Staré hodiny odbily půlnoc. Všichni zasedali ve svých maskách, jak Hermiona poručila. Ona jediná ji mít nemusela – skrývat svou identitu odmítala. Za tímto vším si stála.

Svíce zareagovaly na Dracovo lusknutí a ozářily temný prostor svým nazelenalým světlem. Blondýnka pozorovala dlouhý ebenový stůl, obklíčený četnou skupinou Smrtijedů. Nacházela se v čele. Na židli, kde dříve býval Lucius. Velice tiše si povzdechla; tohle dělala i pro něj. Kvůli jeho památce. Určitě by chtěl, aby pokračovala takto.

Skupina, včetně Draca po Hermionině levici, jí věnovala až překvapivě upěnlivou pozornost. Cosi nacházeli v jejích očích. Cosi chladného a jasně rozhodnutého, temného. Podobného tomu, co se při jednáních odráželo v oněch studeně modrých očích i Pánu zla.

Ženský hlas konečně narušil zdlouhavé ticho: „Začneme."

Draco myslel, že prostě plánovala Smrtijedům oznámit ukončení působení spolku a to s okamžitou platností. Nemohl se mýlit víc.

„Dnes jsme tu, abychom si všichni společně připili. Přijmete mě totiž coby nového vůdce. Nebo spíše vůdkyni," poznamenala s hrdým úšklebkem, „spolu začneme novou éru. Mým plánem je nastolit nový řád a to ne takový, o kterém mluvil Lord Voldemort. Naším nejvyšším cílem se stane sesazení těch, kteří operují v tajnosti. Ti, kdo udávají rozkazy ministerstvu. Nyní nám v tom již nic nebrání, pouze musíme nabrat nové síly a zjistit si vše potřebné."

Nikdo se neodvážil říct slovo, zatímco Draco moment mlčel z čirého šoku.

„Nový řád?!" vyprsknul o pár sekund později.

Přikývla: „Ano. Budeme pracovat společně. Přibereme další kouzelníky s vrozenou magií. Jakmile se zbavíme těch, kdo v pozadí tahají za provázky a ovládají tak i celý kouzelnický svět, obsadíme jejich místo. Necháme přepsat školní řády – studenti budou vyučováni všemu o vrozené magii a naučí je, jak se jí otevřít. Literatura, která je již mnoho let zakázaná, se znovu vrátí na police knihoven, stejně tak i do škol. Nenastolíme řád, my nastolíme svobodu."

Ticho tentokrát netrvalo dlouho. Zničilo ho totiž hlasité tleskání. Smrtijedi opravdu tleskali, zcela upřímně a bez rozmyslu. Blondýnka tomu propadla. Vstala a užívala si zvuk úspěchu. Docházelo jí, že dokázala něco úžasného. Krátce zavřela oči, věděla, že už teď mají vyhráno.

„Zbláznila ses!" zvolal hlasitě Draco a také vstal, oslavné tleskání díky němu pomalu ustávalo, „co chceš, aby se z tebe stalo? Druhý Voldemort?! Tohle chceš pro naše dítě?"

„I Brumbál by s tím souhlasil! Čti!"

Z kapsy vyndala dopis, adresovaný od Albuse Luciusovi.

„Tak čti přeci!" pobídla znovu snoubence, když na ni stále jen zamračeně zíral.

Zavrtěl odmítavě hlavou. Sice přečetl několik vět, i tak se mu však její plány nelíbily.

„Zbláznila ses," opakoval tiše.

Hermiona mu opatrně položila ruku na zápěstí. Sklopila dopis, který držel. Znovu si hleděli z očí do očí.

„Až ti ukážu ty zakázané knihy, které Lucius schovával nahoře, pochopíš mé činy, Draco. Chtějí se nás všech zbavit, abychom nepřekáželi. Je to jediná možnost pro nás i naše dítě. Prosím, lásko, potřebuji, abys při mě stál. Jsme to buď my nebo oni. Já si přeji dobro pro všechny kouzelníky. Nejsem jako Lord Voldemort ani v nejmenším."

Prosebně zamrkala. Sledovala ho s takovou čirou nevinností, jak to uměla jen ona. Znal ji, poznal, že nelhala. To by mu neudělala. Pomalu ji pohladil palcem po hřbetu dlaně, nato propletl své prsty s jejími. Drželi se.

Nakonec přikývl: „Dobře, dobře. Ať je po tvém. Ale ty knihy my musíš ukázat. Já jen... vůbec jsi o ničem takovém nemluvila. Je to hrozně náhlé, Hermiono."

„Nechtěla jsem tě tím vyděsit. Slibuji, že ti všechno ukážu a vysvětlím. Ano?"

Mlčel, přerovnával si celou věc v hlavě. Zkusil se pousmát. To už mu opětovala. Podívala se zpět na Smrtijedy, stále seděli. Byli skutečně oddaní.

„Skvěle!" nemohla se přestat usmívat, náhle tak trochu nervózní, „pokud tedy nikdo nemá námitky, připijme na novou éru!"

