Ucítila doteky. Nějakým způsobem, díky instinktům, věděla, že se jednalo o Draca. Pevně stiskl její ruku jakmile si všiml, že začínala jevit známky života. Zkusila nadechnout doušek vzduchu – to opakovala několikrát, dokud si nebyla zcela jistá, že nabrala plné vědomí. Opravdu žila. Sama tomu nemohla uvěřit. Po těch mnoha dnech, strávených v nekončící temnotě, se vrátila zpět do svého těla.

„Draco?" zašeptala. On jediný jí teď skutečně zajímal. 

„Panebože, Hermiono... jsi v pořádku!"

Na moment jí položil hlavu na rameno, skutečně vděčný. Tiše děkoval samotnému Merlinovi.

„Jsi v pořádku," opakoval šťastně, „jsi tady s námi. Konečně."

„A... kde jsem byla?"

Nikdo neodpovídal. Proto zkusila otevřít oči. Jistě se nacházeli uvnitř Malfoyovic panství, to poznala podle drahých, zdobených stropů. Ovšem, v téhle mistnosti se vyskytla poprvé. Zkusila zvednout pravou ruku a posadit se, to nešlo; ne ani tak kvůli bolestem, ale protože ji vyděsil pohled na svou kůži. Po hrozivém mučení, které jí způsobila Bellatrix, měla spousty popálenin a malých řezných ranek. Vypadaly jak od žiletky nebo hodně úzkého, ostrého nožíku. Spolu s pohledem na ně se vracely i vzpomínky. Dech jí zrychlil.

Draco chytil dívku za obě ramena a přitiskl si ji k sobě, spolu s tím její tělo opatrně posadil. Neměla slov. Ještě plně nevnímala okolí, kdyby ano, určitě by se totiž nezajímala jen o ty ranky.

„Tolik to nebolí, jen to vypadá strašně," šeptala, hlas ještě zastřený vyčerpáním, „kde to jsme? A co je vůbec za den?"

Pohlédla na něj, v očích zoufalství. Ve tváři blonďáka se však již nezračila hrůza, ani strach, spíš určitá nejistota. Musel něco skrývat nebo vědět o něčem, o čem Hermiona ne. Seděli na rudě červené gauči. Ozařovaly je desítky kolem poletujících svící, místnost byla dlouhá a rozložitá, docela nyní připomínala velký sál v Bradavicích. Dívka nepouštěla ruku svého snoubence; měla pořád strach. Snažila se vybavit si, k čemu došlo v těch posledních sekundách, než nastala temnota. Zemřel snad někdo? Kam zmizel Voldemort? Nevzpomínala si však na nic.

„Už nemusíš mít strach. Jen," povzdechl si Draco, „potřebuješ vědět pár věcí."

„Pár věcí?"

Mlčel, celý pobledlý. Podíval se kamsi do prostoru a donutil tím k tomu i ji. Předtím se vylekala hloupých jizviček, modřinek a popálenin na rukou – ovšem tohle, to s tím srovnat rozhodně nemohla. To byl jiný level. Aniž by to vnímala, její dlaně začaly bez varování hřát. Tělo chystalo útok.

Téměř všichni Voldemortovi Smrtijedi stáli pouhých pár metrů od nich, seřazení tak, aby jste každému viděli do tváři a mohli si ho pomyslně připočíst coby přítomného. Přesně takto je občas přepočítával i samotný Pán zla. Na sobě stále ony černé hábity, kousek napravo stál i profesor Snape. Chyběla Bellatrix, to Hermiona poznala hned.

„Draco! Braň se!" vřískla, načež vstala ze sedačky a v dlaních utvořila ohnivou kouli, připravená ji vrhnout co nejdál.

„Ne! Už nejsou nebezpeční! Alespoň pro tebe ne."

Chytil dívku za rameno a zatáhl ji zpět. Spražila ho velice nechápavým pohledem. Podívala se zpět, pořád tam stáli. Bez hnutí. Působili jako děsivé sochy.

Blondýnka se zamračila: „O co tady jde?"

