„Draco, prosím, co je dnes za den?"

Držela se za spánky a popocházela po kuchyni. Tolik toužila zahnat ostrou bolest hlavy, kterou momentálně zhoršovalo i něco tak obyčejného, jako bylo hvízdání větru ve vánici. Ta od dnešní noci ještě neustala.

„Štědrý den."

Blonďák ji sledoval, ve tváři obavy a rozčarování. Snažil se přijít na to, co udělal špatně nebo co by jí tenhle stav mohlo způsobit. Netušil.

„Jistě. Štědrý den," drmolila si sama pro sebe Hermiona, „takže jsem tu třetí den. To sedí."

Kontrolovala si v hlavě datum příjezdu, vzpomínala na včerejší setkání s Luciusem, i na Narcissu. Vzpomínky se do její hlavy vracely pomalu, připadala si pořád dost zmatená. Muselo to být tím lektvarem. Nic jiného by jí nemohlo v hlavě udělat takový nepořádek.

Především vzpomínala na dnešní noc. Na Draca. A na všechno, co si řekli, na jeho doteky. Cítila velké výčitky svědomí, ale zároveň jako kdyby ji někdo využil. Neměla slov. Dobře si vzpomínala na pocit zamilovanosti, který vedle Draca cítila. Jenomže teď už tu nebyl. Přišel jí neskutečně cizí.

„Podívej, jestli je něco špatně... prostě to řekni."

Otočila se k němu. Beze slov zkoumavě zírala do těch šedých očí a hledala v nich to samé, co v nich nacházela předtím. Nic. To její zoufalství akorát prohloubilo. Draco dívce on oční kontakt docela intenzivně opětoval. Když se pohnula, popošel také. Vypadal zamyšleně, vlastně až moc. V jednu chvíli pak jeho výraz zabarvily jakési výraznější emoce, snad zklamání nebo vztek.

„Ty jsi použil nitrozpyt?!" probodla ho znovu oříškovýma očima Hermiona, „ty jsi na mě právě použil nitrozpyt! Draco!"

Nestihl odpovědět. Oba zůstali koukat do chodby, kde stál Lucius. Vypadal poněkud vyčerpaně. Zcela jistě za to nemohlo nic jiného než alkohol. To už bylo na jeho syna trochu moc; znechuceně si povzdechl a zamířil do obýváku.

„Pěkný Vánoce, moc pěkný," nadával.

Chudák domácí skřítek akorát přinesl nového Denního Věštce. Lucius si noviny sice přebral, ale jakmile zahlédl, že se na titulní straně vyjímal článek o zásnubách na Malfoyovic panství, dost naštvaně ho jimi přetáhl. On za to přeci nemůže, povzdechla si v duchu Hermiona.

Bylo to oficiální. Všichni se měli dozvědět o jejím vztahu s Dracem, zároveň aniž by cokoliv tušili o skutečnosti. Jindy by přemýšlela, jak přesně tohle vysvětlí rodině a přátelům doma, ovšem dnes měla větší problémy.

„Draco, já... promluvíme si o tom."

Blonďák dívce gestem ruky ledově naznačil, aby se už nepřibližovala: „Potřebuju nějaký čas pro sebe."

Cestou do chodby zahlédl titulku Denního Věstce. Jen uraženě zavrtěl hlavou. Tohle, výjimečně, Hermionu opravdu zabolelo u srdce. Nikdy dřív neviděla Draca uraženého nebo vyloženě zklameného. Takhle Štědrý den skutečně vypadal neměl.

***

„A jste si jistá, že sem smíte? Určitě vám pán dal svolení?"

Jeden z domácích skřítků ji vedl onou dlohou temnou chodbou, držíce v ruce svítilnu. Mířili k místnosti s lektvary a bůhví čím vším ještě, kterou Lucius krýval v suterénu.

„Ano, dal. Neboj se."

Nesnášela lhaní, ale teď to prostě jinak nešlo. Skřítek ji dovedl až na místo a ujistil se, že nahmatala kliku. Světélko pak postupně mizelo ve tmě, jak prchal zase zpět do domu. Tušil, že něco nebylo v pořádku.