Nasládlá tekutina v pohárech před nimi běžně sloužila coby potvrzení čehokoliv, na čem se při setkání dohodli. Čekala tu i dnes. Blondýnka vzala sklenici elegantně mezi dva prsty a zvedla ji do vzduchu. S Dracem si přiťukli.

„Nečekal bych tě takovou," poznamenal.

Nemohla si pomoct. Políbila ho, ač letmo a spíše krátce.

„Ještě toho hodně dokážeme," stihla mu zašeptat do rtů, vděčná za to, že nové masky zakrývaly pouze nos a část očí.

Smrtijedi si připili též. Spolu s Dracem si je prohlíželi, přitom přepočítávali přítomné. Snoubenec se v jeden moment podivně zamračil, cosi si zamumlal, ale ona to ignorovala. Nechtěla teď přemýšlet nad ničím navíc. Oděná v zeleném plášti si užívala přítomnosti na výsluní. Nikdy by nečekala, že se zrovna toto stane jejím výsluním.

„Čím více nad tím přemýšlím, tím více s vámi souhlasím, slečno," ozval se náhle známý mužský hlas, „věřím ve vás, jen, co je pravda."

„Děkuji, Severusi."

Dopila, spokojeně si rekapitulujíc v mysli svůj plán a možnosti, které teď měli. Draco celou věc přijal přeci jen lépe, než by čekala. Už to byla výhra.

Hodlala zasednout zpět ke stolu a pokračovat v jednání a sepisování nových pravidel pro Smrtijedy. Zběžně ještě jednou překontrolovala celou skupinu. Její nos se opět za delší dobu roztomile nakrčil, jak přimhouřila oči a nasadila vyloženě nechápavý výraz – téměř u konce stolu jasně viděla stojící postavu. Relativně vysokou, s mužsky širokými rameny. Nacházela se tam, kde zbyly dvě prázdné židle.

„Protestujete? Nebo proč vstáváte?" oslovila dotyčného, „vstávat přeci nesmíte. I mně to pravidlo připadá hloupé, ale ještě jsme je nepřepsali."

Nemluvil. Propaloval ji pohledem skrze masku, skrývající se ve stínech kapuce svého temně zabarveného hábitu. Přemýšlela, co to mohlo znamenat, co s tím. Podívala se i na Severuse, ten též nevěděl.

Přidala na hlase: „Tak proč stojíte? Co nám chcete sdělit?"

Neměla ráda unáhlené jednání a zbytečný vztek, možná za to mohla její nově probuzená magie nebo ono těhotenství, že byla chvílemi výbušnější, nicméně odložila sklenici a vydala se směrem k tomu muži. Draco ji bez mrknutí oka následoval, v ruce hůlku, připravený k čemukoliv.

„Tak?" pobídl ho už i on sám.

Dotyčný odstoupil od své židle. Udělal tři kroky směrem k Hermioně, zůstali od sebe malý kousek. Pomalým pohybem sáhl po své masce, pozlacené pravým zlatem a velice detailně zdobené; nepoznávala ji. Nebyla stejná jako ostatní, které nechala vyrobit na zakázku.

Jak odkrývala tvář svého vlastníka, Draco ztratil trpělivost. Chtěl něco dělat, Hermiona ho však zarazila, hbitě mu položila dlaň přímo na hruď a dala rychle najevo, aby se k němu nepřibližoval. Ani se na snoubence nepodívala. Dívčiny šedé oči zůstávaly hypnotizovat záhadného návštěvníka. Měla tušení. Cítila husí kůži. Instinkt něco napovídal. Krve by se v jejím drobném těle nedořezal. Neměla čas přemýšlet, jen ho sledovala, upoutaná mužovou magickou aurou.

Šedé duhovky se spojily s jejími. Husí kůže ji zasáhla definitivně, zděšení také, jen v trochu jiné formě; putovalo od kořeně páteře a zamezilo blondýnce v dýchání. Stála tam, přimražená k podlaze. Ihned si všimla dlouhé, nafialovělé jizvy, táhnoucí se napříč přes celé jeho levé oko. Dosahovala téměř až ke rtům a křičela do světa, že při svém vzniku jistě způsobila mnoho bolesti.

Lucius. Bílé vlasy stažené, výraz nicneříkající a kůži na hřbetech dlaní popálenou. Jak Hermiona z donucení výdýchla, několikrát nevěřícně zamrkala. Pak následovaly už jen potlačované slzy. Nedokázala to ovládat. Prohlížela si ho znovu a zase a potom opět a nevěřila. Jednoduše nevěřila.

Draco nevěřil také. Celý zbledl a ustoupil. Dech se mu zrychlil. Bez čekání natáhl směrem k otci hůlku, ač roztřešený. Ona se nebála, ani v nejmenším. Naopak, vypadala fascinová. Jen prostě nevěřila. Zbytek Smrtijedů, včetně Snapea, přihlížel situaci značně nechápavě.

Dívce přišel pod nos vanilkový parfém. Byl to on. Skutečný, reálný on.

„Luciusi..."