„Máme dopis, který si musíš přečíst. Předali ho mému otci a ten ti ho plánoval dát, jen nevím, proč to neudělal dřív."

Dopis? Ještě, než měla dalších otázek, hodlala si je otestovat. Tak prý, že nebyli nebezpeční? Pro ni? Nesmysl. Zhasla ohnivou kouli a vykročila kupředu. Po celém jejím těle proudilo šimrání silné energie, příjemné šimrání, které dodávalo sílu. Nikdy dřív se jí nic takového nedělo, ale bylo to skvělé. Bez ohledu na to, že se před pár minutami vzbudila, si připadala silnější než kdy dřív. A mohla za to vrozená magie.

Došla až k nim. Postupně si je prohlížela, pozorovala ty tváře. Zastavila u profesora Snapea. Bránil ji, to si pamatovala. Hleděl na ni s podivnou úctou. Co tohle celé mohlo znamenat?

„Opravdu vám děkuji, profesore."

„To já děkuji vám, slečno," pokývl.

Nechápala ještě víc. Já děkuji vám? Co? Zavrtěla hlavou a pokračovala v chůzi. Ověřila si, že chyběla Bellatrix. Jak se blížila konci řady, nedočkavě vyhlížela Luciuse. Dracovi by to v životě nepřiznala, možná ani sama sobě, ovšem nemohla se dočkat pohledu do těch šedých očí. Toužila mu poděkovat jako nikomu na světě. Vidět, že byl v pořádku. Také chytit jeho ruku, obejmout ho. Oddechnout si, že to přežili společně. Znamenal pro ni vždy jakési zvláštní bezpečí a jistotu. Nabízel cosi dospělejšího, cosi, co Draco poskytnout nemohl, ač ho milovala.

Konec řady byl tu. A Lucius nikde. Šedé oči nezahlédla. Přitom po nich bažila tak hladově.

„Kde je Lucius?"

Ohlédla se po Dracovi, jen tam stál. Nato ucítila ruku na rameni. Vmžiku tam nasměrovala veškerou pozornost, už už myslela, že té osobě skočí kolem krku. Stáli tak blízko. Ne. Tmavé oči. Tmavé vlasy. Severus. Zarazila se. Podával jí dopis. Ustoupila, nechtěla dopis, chtěla někoho jiného.

„Kde je Lucius?" zopakovala.

„Přečtěte si to, slečno."

Zařadil se zpět. Odmítali cokoliv prozradit. Rozzlobeně si oddechla, tentokrát dlaně hřály z jiných důvodů. Nenáviděla nepříjemnou, otravnou, do morku kostí zažírající se nervozitu, kterou pociťovala. Netušila proč, prostě přicházela. Jistě neohlašovala nic dobrého. Hermiona zničehonic zatoužila po teple krbu spolu se zvuky praskání dřeva místo tohohle celého, místo věčného děště, monotónně bijícícho na zdejší vysoká okna. Chtěla zase být v bezpečí. Kde je Lucius? opakovala si jen.

Svírala v prstech ten dopis, stačilo ho otevřít. Po jeho otevření už ale neexistovala cesta zpět. Tiše zkoumala detaily robustní obálky, jistě z drahého, ručně dělaného papíru. Kdo by takový dopis posílal zrovna jí? Nikdo tam nenapsal adresu, ani věnování, prostě nic. Jen obálka se zelenou pečetí.

Draco konečně přišel blíž. Vedle něj se cítila přeci jen o něco lépe. Zavřela oči a krátce se zaposlouchala do děstě. Palcem pečeť porušila. Jenom dopis, mávla nad tím pomyslně rukou, jenom hloupý dopis. Co na tom?

Sama pro sebe si zašeptala prvních pár slov: „S úctou sepsáno Luciusem Malfoyem."

