A/N: Heleďte, já vim, že jsem to celé hodně zromantizovala. já si to taky vyčítám. ale už se stalo. NICMÉNĚ ta písnička hodně vystihuje pocity ohledně téhle kapitoly... <3

Mimoto, ehm, vím, že jsem říkala, že to budou už jen dvě kapitoly, aleeee... vypadá to na víc. hehe. vždycky, když už myslím, že končím, napadne mě něco nového. pomoc. ale moc dlouhé už to nebude:) max. pět kapitol.

***

Dnešní setkání Smrtijedů skončilo dřív – z pochopitelných důvodů. Hermiona nedokázala pokračovat v práci, ne, když se akorát zjevil někdo, o kom myslela, že odešel za brány nebeské.

Svíce v Luciusově pracovně dnes v noci hořely jasněji, než kdy dřív. Draco se ani neobtěžoval zkoušet luskat a kontrolovat, jestli dům stále reagoval na něj. Bylo mu jasné, že s otcovým příjezdem věci nabraly směr zpět do starých kolejí. Znechucovalo ho to, co víc, dovádělo k šílenství. Viděl věci zcela jinak, než jeho snoubenka.

Se šťastným úsměvem mu do rukou podala onu zakázanou literaturu. Chodbami už zase zněla vážná hudba, za to mohl také Lucius. Rád si ji vždy po příjezdu domů poslechl. Zněla lehce a přitažlivě, něžné tóny kláves doslova vybízely k tanci. Blondýnka se od Draca vzdálila dvěma otočkami. Rozpřáhla ruce, smála se, zahleděná na zdobený strop. Smála se tak moc a tak upřímně. Kdo ji neznal, řekl by, že zešílela.

Její perlové náušnice odrážely žluté světlo svící, vypadala naprosto úchvatně. To právě Draca bodlo u srdce. Měl strach, aby nepřišel o to nejdražší – o milovanou ženu a dítě. S příchodem otce bylo synovo štěstí náhle velice vratké. Nedokázal ani listovat v knihách, zadumaně zíral jen a jen na ni. Na její úsměv, něžné rysy, drobný pas a nevinný úsměv, který si zamiloval. Skoro by rudl zlobou, když si představil v Luciusově náruči. Nezasloužil něco tak nádherného.

„Panebože, Draco!" zvolala, nepřestávajíc zářit očividnou euforií jako žárovka v temnotě, „dokázali jsme všechno! Chápeš? Všechno!"

Ušklíbl se. Jen prošel kolem a knihy odložil zpět na klavír. Usedl ke stolu. Nechtěl teď mít nic společného s místy, kde pravidelně sedával otec.

„A dokážeme ještě mnohem víc!"

Všimla si výrazu ve tváři snoubence. Nenápadně přitančila blíž a s předstíraným zakopnutím mu opatrně dopadla přímo na klín. Sledovali se z bezprostřední blízkosti. Draco však po chvilce pohled odvrátil.

„Copak je?" pohladil ho po tváři, i to odmítal.

„Jsi nádherná," brouknul zlomeně.

Usmála se ještě víc. Asi by ho políbila, kdyby se nechal. Společně s někým milovaným měla tahle místnost neskutečně romantickou atmosféru, připomínala renesanční dobu a ona si v ní tak trochu připadla jako princezna.

„Copak?"

Draco nepřestával hypnotizovat obrovský perský koberec: „Nech mě být."

„Nenechám! Pojďte si zatančit, mladý pane Malfoyi!"

Smála se dál. Chytila ho za ruku a čekala, že toho nechá. Že ji jako většinou přimkne k sobě a přestane dělat naštvaného. Tentokrát však nic nefungovalo. Zkusila ho vytáhnout ze židle, seděl dál. Narozdíl od Hermiony, jemu hrály ve tváři ponuré barvy deprese.

