A/N: Ta písnička se k tomu tak úplně nehodí, ale musela jsem ji sem dát protože když si vygooglíte překlad, zjistíte, že to dost přesně vystihuje příběh Draca a Hermiony.

***

Leželi vedle sebe. Pevně objímal její tělo, cítila, jak ji palcem pomalu hladil po zádech. Nechtěl s tím přestat. Jako kdyby se každým tím jednotlivým dotekem znovu a znovu ujišťoval, že byla stále tady. Schoulila se k němu do náruče a unaveně vydechla. Pomalu usínala, ale pořád byla dostatečně při smyslech na to, aby ho vnímala. Ten vanilkový parfém si nyní užívala. Už jí nepřipadal vlezlý, ani nepříjemný. Kdykoliv ji ta vůně šmrcla přes nos, věděla, že je doma a v bezpečí.

Takhle tam stávili nejméně hodinu. Spolu v tichu, ozáření jen jasným svitem dnešního úplňku. Nic víc nepotřebovali.

„Nikdy mě nenech jít," zašeptala v jednu chvíli.

Políbil ji do vlasů a zavřel oči. Přemýšlel. Bál se, co přijde zítra.

„Nikdy. I kdybych tě měl chránit vlastním tělem."

Omámení z ní velmi pomalu vyprchávalo. Už si začínala uvědomovat důsledky svých činů, vnímala strach a obavy.

„Co přijde zítra na tom další setkání?"

Draco se kysele, nespokojeně ušklíbnul. Chápal, že si z toho dnešního pamatovala jen útržky a o plánovaném zasvěcení netušila. Ještě před pár hodinami o tom věděla, ale teď to zapomněla. Díky Voldemortvi měla nepořádek ve vlastní mysli.

„Nevím. Uvidíme."

Nepovažoval za nejlepší jí to připomenout. Kdyby zjistila, že ji hodlali zasvětit mezi Smrtijedy, určitě by tam odmítla jít. Sám netušil, co dál a to si asi přiznával nerad. Nebylo vyhnutí. Zasvěcením projít musela. I Draco ním prošel, také proti své vůli. Litoval, že ji před tím nemohl uchránit.

„To spolu zvládneme."

Ten její úsměv. Chuť jejích rtů. Odlesk měsíce v jejích očích. Zmijozelské princátko, povrchní, nafoukaný a na oko ledový Draco Malfoy čím dál více propadal téhle roztomilé dívce. Sám si to chvílemi vyčítal.

„Před Voldemortem si tě obhájím. Nemusíš mít strach. Nějak... tě přijmou coby moji snoubenku. Jsi sice z mudlovské rodiny, ale patrně plánují udělat vyjímku."

Tolik ji toužil uklidnit. Tiskl si Hermionu k sobě a potají zadržoval slzy. Docházelo mu, že za tímhle celým stálo něco víc. Že po ní cosi chtěli. Zoufale se pokoušel vymyslet, jak se tomu vyhnout, ale řešení nenacházel. Dokázal ji jenom držet a přát si, aby ten moment nikdy neskončil. Aby mohli navždy oba zůstat schovaní v jeho teplé posteli.

„Tak dobrou noc," zašeptala, už napůl spící, „vyřešíme to zítra."

Viděla to jednoduše. Neměla tušení. O to víc ho tohle celé děsilo. Konečky jeho prstů hřály, jak přemýšlel o své magii; jak si představoval, že ji zítra si bude muset využívat. Jeho nejmilovanější totiž hrozilo skutečné nebezpečí.

***

Vzbudil ji křik. Běžně spala tvrdým spánkem, dnešní noci však, bohužel, nikoliv. Dole se někdo hádal. Unaveně si přejela dlaněmi po čele, bedlivě ony hlasy poslouchajíc; muselo jít o Luciuse. Jednu ruku položila vedle sebe - Dracovo místo zelo prázdnotou. To už ji postavilo na nohy. Seskočila na zem a koukla kolem, vidění ještě rozmazané. Kam Draco zmizel? Takhle v noci?

Byl dole. Jakmile ho zaslechla, zamířila tam. Po cestě potkala domácího skřítka, který ochotně posvítil na cestu. Odmítal ji však dovést až tam, odkud hlasy vycházely. Prý, že to měl zakázané a nechtěl, aby ho Lucius zase zbil.

