A/N: I'm a happy bean protože si v tomhle příběhu parádně procvičim psaní líbacích scén, který mi totálně nešly a neuměla jsem je. Spolu s tímhle příběhem se to, myslim, zlepšilo. Je to divný, ale mam radost :D Enjoy!

***

Netušila jak, ale usnula. Musela, neboť se dalšího rána probudila v Luciusově pracovně. Krátce zamrkala, malý nos roztomile nakrčený, jak si prohlížela okolí; bylo o tolik jiné, než včera. Déšť po mnoha dnech ustal a okolní svět zalilo slunce. Paprsky pronikaly dovnitř, ozařovaly nábytek a dodávaly prostoru vzdušný, téměř až málem snový dojem.

Zvedla tělo z kláves, kupodivu ji nic nebolelo, naopak. Cítila se o moc lépe. I to jí připadalo zvláštní. Vždyť spala sotva pár hodin a většinu noci tu proúpěla – tak jakto, že se necítila jako zbitý pes a záda nebolela ze spaní v téhle nešikovné poloze?

Jako první pomyslela na Draca. Věděl vůbec o Luciusově smrti? Jak mu to měla říct? Svého otce sice dvakrát nemiloval, ale i tak. Chtěla vstát ze židle, ani to se nepovedlo. Nechtěně zkopla hromádku knih, které si v noci vůbec nevšimla. Stála hned vedle. Černá magie v historii, zněl název jedné z nich. Zaujala svým obalem; na červeném pozadí tam vězel nádherně, detailně zdobený zelený had. Jak Malfoyovské, pomyslela si hned.

Namlouvala si, že ji bere do ruky jen, aby ji vrátila na původní místo, ovšem... letmo přečíst pár stránek přeci nemohlo škodit. Pokud to Lucius zanechal zde, ve své pracovně, určitě v ní bylo něco zajímavého.

Od počátku věků se objevují pouze dva typy kouzelníků; ti, kteří vrozenou černou magii mají a ti, kteří nikoliv. Na první typ se objevují rozdílné názory. Kouzelníci schopní černé magie odmala jsou některými zavrhováni, jinými vyzdvihováni a dalšími obáváni. A to již odpradávna.

Spontánně přelistovala až kamsi ke konci knihy. Zajímalo ji, jestli neobsahovala i nějaké zajímavé ilustrace. Dívčin posmutnělý pohled však náhodně zaujalo několik řádků na poslední stránce.

Ví se, že velmi schopní mágové dokáží tyto kouzelníky proklít a zbavit je tak jejich vrozené magie. Ti poté do pár týdnů umírají. Netuší se, proč kouzelníci s vrozenou černou magií nedokážou žít bez ní. Stejně, jako se netuší, proč se s ní někteří rodí a jiní ne, i co se týče čistokrených rodů.

Existuje domněnka, že každý kouzelník v sobě tuto vrozenou magii má, jen je nutné se jí otevřít, respektive být tomuto otevření naučen. Tato domněnka však není přijímána vedením žádné ze škol a její šíření je považování za nelegální. Za což nejspíše mohou obavy z tohoto druhu magie. Co již na jednotlivých ministerstvech kouzel v úvahu neberou je fakt, že tato magie dokáže být velice prospěšná, pouze jí musíte umět používat – tak, jako každou magii.

V dnešních dobách se kouzelníci s vrozenou černou magií musejí převážně skrývat a o svých schopnostech nemluvit.

Blondýnce ve tváři hrál uražený výraz. Mračila se. Tohle ji uráželo, to celé. To, jak ministerstvo k lidem jejího druhu přistupovalo. Zamračila se ještě víc, jakmile na druhé straně oné poslední stánky uviděla otisk velkého červeného razítka s nápisem "nelegální". Takže tahle kniha měla být nelegální? Vždyť říkala pravdu!