Tak ho pustila. To nakonec přeci mohlo fungovat nejlépe. Protočila se jako kdyby ji někdo vedl, poté zůstala opřená o ono velké bílé křídlo, kde rozverně opřela oba lokty a sledovala ho. Připomínala malé dítě. Neskutečně roztomilé dítě. Škoda, že si ji Draco celou dobu představoval v jeho náruči. Zvedal se mu z té představy žaludek. Co si o sobě Lucius vůbec myslel, že jí sváděl hned po Narcissině smrti? A proč se nechala? Předtím mu to nevadilo. Předtím ne, zato nyní... teprve nyní ho to začínalo vnitřně spalovat.

„Jsi nádherná. Zase," pronesl, v hlase patrné zhrzení a poněkud narušenou hrdost.

To už něco muselo udělat i s ní. Povzdechla si a usedla před křídlo, na stoličku. Krátce ho sledovala – přemýšlela, o co mu šlo.

„Draco, lásko... copak? Vždyť dnešní noc je úžasná!"

Blonďák dívku probodl pichlavým pohledem: „Proč je úžasná? Protože se vrátil můj otec?!"

„Ano. I proto. Jsme všichni zdraví a naživu. Copak opravdu nemáš radost?"

Dotyčný zprudka vstal. Došel až k ní, štvalo ho i to, že seděla na jeho stoličce. Hleděl na ni se zlobou, až by ji to skoro vyděsilo. Stál nad ní jak temný stín. Takhle ho neznala.

„Nemám, sakra," zasyčel, „nemám a mít nebudu. Nechci ho tady. Všechno, co už bylo naše, je znovu jeho! A... to dítě, to... to dost možná taky! Viď? Že je to tak, Hermiono Jean?! Hm?!"

Zášť vůči otci v mladíkovi převládla. Říkal věci, které by jindy nevypustil z úst. Ale to ho neomlouvalo; Hermiona vstala a ostrý pohled mu oplatila, na čele patrnou jemnou vrásku vzteku. Přehnal to.

„Tak odsud vítr vane! Jistě! To dítě je naše, Draco! Mé a tvoje a tak to i navždy zůstane!"

„To si nejsem jistý," procedil skrze zatnuté zuby.

Zabolelo jí to u srdce. S výdechem zavřela oči a také se ušklíbla, nemohla jinak. Lucius zůstával klidný a chtěl věci vyřešit. Zatímco Draco? Jeho chování připomínalo kohouta v kurníku. A ona rozhodně nechtěla být ničí slepicí, už ne. Získala svou hrdost. Zlobu ve tváři blondýnky nahradilo ublížení a smutek. Myslela, že ji snoubenec ve všem podpoří a pochopí.

„Ale pokud si to nepřeješ, nemusí. Já pro něj chci toho nejlepšího otce, co mu dá nejlepší život. Copak nechápeš, že spolu s Luciusem dokážeme jako Smrtijedi mnohem víc? Má znalosti, hodně znalostí! Pomůže nám jako nikdo jiný!" doléhala, snažila se ho ještě nějak uklidnit, ač sama plná emocí.

Draco odvrátil zrak. Pomalu odcházel, tichý, uražený. Zajímal se víc o sebe. Opravdu zrovna v tyhle chvíle netoužil poslouchat lichotky, patřící na konto jeho otce. Jakékoliv.

„Draco!" zvolala za ním, šedé oči překryté odlesky slz, „miluju tě!"

Mlčel. Zavřel dveře, díky zesílenému sluchu mohla naslouchat jeho krokům, jak mizel chodbou ke schodům dolů. Nerozumněla mu. Copak skutečně mohl na Luciuse tak moc žárlit? Copak neviděl, že tím ubližoval všem okolo? A ze všeho nejvíc, copak neviděl, že mu byla oddaná jako hvězdy měsíci?

Se zoufalým zaskučením dopadla zpět na stoličku. Rudá od vzteku a mokrá od slz. Dlaněmi pohladila bříško. Vážně nás tu nechal samotné, drobečku? Po tom všem? Hlavou jí běžely desítky pochyb. Copak si jich dvou nevážil tak, jak říkal? Pokud je opustil teď, kdy by to udělal znovu? Měl přeci stát za nimi. Ne je nechávat napospas osudu.