Dveře klaply. Prohlížela si vysoký strop a věci na policích, tlusté knihy. Absolutně nevěděla, jak najít tu, kterou potřebovala. Prostor ozařovalo světlo několika pochodní spolu s malými kamny, vše hořelo zeleně. Dodávalo to klasicky Zmijozelsky tajemnou auru.

Možná to bylo naivní, ale jako první zkusila vytáhnout tu nejtlustší knihu ze všech. Sotva ji unesla. Urychleně toho giganta položila na stůl a začala hledat podle abecedy. Vroucně doufala, že se Lucius z nějakých důvodů nerozhodně sem přes den zavítat. Soudě dle vypité lahve alkoholu vedle křesla tu stejně strávil celou noc.

Potřebovala se prolistovat až na stránku 789, tam, kde psali podrobnější informace o fialových lektvarech. Zhruba v polovině však zastavila. Zírala na začátek kapitoly o vrozené černé magii. Ani nedýchala. Tohle pro ni představovalo cosi jako zakázané ovoce; odmala o tom toužila vědět víc a zároveň si zakazovala o těchto svých schopnostech i jen přemýšlet. Lidé kolem ní, spolužáci v Nebelvíru, to neuměli. Vždycky myslela, že je s ní něco špatně nebo tak - až do doby, než se sblížila s Malfoyovými.

Přečíst jen pár řádečků přeci neublíží, nabádala hlásek v hlavě. Jak očima dravě hltala slova, ruce jí brněly. Skoro dostala chuť si nějakou tu další energii vytvořit. Pokaždé to člověku dodalo pocit zvláštního klidu a příjemného vnitřního tepla.

Uprostřed místnosti se zablýsklo. Světlo hned poté odhalilo docela vysokou postavu. V Hermioně zděšeně hrklo; najednou zírala z očí do očí Dracově otci. Musel použít přemisťovací kouzlo - jako na potvoru. Šokovalo ji to tak moc, že nedokázala reagovat jinak, než instinktivně. Ani vlastně nepostřehla, jak přesně k tomu došlo; oběma rukama po něm vrhla velkou kouli zlatavě zářivé energie. Zaštípala na kůži.

Téměř nehnul brvou. Pohotově ji odrazil, jako kdyby snad byl na podobné útoky dávno zvyklý. Rozplynula se v desítky jiskřiček, které chvilku nato jednoduše zmizely. Lucius sledoval dívku poněkud vyčítavě. Uvědomila si, co udělala. Zalitovala.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem - "

Muž si povzdechl: „A o tom mluvím. Jak je možné, že tě nikdo nenaučil pořádně používat tvoji vlastní magii? Draco to doteď nepotřeboval. Ale ty? U tebe je to tak silné, že tě to měli učit dávno."

Trochu ji udivilo, že se nezlobil.

„Ale už tohle nikdy nedělej," dodal přísněji.

„Bylo to omylem."

„No, ještě tak, aby schválně."

Lucius se zahleděl na otevřenou knihu, trochu ho pobavilo, že jí přišly zajímavé i tak základní informace o něčem, co měla vrozené. Draco tyhle knihy četl už mnohokrát.

„Spíš mi pověz, co děláš zrovna tady. Hm? Kdo tě sem dovedl? Domácí skřítek, však?"

Opřel ruce o stůl a naklonil se k ní, schválně tu drobnou bytost propaloval pohledem. Sobecky ho bavilo ji děsit.

„Ano, skřítek, ale nebijte ho, prosím! To já ho poprosila! Potřebovala jsem nějaké informace a vy máte tyhle knihy... vím, že jsem sem asi neměla lézt bez vašeho svolení."

„Já a bít domácí skřítky? Prosímtě. Vychovávám je."

Tohle už Hermionu trochu naštvalo. Domácí skřítci si přeci násilí nezasloužili nikdy. Přimhouřila oči, odmítala udělat krok zpět.

„Vybíjíte si na nich vztek."

„Nepovídej!" zasmál se Lucius, „mám si jít vybít vztek na tom, který tě sem dovedl?"

„Ne! Prosím, ne. Odejdu odsud. Promiňte."

Už už měla nakročeno ke dveřím. Opravdu nechtěla, aby to ten chudinka schytal kvůli ní. Nepoznala, že si z ní Lucius dělal, víceméně, legraci. Však u něj to člověk jen těžko pochopil. Zabrala za kliku, ale zámek akorát cvaknul. Muž za ní dveře zamknul.

