„Luciusi..."

Bylo zvláštní říct jeho jméno. Obzvlášť teď, když zjistila, kolik toho o ní věděl. Měla takový strach mluvit. Už zase si přála zastavit čas a prostě jen zůstat navždy v jeho objetí. Nacházela v něm cosi jiného, než v tom Dracově. Cítila se chráněná někým skutečně dospělým.

„Kolik toho víš? Co všechno... nám hrozí?" šeptala.

Nespokojeně si povzdechl a pohladil dívku po vlasech. Tak nějak litoval svých včerejších činů; věděl, že si vybrala sama, ale přesto pochyboval o tom, že strávit s ní noc bylo správné. Pochyboval o její zralosti, vždyt přeci měla jenom devatenáct. Zatím netušila, co skutečně chce od života a přirozeně dělala i spoustu chyb. To on se měl zachovat dospěle a nedovolit jí ho svést. Bohužel, jak nějaký slaboch, podlehl své vlastní náklonnosti k téhle drobné bytosti, podnapilosti a obyčejné posmutnělosti. Byl taky jenom chlap. Jednoduše... to zkazil. A co hůř, neměl se k tomu ji pustit ani teď.

„Vím, kdo jsi, Hermiono. Vím, že tví rodiče jsou mudlové."

Ušklíbla se, pohled však kdesi v neznámu, daleko v myšlenách: „Jsem podle tebe mudlovská šmejdka?"

Chytil její obličej do obou dlaní. Pozoroval ty šedé oči, pak odmítavě zavrtěl hlavou.

„Ne, tohle už neříkej. Nejsem ten, za koho mě všichni mají. Tedy, ano, někteří mudlové jsou... zavrženíhodní, ale to ty nejsi. Ty jsi vážně velice nadaná. Mít velmi silnou vrozenou magii je, dá se říct, zázrak."

To už ji donutilo se pousmát, ač ne zrovna vesele.

„Zázrak? To mi ještě nikdo neřekl."

„Zázrak," smál se, jakmile uviděl její úsměv, „nenech si od nikoho říkat cokoliv jinýho."

Bylo mu naprosto jasné, že jejich takzvaný vztah nemohl mít dlouhé trvání. Ale čím víc ji sledoval, tím méně litovat času, který spolu strávili. Jeho život už příliš smyslu neměl, ovšem její? Ten ano. Měl ho hodně. Rozhodl se zcela – hodlal ji chránit do posledního dechu.

Venku začínalo hustě sněžit. Vichřice znovu přicházela a činila místnost útulnější. Snad jako kdyby i počasí smutnilo po Narcisse a rozhodlo se dát svou nespokojenost najevo. Jak meluzína zpívala, Hermiona náhle zatoužila stulit se zpět ke krbu. Beze slova vzala Luciuse za ruku a naznačila, aby ji následoval. Muselo to být jejich momentální špatnou situací, že poslechl.

Nabídla mu deku. On jí podal druhý cíp, aby si ho mohla obalit kolem ramen. Tiskli se k sobě a zírali do ohně. Bylo jim jasné, že musí mluvit. Že musí řešit to všechno. Jen nechtěli. Tak rádi předstírali, že žádné problémy neexistovaly.

„Myslím, že zbytek probereme, až přijede Draco. I on toho hodně neví."

Mluvil potichu. Vnímal, že toho na Hermionu bylo moc. Sotva stihla vstřebat jejich společnou noc, natož cokoliv dalšího.

„Říkal jsi, že to, co víš, je zrůdné. Nevím, jestli jsem připravená... to vědět taky. Nemůžu uvěřit ani tomu, že jsi Smrtijed. To je... to je příserné. Nechci na to myslet."

„Nemusíš. Pro tebe je důležité, že dokud jsi tady uvnitř, se mnou, jsi v bezpečí. Alespoň prozatím."

Musela se držet, aby neplakala. Jakmile si toho všiml, přitiskl ji k sobě a nechal ji, aby se schovala v jeho náruči. Ano, zatím tuhle blondýnku skutečně chránit mohl. Zatím. Situace však mohla rychle nabrat jiných obrátek. Stejně tak netušil, co dělat, až přijede Draco. Za své city k jeho snoubence cítil opravdovou vinu. Bohužel si prostě nemohl pomoct. Nechtěl se cítit ještě víc provinile za to, že bude žárlit na vlastního syna, až si zase začne Hermionu přivlasňovat. Nebylo však vyhnutí. Musel myslet na její dobro, ne na své.

Očarovaný oheň hořel. Meluzína zpívala, zatímco si ti dva užívali posledních společných hodin. Lucius totiž hodlal Draca donutit přijet dřív. Potřebovali si určité věci vyjasnit ještě dnes. Nechtěl to, ale opět – musel myslet na Hermionino dobro. Nadechl se, vdechl tu její krásně nasládlou vůni, a zavřel oči, aby si plně mohl vychutnat fyzický kontakt s oblíbenou osobou. Jeho otec by ho za něco takového jistě zabil – milovat mudlovskou holku, jak odporné, řekl by. Při myšlence na to se Lucius musel pobaveně ušklíbnout. Ten muž byl skutečně vedle.

