Byla hluboká noc. Mladá paní domu stála před jedním z těch velkých, bohatě zdobených zrcadel. Jen malý kousek ode dveří do Narcissina pokoje. Prohlížela si svůj zelený plášť a hadí brož, lehké, přilnavé bílé šaty.

Rozpuštěné vlasy, které jí stále propůjčovaly velice mladistvý a nevinný vzhled, pár pohyby stáhla do nízkého drdolu. Chvíli je tak oběma rukama držela. Řasenka, od pláče rozmazaná pod očima, spolu se zbytkem tváře tak mnohem více vynikly. Vypadala jinak, dospěleji a vážněji, více jako budoucí matka. Více jako paní Malfoyová.

Blonďaté prameny pevně svázala. Zkusila nabrat nové síly hlubokým nádechem, ale vzniklo z toho jen těžké povzdechnutí. Stále viděla před očima Luciuse. Věděla, že musí jít dál, že to tak bude pro všechny nejlepší, hlavně pro dítě. Přesto by Dracova otce skoro proklínala za to, co jí provedl; předal jim s Dracem veškerou zodpovědnost i přesto, že věděl, jak moc jí tím ublíží. Stále cítila bolest v srdci. A to nejhorší bylo, že nezbývalo nic jiného, než pokračovat ve svých povinnostech i s tou bolestí.

Nevěděla, jestli na to měla. Předtím věřila, že ano, zato nyní... Lucius jí donutil přehodnotit naprosto vše. Ztratila pevnou půdu pod nohama. Topila se v moři obav a musela se naučit plavat. Co by dala za Narcissu, která by jí ve všem poradila a pomohla. Navíc měla na Luciuse stále tolik otázek a on si klidně odešel. Opustil je a ještě mu to ani nemohla mít za zlé.

„Zrcadlo, zrcadlo," zašeptala směrem ke svému vznešeně vypadajícímu odrazu; potřebovala s někým mluvit, jen nebylo s kým, „pověz mi... jsem ta pravá? Dokážu to?"

Dělala si legraci sama ze sebe. Prostě už se cítila tak unavená všemi a vším. Nikdy v životě by nečekala, že by jí zrcadlo snad mohlo jakkoliv odpovědět, nikdo ho neočaroval. Celá se však otřásla, když kolem jejích ramen ladně proplul studený vánek. Zvláštně pohladil a zaštípal až kdesi pod kůží. Blondýnka se obezřetně rozhlédla. Nic.

Pohlédla zpět do zrcadla. Vrozená magie okamžitě zareagovala a zahřála Hermioniny dlaně. Srdce div jí nevylétlo z hrudi, jak ze sekundy na sekundu zrychlilo. To, co uviděla, by jí ještě před pár dny přivedlo do mdlob. Nedokázala se pohnout, nedokázala udělat nic. Jen zírala. Propalovala odraz šedýma duhovkama.

Ruka, která spočívala na jejím pravém rameni, na sobě měla několik drahých prstenů. Zelená, luxusní róba, výraz povýšený a hrdý. Blond vlasy s tmavým přelivem a... ta známá tvář. Narcissa Malfoy. Palcem Hermionu nepatrně pohladila, pobaveně sledující, jak neskutečně moc dívku vyděsila. Vedle ní totiž skutečně nestála; její duch se zjevil v zrcadle. Musela k tomu mít pádný důvod.

„Má drahá," usmívala se.

Hermiona mlčela, pobledlá. Čekala by všechno, ale tohle nikdy. Narcissa vypadala tak zdravě a opět plná života.

„Jsi neskutečně silná!" pokračovala žena, „opravdu. To víš, že tohle zvládneš. Nad čím tady uvažuješ? Jen ty se můžeš ujmout mé role. Jsi jediná vhodná."

Blondýnka nárazově vydýchla, sama sebe uklidňovala. Následoval nevěřícný a tak trochu i odmítavý úšklebek.

„Co tady... co tady děláte?" zašeptala.

„Nemohla jsem odejít, dokud jsem nevěděla, jak to s vámi dopadne. A jak říkám, vedeš si skvěle! Tolik ti děkuji za to všechno."

Při myšlence na Luciuse se Hermiona začervenala. Takže i o tomhle jeho žena věděla.

„Já... já... já nějak nemám slov."

Narcissa nepřestávala se širokými úsměvy: „To nevadí. Jen jsem si přišla ještě sdělit, aby ses nebála. Věci jsou tak, jak mají být. Už ti nic nehrozí, Hermiono Jean. Budeš skvělá manželka a... úžasná matka. To vím jistě."

Bylo toho na ní moc. Rukama na moment zajela do vlasů, opakovala si, že ducha už přeci předtím viděla mnohokrát. Jenomže ne Narcissina ducha. To ji děsilo. Stejně jako to, jak moc jim to spolu slušelo, jak se sobě podobaly.