Chtěla ji odložit. Už si přečetla dost. Bůhví, kde takové knihy Lucius sehnal. Vypadl z ní však dopis. Hermiona si znaveně oddechla. Další dopis. Panebože. Dopisy se tu schovávaly snad všude. Už jich měla dost, nikdy v nich nečetla nic dobrého. Ani by se ho nedotkla, kdyby neuviděla jméno Albus Brumbál přímo na obálce. Dopis pro Luciuse od samotného ředitele Bradavic a navíc založený v téhle knize? To si přečíst musela a to co nejrychleji. Něco tu hodně nehrálo.

Zdravím, Luciusi,

rád bych tě informoval, že vím o tvé sbírce okultních předmetů. Stejně tak vím o zakázané literatuře, kterou před ministerstvem tajíš. Vím i to, že ti hrozí nepříliš krátký pobyt za mřížemi Azkabanu. Chtějí se tě zbavit, znáš totiž až příliš informací.

Pokud dojde k soudu, budu stát za tebou. Jsme na stejné straně. Přál bych si, abychom mohli naše žáky vyučovat o vrozené magii a jejím využití, jistě si pamatuješ, že já sám ji ovládám odmalička, ale toto rozhodnutí na mně nestojí, bohužel. Ministerstvo si to nepřeje ze sobeckých důvodů, o kterých nemám právo hovořit.

Tvůj syn, jeden student z Havraspáru a mladá slečna Grangerová jsou jediní v Bradavicích, kdo tuto vrozenou černou magii ovládá. Jsem si jistý, že by toho mohli naše žáky hodně naučit. Kéž by se to jednoho dne stalo skutečností. Musíme pro to bojovat v tichosti, i když zatím nemám konkrétní plán a upřímně ani víru, že by to mohlo kdy vyjít. Ne pod vedením současného ministerstva.

Udělám vše, abych mladou slečnu Grangerovou ochránil. Její přestup do Zmijozelské koleje zařídím.

Ty knihy a okultní věci někam schovej. Byla by jich věčná škoda.

PS: Nerad, ovšem musím konstatovat, že se obávám budoucnosti. O tom jistě také víš. Mám strach, že se pokusí nás, kouzelníky s vrozenou magií, vymýtit. Nehodíme se jim. Chtějí nastolit režim, ve kterém kouzelníci nebudou tak svobodní, jak by mohli. Toho právě se obávám nejvíc – že místo, abychom v Bradavicích rozvíjeli schopnosti našich studentů, z nich vychováváme ty, kteří se tzv. hodí. Jsou zde instituce skryté, mocnější, než je ministerstvo. Pouze se o nich nemluví. Právě ony si lidi jako jsme my nepřejí ve svých řadách.

Jsem ti vděčný za tvé snahy. Snad nebudou zbytečné. Nevím však, jaká nás všechny čeká budoucnost.

Albus Brumbál

Rovnou si obálku i s tím listem papíru schovala do kapsy kalhot. Zaražená tím, co si právě přečetla. Takže Brumbál toho o ní věděl tolik? Jak dlouho jí takhle pozorovali? Co když věděl, kdo byl jejími pravými rodiči? Ten dopis považovala za vzácnost, za důkaz o všech svých domněnkách.

Lucius přeci o něčem přesně takovém mluvil; zmiňoval, že se spekulovalo o zákazu mít děti pro kouzelníky s vrozenou černou magií. Od začátku jí myšlenka na něco takového připadala vážně odporná a teď, ve světle informací z dopisu od Brumbála, to celé nabralo ještě nechutnější ráz.

Takže naše dítě by podle nich nemělo existovat? pomyslela si zamračeně a jednu z dlaní intuitivně položila na břicho. Jestli cítila nějaké mateřské instinkty předtím, teď teprve nabraly na síle.

S povzdechem konečně vstala. Musela. Trápilo ji toho hodně, ale nic jí nepřipadalo horší, než pomyšlení na Luciusovu smrt. Vážně tu nebyl. Zmizel. Neexistoval. Zdejší chodby jí nyní připadaly tak nějak prázdné. Bez Dracova otce si tu zbyli ve dvou. A žít ve dvou s dítětem uvnitř tak obrovského panství jí nejenom přišlo nepříliš bezpečné, taky poněkud depresivní. Nemohla si pomoct, Luciusova přítomnost tu chyběla.

