi úžasný," šeptla nazpět a palcem pohladila hřbet jeho ruky. Vděčnost jí rozehřívala tváře. Vděčnost, kterou cítila k němu. Byl jí tak obrovskou oporou a to nemyslela jen tento večer.
"Za moment budeme na místě," oznámil řidič. Málem by vyskočila z auta.
Opravdu byla neskutečně sevřená očekáváním a strachem a starostmi. Vším možným. Ovšem krom vnitřních pocitů ji svíral i proklatý korzet... ale ty šaty milovala. Nepostřehla moment, kdy auto zastavilo před houfy lidí a fialovým kobercem.
"Jdeme na to," usmál se na ni.
"Ne, Tome! Já jsem si to rozmyslela!" Ale už bylo pozdě. Za jejím drahým práskly dveře auta, načež jej zahlédla ho obcházet. Zastavil před jejími dveřmi. Okamžitě se snažila ze své tváře strhnout ten překvapený výraz a namísto něj nasadila široký úsměv.
Buď svá, buď svá, říkala si v duchu, doufaje, že tímto nic nezkazí. Také si uvědomila, že když už to neudělá kvůli sobě, udělá to pro něj. Že on je hoden takových nervů a zaslouží si to. Naposledy nahlas vydechla.
A pak se otevřely dveře auta. Myšlenky jí potlačil hluk lidí, cvakání fotoaparátů, blesky. Postřehla jen jeho pomocnou ruku, do níž vložila svou dlaň. Pokusila se z auta vystoupit co možná nejelegantnějším způsobem. Mírně zakolísala, ale nic nešlo poznat. Tom si ihned nechal zaháknout její ruku do své paže, načež pomalými krůčky vyrazili po koberci směrem k budově. Cesta to byla dlouhá.
Rozdávala úsměvy, kam mohla. Většina fanoušků jejím směrem mávala jako banda šílených ptáků pokoušejících se vzlétnout, usmívali se na ni a nadšeně si o ní povídali. Tenhle druh pozornosti jí výjimečně vyhovoval.
"Vidíš, mají tě rádi," šeptl jí v jeden moment, když si dvě dospívající slečny vyměnily uječené úsměvy a začaly na ni mávat.
"Chaos, Thomasi, je to totální chaos," uchechtla se tiše, přesto v jejích očích byla radost. Byla šťastná, ač byla mírně vystrašená. "Moje introvertní povaha to nepobírá."
"Vedeš si úžasně," zasmál se. Byl na ni hrdý. Věděl, že to dokáže a nakonec si premiéru užije. Ale přesto... bylo to jako sledovat první krůčky malého dítěte. Jakoby se natahovala po hračce, když otáčela hlavu ze strany na stranu, aby se mohla podívat na všechny. 
A všichni si zvědavě prohlíželi tu krásnou neznámou zaháknutou v paži známého herce. Ženy záviděly jí a muži jemu. Působili kouzelně.
Ona byla jako princezna, na jejímž místě by chtěla stát každá- nádherné šaty, elegance sama a po jejím boku princ. 
On na ni hleděl, hrdě i pokorně, zamilovaně. Láska v jeho očích se nedala popsat.
A bylo to tady, press byl tady. Skupinka novinářů a ženských vyklepaných na nějaké pořádné šťavnaté interview.
"Evidentně se jim nevyhneme," konstatoval Tom, když je právě tato skupinka zbystřila. "Zvládneš to?"
"Jasně, mám to v malíčku. Pro tohle jsem se narodila," pousmála se nejistě. Její tón mu připadal, jakoby přesvědčovala hlavně samu sebe. Nemohl si pomoct, ale byla rozkošná.
Znal ji příliš dobře na to, aby věděl, že se jeho kráska jen tak nevzdá a necouvne ani před tou největší výzvou. Právě proto ji tolik miloval. Inspirovala ho, uchvacovala ho svou silou. V životě si prošla věcmi krásnými, ale i velmi zlými. A všechny je ustála a probojovala se jimi. A ty šrámy, které si z takových bitev odnesla, ty z ní vytesaly ženu, kterou je dnes.
Na moment se ztratil ve vzpomínkách, to se probral s výhledem na široký dokonalý úsměv jakési dámy, která mu s pozdravem strkala mikrofon k obličeji.
"Krásný den, Tome."
"Zdravím," zazubil se nazpět. Pocítil, jak jeho drahá polovička zesílila stisk jeho paže.