Donutilo ji to se trochu pousmát. S úctou sepsáno Luciusem Malfoyem. S úctou? S úctou k ní snad? Draco snoubenku celou dobu sledoval – jak nejdřív prostě četla, zamyšlená. A pak postupně bledla. Krev se jí nahrnula do dlaní, div papír nepodpálila. Nevěnovala pražádnou pozornost svému okolí, četla a četla, pak už ani nedýchala. Skoro dostal chuť ji zarazit. Když to zkusil, hbitě ho odstrčila. Papír smáčelo několik slz, nato další a další. Krátce občas oči zavřela, aby v pláč nepropukla zcela. Zkoušela popadnout dech, to se nedařilo.

„Počkej. Prosím, uklidni se. Co je v tom dopise?"

Opatrně jí dal ruku za záda, aby náhodou neupadla.

„Nech toho! Nesahej na mě!" vykřikla a listy schovala tak, aby je nezahlédl.

Upadnout zvládla i tak, zakopla totiž o malý konferenční stolek. Skončila na zemi, tupě zírajíc do koberce, šedé duhovky překryté odleskly slz. Připomínala zbité štěně. Ať už tam Lucius napsal cokoliv, viditelně to nedokázala zpracovat. Vydala zvuky podobné zakašlání, šlo o cosi mezi kašlem a šíleným smíchem. Takovým tím smíchem ze zoufalství. Horkýma rukama pročísla světlé vlasy, hlavu nakonec nechala položenou v dlaních. Teprve teď brečela.

Draco se nenechal tak snadno odbít. Usedl vedle ní: „Zlato. Co je v tom dopise?"

Brek rychle přecházel zpět do smíchu. Hermiona si v mysli opakovala věty, které tam četla. Jednoduše jim nemohla uvěřit. Náhle, bez jediného slova, vstala. Stále držela listy papíru v pravačce. Rychlými kroky zamířila přímo ke dveřím, vedoucí na jednu z mnoha teras v Malfoyovic panství. Draco nechápal. Každopádně ji raději následoval.

Stála tam a napřahovala ruce k nebi. Nechávala kapky děště, aby ji smáčely. Skrývaly slzy a očišťovaly. Přesně to potřebovala. Snoubenec jí dopis vytrhl a co nejrychleji ho zahodil dovnitř, aby ho déšť nezničil. Smála se, tomu také nerozuměl. Co bylo tak k smíchu? Nepoznal, že se celý její vnitřní svět otřásal v základech a ona ze sebe tu frustraci prostě neuměla dostat jinak, než smíchem.

Oba je smáčel déšť. Pohlédla na něj, řasenku celou rozmazanou, obličej špinavý stejně, jako ty bílé šaty.

„Pojď dovnitř! Nachladíš se!"

Musel mluvit nahlas. Déšť zesiloval, skoro jako kdyby na ni reagoval. Zničehonic mu padla kolem krku. Přitáhla si ho k sobě, opřela své čelo o jeho a velice něžně do něj ťukla tím roztomilým nosem. Tulila se. Znovu zavrtěla hlavou, už ani nevěděla, kdy se smála upřímně a kdy ze zoufalství. Vnímala teplo Dracova těla, tu milou lidskost, která z něj sálala. Zklidňovalo ji to. To potřebovala.

„Jsme zachránění, Draco," šeptala s úsměvem.

„Cože?"

„Jsme zachránění!"

Držel drobné tělo kolem pasu a nepouštěl, ale zároveň si to zkoušel v hlavě nějak celé poskládat. Tohle na něj bylo moc.

„Zachránění. Zachránění!" radovala se dál.

Políbila ho, nečekala na svolení. Z chvilkové slabosti jí to opakoval. Spolupracovala s takovou vášní jako snad nikdy dřív. Nedokázali přestat. Oba cítili na obličeji studené, mokré pramínky vlasů, to jim nevadilo. Všechen nekomfort připomínal, že byli naživu a spolu.

„Žijeme a jsme zachránění. Miluju tě."

Neuměl na to odpovědět jinak, než dalším polibkem. Ať už tam četla cokoliv, očividně to mělo váhu. Noc je obklopovala a skrývala je před světem. Profesor Snape to zevnitř potají sledoval, stejně tak ho to potají těšilo. Lepší konec si nemohl přát.