Pomalu se prošla pracovnou. Měl tu dokonale uklizeno, klasicky. Vzpomínala na včerejšek, zatímco si užívala pohledu na sluneční paprsky. Opravdu slyšela ten klavír a opravdu cítila jeho parfém. Opravdu jí položil ruku na rameno. Rozloučil se s ní protože mu za to stála. Panebože.

Tohle ráno sice už neplakala, to však neznamenalo, že by netruchlila. Pláč nahradilo cosi silnějšího; divný pocit vnitřní prázdnoty. Ať už si to přiznávala nebo ne, v jejím srdci jeho smrt zanechala nezaplnitelnou díru.

***

Skřítci dovedli Hermionu do jedné z místností s lektvary. Patrně jich tu měli mnoho. Tahle byla velká a obsahovala i druhé patro s pár knihovnami a gaučem. Malfoyovic sídlo málem připomínalo Bradavický hrad, kolik neprozkoumaných místností v něm čekalo.

Draco stál u jednoho z kotlíků. Zadumaně tam míchal cosi, co zářilo velice jemně modrou barvou. Ani nevnímal, že blondýnka přišla, tak moc se ponořil do vlastních myšlenek. Musela se pousmát – stál tam s ranním rozcuchem ve svém oblíbeném, domácím, volnějším zeleném svetru. Tak roztomilý. Nejspíš vůbec nečekal, že sem jeho drahá snoubenka v tuhle ranní hodinu zavítá.

Nasypal do lektvaru posledních pár bylinek, načež se hrdě usmál: „Tak co, tatínku? Kdo je neschopnej kouzelník teď, hm?"

„A kdo jsem já?"

Připlížila se zezadu a dlaněmi mu přikryla oči. Nemohla si pomoct, měla prostě radost, že ho viděla. Stal se z něj její nejbližší.

„Hej!" zasmál se i on, „co čekáš, že odpovím? Hned odejdi z našeho panství nebo tě stihne hrozná kletba! Já tě neznám!"

„To teda znáš! Kdo jsem?"

Vzal její ruce do svých, zkusil je sundat. Nenechala se.

„Fajn, tak já ti to povím. Jsi poslední příbuzná Salazara Zmijozela!"

Smích ji rychle přešel. Jemu tohle vážně připadalo vtipné? Stáhla se a zacouvala pár kroků. Draco nejdřív myslel, že chtěla pokračovat v tom dětinském popichování, tak se otočil a přiblížil. Jen, co uviděl její tvář, se ale také přestal usmívat.

„Copak?"

„Nejsem... to, co si myslíš. Nejsem dcera Pána zla. Proč o tom vůbec mluvíš, Draco? Já o tom mluvit nechci."

„Tak promiň," zamrkal trochu nechápavě, „jenom tak jsme blbli, myslel jsem, že tohle bude sranda. Chápeš. Nijak jsem to nemyslel."

Mlčela. Obešla ho a nakoukla do kotlíku. Chvíli pozorovala svůj odraz. Jindy by se polekala, o kolik moc odlišně vypadala od svého bývalého já. Dnes však nikoliv. Byla smířená.

„Já vím. Ty promiň."

Vzal blondýnku kolem ramen, když neodporovala, začal ji jemně hladit. Doufal, že se tak třeba uklidní. Hlavu opřel o její teplou kůži a potají nadechl tu nasládlou vůni. Voněla stále stejně hezky. Chyběla mu.

„Budeš mít hodně času věci vstřebat, Hermiono. Nikdo od tebe nečeká, že to zvládneš ze dne na den."

Přivřela oči. Tiše jí mluvil přímo u ucha. Jeho hlas uklidňoval. V jeden moment s sebou skoro přinesl husí kůži. Pomyslela na dopis, který čekal v kapse kalhot. Draco stále o některých věcech nevěděl. Netušil, že se nacházeli v potencionálním nebezpečí – že jejich dítě nemělo jistou budoucnost.

„Na mně nesejde. Už je mi všechno jedno. Jen nechci poslouchat, že jsem dcera... ty víš koho. Tomu prostě odmítám věřit. Jako kdyby nestačilo, že ze světa odešel mou rukou."