"Nebudu vám lhát, původně jsem se chtěla ptát, jak se cítíte ohledně premiéry, ale," ženštin pohled se stočil k ženě po hercově boku, "myslím, že nás všechny zajímá něco zcela jiného. Kdo je tahle okouzlující žena, Tome?" Na moment shlédl ke své přítelkyni. Její úsměv poněkud ztuhl, čehož si všimla i reportérka, ale zachovala dekorum a mlčela. 
"Tohle je (Y/N)." Žena se ale nezdála s odpovědí spokojená.
"Buďte konkrétnější, Tome. Co pro vás znamená? Jak jste se poznali? Jak dlouho se znáte? No tak, na odpovědi nemáme hodinu, Tome." Zasmál se, chvíli se zdráhal odpovídat. Tak dlouho přemýšleli o tom, zda se svým vztahem vůbec vyjdou na veřejnost a povědí světu, co mezi nimi je, že si stále nebyl jist. Ale podporující úsměv jeho přítelkyně ho utvrdil v tom, že vše je v naprostém pořádku.
"(Y/N) je má přítelkyně. Poznali jsme se před třemi a půl lety a víc než dva roky jsme oficiálně spolu." A bylo to venku- kámen spadl z útesu, vlna se roztříštila o skálu, pták vzletěl. 
"Dva roky a sedm měsíců," doplnila jej usmívající se, dosud zcela neznámá žena. Reportérka jen chvíli zírala úplně zticha, než zamrkala.
"Páni," vydechla, "právě zaplakala polovina ženských srdcí, vy dva. Chci detaily!" vykřikla radostně. (Y/N) vzhlédla k Tomově tváři a popoháněla ho k mluvení.
"No... potkali jsme se ve zlatnictví."

Jak jen mohl zapomenout? Jak to mohl nechat na poslední chvíli?! Ach, zlobil se sám na sebe tak moc, až nervózně bušil prsty do volantu, zatímco projížděl ulicemi Londýna. Rytmus jeho prstů jakoby kopíroval nepravidelnost dopadání kapek deště na čelní sklo. Měl sotva devětačtyřicet minut na to, aby sehnal nějaký dárek a pak dorazil do divadla. Myšlenkami mu probíhala slova, která by neměl vyslovit nahlas.
Vtom ho do koutku oka praštila vitrína šperkařství. Dobrzdil, uhnul z proudu aut ploužících se zácpou a zaparkoval u krajnice. Vyběhl do deště, letní déšť prosakoval bílou košilí až na jeho kůži a když vběhl do zlatnictví, obrátily se k němu dva páry očí.
"Dobrý den," pozdravil prodavač v košili, ten ji měl suchou, načež se jeho tvář rozzářila. Zjevně slavného herce poznal. Ale byla tady ještě jedna osoba, která na promočeného herce zvedla jedno obočí. Její hezká tvář se zkroutila v nechápavou grimasu, když prohlížela zmoklého muže, k jehož tělu se lepila bílá, nyní průsvitná košile. Tak aby si toho nevšiml, kousla se do tváře. Odvrátila od něj pohled a podívala se na prodavače. Odkašlala si, aby přitáhla jeho pozornost.
"Mohl byste mi tedy ukázat nějaké přívěšky? Stačí něco malého... dárek k narozeninám," zaslechl její hebký hlas Thomas, a tak tichými opatrnými kroky vyrazil za nimi.
Přívěšek, fajn, pomyslel si, žena by mohla mít v nákupu dárku větší přehled než já.
Vnitřně se ušklíbl. Děkoval osudu za takovou příležitost a byl neskutečně vděčný, že ho vyšší síla dohnala až sem. Měl štěstí v neštěstí. Prodavač tedy před tu neznámou krásku vyložil několik přívěšků, ne tak drahých. Přesto moc hezkých. Od slziček, přes čtyřlístky a neurčité tvary až k jedinému přívěšku ve tvaru srdce- jednoduchý zlatý přívěsek, poněkud staromódní, ale přesně to, co kdekomu padne do oka.
Je to přesně její styl!
"Beru tenhle," prohlásili naráz oba dva, přičemž prodavač vykulil oči a ti dva mrskli pohledy k sobě.
"Tenhle je poslední." Odpřísahal by, že ženiny oči by metaly blesky. "Víte co? Já ho zajdu zabalit a vy se zatím domluvte, hm?" navrhl muž- beztak se chtěl jen vzdálit přicházející bouři- a poodešel na druhou stranu obchůdku.