„Teď už to vím, miluju tě."

Položila mu ruku na hruď a palcem ho několikrát pohladila tam a zase zpátky. Hleděli si z očí do očí. Tohle přesně si Draco přál už tak dlouho; to upřímné miluju tě. Už i on se musel nevěřícně zasmát. Byli jak dvě malé děti.

„Jsi si jistá, Grangerová?" usmíval se, dávno také celý promočený.

Přikývla: „Jo. Jenom s tou Grangerovou si už tak jistá nejsem."

Políbila ho zase a zase a pak ještě. Neodporoval, ani nezvládal teď přemýšlet nad jejími slovy. Dokázal si jen užívat její přítomnosti.

„Taky tě miluju," pronesl nakonec těch pár slov, „a neřekl bych to jenom tak někomu. Chci říct... Charlie nikdy."

Zase se zasmála: „Však já vím."

Ještě ho musela obejmout. Tentokrát jako kamaráda. Pevně si tiskli jeden druhého k sobě a nemohli uvěřit, že přežili. Že byli, jak říkala Hermiona, zachránění.

„Asi bychom měli jít dovnitř. Víš co... čeká tam banda Smrtijedů a taky nechci, abys mi nachladla. Abyste... mi nachladli."

Položil dlaně na její bříško. Něžně a jemně, ještě se strachem. Neuměl si představit mít vlastní děti. Skoro by sám plakal, když si to uvědomil. Hermiona zamáčkla pár dalších slz a dlaně si k bříšku přitiskla.

„Budeme v pořádku, neboj. Vím to."

Usmívala se nejmileji, jak uměla. Oběma jim pomalu docházelo, jaké bohatství nyní měli.

„Taky ti za všechno děkuju. Ani nevíš, jak moc," pokývl Draco, dost podobně, co před pár desítkami minut profesor Snape.

Její úsměv vypovídal víc, než by dokázala slova. Chytila ho za ruku a konečně se nechala dovést zpět do místnosti, kde usedla zpět na gauč. Ač její magie značně pomáhala, přeci jen ještě nebyla připravená na větší fyzickou námahu, obzvlášť ne v tomhle stavu. Draco jí podal deku, vlastně raději víc dek. Působil nervózně a roztěkaně, opravdu o ni měl strach.

„Neboj. Jsem těhotná, ne nemocná," usmívala se dál. I přes to všechno zlé se pořád usmívala.

„Můžeme být rádi, že jste to oba přežili."

Opřela si záda a zhluboka vydechla. Stále zpracovávala ten dopis a většinu dalších věcí. Spoustu z nich musela říct Dracovi. Jenomže absolutně nevěděla, jak to udělat. Pohlédla na Smrtijedy, pak zpět na snoubence. Dostala upřímnou chuť utéct. Tenhle tlak byl přehnaný. Několikrát už se skoro chystala cokoliv říct, pak však stejně nenacházela vhodná slova. Ne, takhle to nešlo. Nakonec nedokázala víc, než dopis podat a dát ho snoubenci do rukou.

„Mám?" zamrkal nervózně, „jsi si jistá?"

Přikývla. Opravdu ho zajímalo, co tam stálo, už jen kvůli předchozím událostem. Ovšem bez jejího svolení by to nečetl. Dívka unaveně zavřela oči, smiřujíce se s osudem. S tím, že Draco všechno zjistí a jejich životy to navždy změní.

S úctou sepsáno Luciusem Malfoyem.

Drahá Hermiono Jean. Vím, že si toto jednoho dne přečteš. Upřímně doufám, že ti dopis předám osobně a za vhodných okolností, ač nikdo z nás neví, jak se věci budou nadále vyvíjet. Tímto úkolem mě pověřila jedna nejmenovaná, velice moudrá jasnovidka. Věřím jí jako nikomu na světě, pokud tedy vynechám svou ženu, už pěkných pár let. Nevím kdy a jak, ale prý se v budoucnosti setkáme. Netuším, kolik máš nyní let, ani jak vypadáš. Ale prý mi přijdeš do života. A prý, že bych rozhodně měl sepsat tenhle dopis. Neberu si ničí rady k srdci, ovšem rady této ženy ano. Jako jediné.