Blonďák pomalu putoval pravačkou směrem k jejímu bříšku. Zatím nebylo vůbec znatelné, to nevadilo. Něžně si ji k sobě přitiskl a vydechl tak spokojeně, jako snad nikdy dřív.

„Co to malé? Jste v pořádku?"

V duchu mu děkovala, že nemluvil o posledních třech dnech a tom, že se za celou dobu skoro vůbec neviděli.

„V pořádku," pousmála se konečně.

Plánovala Dracovi říct o tom dopise. Ovšem, když viděla jeho šťastný výraz v průzračné ploše lektvaru, nedokázala to. Stejně jako nedokázala mluvit o Luciusovi. Bolesti si užila dost, opravdu potřebovala i nějaké chvíle klidu a odpočinku. Jakmile se takové naskytly, hodně nerada je ničila.

„Nic víc si ani nemůžu přát. Pořád nechápu, že... čekáme dítě. Ty jo?"

Políbil snoubenku na tvář. Dlouze a upřímně. Poprvé za tenhle týden ucítila v srdci čistou lásku. Věděla jistě, že je dva dal osud dohromady záměrně.

„Jo, věřím. Bude to to nejkrásnější a nejtalentovanější dítě. Blond, s šedým očima a Malfoyovsky škodolibým úsměvem."

Také se musel tiše zasmát: „Ty nám věříš."

„Naše malé přežilo... příšerné mučení, Draco. Je silné. Vím to."

Draco pomalu zase zvážněl. Viděl v mysli obrazy z toho dne. Chvíle, kdy ji Bellatrix způsobovala tu nejhorší bolest a on s tím nemohl nic dělat. Neskutečně ho to štvalo ještě teď.

„Ty jsi silná a to malé je po tobě. My všichni jsme silní. Přežili jsme peklo. Přísahám, že už nenechám nikoho, aby ti ublížil."

Pustil ji, což dvakrát neuvítala. Ale měl své důvody. Nabral trochu lektvaru do menší lahvičky a tu jí bez čekání podal.

„Pravidelně to pij. Ten lektvar dodá sílu vám oběma. Můj otec by řekl, že něco takového uvařit nedokážu," ušklíbl se, „nenávidím ho za to, jak moc mě podceňoval. Umím toho o moc víc, než by kdy myslel. Poslední týdny mi připadalo, jako kdyby byl snad majetnický vůči svému panství a postavení nebo co. Choval se ke mně jako kdybych mu to mohl sebrat."

A ne snad? napadla ji okamžitě kyselá věta, kterou rychle zahnala. Stejně jako myšlenky na Luciuse. Cítila vinu, ovšem ta vina byla dívce milejší, než zkažení hezké chvilky.

„Ty ses tu vařil s lektvarem pro mě?" nevěřila.

„Pro vás oba. Kdy už konečně pochopíš, že jste teď... celej můj svět?"

Lahvička mohla počkat. Položila ji a přiblížila se zpět k němu, ve tváři úsměv, jen takový jiný, než předtím. Víc zamilovaný. Vzal blondýnku za ruce a rád si počkal, co měla na srdci. Nějakou tu dobu spokojeně mlčela. Koukala mu do očí, užívala si pohledu na ten jeho rozcuch a bezpečí, které nabízel. Pak Hermionin zrak cukl prstýnku s velkým černým diamantem, který za celou dobu nesundala.

„Přežili jsme toho tolik. Spolu," pronesla tiše, „dělal jsi pro mě, cos mohl. Chci nechat to staré a špatné za námi, i když je mi jasné, že to půjde pomalu. Ještě se uzdravuju, však víš. Měl bys vědět, že... si vážím toho bezpečí, které díky tobě mám. Tedy spíš máme. Miluju, jak se o nás staráš."

Pokračovala by, jenomže se podívala přímo na něj a zůstala nechtěně zaseklá v těch šedých duhovkách. V již dobře známém gestu jí zarovnal jeden z neposlušných pramínků vlasů za ucho a usmál se.

