Hermiona nadechla studený zimní vzduch. Snežení ustávalo, poslední zbytky malých vloček se ladně snášely k zemi. Po očku pozorovala Draca, jehož si Lucius momentálně z nějakých důvodů držel blízko u těla. Bylo jí to celé divné, cítila se ještě víc plná obav, než předtím. Proč ji Draco požádal o ruku zrovna dnes? Přede všemi? A navíc takhle brzy, po pár týdnech, ještě k tomu vynuceného, chození? Od začátku nechápala, proč jí chtěl zachránit záda, proč by toužil po tom riskovat důvěru rodičů a přivést si domů dívku z mudlovské rodiny. Nikdy neviděla Draca chodit s kýmkoliv jiným, přitom by našel ve Zmijozelu nejednu obdivovatelku. Hermiona se bála, že s ní měl nějaké postranní úmysly. Vypadalo to tak. Už dlouho se chtěla zeptat, proč si vybral zrovna ji, ale ještě k tomu nesebrala odvahu. Vzduch zase vydechla a zkusila obavy zahnat. Třeba byly zbytečné. Třeba se do ní vážně jenom upřímně zamiloval, jakkoliv divné jí to připadalo.

Lucius kouknul jejím směrem, ovládla se a zachovala si neutrální, na oko nepodezříravý výraz. Jeho šedé oči se ve svitu dnešního úplňku nepříjemně studeně zaleskly. Čekali, až něco řekne. A oba z toho měli nahnáno. Nakonec zastavil v polovině dlouhé cesty vedoucí od domu, moment zamyšleně zíral před sebe.

„Draco," vyslovil muž překvapivě ztěžka, hřbetem dlaně si unaveně přejel po čele, „tohle, co jsi udělal... nepřipadalo ti to trochu... unáhlené?"

Draco nespokojně rozhodil rukama, zrakem tíkajíce od Hermiony zpět k otci: „Unáhlené?! Vždyť –⁠ "

Lucius ho probodl silně varovným, ostrým pohledem. Donutilo ho to okamžitě ztichnout. Hermiona dobře poznala, že mu cosi sděloval beze slov, že oni oba věděli něco, co ona ne. Dali se znovu do kroku, starší Malfoy vypadal naštvaně, akorát to chtěl nedat znát. Hermiona krátce zavřela oči, tak moc toužila být někde jinde.

Ze zamyšlení ji probudil až Luciusův hlas, spolu s patrně hraným, milým výrazem: „Víš, Mio, tohle je složitější, než to vypadá. Tímhle unáhleným rozhodnutím můj drahý syn způsobil, že se o vás teď bude psát v Denním Věstci."

„A to je problém?" nedalo jí se zeptat.

Kdyby jen věděl, jak Hermionu tohle zjištění děsilo. Celé Bradavice se teď měly dozvědět, že si nejspíš bude brát Malfoye. Nic horšího už se přihodit nemohlo. Omýlala si to v hlavě dokola a dokola a snažila se neplakat.

Lucius nasadil kyselý úšklebek: „To by nebyl problém, kdyby mi o tom tady Draco nejdřív něco řekl. Nic ve zlém, ale skoro tě neznám, Mio. Nevím, jestli by ses měla stát jednou z nás. A jestli teď vaše zásnuby neodsouhlasím, Denní Věstec mile rád napíše i o tom. O takový druh pozornosti naše rodina nestojí. Tady jde o víc, než myslíš. Nejsi do toho zasvěcená. I proto bylo krajně nevhodné, aby tě tady Draco žádal o ruku přede všemi."

Mladší blonďák naštvaně zrudnul, to bylo poznat i v téhle tmě. Trochu se přiblížil Hermioně a očividně měl co dělat, aby po otci nevyštěkl pár nehezkých slov.

„Věci přece nemusí být vždycky tak, jak chceš ty!" nevydržel nakonec tlak.

Zahleděl se Luciusovi zpříma do očí. Ve výrazu se mu zrcadlily silnější emoce, než by bylo v téhle situaci normální. Dívka vedle nich se zoufale snažila odhadnout, zda tu opravdu šlo o něco víc; jestli si ti dva cosi sdělovali beze slov protože o tom nemohli mluvit před ní. Ta představa byla docela strašidelná.

„Odeberte se k sobě do pokoje, mladý pane Malfoyi. Slavnosti pro vás tímto končí."

Mužův syčivý přízvuk nyní zazněl nejhůře, co za večer. Myslel to hodně vážně. Draco zaskřípal čelistmi, odmítal otci přestat koukat zpříma do očí. Toužil cokoliv říct, vzdorovat, možná dokonce dát někomu facku. Ale nemohl. Zoufale vydechl studený vzduch, věnoval své dívce krátký pohled a zamířil k domu. Takhle naštvaného ho Hermiona neviděla snad nikdy. Divné; myslela, že Draco žil kompletně svobodným životem zbohatlického rozmazlence. Očividně nebylo vše tak jednoduché.

