Draco spal. Cítila jeho ruku kolem pasu. Usnuli spolu na gauči, alespoň projednou vedle něj ležela skutečně dobrovolně. Ospale se rozhlédla po tom velkém pokoji a s povzdechem opatrně vstala. Potřebovala vodu, jako v noci většinou. Ještě se ohlédla po Dracovi; vrátilo jí to všechny vzpomínky. Netušila, co dál. Začínala rezignovat -⁠ žila den po dni, připravená snést téměř cokoliv.

Kolem dávno zavládlo ticho, hosté odešli už před několika hodinami. Měsíc stále vytrvale svítil, takže Hermioně nedalo moc práce dojít až do kuchyně. Nespokojeně se otřásla zimou; v domě vládl chlad. I přesto, že Malfoyovi rozhodně nemuseli šetřit za topení, nejspíš příliš netopili. Připadalo jí to tady podobně ledové, jako charakter celého jejich rodu. Pomyslela i na to, že právě zde se údajně někdy konaly jednání Smrtijedů, vedená Voldemortem. Rychle zavrtěla hlavou, aby tu představu odehnala.

V hlavním sále tikalo kyvadlo velkých hodin. Zvuk pronikal skrze zdi, podobně co zaskřípání dřevěné podlahy, jak Hermiona popošla tím směrem. Náhle jí tma připadala o něco hůře snesitelná, ale rozhodně si to nechtěla připouštět. Poblíž stolu urychleně sáhla po své hůlce, kterou tam zapomněla. Ne, že by nevěřila Dracovi, spíš tak trochu nevěřila jeho rodičům. Nacházela se uvnitř Malfoyovic panství, dojít mohlo k čemukoliv. Obezřetnost byla rozhodně na místě. Koneckonců, zle tu syčel i domácí skřítek.

„Lumos!" poručila.

Po pár krocích směrem zpět do chodby zahlédla, jak bílé světlo její hůlky ozářilo otevřenou lahev drahé whisky. Zastavila, zamyšleně se zamračila. Ne, Hermiono, to je špatná myšlenka. I když... vem to čert, ušklíbla se kysele, vem to čert! Už nad tím ani neuvažovala dlouho. Jestli měla přežít do zítřka, potřebovala dopomoct ke spaní. Stejně už nebylo co zkazit, navíc ji nikdo neviděl. Popadla menší skleničku a nalila alkohol do půlky, nato hůlku raději zhasla.

Whisky chutnala hořce. Běžně nesnášela alkohol; zato teď tu odpornost ocenila. Zanechala na jazyku nechutnou pachuť, vypovídající o její situaci. Ano, nechutně, tak se cítila.

Hermiona mírně zavrávorala, mávla hůlkou a zamumlala: „Lumos."

Tentokrát dřevěná podlaha zavrzala z naprosto jiných důvodů. Dívka zděšeně uskočila a narazila do stolu, srdce zostra bijící až v krku. Bledý obličej vynikal v temnotě, lemovaný pramínkem bílých vlasů, dokreslený povýšeným výrazem. Lucius skrze ono malé světlo pozoroval Hermioniny oči, nevypadal překvapený její přítomností. Nedokázala už hůlku zhasnout, tak moc se lekla.

Muž zkušeně luskl prsty. Svíce zahořely, vysoký vánoční strom se opět rozsvítil a krb zapálil. Slyšela tiše hrát nějaké koledy. Strnule, oněměle vyčkávala, co Dracův otec chtěl. Zároveň nechápala, kde se tam zatraceně vzal. Ten kmitl pohledem směrem k otevřené lahvi whisky, jedno obočí vyčítavě zvednuté.

„Co tady děláš, hm? Zašla sis pro doušek... vody?"

Zářila z něj jiná energie, než co za celý včerejší večer. Taková osobnější. Už si na nic nehrál.

„Vody? Jo, jistě! Pro vodu!"

Snažila se co nejrychleji uklidnit. Konečně stáhla hůlku, kterou mu doteď intuitivně mířila na hruď. Lucius vzal do ruky lahev a zavřel ji, od podezřívavého výrazu neopouštějíce.

