Pro všechny, kteří se bojí, že bude málo Dramione: o to mít strach fakt nemusíte, stačí počkat :D sama autorka má Dramione ráda.

...

„Nenávidím tě! Co jsi jí udělal? Co jsi jí udělal, do hajzlu?!"

Draco ječel na svého otce, naprosto přišel o rozum. Však se nebylo čemu divit. Lucius mu zíral do očí, nevěděl, co říct. Sám měl dost.

„Nenávidim tě!" opakoval syn, „nenávidim! Tohle je jenom tvoje chyba!"

Zrudnul podobně, jako předtím Hermiona. Neměl hůlku, to ale neznamenalo, že by se nemohl bránit. Ze vzteku mrsknul po otci rudou kouli energie. Ten neměl problém se jí vyhnout. Přitiskl Draca ke zdi a hůlkou mu varovně rýpnul do kůže na krku.

„Koukej se uklidnit. My všichni jsme teď v nebezpečí. Rozumíš? My všichni," šeptal skrze zatnuté čelisti, v očích cosi velice, velice pichlavého, až agresivního, „takže se přestaň chovat jako malej, rozmazlenej spratek a buď Malfoy. Myslíš, že mě tohle nebolí?!"

Pustil ho. Blonďák zalapal po dechu. I přesto se však ještě dokázal na Luciuse podívat. Vysekl mu svou hůlku.

„Jenom kvůli tobě jsme se dostali do tohohle všeho. Jenom kvůli tobě."

Sklonil hlavu a s bolestným výrazem pomalu odešel z Narcissiny ložnice. Třásl se, ale to asi teď nevnímal. Mířil do obýváku, Hermiona cítila potřebu ho následovat. Mohl si chtít ublížit nebo udělat něco, čeho by později litoval. Když však nakročila tím směrem, někdo ji nesmlouvavě chytil za rameno; Lucius.

„Potřebujeme ten lektvar."

„Teď hned? Jeho příprava je náročná, to víte. Chci jít za Dracem."

Kňučela jak malé štěně. Už i ona měla z těch všech událostí nahnáno.

„Potřebujeme ho co nejdřív."

Neptal se. Prostě použil přemisťovací kouzlo. 

***

Pracovali dlouho do noci. Ocultus Aurea si vyžadoval udržování určité teploty a prvních pár hodin i neustálý dohled. Hermiona se opravdu snažila soustředit, ale nešlo to. Nemohla přestat myslet na Draca. Měla o něj strach. Byl sám a to jí připadalo vážně smutné. I kdyby měli zůstat kamarádi, samotného by ho, ani po tom všem, po smrti jeho matky opravdu nenechala. Bohužel, jeho otec jí nedával na výběr.

Celou dobu nemluvil. Naslouchali praskání v kamnech a bublání lektvaru ve velkém kotlíku. Zatímco Lucius soustředěně krájel bylinky a vybíral z nich veškerá semínka, která potřebovali, občas byl ochotný své soustředění přerušit, aby si nalil sklenku alkoholu. Hermioně dělalo problém tohle pozorovat. Nerada pila a stejně tak nerada viděla lidi pít. A Lucius? Asi takhle popíjel už nějaký ten pátek a nejspíš by mu dělalo slušný problém přestat.

„Už nemůžu. Vážně."

Odbila jedenáctá noční. Dívka znaveně usedla na stoličku, téměř až odhodila hůlku a hlavu schovala do dlaní. Všechno ji bolelo. Dřeli tu na tom celý den. S každou další minutou se její strach o Draca stupňoval. Copak se o něj Lucius nebál?

„Nemusíš," poznamenal muž, „udělala jsi dost."

„Víte... nechci znít nějak... já nevím, skepticky, ale přeci znáte, jak to chodí s tímhle lektvarem. Trvá i týdny, než je hotový. Jak moc brzy ho potřebujete?"

Bála se mít otázky vzhledem k tomu, co dnes viděla. Stejně tak si nerada přiznávala, že se tu patrně dělo něco špatného. Lucius jí věnoval krátký, tak trochu nejistý pohled. Zprvu mlčel. Přistoupil ke kotlíku a zadumaně pozoroval tekutinu uvnitř. Místnost ozařovalo jen světlo z kamen, vytvářelo útulnou atmosféru. Jenomže kdo by ji při těchto starostech ocenil.

„Zkusím to urychlit."

Tentokrát mlčela ona. Její znalosti lektvarů nesahaly tak daleko, aby si mohla dovolit cokoliv říct nahlas. Přesto však trpěla obavami. Bohužel, přesně ty obavy se i naplnily; kouzlo, které zkusil použít k urychlení vývoje lektvaru, v tom stresu přehnal. Spálil vysoce cenný lektvar na zcela bezcennou břečku. To už Hermionu z ospalosti probudilo. Zkazilo se vše, co se zkazit mohlo.