Lucius to nekomentoval. Hrdě máchnul tmavě zeleným pláštem, který si bral pravidelně ven do zimy, a pokývl na blondýnku, aby ho následovala. Srdce jí zrychlilo. Co plánoval? Nechtěl jí ublížit? Najednou by raději šla za Dracem. Co když se jí chtěl jeho otec zbavit?

„Plánovali jsme s Narcissou na svátky odjet, ale zůstaneme," povzdechl si.

„Víte, omlouvám se, jestli jsem... něco zkazila."

Hermiona dobře věděla, že nezkazila vůbec nic. Ovšem právě teď se tak trochu bála o svůj vlastní život, takže by odsouhlasila téměř cokoliv. Lucius se ušklíbnul, též jí kouknul do očí.

„Zatím jsi nezkazila nic. Jak říkám –⁠ na svátky tu zůstaneme. Času něco pokazit budeš mít ještě hromadu."

Času něco pokazit budeš mít ještě hromadu. Cože? Takže je hodlali přes svátky s Dracem hlídat? Hermioně to vždycky myslelo, nemusela se ani ptát, co tímhle Lucius mínil; chtěl si ji během toho volného týdne proklepnout. Zjistit si, zda je hodná stát se součástí jejich rodu. Když si to celé znovu uvědomila, ucítila lehkou nevolnost od žaludku. Mia Malfoy. Toužila někoho poprosit o pomoc, aby jí z téhle hrozné situace vytáhl. Ale jediný přítomný tu byl Lucius. Cesta ven už nevedla. Co sis nadrobila, to si sníš, opakovala si.

Chvíli tam jenom tak tiše stáli. Muž vedle ní měl patrně dost co dělat se svými vlastními myšlenkami a ona zase netušila, jestli vůbec nyní směla jít pryč. Chovala se jako poslušná fena, jen, aby nebyl nějaký problém a ona nemusela riskovat své místo v Bradavicích. Velká část jí samé se za to nenáviděla. Sledovala vločky a Malfoyovic rozlehlou, zasněženou zahradu. Dělala by to nejraději navždy. Prostě by tu zůstala stát jako socha, nehybná a navždy krásná, už by nemusela nic, pouze všemu tiše přihlížet.

Lucius si nepřiměřeně nespokojeně povzdechl. Každý by poznal, že ho muselo trápit něco víc, než Draco a jeho unáhlená žádost o Hermioninu ruku. Popošel o krok vpřed a po dívce se zamračeně, ač ne vyloženě naštvaně, ohlédl. Snad plánoval něco říct, pak to ale zase spolknul. Zavrtěl hlavou a pomalu zmizel do temnoty noci. Zanechal ji tam samotnou.

Ten jeho pohled v ní zůstal. Mírné snežení se jakoby nic proměnilo ve vánici –⁠ celou dobu, co se ní prodírala zpět k domu, však ledové vločky nevnímala. Viděla před sebou jen ten pohled. Podobný, jakým ji přivítal už když ho potkala poprvé. Něco tady nehrálo a to Hermionu rozhodně nenechávalo klidnou. Vycítila, že měl Lucius na jazyku něco důležitého, že by jí to možná i řekl, kdyby se nerozmyslel. Něco před ní tajili. Tohle nebylo dobré.

Lidé v hlavním sále se skvěle bavili i bez Malfoyových. Hluku nadělali dost. Už se tam rozhodně nechtěla vracet, tak poprosila domácího skřítka, aby ji zavedl do Dracova pokoje zadním vchodem. Potřebovala s ním nutně mluvit.

V místnosti se nesvítilo. Potemnělá atmosféra Hermionu okamžitě překvapila. Draco běžně všude rozsvicel, nesnášel šero.

„Ahoj," zvolala do prostoru.

Ticho. Zašla za roh pokoje, tam ho konečně uviděla. Malfoyovic syn seděl ve výklenku velkého okna, hlavu rezignovaně opřenou o stěnu, pozorujíce sněžení.

„Ahoj, Draco," zopakovala.

Mlčel. Ani tohle k němu nesedělo. Opatrně si přisedla a taky ho pozorovala. Byl pobledlý a za těch pár týdnů, co se neviděli, nejspíš i zhubnul. Až teď začínala vnímat, že se na něm cosi změnilo. Při slavnostech by si toho nevšimla, tam to nedával znát. Ovšem tady by to přehlédl jen slepý.

„Děje se něco?"

Šedýma očima unaveně vyhledal ty její, výraz nijaký. Náhle mu chyběla ta Malfoyovská jiskra.

„Moc ti to sluší," poznamenal tiše a takovým tónem, že tím asi myslel i něco dalšího, ale Hermiona rozhodně nepoznala, co vlastně.