„Zůstaneš. A začneme pracovat na tom lektvaru."

Pomalu se otočila, v očích nejistotu. S něčím, jako byl Ocultus Aurea, sotva toužila mít cokoliv společného.

„Jste si opravdu jistý, že je to dobrý nápad? Ten lektvar je - "

„Nebezpečný a zakázaný. Já vím. Nicméně takových věcí tu mám spoustu, neboj. I proto sem nesmí nikdo chodit. Mohla jsi tady sáhnout na něco, co by ti ublížilo. Což mi připomíná - nesahej tu na nic, co neznáš."

Krátce si znovu prohlédla okolí, všemožné podivné předměty na poličkách. Včetně onoho jablka, tolik podobného tomu, které jí nabízela ta holčička.

„A co Draco? Ví o tomhle něco?"

Lucius se zatvářil velice vážně. Šel z něj skoro strach.

„Ne. A nic se ani nedozví, dokud neřeknu. Pro jeho, i tvé bezpečí."

Z mužova pohledu pochopila, že šlo o varování. Že by nebyl dobrý nápad, alespoň prozatím, se o tom komukoliv zmiňovat.

„Co z toho budu mít?"

Udělal krok blíž, stále z ní nespouštěl zrak: „Kromě výuky černé magie? Mou ochranu před světem venku. Je nebezpečnější, než myslíš. Obvzlášť, když teď patříš mezi nás."

Mluvil pomalu. Důrazně. Hermiona rozuměla a to moc dobře. Teď už jí nezbývalo nic jiného, než spolupracovat. Tušila, že Malfoyovi měli nějaké problémy a Lucius jí o tom zatím jenom nehodlal říct víc. Dělala to i kvůli Dracovi. Hlavně doufala, že chtěl jeho otec Ocultus Aurea skutečně využít pro ochranu jeho rodiny. S tímto lektvarem se totiž dalo dělat i spoustu, spoustu špatných věcí. Špatné bylo už to, že ho potřeboval. Ale co zbývalo; nemohla se ptát. Alespoň zatím ne.

***

Žádný oční kontakt, zbytečně nezastavovat; to byly pokyny, které dostala. Procházeli ulicí mezi mnoha ostatními kouzelníky, oblečení v černém hábitu s kapucí, aby skryl co nejvíc. Už jen to se Hermioně vůbec nelíbilo, Lucius totiž patrně věděl, proč se snažil nebýt viděn. Vítr dnes nepříjemně foukal, vločky jí neustále ulpívaly na obličeji.

„Už jdeme dlouho," postěžovala si tiše.

Neodpověděl. Rozhlédl se kolem, jestli je náhodou někdo nesledoval, a zabočil ostře doleva, do nějaké postranní uličky.

Až teprve přede dveřmi, které se nacházely schované za dvěma velkými kontejnery na odpad, se na ní konečně krátce podíval: „Drž se u mě."

Za dveřmi jim cestu zastoupil vysoký, mohutný chlápek. Dost možná poloobr. Nekoukal přátelsky. Lucius si sundal kapucu, ostrý pohled mu oplatil.

„Lucius Malfoy," sdělil mu jen.

Chlápek pokývl a uhnul. Vyšli vpřed. Přivítala je menší, potemnělá místnost, plná všeho možného. Rozhodně šlo o tajný obchod s okultními, nelegálními věcmi. Takový obchod, kde nakupovali Smrtijedi, bývalí vězni, různá podivná individua a v neposlední řadě i majetní kouzelníci se sklony k černé magii.

Jak nějaké malé dítě zatahala Luciuse za rukáv, aby ji vnímal: „Je velice nebezpečné nakupovat na takových místech!"

Mohla jasně slyšet v jeho hlase, že se nad tím už zase dobře bavil: „Jistě! A kde jinde chceš shánět ingredience pro Ocultus Aurea, hm? Buď klidná, jsem tady stálým zákazníkem."

„To věřím," neodpustila si kousavou poznámku.

„Nemají tu nic tak hrozně nebezpečného. Nebo alespoň nic, co bych doma neměl," zasyčel schválně se Zmijozelským přízvukem, „heleď, potřebuji od tebe službičku. Proto jsi tady."