„Říkal jsem, že času něco zkazit budeš mít ještě hromadu," nahradil ho nakonec lehce pobaveným úšklebkem, „není nejlepší nápad se tady opíjet mojí sto let starou whisky, nemyslíš?"

Hermiona šokovaně vyvalila oči: „Sto let?!"

Raději si dala ruku na ústa. Nic neříkat jí mohlo ještě zachránit krk. Lucius se mlčky vrátil přímo k ní. Na sobě místo klasického saka jenom bílou košili, u krku na jeden knoflík rozepnutou, takže odhalovala klíční kosti. Nenapadlo by jí, že někdy uvidí zrovna tohohle muže jen v košili -⁠ většinou chodíval zahalený právě v saku a plášti nebo kabátu k tomu. Zato nyní působil zvláštně... domácky. Pod nos dívce přišla vůně vanilky a nasládlé pryskyřice, s jakýmsi podakordem kašmíru. Připomínalo to Dracův oblíbený parfém, ale v mužnější, dospělejší a ve své podstatě sebevědomější verzi.

„Už se té whisky nedotknu. Já nevěděla, že patří vám," pronesla nakonec omluvným tónem, když už ji delší dobu propaloval šedým pohledem.

„Všechno mi tady patří," odpověděl až sametovým hlasem.

Zněl méně zmijozelsky než běžně. To Hermionu donutilo zase zvednout zrak. Připomnělo jí to, že i její vlastní osud ležel v Dracových rukou.

„Všechno a všichni."

Špitla ty tři slova naprosto tiše, nemohl je přeci slyšet. Jenom nechtěně zapřemýšlela nahlas. Přesto jako kdyby to ten muž slyšel. Přestal dívku týrat přísnýma očima barvy bouřkových mraků a raději znovu popadl lahev, se kterou se odebral ke krbu. Obsah vylil do vysoké sklenice, načež ho jenom tak chrstnul do ohně. Plameny proťala sytě oranžová, až rudá barva. Od místa stoupl oblak tmavšího kouře, který se však rychle vypařil.

„Co to děláte?!" nechápala Hermiona a dokonce téměř doběhla k místu, kde Lucius stál.

„Některé dary přinášejí víc smůly než štěstí. Je lepší je nepřijímat."

Některé dary přinášejí víc smůly než štěstí. Je lepší je nepřijímat. Z nějakých důvodů jí ony věty připadaly podezřelé. Tak trochu mimo kontext.

„Navíc, sto let stará nebo ne, chutnala odporně."

Lahev odhodil do velkého koše poblíž krbu. Hermioně došlo, že si s ní předtím jenom hrál jako kočka s myší. Vždyť tu whisky chtěl vylít tak jako tak. S klidem ve tváři si tu zatopil alkoholem za tisíce liber -⁠ typický Malfoy. Z vitríny mezitím vytáhl další lahev plnou čehosi jiného, patrně také starého. Nalil téměř průsvitnou tekutinu do svou skleniček a nenuceně, ač na první pohled bez většího zájmu, jí také jednu podal. Ne, že by ji to neudivilo.

„Neměla bych," znervózněla.

„Jen si dej. Lepší nenajdeš v celé Anglii."

Nějak moc ho její protesty nazajímaly. Přičichla k tekutině, smrdělo to dost silně po lihu a čemsi sladkém. Lucius na ni pokývl, aby přišla blíž. Ani za nic nechtěla, aby ho napadlo třeba použít nitrozpyt, tak poslechla. Zahleděla se do ohně, na ty tancující plamínky. Že si ji muž po očku prohlížel, toho si nevšimla.

„Pověz mi, Mio, jak moc si vážíš svého statusu?"

„Mého... statusu?"

Zahleděl se jí do očí: „Tvého statusu. Jsi chráněná před vším špatným venku díky mně. Stačí jediné mé slovo a změní se to."

Uhodil hřebíček na hlavičku o dost víc, než tušil. Právě kvůli tomuhle trpěla několikátý týden vztah s Dracem.

„Vážím, pane. Opravdu."