Vzala to slovo na jazyk opatrně, téměř neslyšně. Nemyslela, že ho kdy ještě použije. Mužovými koutky cuklo vzhůru, nejdřív jen nevědomky. Když přišel k sobě, rozesmál se. Zmítalo ním cosi mezi pobavením, radostí a určitou lhostejností ke všemu a všem.

„Hermiono Jean," pověděl s pokývnutím.

„Luciusi!" procedila dívka skrze zatnuté zuby, již hlasitěji.

I ji přepadl smích, přesněji pláč a smích dohromady. Netušila, co zvolit. Tváře mladé ženy se zalily krví a výraz emocemi. Obličej si na moment zakryla dlaněmi, nemohla jinak, než je nechat položené přes ústa.

„Luciusi," nepřestávala vyslovovat jeho jméno.

Srdce jí tlouklo. Uvědomovala si to a nejvíce ze všeho vnímala štěstí a radost.

„A koho jsi čekala?"

„Panebože!"

Prvotní paralýza přesla. Plná euforie k sobě toho člověka přimkla tak pevně, jak jenom mohla. Bez zájmu o úplně cokoliv nebo kohokoliv. I on zbožňoval ji znovu vidět, ač to nesměl dát najevo příliš okatě. Ale objetí Hermioně oplatil. Unaveně vydechl a zavřel oči; tohle si přál.

„Máš být mrtvý," špitla a doufala, že to zůstane jen pro jeho uši.

„Ne, tak nezněl můj plán. Za koho mě máš? Za hlupáka? Mám se rád," ušklíbl se pyšně.

Pravda. Ač poznala, že v jeho hlase hrál roli i mírný vtip.

„Celou dobu jsi tady seděl a – "

„A dobře se bavil. Poslouchej... ty opravdu nejsi hloupá. Ten plán je skvělý, ač nebezpečný."

Slyšel, že stále plakala, šokovaná, tak toho nechal. Potřebovala čas. Ani by ho nenapadlo ji pustit, kdyby nezíral do očí svému velice naštvanému synovi, agresivně mířícímu hůlkou směrem k otcově krční tepně. Bílé sako? pomyslel si Lucius, takže mladý pan Malfoy si nechal vyrobit zakázkové sako? Podívejme na něj. 

Hermiona se od Luciuse odtáhla protože musela. Věděla, že by to snoubenci nepřiznala, ale jeho bezprostřední blízkost si užívala. Aby ne, vždyť myslela, že zemřel. Stále mu intenzivně zírala do těch očí, které jí tak chyběly, neschopná odtrhnout zrak. Zapomněla na okolní svět.

 „Zatraceně... zatraceně! Jakto, že žiješ?"

Mátlo ji to a to neskutečně moc. Kdo tedy oné noci hrál na klavír? Pokoušela se nějak vzpamatovat, což šlo špatně.

„Budeme mít spoustu času, abys pochopila pár věcí, Hermiono," odpověděl s klidem a položil jí ruku na rameno, načež vykročil synovým směrem.

„Draco? Copak nevidíš tatínka rád?" zažertoval se značným sarkasmem.

„Kliď se ode mě!" okřikl ho, „není možné, abys byl naživu! Nedovolím ti ohrožovat moji rodinu!"

„Já jsem tvá rodina. Na pár dní zmizím a už jsi pánem domu a místo, abych vydědil já tebe, jsi pomyslně vydědil ty mě? Zajímavé."

Draco cítil v krku dusivý tlak. Jako kdyby ho někdo přímo ohrožoval. Měl strach o své postavení a naprosto vše, o čem myslel, že už držel pevně v rukou. Možná včetně milované snoubenky s dítětem.

„Draco, skloň hůlku a uklidni se. Všechno si vysvětlíme jako lidé."

Blonďák si rozzuřeně oddechl: „Nebudeš mi říkat, co mám dělat!"

Otce již vyřadil ze svého života a dělalo ho to šťastným. Přijmout nyní jeho nadvládu zpět opravdu nechtěl. Skoro by dostal chuť zabít ho sám – tu myšlenku co nejrychleji zahnal. Raději rychle došel až k Hermioně, kterou pevně chytil za ruku. Ta netušila, co dál. Vidět ty dva takhle si nikdy nepřála.

„Skloň tu hůlku, Draco," zavrčel již varovněji Lucius.

„Co si o sobě myslíš? Že si můžeš hrát na mrtvýho a pak... se tady prostě zjevit?!"

Hůlku sice sklonil, prsty mu však hřály tak, že stačilo už jen trochu, aby to kolem sebe podpálil.

„Draco... Draco, klid. Prosím."

Ani na hlas své snoubenky nereagoval.

„Jakto, že žiješ?!" pokračoval ve vyčítavém křiku.

„Protože jsem nikdy nezemřel! Pouze jsem se nechal za mrtvého prohlásit. Kdyby ne, tak už hniju v Azkabanu."

Syn otce znechuceně sledoval. Přehrávalo se mu před očima i to, jak ho Hermiona objala. Fuj. Kdyby na ni ještě sáhl, opravdu by ho zabil.

„Kéž by. Nic jiného nezasloužíš," vyplivl nakonec těch pár slov, plný upřímné nenávisti.