„Díky. Draco... jestli jsem něco zkazila –⁠ "

„Nezkazila jsi nic!" odsekl blonďák, „nerozumíš tomu."

Hermiona mu položila ruku na koleno, na pár pozemských sekund plná soucitu. Samotnou ji to překvapilo. Copak už začínala blouznit? Nakonec samu sebe přemluvila, že to přeci udělala jen z touhy po informacích. Každopádně to fungovalo, zdálo se, že Draco při jejím dobrovolném doteku trochu poroztál.

„Nerozumím čemu? Pověz mi to. Požádal jsi mě o ruku. Měla bych to vědět, ne?"

„To já zkazil dnešní večer. Ne ty, Hermiono. Nevíš, jaký dokáže můj otec být... bastard," zavrčel.

Začínala zjišťovat, že čím více se ptala, tím méně chtěla vědět.

„Myslela jsem, že máte hezký vztah."

„Hrát to ale umíme, viď?" ušklíbl se znechuceně Draco a obratně vstal, načež si ze stolku podal skleničku plnou nějakého tvrdého alkoholu. Hnusně to smrdělo.

„Ty jsi pil?"

Vyskočila též a chytila ho za loket. Přitáhla si ho k sobě, aby mu zabránila do sebe hodit poslední lok.

„Draco, kolik jsi toho vypil?!" cukla ním.

Kupodivu se zarazil. Stále se skleničkou v ruce k ní obrátil zrak. Došlo jí, jak blízko si nyní byli.

„Ty se zajímáš?"

Cosi v Hermioně hledal. Poprvé v životě zahlédla v jeho očích nepříjemnou, studící prázdnotu, samotu. Podnapilý přicházel o zábrany; takhle vypadal skutečný Draco. Nadechla se k řeči, nedokázala však víc, než zamrkat. Znervózněla. Pocítila cosi, co zatím vedle Draca nikdy. Slabě, ale přeci.

„Ano, jo, zajímám," dostala z hlasivek nakonec přísnějším tónem.

Položil skleničku. Nepřestával Hermionu sledovat. Chytil její ruku a mlčky jí odsunul jeden z blonďatých pramínků za ucho. Zamrkala znovu. Tohle bylo jiné, než když na ni sahal předtím v chodbě.

„Zajímáš se," povzdechl si a poraženecky sklopil pohled k zemi, „jo, zajímáš se. Já vim. I po tom všem se pořád zajímáš, Grangerová. Jak moc ti někdo musí ublížit, abys ho skutečně zavrhla?"

Měla by na to hned několik odpovědí. Nehezké, i ty vyloženě ošklivé. Dracovi vyčítala hodně věcí, ale na druhou stranu mu i za dost vděčila.

„Já jenom vím..."

Skutečně, opravdu, vážně toužila říct tu větu normálně. Ale nedokázala to. Veškerý stres a tlak na ni dolehli, to uvědomění celého večera. Po tvářích se jí zkoulelo několik slz, které urychleně otřela. Draco ji odmítal pustit. Asi to bylo tou podnapilostí, že ho tolik zajímala.

Zasýpala, vytáhla z kapsy kapesník a hrdinně zavřela oči, tváříc se, že se přeci nic nestalo: „Já jenom vím, že teď už neexistujte cesta zpátky, Draco. Teď už ne."

Pohladil jí po obličeji. Jemně a nenuceně. Hermionu skoro zamrazilo –⁠ nic takového ještě nikdy neudělal. Když to opakoval, uvědomila si, že tím řekl víc, než slovy. Přidržela jeho dlaň na místě, snad ze zoufalé potřeby po lidské společnosti. Oba je pohltily emoce.

Vzal Hermionu kolem ramen, tisknouce si ono drobné tělo k sobě. Nato zavřel oči a bolestně vydechl, moc dobře ho slyšela. Ano, byl opilý, ale stále při smyslech. Něco ho trápilo. Něco, co by za střízliva nepřiznal. Chtě nechtě naslouchala tepu jeho srdce. Věděla, že to on poslední jí zbýval. Mia Malfoy, opakovala si. Šel z toho mráz po zádech. Mia Malfoy, kouzelnice. Tak to znělo líp.

„Nějak to spolu zvládneme," zašeptala téměř neslyšně, ovšem konejšila tím především sebe samou.

Věděla, že zítřek bude jiný. Že Draco bude jiný, až zase vystřízliví. Ale tahle chvilka byla zajímavá, až skoro hezká, taková spontánní. Odlišná od všech chvilek, které spolu měli doposud. Jako kdyby se konečně dokázali sladit a mluvit upřímně. Poprvé v životě se Hermioně zas tak moc nehnusil jeho dotek. Stáli tam, ve světle měsíce, ještě dlouho. Každý z nich myslel na své problémy. Blízkost sdíleli jen proto, že jim na ně pomáhala zapomenout.