Po nějaké té době usnuli. Spolu. Bez dalších řečí. Zdálo se, že ho Hermiona přijala takového, jaký byl. Smrtijed, opakovala si dlouho to slovo, Smrtijedi jsou přeci zlí. Ani ona si nemohla pomoct. Jako zlého ho opět neviděla. Alespoň její srdce, po tom, co se vzpamatovalo z prvotního šoku, o něm nic zlého neříkalo. Ne, určitě ne. Mělo ho rádo. Jakkoliv špatně to mozku mohlo připadat.

***

Draco dorazil k večeru. Hladový, zmrzlý a především otrávený z toho, že musel přijet dřív. Vztekle nadával otci, ptal se a myslel, že mu to udělal schválně. Hermiona nyní viděla Luciuse jinýma očima. Dělal, co mohl. I když se to Dracovi kolikrát nelíbilo, jeho otec pro něj prostě neustále dělal to nejlepší. Neměl to snadné.

„Ahoj. Popravdě... chyběla jsi mi."

Jak ji Draco v hlavním sále, po příchodu, objal, nedokázala vytušit, jak se zachovat. Měla v sobě stále zmatek. Koho tu vlastně milovala? Jistá si byla jedním; Dracovi to s Charlie stále neodpustila. On ale nevypadal, že by ho to zajímalo.

Lucius se vypařil k sobě do suterénu. Prý tam něco potřeboval. Blondýnka sledovala jeho syna, který momentálně seděl u stolu a popíjel horkou čokoládu, ve které však měl více rumu, než samotného kakaa. Patrně také nezvládal situaci moc dobře a to o spoustě věcech ještě netušil. Být s ním sama jí teď připadalo zvláštní. Přesto se přemluvila přijít blíž. Přisedla si.

„Jak proběhla cesta?"

Mlčky si prohlížel její oči. V jednu chvíli vypadal, že mu přes nos přeletěla nějaká myšlenka, která ho vylekala. Nechtěl to dát znát. Zase se uklidnil, nicméně Hermiona to poznala tak jako tak.

„Máš šedé oči," zamračil se nakonec.

„Ano. Zjistili jsme to dnes ráno."

„Vy?"

Znervózněla. Tušil snad něco?

„Ano, ano, my. Odjel jsi a nechal mě tu samotnou s tvým otcem, pamatuješ?"

„Netušíš, proč to tak je, že?"

Dívka pokrčila rameny. Sama nevěděla. Lucius jí to doposud neřekl. Světlo svíček ozařovalo Dracův pochybný výraz, znovu několik momentů mlčel, než rozmyslel, jak pokračovat.

„Může to mít víc příčin," dodal Draco.

Pověděl jí to samé, co Lucius. Jako kdyby ti dva cosi tušili a nechtěli, aby si to uvědomila i ona. Usilovně nad tím přemýšlela – marně. O změnách barev očí je v Bradavicích neučili. Musela to být další černá magie.

„Jak ses tu jinak měla?"

Něco se v ní zlomilo. Draco schválně chodil kolem horké kaše a ještě si to užíval. Neměla na to nervy.

„Podívej," povzdechla si, „jak jsem se asi měla mít? Je mi opravdu líto tvé mámy. A taky..."

„A taky?"

„A taky myslím na Charlie, víš? Na náš vztah. Co je to s námi, Draco? Vážně myslíš, že se mnou takhle můžeš zacházet?"

Teď už věděla, že si ji sem přivedl i z jiných důvodů, než jen proto, že se do ní jednoduše zamiloval. Ale určitý vztah si vybudovat stihli. A přesně o tom jediném chtěla mluvit.

Probodl ji unaveným pohledem: „A ty vážně myslíš, že se mnou o tomhle můžeš mluvit? Není ti nic do toho, co s kým mám!"

„Tak není?! Jak se podle tebe mám cítit, když v jednu chvíli líbáš mně a potom zase Charlie?! Já nejsem věc, Draco! Říkej si co chceš, ale nejsem. Jestli ze mně chceš dělat majetek, tak," divoce zamrkala, aby si udržela oči zcela bez slz, „tak myslím, že už nechci být tvoje snoubenka. Je mi jedno, jestli mě to bude stát místo v Bradavicích. Nejsem hadr, kterým můžeš vytírat podlahu."

Draco se znechuceně ušklíbl. Vstal ze židle a nakročil k ní. Teprve nyní v něm zahlédla odraz opravdového vzteku.

„To ty se mnou celou dobu vytíráš jako s hadrem, Hermiono! Jen jsem ti to chtěl oplatit! Nesnesu, abys mi jednu noc tvrdila, že mě miluješ a druhé ráno se tvářila, jakoby nic!"

Také vstala. Zírali si zpříma do tváře. Hermiona náhle ztratila jistotu a určitou ráznost, kterou cítila předtím. Tušila, že měl Draco vlastně pravdu. To ona se k němu chovala špatně.