O kousek dál stála krátká fronta. Většina byla zahalená v hábitu podobně, co oni. Nikdo tu nechtěl být viděn.

„Službičku?!"

„Jo, službičku. Zajdeš tam koupit to, co ti řeknu."

„Všechno, ale tohle... ne! Nechci nakupovat zrovna tady! Co když mě někdo uvidí?"

„Budeš muset!" stál si za svým Lucius, „já už nemůžu. Poslední dobou sem chodím až moc často. Mohlo by se o tom začít mluvit. Jenom tam zajdeš, předáš mu seznam a on ti dá, co potřebujeme. Nic víc."

Vzteky jí brněly konečky prstů. Jako kdyby bohatě nestačilo, že sem i jen vešla. Ještě navíc tu nakupovat! Otráveně si oddechla a i když se nakonec zařadila do fronty, věnovala Dracově otci rozzlobený pohled - který mu byl dokonale ukradený. Znovu si natáhl kapuci a couvnul do stínu, se kterým téměř splynul.

I sám prodavač měl kápi, jen červenou. Předala mu seznam. Celá se třásla. Tohle místo ji děsilo. Zatímco hledal vyžádané věci, opatrně se rozhlédla kolem. Cítila jakousi zajímavou vůni, takovou nasládlou, přitažlivou. Hodně přitažlivou. Čím víc nad tím přemýšlela, tím přitažlivější jí připadala.

Prodavač dal na stůl tašku s věcmi. Chtěl zaplatit. V ten moment to uviděla; kotlík plný fialového lektvaru. Zářil. A přitahoval ji jako rostlina plná pylu přitahovala včelu. Neměla sebemenší ponětí proč. Jako lusknutím prstů přišla o zdravý rozum. Rychle přepočítala peníze, které jí Lucius dal.

„Ještě lahvičku toho fialového lektvaru, prosím," zašeptala.

Vyšli ven a vůně je opustila - teprve pak si uvědomila, co udělala. Sama to nechápala. Jako kdyby jí někdo podstrčil nějakou omamnou drogu, když tu vůni ucítila. Přišla o rozum podobně jako včera s Dracem. Dost možná mohlo jít o ten samý lektvar jako ten, který jí dala Narcissa. Přemýšlela o tom celou cestu zpět do Malfoyovic panství. Šlo snad na něčem takovém získat závislost?

***

Během chvilky volna se snažila najít Draca. Nebyl u sebe v pokoji a ani nikde jinde. Domácí skřítky už s tím otravovat nechtěla. Nakonec si všimla otevřeného okna ve společenské místnosti v druhém patře. Z něj se dalo vylézt na střechu, na místo, kde prý v létě sedával. Že tam šel i dnes nechápala, vždyť mrzlo.

„Draco?" zavolala z okna.

Zahlédla ho. Hleděl do krajiny, kompletně ignorujíce svět kolem sebe. Nezbývalo jí nic jiného, než se k němu přidat.

„Střecha klouže," zamumlal, „nelez sem."

Usedla kousek od něj, vrstva sněhu zastudila. Netušila, co říct. Vypadal smutně. Smutného Draca nikdy nezažila, možná proto, že on lidem tyhle emoce běžně neukazoval.

„Chci si s tebou promluvit."

Probodl ji šedýma očima: „Vážně? Nepovídej. Tobě připadá normální mi jeden večer tvrdit, že mě miluješ a další ráno dělat, jakoby nic? Myslim, že s tebou teď mluvit nechci, Hermiono."

Něco se mezi nimi změnilo. Předtím mu bylo jedno, že ho opravdu nemilovala. Teď už ho to uráželo. Něco k ní cítil, to bezpochyby. Už se nechoval tolik jako ten arogantní rozmazlenec, kterého znala z Bradavic.

„Ale já chci mluvit s tebou, Draco."

„Proč? Proč, proboha? Máš snad lepší věci na práci, ne? Poslouchej, odteď budou věci tak, jak řeknu já. Jsi moje a tím to končí. Už s tebou nebudu zacházet s láskou, když mi to vůbec neoplácíš."

„Moment," zamračila se, „nejsem tvůj... majetek."

Zle se ušklíbnul: „Myslíš?"