***

Nehodlala v Luciusově pracovně strávit více času. Přeci jen mu patřila a tak celkově potřebovala zmizet někam, kde nevězela ve vzduchu zlá energie, kterou si při hádce s Dracem vyměnili. Putovala domem, oněmělá nespokojeností. Věděla, že by měla cítit štěstí. To i cítila – před tím, než jí ho Draco naprosto zničil. Takhle by přeci nemělo vypadat budoucí manželství, opakovala si kysele.

Nějakým způsobem dokázala dojít až do hlavního sálu. Příjemné teplo dívku pohladilo po tváři. Krb stihl místnost dobře vytopit. Tiše sledovala siluetu muže, stojícího před ním. V pravé ruce elegantně držel sklenici s vínem, užívající si toho samého tepla a vážné hudby. Poznala na něm, že rád se navrátil zpět do svého sídla.

Netušila, jestli jít blíž. Jestli by nebylo moudřejší odsud raději zmizet. Ale kam? Za Dracem? Sotva. Vždyť jí opustil. Dolézat za ním se jí hnusilo. Nakročila směrem ke krbu. Zahleděla se na plameny, tak, jako vždy. Sytě oranžové barvy tuhle blondýnku vždy fascinovaly.

Lucius si spokojeně oddechl. Tím pověděl víc než slovy. Jeho přítomnost obsahovala i jakousi zvláštní, až skoro magickou auru. Té si povšimla poprvé v noci, kdy se poprvé políbili. Možná to bylo tím, že ho viděla pouze občas.

Jak zírala do ohně, po očku si ji prohlédl. Stejně, co před pár týdny, když ji tu potkal poprvé. Musel se nad tou vzpomínkou pousmát. Dopil trochu vína a sklenici odložil. Tím už její pozornost zaujal. Sledoval tvář mladé paní Malfoyové, obdivující tu neskutečnou změnu, kterou si prošla. Zelený plášť této křehotince velice slušel, hadí brož též. Vyzařovala sebejistotu, působila více jako vznešená dáma z vyšší společnosti a méně coby mladičká dívenka. To mu imponovalo. Sám netušil, jaký k ní měl vlastně vztah. Neuměl si to srovnat v hlavě nebo se spíše bál tak učinit.

K řeči se omylem nadechli oba stejně. Nebýt frustrace, usmála by se. Toho si také všiml. Kdo jí jenom ublížil? Draco snad?

„Mám toho tolik co říct a," vydechl ztěžka, zanechávajíce větu nedokončenou.

„A nedokážeš říct nic. Znám ten pocit."

„Hm," pokývl uznale muž.

Byli si blíž, než dřív, což vycítili. Ale připadalo jim to trochu jiné. Spíš jako staří přátelé než cokoliv podobného milencům.

„Jsem opravdu rád, že jsi přežila."

Ve vší vážnosti narušil tichou bariéru mezi nimi a zadíval se jí do očí. Přemýšlela nad tou jizvou. Jak k ní jen přišel?

„A za tu jizvu nemůže Lord Voldemort, kupodivu. Víš, udělal jsem něco... co mě docela děsí. Netušil jsem, že to v sobě opravdu mám."

„Hej! Nitrozpyt!" strčila do něj.

„Jen výjimečně," pousmál se.

Dlaň nechala pár sekund položenou na mužově lokti. Pomaličku ji stáhla zase zpět k sobě. Bylo divné na něj zase moct sáhnout. Maličko zčervenala a raději uhnula pohledem zpět k ohni.

Lucius pokračoval, věděl, že chtěla dychtivě slyšet víc: „Bellatrix je mrtvá, což sis nejspíš všimla. Všechno se to stalo hrozně rychle. Prostě jsem využil její tělo jako živý štít. Kletba trefila jí. Předpokládal jsem každičký Voldemortův čin dlouho dopředu. Pamatuješ, když jsi mi vyčítala, že jsem Smrtijed? No... zachránilo ti to život."