Lucius odstoupil od kotlíku. Tehdy poprvé viděla v jeho tváři náznak zoufalství.

„Už ani tohle nedokážu," zavrtěl hlavou.

Svou hůlku odložil na stůl. Zapátral pohledem kolem, rostl v něm vztek. Nakopl velký globus hned u kotlíku. Zbortil se a vzal s sebou i jednu malou knihovnu.

„Teď musíme shánět nové bylinky! A já zatraceně nevim, kde! Do toho obchodu už nemůžeme!"

„Mohl byste mi už konečně říct, co se to tady děje?!" překřičela ho. Už taky nemohla dál.

Obešel pár nešťastných koleček naprosto stejně, jako to dělával Draco. Pak usedl do křesla. Bezmocně hleděl před sebe. Nejdřív měla Hermiona chuť pokračovat v ječení, ale jak ho viděla, změkla. Zjistila, že jí začínal připadat méně jako Lucius Malfoy a více jako otec a manžel. Alespoň tak ho posledních pár dní potkávala. Bylo to divné, ale spadli do téhle kaše všichni společně.

Udělala pár kroků blíž k němu, stihl ji zastavit šedým pohledem.

„Můžeš jít pryč. Buď s Dracem. Nějak tohle musím... vyřešit sám."

Mluvil tiše a odevzdaně. Poznala, že netušil, co dál a prostě jí tím jenom nechtěl trápit. Být s Dracem? Hned v ní zažehla jiskřička touhy po útěku z téhle malé, depresivní místnosti, kde strávila celý den. Pak se znovu zarazila. Co tady hodlal Lucius sám dělat? Dál pít? Stejně jako Draca, i jeho mohlo napadnout spoustu hloupostí.

„Opravdu mám jít?" ujišťovala se.

„Běž."

Nějak se nedokázala pohnout z místa. Ani ona netušila, co dál. Zůstala hledět do mužovi tváře, ve které už se neodráželo nic víc, než prázdnota smíšená s obavami. Hrozilo mu něco zlého. To by došlo každému. Otázkou zůstávalo, kdo přesně šel Malfoyovým po krku.

„Smrt vaší ženy mě mrzí. Ať už zemřela z jakýchkoliv důvodů."

Kysele se ušklíbnul: „Nemusí tě mrzet. Za nic z tohohle nemůžeš."

Neodcházela. Nemohla. Prostě by si to neodpustila. Z nějakých důvodů jednoduše nedokázala opustit někoho, komu právě zemřela žena a nechat ho tam, ať se třeba upije k smrti. Usedla na vedlejší křeslo.

„Řekl jsem, že můžeš jít pryč."

„Nejdu," povzdechla si, „řekněte mi... co teď? Co Draco?"

„Hodně věcí bych si nevyčítal. Ale připravit Draca o matku... to je zločin. Nevím, jak dál."

Připravit Draca o matku. Nějakým způsobem mohl za Narcissinu smrt, to už nyní věděla jasně.

„Do toho ten zničený lektvar. U Merlina, tohle nedopadne dobře," stěžoval si.

Sáhl znovu po skleničce s alkoholem. Impulzivně ho zastavila. Nechtěla, aby se opil.

Okamžitě však zalitovala, jak nechala ruku položenou na Luciusově zápěstí a on ji probodl vyčítavým pohledem: „Buď budeš pít se mnou nebo beze mě. Dnes v noci chci vážně zapomenout na všechno a nějaká malá holka mi v tom nebude bránit."

„Nejsem malá holka," oplatila mu vyčítavý pohled.

„Jsi."

Zírali si z očí do očí. Byli tu zavření celý den a už jim z toho nejspíš trochu přeskakovalo. Cítila se trochu uražená. Ona a malá holka? Nic o ní nevěděl.

„Propijete se do hrobu."

„Kéž by. Co, podle tebe, získám střízlivostí?"

Na to nebylo co říct. Měla slabou chvilku. Připadala si až příliš unavená na to, jít nahoru a utěšovat Draca a zároveň až moc plná stresu než aby usnula. Stáhla svou ruku zase zpět k sobě. Lucius toho zneužil, kopl do sebe zbytek whisky.

„Nalijte mi taky," pověděla po momentu ticha.

Nějak její rozhodnutí nekomentoval. Chápal potřebu krátce utéct před realitou. Hermiona obrátila, nechala se zlákat pomyslným čertíkem na rameni; zatoužila se probudit až ráno a z dneška mít jen velmi mlhavé vzpomínky.

Hluboce upila alkoholu, snažíc se z myšlenek vyhnat pohled na Narcissino zbledlé tělo: „Já už nevím. Lituju absolutně všeho."

„Nápodobně. Ale narozdíl ode mě aspoň neneseš za nikoho zodpovědnost."