Lucius dovypil svůj zbytek alkoholu a pozoroval ji dál. Postával blízko, ale Hermiona by si nedovolila ustoupit. Čekala ještě další dotazy, ale ono nic. Příjemně ji hřálo teplo ohně, vůně dřeva se mísila s tím vanilkovým parfémem. Na moment to snad bylo útulné. Tak bezpečné. Vždyť oni ji skutečně zachránili. Jakmile si ale uvědomila, že hleděla Dracově otci do šedých očí až příliš dlouho -⁠ ani nevěděla jak dlouho -⁠ odložila skleničku na římsku krbu a trochu si odkašlala.

„Víš, Dracovo dnešní rozhodnutí mě opravdu znepokojilo. Vidím tě a říkám si," povzdechl si muž, „že jsi... na takové věci ještě vážně moc mladá. A nevinná."

Jen, co dořekl to poslední slůvko, skoro se zastyděla. Po přestupu do Zmijozelu a chození s Dracem si opravdu připadala jako všechno, jen ne nevinná.

„Pokud vím, vy a vaše žena jste se také brali jako velmi mladí, ne?"

Lucius si nalil další alkohol: „Ano, ale to byl domluvený sňatek, to je něco jiného. O moc jiného."

Mluvil zvláštně. A kladl jí zvláštní otázky. Dokonce i v jeho očích jako kdyby se skrývala nevyřčená slova. Celý minulý večer a dokonce i teď Hermiona prostě měla dojem, že zdi tohohle domu před ní cosi skrývaly.

„Vidím tě a říkám si," pokračoval ve své předchozí větě, zírajíce do ohně, „že jsme s tím neměli tolik spěchat."

Zněl přesně tak, jak zníval Hermionin otec, když míval z něčeho těžkou hlavu. Sám to asi netušil. Přišlo jí vážně zvláštní Luciuse vidět a slyšet takhle; náhle málem nevnímala, že to byl právě Lucius. Naposledy se jí zahleděl do očí.

Možná to bylo alkoholem nebo únavou, či snad spojením obojího, ale prostě si povzdechla a pronesla tiché: „Děkuju."

Těžko říct, jak to muž, jež ji s klidem sledoval, pochopil. Zcela to nemohl chápat určitě. On nevěděl, že ji zachránili před vyhazovem z Bradavic. Všechno zařizoval Draco. Zahlédla velký obraz, visící nad krbem; Luciuse s Narcissou jako mladší. Nemohla uvěřit, že právě do tohoto rodu se mohla brzy zařadit také. I proto pila.

Luciusovi se v očích cosi zablesklo. Jako kdyby viděl Hermioně až do duše. Přivedlo jí to zpátky k sobě. Nadechla se, ale pod nosem znovu ucítila onu vanilku a pryskyřici, tak nepatrně couvla. Utíkala. Cítila se divně. Zmateně.

„Když dovolíte, asi bych měla jít."

Nic neřekl, jen se otočil zpět ke krbu. Hermiona nečekala a vzala nohy na ramena. V pokoji tiše zavřela dveře, pak o ně opřela záda a vydechla. Co to bylo? Děkuji?! Zkoušela z mysli vyhnat vzpomínku na pachuť whisky a šedé, pichlavé oči. Nepřipadalo jí zdravé mluvit po půlnoci zrovna s někým, jako byl Lucius Malfoy. Zavrtěla hlavou a raději si přilehla zpět k Dracovi, aby náhodou něco nezjistil. Ač tvrdě spal.

Některé dary přinášejí víc smůly než štěstí. Je lepší je nepřijímat. Jak tohle myslel? Na to jediné zapomenout nemohla. A na vůni vanilky a pryskyřice a dřeva od krbu také ne. Zvláštní rozhovor. Nikdy dřív se necítila vděčnější za úkryt před světem, což bylo zároveň divné, jelikož dřív jí jako jedna z nejděsivější věcí na planetě připadala rodina Malfoyů. Nicméně právě díky nim se teď už nemohla objevit jenom tak někde. Bolelo to, ale musela s nimi zůstat v téhle zlaté kleci.