„A dál, Hermiono Jean?"

Nervózně se ošila, raději koukla zpět k prstýnku: „Že jsme celý tvůj svět... nepovídej. Tak romanticky jste nikdy nezněl, pane Malfyoi. Ráda bych řekla, že ty taky. Jako, že jsi taky celý můj svět. A že po tom, čím jsme si prošli, už je mi jasné, že bych se ráda stala tvojí ženou. Tentokrát už to říkám upřímně. Za všechno ti děkujeme, Draco."

Nějak neměl slov. Jako většina mužů nebyl nejlepší ve vyjadřování pocitů slovy. Raději opatrně zvedl její bradu, aby mohl vidět ten roztomile nevinný výraz. Při letmé vzpomínce na Charlie pomyslně obrátil oči v sloup; na Hermionu rozhodně neměla. Navíc tu brunetku ani nikdy neměl rád. Jen se prostě zachoval dětinsky.

Když jí políbil, schválně propletl jejich ruce. Se vším souhlasil, jenom to v ten moment nedokázal přímo vyslovit. Nemohl si pomoct, miloval způsob, jakým oplácela polibky – jemně a velice žensky, přesto chtivě. Neplánoval to, ale prostě ji nedokázal pustit. Majetnicky si k sobě přitiskl její boky a drobné tělo opřel o vysoký stůl vedle nich.

Spokojeně zavrněla, až jí to skoro samotnou udivilo. Rukou si pohrála s jeho vlasy a ještě si tak pojistila, že si nedovolí se odtáhnout. Jemu se to líbilo, skoro dívku kousnul do rtu. Proboha, tohle jí tak chybělo. Její Draco. Vždycky, když se od něj vzdálila, uvědomila si potom, jak moc ho vlastně měla ráda. Zapomínala s ním na starosti. Byly to minuty nebe na zemi.

Pokaždé jen, co zapřemýšlel o tom, že by možná měli přestat, všechno akorát začal znovu. Znovu se vrhnul do horlivého braní si toho, po čem toužil. Nelíbali se poprvé, ale dívka jasně cítila, jak její kolena slábla, když se opět přiblížil. Žil pro návykové teplo jejího dechu a ty měkké, sladké rty. Pro tu submisivitu, kterou v sobě nosila. Pro chvíle jako tyhle, kdy spolu existovali jen oni dva, sami na celém světě.

Měl na ni chuť. To by nedokázal popřít. Zatnul zuby a se zavřenýma očima se kousek odtáhl, trochu udýchaný. Přesto, že nechtěla. Nesmlouvavě ji vzal za pas, aby se trochu probudila, pak se následně musel pousmát těm jejím červeným tvářím a mírně stydlivému obličeji. Ani mu nezvládla koukat zpříma do očí. Tohle bylo intenzivní. Pořád se nemohl oddálit víc, než jen malý kousek. Tepla jeho těla by se navíc tak snadno nevzdala.

„Tohle necháme na jindy. Mám práci," pověděl, i tak si ale ještě dovolil opřít své čelo o její, jednoduše vnímající dívčinu přítomnost, „souhlasíte, budoucí paní Malfoyová?"

Tiše přikývla a nevědomky zatnula rty do úzké linky, snad tak sama sobě zakazovala v čemkoliv pokračovat. Ještě rozdýchávala to, co se mezi nimi akorát odehrálo. Ještě jí až moc šimraly svaly na břiše na to, aby mohla v klidu mluvit.

Usmívali se. Políbil ji naposled, krátce, opravdu kraťoučce. Měl radost. I přes to všechno zlé sdíleli svůj malý svět, který se nikomu zničit nepodařilo.

Ona mu zase vděčila, kromě všeho jiného, i za to, že vůbec neřešil aférku mezi ní a Luciusem. Věděla, že si víc vážil jí samotné a jejich dítěte než minulosti, tak celou věc přešel. V jádru byl opravdu hodný a loajální. Jen si k sobě nepouštěl každého.

Ano, čekalo je ještě hodně práce. Ještě mu toho musela hodně říct. Ale tohle ráno si udělali krásné.