V dlani si utvořil světle modrý plamínek energie, oba ho sledovali. Hořel krásně. Patrně v něm Lucius hledal jakési uklidnění. Alespoň teď už jí ten muž nepřipadal zase tak cizí. Vlastně uměl být i docela normální.

Hermiona natáhla ruce před sebe též. Chtěla ten plamínek napodobit. Nejdřív myslela, že za to mohla podnapilost, že už špatně viděla; nevytvořila plamínek, ale docela velkou světelnou kouli, také modrou, která si sama začala putovat po místnosti. Vypadala naprosto stejně jako ta, kterou viděla oné noci s Dracem.

„Pořád myslíte, že je to můj patron?"

Lucius to také pozoroval, alkohol v něm probouzel jistou upřímnost: „Nemám sebemenší ponětí, co ta věc je. Energie nemá takhle sama plout, kam se jí zachce."

„Vy mě naučít s těmihle věcmi pracovat, že?"

„Jsi talent," pousmál se podnapile, „ale na tohle už asi nebudeme mít čas. A protože jsi talent, tak jsi tady u nás. Potřebovali jsme někoho, kdo má vrozenou černou magii."

Začínal mluvit z cesty. Tedy, ne z cesty – Lucius opilý z cesty nikdy nemluvil, pouze říkal víc, než by chtěl. Byl brutálně upřímný a ráno si nic nepamatoval.

Blondýnka v sobě už měla alkoholu dostatek na to, aby ji taková informace nezarazila: „Aha. Hm. Hezky voníte, už vám to někdo říkal?"

„Tykej mi. Nesnáším to vykání, ne od tebe."

Poposedla si v křesle, aby mu byla blíž. Chtělo se jí spát. Mohlo za to teplo z kamen.

„Fajn, Luciusi," usmála se taky, připadalo jí to vtipné.

„Chybí mi Narcissa a její lichotky."

Hermiona si tiše povzdechla: „A mně Draco."

Těžko říct, zda v Hermioně přemíra alkoholu vzbuzovala upřímnost nebo nesmyslné blábolení. Sama to nikdy nevěděla. Rozhodně přicházela o kontrolu sama nad sebou.

„Ale děkuju ti, že mi tu pomáháš. Sám bych tohle nezvládl."

„Nedal jsi mi na vybranou."

„Nevím... co nás všechny čeká. Raději bych zemřel já, než aby se stalo něco Dracovi."

Zahleděla se do šedých očí. Podívali se jeden na druhého stejně. Oba vyčerpaní, fyzicky i psychicky, jen Lucius měl vyšší rezistenci vůči alkoholu. Byli si nyní blízko podobně, jako včera večer.

Asi zatoužila po lidském teple a blízkosti. Na malou chviličku, nazávazně. Nemyslelo jí to. Neexistovala pro to omluva, prostě se to stalo. I ona, jako každý člověk, mívala zkraty a slabé momenty. Mohli si za to oba. Oba se po sobě natáhli a oba, bez přehodnocení svých činů, krátce zatoužili po tom druhém. Nakonec se však činu chopil Lucius. Políbil ji, dravě a naprosto upřímně. Ze zoufalství. Chyběla mu Narcissa a sám přestával rozumět, co dělal. Blondýnka ho nechala, co víc, bez čekání mu to oplatila, stejně hladová. Jednu ruku položenou na jeho hrudi, nadšená z kontaktu s někým, koho opravdu zajímala. I ona byla smutná. Oba jenom toužili po malém odreagování.

Natáhl se pro víc. Políbil ji na krku, nebral si servítky. Lhal by, kdyby řekl, že se mu nelíbila na první pohled. Musel uznat, že jeho syn měl dobrý vkus. Voněla po bylinkách a čemsi sladkém, velice podobně, jako za mlada Narcissa. Chtěl si ji přitáhnout k sobě; jak stiskl v dlani ten drobný bok a ona ucítila na krku jeho teplý dech, uvědomila se.

Alkohol i smutek ustoupili do pozadí. Hermiona zděšeně vyskočila z křesla, udýchaně na něj zírajíc. Promítala si stále dokola a dokola před očima, k čemu právě došlo. Líbali se a co hůř – ona mu to ráda oplácela. Líbala Luciuse Malfoye. Dracova otce. Kdyby měla hůlku, snad by ji na něj z úleku namířila.

„Musím jít. Panebože... musím jít," vysoukala ze sebe nakonec.

Nejdřív zakopla. Chtěl jí pomoct se zvednout, stihla to sama. Otevřela dveře a panicky zmizela kdesi v chodbách. Ani Lucius nevěděl, jak si přebrat to, co právě provedli. Jen tam stál, zamračeně, zamyšleně a tak nějak přiopile sledujíce tmu v suterénu.