Měl na sobě jenom bílou košili. Skrze ni prosvítal obvaz, kterými si před pár dny ošetřil spálenou ruku. Tikla pohledem k němu. Chtěl konečně vědět, o co tu vlastně šlo. Patrně ji Draco, alespoň předtím, vážně miloval. Jenomže za tím skrýval i cosi víc.

„Pověz, co máš pod tím obvazem?"

Vyloženě podezřívavě přihmouřil oči: „Proč? Mám spálenou kůži, to víš."

Ani sama nevěděla, co to do ní vjelo. Nejspíš za to mohlo veškeré napětí a ten tlak, vztek jeden na druhého. Impuzivně sáhla po jeho ruce a zkusila mu obvaz strhnout. Draco vykřikl bolestí. Odstrčil ji, div jí nedal facku. Jak k ní napřáhl ruku, rychle zase zastavil, vylekaný sám ze sebe.

„Co děláš?!" vyřikl, „co ti je?! Umřela mi máma! Je toho moc! Nemůžeš se alespoň jednou chovat mile, Miono?"

„Mile? Na mě je toho taky moc!" přidala na hlase i ona, „zničehonic mám šedé oči a blond vlasy! Vídím tě líbat Charlie a, a," zrudla, jak moc to ze sebe toužila dostat, „navíc vím, že jsi Smrtijed! A neřekl jsi mi o tom absolutně nic! Zatraceně, Draco!"

Neměl slov. Jen stál a sledoval ji, zatímco si uvědomoval, že jí to musel říct jeho otec.

Hermiona před ním nechtěla plakat; když nic neříkal, utekla. Prchala i před sebou samou. Před tím domem, Narcissionu smrtí, pocitem viny.

Venku mrzlo, až praštilo. Ani netušila jak, nakonec prostě skončila v tom Igloo, které nechala postavit Charlie. Což byl paradox. Ovšem, stále svítilo a uvnitř i příjemně hřálo. Schoulila se tam do klubíčka a plakala. Nečeká mě už nic dobrého, opakovala si, všechno je zkažené, všechno.

Tentokrát to byl Draco, kdo se rozhodl překousnout vlastní hrdost. Záleželo mu na ní. Bál se o ni. Nechtěl to skrývat. Vyrazil ven. Následoval její stopy až k Igloo. Po čtyřech vlezl dovnitř a potěšilo ho, když ji tam našel. Potěšilo ho, že si neublížila.

Chytil ji kolem ramen. Přitiskl si snoubenku k sobě, ignorujíce, že ho zprvu odstrčila. Ani on se necítil dobře. Také bažil po něčí blízkosti.

„Uklidni se," promluvil k ní po pár minutách.

„Nech mě být!" odsekla.

„Nenechám. Mám tě rád."

Popotáhla a utřela slzy, aby něco viděla. Nevěděla, jak reagovat.

„Taky mám v sobě... bordel," ušklíbnul se, „mrzí mě to. To všechno. Promiň. Já taky chtěl, aby Svátky vypadaly jinak."

„Ty promiň. Vždyť ti umřela máma," zmohla se konečně na pár slov.

„Za to nemůžeš."

Pootočila se k němu. Bylo to jako tichá otázka – mohla se přiblížit nebo ne? Odpověděl jí rychle; přitáhl si blondýnku k sobě a s kyselým úsměvem ji objal.

„Já jenom chci, abys s námi zůstala," pokračoval v upřímnosti, „chci mít konečně normální život. S tebou. Jsi milá a hezká a chci tě mít pro sebe."

Chytila ho za ruku. Takovou chvilku už spolu neměli dlouho – upřímnou. Na nic si nehráli.

„Ta Charlie mě mrzí. Všechno mě to moc mrzí."

Mluvil jí přímo u ucha. Zjistila, že si vlastně užívala jeho hlas. Že jí chyběl, i přes to všechno. Ohlédla se po něm, byli si velice blízko. Přiložila své čelo k jeho a unaveně vydechla, ještě uplakaná a červená od mrazu venku. Igloo jim poskytovalo milosrdný úkryt před zimou.

Na nic nečekala. Zbyl jim jen přítomný moment a ona se bála, že už jich nebude moc. Políbila ho první. Bez čekání jí to oplatil. Snad oceňoval, že se pro to rozhodla sama. Veškeré silné emoce, které mezi nimi probíhaly, vyjasnil jediný polibek lépe, než jakákoliv hádka.

„I mě to moc mrzí," zašeptala mu do rtů.

Užívali si tepla ve vzájemném obětí. Hermiona si uvědomila, že teď už v sobě lektvar neměla. Něco k Dracovi cítila celou tu dobu, jen to vycházelo na povrch pomalu.

„Nějak to spolu zvládneme."

Řekl jí tu větu, kterou ona před pár dny pověděla jemu. Nejspíš schválně. Oplácel jí to. Znovu jí políbil, ona ho nepouštěla, chtěla tu krásnou chvíli co nejvíce prodloužit. Mít ho jenom pro sebe. Už by mu nedovolila kamkoliv odjet. Jak moc jí na něm záleželo si uvědomila až dnes.