Pověřili mě úkolem ti sdělit, že nejsi tím, kým si myslíš. Jsi něco mnohem víc. Nevím, jak to napsat tak, abych tě tím jednoho dne nevyděsil, ale tví rodiče nejsou tvými rodiči. Tedy – ano, ve formálním slova smyslu jsou, neb tě vychovali a krmili tě, platili ti školu. Ovšem tvými biologickými rodiči jsou jiní lidé. Nepátrej po nich, nejsou totiž prý již dnes, v den, kdy čteš tento dopis, mezi živými.

Narodila ses coby nejmladší příbuzná Salazara Zmijozela. Jsi čistokrevnou a jistě velice talentovanou kouzelnicí. Tvá matka tě dala k adopci jediným lidem, kterým skutečně věřila. Věděla totiž, že by se tě Voldemort toužil z nějakých důvodů zbavit. Pod jiným jménem jsi měla šanci na nový život. Ovšem, čeká tě mnoho nebezpečí po celý tvůj život. Tvá vrozená magie bude silnější a silnější s každým dnem, nakonec se jí jistě neubráníš. Tví adoptivní rodiče dostali přísný zákaz ti cokoliv sdělit. Netuším, jak se s tím celým popereš, nicméně ti už dnes přeji hodně štěstí.

Pokud bych měl mluvit o tvé vrozené magii, tak ti prý mám sdělit, abys ji používala opatrně a co nejdříve se s ní naučila zacházet. Je to velký dar. A pokud se ho naučíš správně používat, dokážeš velké věci. Jakmile v sobě jednou tuto magii naplno probudíš, už ji neuspíš. Nezmění tě, jen z tebe udělá... víc tebe. Symbolicky tě probudí k životu. Postupně přijdeš na to, kým skutečně jsi. Proto z toho neměj strach.

Prý ti také mám sdělit, že to s sebou však nenese žádné fyzické změny – že to nemá co dělat se změnou barvy očí nebo vlasů. Netuším, proč ti jasnovidka sděluje zrovna toto, ale jsem v tomhle případě pouze posel. Co já vím. Říkala mi, že tě tvá matka očarovala jakýmsi kouzlem, díky kterým se barva tvých vlasů a očí přizpůsobuje vzhledu těch, koho nejvíce miluješ, obzvlášť, pokud si oblíbíš více z nich. V dětství to jistě byli tví rodiče. Tvá matka to tedy měla promyšlené, to ti povím. Udělala co mohla jen, aby tě Voldemort našel co možná nejpozději. V době, kdy už se dokážeš sama ubránit. Proč by tě hledal? Nevím všechny důvody. Ovšem, prý se setkáte. A prý, že ty jediná budeš schopná ho porazit, tvá vrozená magie je totiž dostatečně silná ke zničení posledního viteálu. Jen díky tomu, že jsi Salazarova příbuzná.

Voldemort toto tajemství, fakt, že ho může někdo porazit, nikomu nesdělí. Ani svým Smrtijedům. Skutečně nechce, aby se to vědělo. Jsem tedy jediný žijící, kdo toto tajemství zná. Myslím, že to pro mě znamená i jisté nebezpečí.

Mám ti také sdělit, že v době, kdy budeš číst tento dopis, se již nemusíš bát smrti a ani bolesti. Nehrozí ti již nic moc zlého.

Je potřeba, aby sis uvědomila že tvá silná vrozená magie s sebou nese i velkou zodpovědnost. Prý tě čekají velké věci a budeš si na ně muset přijít sama.

Pokud bys požadovala důkaz, stačí, aby ses pokusila si vybavit vzpomínky na svou biologickou matku. Až budeš držet tento dopis v ruce, nějaké by sis, alespoň údajně, vybavit měla.

Netuším kdy a za jakých okolností mi přijdeš do života, ale jsem zvědavý. Opravdu zvědavý. Počkám si.

Lucius Malfoy