Jak o tom mluvil, chtě nechtě vzpomínala na odporné mučení, kterým si prošla. Na hrůzu a strach, na svázaného Draca, který nemohl pomoct. Ne, nebyla nadšená z toho vést nyní skupinu Smrtijedů. Ovšem účel světí prostředky, alespoň podle ní ano.

„Bellatrix a mrtvá?" přimhouřila zamyšleně oči blondýnka, „hm. Myslím, že mi to nevadí."

Další pohled, který mu věnovala, v sobě nesl naprosto jasné díky. Brzy ovšem zjistila, že tohle díky nestačilo. Zasloužil mnohem víc. Maličko nervózně polkla, mlely se v ní pocity, dobré i špatné.

Nakonec udělala krok k němu. Bez hnutí dívku pozoroval. Nechal by jí ho snad i zabít, takovou pro ní měl slabost. Nerad. Palcem přejela po jizvě, táhnoucí se napříč levou částí Luciusovi tváře.

„To Draco," špitnul, oči zavřené. Sobecky si vychutnával její dotek.

„Draco?"

„Draco."

Nenávist, kterou tehdy zahlédl v očích svého syna, mu ulpěla kdesi hluboko v duši. Nemohl to dostat z hlavy. Věděl, že se už nějakou tu dobu neměli vzájemně rádi, jen... by nečekal, že to zajde tak daleko.

„Jak to myslíš, Draco?"

Lucius se pobaveně ušklíbnul: „Po tom, co zemřela Bellatrix, mě trefilo cosi dalšího. Pamatuji si jenom záblesk a... ty jeho šedé oči. Jsem si naprosto jistý, že se mě pokusil zabít, akorát mu to nevyšlo. Díky stresu seslal příliš slabé kouzlo. Určitě myslel, že jsem zemřel na následky. Jak pošetilé."

Už zase nemohla uvěřit. Draco? Zabít vlastního otce? Proboha. Ten střípek skládanky strašlivě zapadal. Jindy by se vyděsila, přestala dýchat a zbledla. Dnes? Jen tam zkameněle stála. Mladá paní domu si prošla již mnohým. Tohle ustála bez větších obtíží. Jen ji to zabolelo, už zase.

Chtěla stáhnout ruku, Lucius ji nenechal. To jí překvapilo snad ještě víc. Letmo zachytil Hermioninu dlaň a nenásilně propletl jejich prsty.

„Rád tě vidím," dodal tišeji.

Konečně se usmála. Smutně, ale přeci.

„I já tebe. Nevíš, jak moc."

„Nečekal bych, že tohle v Dracovi je. Mýlil jsem se v něm."

„Nemýlil," zavrtěla okamžitě odmítavě hlavou, „vůbec ses nemýlil. On se tak začal chovat jenom proto, že tě vnímal jako konkurenci."

Muž s mírným úšklebkem povytáhl obočí, kdoví, co tím chtěl říct.

„Konkurenci?"

Přikývla. A pustila jeho ruku. Dřív vedle něj nervózní nebývala. Když se na něj opět podívala, neměla slov. Něco cítila, jen to neuměla pojmenovat. Prostě ho ještě jednou objala. Tentokrát už jí to přinášelo úlevu a nikoliv šok. Zhluboka vydechla, dostala tak ze sebe litry stresu.

„Zatraceně, prostě jsem ráda, že jsi naživu."

Dobře věděl, že se pod dlouhými rukávy jejího pláště také ukrývala spousta malinkatých jizviček a popálenin, které tam už nejspíš plánovaly zůstat. Na jizvy z mučení černou magií většina léků bohužel nezabírala.

Pohladil ji po zádech, uvědomoval si, že toto byl nejspíš jeden z posledních společných momentů. Musel s ní mluvit o všem, o čem potřeboval, jen chtěl tyhle pěkné chvilky co nejvíc prodloužit.

„Vážně ti to moc sluší. Záříš. I přes to všechno, jednoduše... záříš. A vypadáš tak důstojně. Dospěle."

„Zníš nějak romanticky," zakřenila se.

„Jsem hrdý."