„Paní Malfoyová... já opravdu nevím, jestli tohle dokážu. Vést Smrtijedy, vychovávat dítě... vzít si Draca. Ani nevím, jestli mě má ještě rád. A Lucius je..."

„Je šťastný," doplnila Narcissa, hlas tak medový a neskutečně spokojený, „jenom díky tobě je šťastný. Jsi silná čarodějka a nesmíš své schopnosti promarnit. Pamatuj na to."

Podívala se zpět do zrcadla. Celou ní trhlo podruhé při zjištění, že duch zmizel. Narcissa se odebrala k branám nebeským –⁠ po mnoha týdnech čekání. Blondýnka už necítila studený vánek ani čísi přítomnost. Ta žena se skutečně vypařila.

Lucius je šťastný. Díky tobě je šťastný. Už i Hermiona se usmála, v očích zase slzy. Sama nevěděla, proč vlastně. Co nejrychleji je setřela a musela se sama sobě zasmát. Lucius je šťastný, opakovala si.

***

Vzpomínala na odlesk v Narcissiných očích, na hrdý výraz a sebejistý postoj těla. Rozhodla se; taková toužila být. Čím více nad tím přemýšlela, tím více jí to dodávalo víru. Kráčela chodbami panství, rozhodnutá vyhledat Draca. Nechala instinkt, aby ji vedl. Musela to s ním urovnat, ať to stálo, co to stálo. Musela nechat minulost jít.

Díky Narcisse si uvědomila hned několik věcí. Skutečně nesměla promarnit své dary. Spolu s Dracem byli silní. Nesměla dovolit, aby o svou sílu přišli. Především však cítila v kostech, že její vlastní srdce ho nechtělo ztratit. Nyní, když tu Lucius chyběl, se její mysl podivně vyjasnila. Uvědomovala si ještě o mnoho víc, jak moc by ji bolelo Draca ztratit. Ať už měl jejich budoucí vztah vypadat jakkoliv, potřebovala ho vidět. Nemohla nic víc než jít a z popela, který zbyl, probudit fénixe.

Blonďatý mladík osaměle posedával v astronomické věži. Chodíval se tam schovat před světem. Opřený ve vysokém křesle, skrze prosklenou kopuli hledící na hvězdy a krajinu v dáli. Měsíc dnešní noci nádherně svítil, ozařoval celý prostor, vytvářejíce studeně vážnou atmosféru.

Hermiona jen tiše stála. Sledovala nejmladšího z Malfoyů a náhle si přišla tak bezmocná. A taky trochu směšná. Na co si tady hráli? Pohlédla na onu drahou hadí brož, připnutou na ještě dražší látce. Vzpomněla si na absurdní hádky, způsobené jenom nedorozuměním a následnou žárlivostí. Za to, že láska mezi nimi vyhasínala, mohly z většiny boje o majetek a teriotorium, o důvody cítit se mocný. Draca to pohltilo aniž by si všiml. Blondýnka odmítala nechat něco takového zabít to cenné, malé cosi, co si mezi sebou vybudovali.

Rozepla hadí brož a odložila ji na malý stolek poblíž. Zelený plášť se zaleskl v měsíčním světle, načež rychle spadl k zemi. Sundala ze sebe i náušnice a zbytek těch cetek. Nechtěla si na nic hrát; toužila po tom, aby to zase byli oni dva tak, jako dřív. Aby neměli dojem, že si cokoliv dluží nebo musejí plnit určité povinnosti. Předstupovala před něj jako Hermiona před Draca, ne jako budoucí paní Malfoyová před snoubence. Dokonce i boty odkopla do rohu.

Moment oba pozorovali hvězdy. Dívka došla až ke křeslu, kde mladý Zmijozel tak otráveně trucoval.

„Odkud jdeš?" ušklíbl se nakonec, tón hlasu dosti pohrdavý, „od mého otce?"

„Prosím, přemýšlej o tom, co říkáš," odpověděla tiše.

Draco nevěřil vlastním uším; trhl sebou a podrážděně se zašklebil: „Já... já mám přemýšlet o tom, co říkám? Já?"

„Už jsi mi ublížil dost."

Tohle ho vymrštilo na nohy. Překvapeně sebou trhl podruhé, když zjistil, že na sobě neměla plášť, ani boty, ani... skoro nic, kromě šatů. To jeho výraz nikterak nezlepšilo.

„Já tobě? Ty si sem ke mně takhle nakráčíš, napůl svlečená, a budeš mi říkat, že já ublížil tobě?!"

Téměř křičel. Musel se oddálit, aby emoce nějak uklidnil. Nechtěl na ni být hrubý, jenomže už měl všeho plné zuby.

„Já se svlékla protože všechny ty drahé tretky a boje o moc ničí náš život! Copak sis nevšiml?" nepřestávala jeho záda propalovat pohledem.

Z Draca mluvilo uražené ego, ani se na ni nepodíval: „To tedy nevšiml. Mně ničí život můj otec a to, jak... si tě nechutně přivlastňuje. Je to odporný. Jak jsi mi něco takového vůbec mohla udělat?"