"Já jsem tady byla první," sykla na herce a zabodla mu prst do hrudi, který však poté hodně rychle stáhla hned, co si uvědomila, na koho to syčí. Vzdát se ale neměla v plánu.
"Slečno, já se velmi omlouvám, ale mám na spěch a tohle je perfektní a ona si to zaslouží a já jsem nešika, jelikož jsem zapomněl, a tenhle přívěšek je přesně její styl." Zněl upřímně i omluvně, když už nic.
"Hele, pane, tohle je šestý obchod, do nějž jsem vlezla. A to jen za dnešní den. Jsem unavená, bolí mě nohy, vlasy se mi kroutí kvůli tomu zpropadenému dešti a dochází mi trpělivost. Nenuťte mě sebrat se a jít jinam." Byl si vědom, že by měl ustoupit už jen kvůli gentlemana, ve kterého jej vychovali. Ale... ten přívěšek byl dokonalý.
"Prosím, já... já vám koupím jiný," pokoušel se přemlouvat. Žena se zamračila snad ještě víc.
"Nemůžete své milence koupit jiný vy?" podotkla kousavě a zvedla na něj obočí. Tom se zasmál.
"Není to pro mou milenku... žádnou nemám. Ale pro mou dobrou kamarádku," pousmál se. Její tvář změkla. V lítosti k sobě samé svraštila obočí. Byla obrovský empatik, cítila jeho potřebu a nouzi, ale sobeckou myšlenku v sobě měla stále.
"Já taky sháním dárek pro kamarádku. Svatební dárek..." Třikrát nahlas vydechla. Pohled snad s celou její duší se ztratili v zelenomodrém pohledu herce před ní. Sakra, byl to ale hezoun!
"Fajn. Vezměte si ho," zabručela poraženě a uhnula očima k podlaze. "Kouknu po něčem jiném." Tom se zeširoka usmál s chutí tu neznámou obejmout.
"Bože, děkuji vám," řekl jí nadšeně.
"Jo, jasně. Nashle." A vydala se ven. Tom vytřeštil oči, nechtěl ji nechat jen tak jít. Sebral od prodavače červenou krabičku s přívěškem, na pult mu hodil peníze a vyběhl ven, rozhlížeje se kolem. Ale vrazil jí do zad, slečna klopýtla a upustila deštník, který akorát roztahovala.
"Do háje, nemáte dost? Skoro doslova jste mě okradl o dárek a teď do mě vrážíte? Stačilo, ne?!" okřikla ho naštvaně a popadla deštník, který jí podal. Tom na ni zíral. V tom dešti, vlhku, se její vlasy roztomile kroutily, oči jí zářily emocemi, mezi obočím se jí rýsoval náznak vrásky, když se na něj mračila. Jedním slovem byla nádherná.
Snažila se nemyslet na to, že ječí po celebritě. Byl to jen muž... moc hezký muž. Ale pořád! Vyfoukl ji dárek zpod rukou a teď se ani nedíval pod nohy a málem ji zašlápnul. Božínku, ale ten jeho úsměv...
"Omlouvám se," řekl prostě, nechal pootevřená ústa.
"Vy se pořád omlouváte!" křikla nazpět nejistě. Emoce z ní vyprchávaly až nevhodně rychle a nebyla schopna ničeho víc, než jen na něj koukat. 
Vlastně na sebe zírali oba dva. On uchvácen její krásou a citem, ona okouzlena jeho šarmem.
"Můžu vás někam odvést? Teď mám zkoušku v divadle, ale rád bych vás zase viděl..."
"Křičím po vás," konstatovala zmateně. Chtěla se na něj zlobit, ale nějak to nešlo. Jakoby ji ani neposlouchal a jen na ni divně koukal.
"Já vím. Co takhle večeře?" A usmál se. Zamrkala.
"Posloucháte mě?" optala se. Tisíckrát raději by pokračovala v hádce, jen aby se nemusela tak krotit. Tisíckrát by totiž už kývla.
"Snažím se. Končím v sedm. O půl osmé bych vás mohl vyzvednout. Co vy na to?"

 "Pak mě odvezl do kavárny, kde jsem s onou kamarádkou měla sraz. A večer mě vzal na večeři," zakončila Tomovo vyprávění. Reportérka koukala a usmívala se, jako se děvčata usmívají na konci romantického filmu.