Odtáhla se, ale jenom kousek. Bylo jí s ním dobře, alespoň nyní rozhodně. Jsem hrdý. Tou větou jistě myslel ještě i cosi dalšího. Měla pocit, že mluvil o tom hrášku, který v ní rostl. Ať už patřil komukoliv, ukrývala se v něm duše Narcissina nenarozeného dítěte. Vždy, když na to Hermiona pomyslela, dojalo jí to. Šlo o zvláštní, nicméně nádherný pocit.

„Přežila jsem to nejenom já."

Přikývl: „Vím. Cítím to. Proto tak záříš. Narcissa kdysi vypadala stejně."

Blondýnka se začínala cítit unavená. Nejdřív myslela, že usedne do křesla – potom si všimla velké deky opodál. Vzala ji a i s ní se posadila na koberec před krb. Jeden cíp nabízela Luciusovi. Muž v bílé košili nejistě přešlápl.

„No tak... nejsme děti," zabručel.

„Pojď! Prosím! Kvůli mně. Nikomu to neřeknu, slibuji. Tehdy... ti to nevadilo."

Obrátil oči v sloup nad tím jejím prosebným výrazem. Fajn. Popadl deku a přidal se. Musel se sám sobě v duchu zasmát. Jakékoliv výčitky ho přešly, jakmile se dívka přátelsky opřela o jeho rameno, naslouchajíc praskání dřeva spolu s deštěm. Miloval její přítomnost; a to ne nutně v romantickém slovasmyslu. Něco hluboko uvnitř něj vědělo, že to byla jeho spřízněná duše. Stejně jako Narcissa. A ona to jistě vnímala též, proto se k sobě stále vraceli.

„Víš... já nevím," zasmála se ironicky Hermiona, „já už ani nevím. Vážně. Od té doby, co jsem si přečetla ten dopis, který jsi mi přenechal, je všechno tak jiné. Temný pán je mrtvý, zemřel mou rukou a všichni tam venku o tom mluví. Harry je mrtvý. A já mám vést Smrtijedy. Někdy nechápu, jak se tohle celé stalo. A víš, co je na tom nejvtipnější? Na konci mě nejvíc zajímá, jestli jsi to přežil ty. Kašlu na Voldemorta."

„Ta jasnovidka mi kdysi tvrdila, že mi přijdeš do života a naprosto ho změníš. Nevěřil jsem jí. Já hlupák."

Nejdřív mlčela. Jen přemýšlela o tom, co se chystala udělat. Potom to udělala, vcelku impulzivně. Nemohla vystát to čekání. Vzala Luciusovu pravačku a položila si jí na břicho.

„Vím víc, než myslíš. Vím, že nosím Narcissino nenarozené dítě. A vůbec mi to nevadí. Díky tomu, že jsem žena, jsem zachránila o jeden nevinný život víc," usmívala se.

Nějak už mu ani na ničem nezáleželo. Dal jí pusu do vlasů. Děkovnou pusu. Netušila, kolik toho pro něj udělala. Lhala by, kdyby řekla, že si ten moment nevychutnala. Byl krátký, ale sdíleli ho spolu. Po hádce s Dracem jí to dodalo novou energii.

„Lepší konec jsem si nemohl přát," zašeptal.

Sám netušil, komu to malé patřilo. Jistou domněnku měl, nahlas by jí však nikdy v životě nevyslovil. Navíc na tom tolik nezáleželo; stačilo, že v sobě nosila krev jejich rodu. Blondýnka spokojeně přikývla. Nechtěla mluvit. Užívala si přítomnosti, tepla jeho těla, bezpečí a měkké deky. Nelitovala ničeho – s Luciusem netvořili pár, nikdy tomu tak nebylo. Jen si prostě užívali pár minut existence po boku toho druhého. Něčeho takového se vzdávat nehodlala. Nepovažovala to za nevěru.

„Je ale ještě pár věcí, které musíš nutně vědět."

Mlčela dál. Poslouchala. Ať už potřeboval cokoliv, cítila se připravená.