„Lucius mi poskytl útěchu po tom, co ses líbal s Charlie, ty pokrytče."

„Aha! Jistě!" odsekl, „já netušil, že jsi ke mně něco cítila! Chovala ses v tu dobu chladně. Takže on ti poskytl útěchu, jo? Tse! Vždyť říkám... odporný."

Zrudla ve tvářích. Rozzlobeně zaťala čelisti a raději si znovu vybavila Narcissin poklidný úsměv. Tohle musela zvládnout. Musela Dracovi vysvětlit, co cítila.

Blondýnka zostra vydechla: „Je to složité! Chci to všechno hodit za hlavu, nechápeš? Nevšiml sis, že tady jsou důležitější věci než tvoje ego? Chci s tebou být jako Hermiona, ne jako paní Malfoyová. Chci, abychom žili jako rodina, ale ne jako tvoji rodiče. Chci, abychom to byli my dva, Draco. My dva a naše dítě... spolu. Nemusíme se přeci měnit jenom proto, že to tak dělaly generace před námi. Peníze, moc, povinnosti... zabíjí to náš vztah."

Draco se konečně otočil. Bledý obličej prozářený měsíčními paprsky, oči studené, až děsivé. Pomalu založil ruce, ale dál se ani nehnul. Šel z něj mráz po zádech – obzvlášť při vzpomínce na to, že se asi pokusil Luciuse vlastnoručně zprovodit ze světa.

„Náš vztah?" zopakoval po ní a jedním krokem se přiblížil, „my jsme někdy nějaký měli? Začíná mi totiž připadat, že jsem byl jenom nějaká výplň tvého volného času, zatímco jsi v noci lezla za mým otcem."

Dívka ublíženě nadechla doušek vzduchu. Zavřela oči, krátce popotáhla a musela se hodně přemlouvat, aby neplakala. Tentokrát... tentokrát jí skutečně ublížil. Jako kdyby si to snad užíval.

„Tak abys věděl, Draco..."

Nenáviděla, když se jí třásl hlas. Musela ještě chvilku mlčet.

„... Neodejdu. Nenechám tě mě odehnat. Budeš muset jít a nést za tuhle situaci zodpovědnost. Ty se totiž snažíš mi co nejvíc ublížit, abych tě viděla jako zlého a prostě utekla. Ale to neudělám. Budu tady stát a bude tě mít ráda a nechám tě se s tím muset vypořádat. Nebo... mi pověz, že mě nemiluješ. A půjdu."

Při posledních slovech na něj opět pohlédla. Dívčiny šedé duhovky jiskřily odvahou. Draco se nadechl k řeči, také naštvaný. Potom však zase ztichl. Opakoval to znovu a zase, nicméně nikdy nenašel slov. Jen zíral. Pak si popuzeně oddechl. Nedokázal jí koukat zpříma do obličeje.

„Lucius odešel a přenechal nám jmění, Draco," špitla.

„Co?" nezmohl se na nic víc.

„Je pryč. Jsme sami. Stěhuje se na své druhé sídlo."

Zaznamenal posmutnění v jejím hlase. Začínal pomaličku přemýšlet racionálněji, už ho tolik nezžíraly emoce, přesto odmítal přestat hrát uraženého. Tohle vše ho dohánělo k šílenství.

„On a... pryč? Dobrovolně? Nemožné!"

„Je to tak!"

„To jenom potvrzuje, že to děcko je jeho! Proč jsi vlastně nešla s ním, hm?!"

Celou Hermioninou pravačkou cuklo, jakou mu zatoužila vrazit pořádnou facku. Stačila sekunda k tomu, aby v Dracovi opět zažehl oheň nesmyslné žárlivosti a víry v iluze, které si vytvořil v hlavě. Blondýnka podrážděně zavrčela, musela přešlápnout na místě, aby mu tu facku vážně nedala. Moc dobře to poznal.

„Ty, ty... ty!" vykřikla, dlaně náhle opět horké, „jak můžeš?! Mám tě ráda! Slyšíš? Mám tě ráda! A budeš se s tím muset vyrovnat, Draco Malfoyi! Od začátku jsi to byl ty a jenom ty a cokoliv jsem měla s tvým otcem, to bylo ze smutku! A z touhy po lidské blízkosti! Nejdřív jsi mě donutil s tebou chodit a teď... když tě mám ráda... teď mě odmítáš!"

Neudržela se, slzy přeci jen vyrazily na krajíčky. Zrudla a musela se otočit, cítila se hrozně, tak ponížená. Přišla se usmířit a místo toho...

Draca překvapilo, jak silně na něj ječela. Zamrkal, rovnajíce si v hlavě její slova, a také raději odstoupil. I jeho tohle bolelo. Zmítaly ním ale i další pocity, které značně zatemňovaly mysl.

S nespokojeným úšklebkem si povzdechl: „Myslím, že potřebujeme čas. Já potřebuji čas."