"Dobře. Přišlo echo, že bych si měla pospíšit. Tak tedy poslední otázka na vás, (Y/N). Vaše nejoblíbenější postava marvelovek?" Zasmála se, když zvedla zrak k Tomově tváři. Na tak záludnou otázku byla připravená. 
"Víte, kde kdo by řekl, že budu milovat Lokiho. A teď mě neberte špatně, Loki je skvělá postava, ale tou nejlepší je zkrátka..."
"(Y/N)!" vyrušil je hlas Tomových kolegů. To se přiřítili filmoví Avengers s obrovskými úsměvy a po jednom začali objímat Tomovu přítelkyni.
"To se nám to tady sešlo..." podivila se reportérka. "Vy jste věděli o (Y/N)?"
"Samozřejmě. A že jim sakra trvalo, než se přiznali," napráskal je nejstarší Avenger, Tony Stark aneb známý Robert.
"Lepší pozdě, než-li později," usmála se (Y/N) jako andílek, nevinnost sama.

Celý ten pekelný film drtila Tomovu dlaň. Hned po prvních deseti minutách jí v očích pálily slzy, během filmu jich pár steklo po jejích tvářích. Věděla, proč se příliš nelíčila. Při odchodu se vzdalovala všem foťákům i kamerám, sám Tom jí navrhl, že se nemusí účastnit afterparty, a tak se uchýlili do bezpečí hotelu.

"Jak ho mohli jen tak zabít?! Tome, jak? Loki byl... no, Loki, ale takhle ho zabít? To si nezasloužil," fňukala plačtivě, když ze sebe shazovala šaty. "A Bucky... O bože. Wanda, Vision a Groot..." Thomas jen stál opřen o futra ložnice, košili rozepnutou, rukávy vytažené. Sledoval, jak se souká do pyžama a přitom lamentuje nad padlými.
"Marvel mi vyrval srdce z těla, Tome."
"Drahá, zvládneš to, hm?" pousmál se a posadil se vedle ní. Objal ji kolem ramen a přitlačil ji pevně k sobě. Dobře si dokázal představit, jak se cítí. Empatie byla jednou z jejích skvělých vlastností, a tak se nedivil tomu, jak moc ji film sebral. "Všechno bude fajn, (Y/N)," zašeptal jí do vlasů a pohladil ji po zádech.
"A co Loki? I ten bude fajn?" Takže se o něj tolik nestrachovala, napadlo ho ironicky. "Tome?"

"Mmm," zamručel neurčitě. Nesměl nic říct, vůbec nic. Podepisoval smlouvy o mlčenlivosti... ale neodlehčit její rozbolavělé dušičce? To byl teprve hřích! 
"Tome?"
"Nic ti neřeknu!" zasmál se. Nesměl. Nutkání mu rvalo žilami, ale smál se z toho. 
"Tohle mi nedělej!" okřikla ho zoufale. "Tome!"
"Jdeme spát, pojď," zamluvil, mrkl na ni. Povalil ji na postel a uvěznil pod svým tělem. Jakmile se dosmála a utřela již schnoucí slzy, položila dlaně na jeho tvář. Lokty se opíral vedle jejích žeber.
"Víš, že tě miluju, že ano?" optal se jí šeptem. Jejich nosy se téměř dotýkaly.
"Samozřejmě. Já miluju tebe," zašeptala nazpět. Takhle byla šťastná. I přes všechnu tu bolest, kterou jí způsobili bratři Russoovi. Dokud byla s tím jediným mužem, byla v naprostém pořádku a pohodlí. Nikdy nebyla sentimentální, ale díky němu se ve spousta věcech změnila. A sentiment byl jednou z nich. Stal se z ní vášní poháněný snílek, hluboce zamilovaný beznadějný romantik. Zbytečná serióznost, smutek a stereotyp neměl mezi nimi místo.
"Byla jsi dnes skvělá. Statečná. Vypadala jsi, jako bys to dělala celý život. Celý ten nátlak... Bože, víš, jak moc ses usmívala a jak neskutečně hodně ti to slušelo? Říkal jsem ti, že si tě zamilují." Začervenala se. To na ní zbožňoval. Každý ji mohl vychválit do nebes bez přehánění a ona se stejně červenala. 
"Byl jsi tam se mnou. Proto mi to tak šlo," řekla tiše. 
"Miluji tě, (Y/N)." Usmála se a stáhla ho k sobě pro polibek.