Musela do suterénu sama. Nevěděla jak, ale nějakým způsobem dokázala ty hlasy odtamtud slyšet, přitom by to normálně nebylo možné. V pravé dlani snadno rozsvítila ten samý modrý plamen, co o půlnoci - stačilo k tomu pouhé Lumos. Nikdy dřív tohle neuměla. Cítila, že se její smysly až nepřirozeně moc zoastřily, že lépe viděla ve tmě a vnímala zvuky, které běžný člověk vnímat nemohl.

Stála a pár minut o tom hluboce přemýšlela. Opravdu se pokoušela poskládat si v hlavě všechny myšlenky, vzpomínky na odporně studený dotek Pána zla. Nešlo to. Část těch vzpomínek jí v hlavě jednoduše neulpělo. Nyní už si uvědomovala, že za to mohla Voldemortova silná magie. Stačil jediný jeho dotek k výraznému zesílení té její - proto uměla, co uměla. Děsilo ji to. Zároveň na tom ale bylo cosi podivně přirozeného. Ten plamen, který planul v její dlani, působil příjemně a přitažlivě.

Ne, potřebovala jít dál. Přemýšlení mohla nechat na později. Putovala suterénem přímo ke dveřím Luciusova nejtajnějšího úkrytu. Hlasy dávno slyšela opravdu výrazně.

„Jak to myslíš, že to musím vypít?!" křičel Draco, „tohle pít nebudu! Co se nám tam chystají zítra udělat?!"

„Vypij to a přestaň odporovat, Draco! Je to jediná cesta! Udělej to kvůli svojí matce."

„Proč mám pít Ocultus Aurea? To nás tam zítra hodlají zabít nebo co?!"

Hádali se s Luciusem doslova hystericky. Jak se ozvalo třísknutí nějaké skleněné nádobky o zem, Hermiona vylekaně uskočila a raději zhasla modrý plamen, aby si jí nahodou nemohli všimnout, kdyby vyšli na chodbu.

„Udělej to kvůli ní. Aspoň kvůli ní. Chceš ji chránit? Tak to vypij! A přestaň se ptát! Neřeknu ti ani slovo. Potřebuju, abys tam zítra šel a byl připravený ji bránit, jasné?"

V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Kdosi udělal pár kroků.

„Co s ní budou dělat? Prosím, pověz mi to. Miluju ji," promluvil vážně Draco.

„A právě proto tohle musíš vypít."

„Plánoval jsi tohle celou dobu, je to tak? Víš, že má mudlovské rodiče! Tak mi řekni, o co tu jde, sakra!"

Hádali se dlouho. Lucius odmítal cokoliv prozradit. Čím víc toho Hermiona slyšela, tím víc se její žaludek úzkostí stahoval. To, o čem mluvili, bylo... ani to nestihala vstřebávat. Dělo se tu něco zlého.

Draco, po mnoha minutách, kdy už asi nezvládal dál křičet a hlasivky vypověděly službu, téměř rozkopl dveře a vyrazil vstříc temnotě suterénu. Hermionu neviděl. Stála přitisklá ke zdi, pohlcená tmou. Docházelo jí, že snoubenec beztak mířil zpět do pokoje. Potřebovala jednat rychle.

Lucius se opíral o dlouhý stůl, u kterého zářil velký kotlík s lektvarem. Vlasy stažené, košili částečně rozepnutou. Pracoval tu do noci. Když ji uviděl, zkameněl. Přesto by z jeho očí i hlupák poznal, že ji, ve skrytu duše, viděl rád.

„Co tady děláš?"

Mluvil tiše a opatrně, trochu jako kdyby se bál, aby ji nevyděsil.

„Slyšela jsem vás s Dracem."

Přišla k němu blíž. Pozorovala ten lektvar. Patrně se Luciusovi nakonec povedlo nějak namíchat funkční Ocultus Aurea.

„A ráda bych, abys věděl, že mám opravdu strach, Luciusi. Pomalu začínám vidět větší obrázek a... nemám slov. Řekni mi jenom jednu věc," povzdechla si, částečně vlastně i uražená tím celým, „proč jsem vlastně tady? Vím, že teď už si se mnou můžete dělat co chcete a že ať plánujete cokoliv, neuteču tomu, ale... řekni mi, prosím, jestli mě máš aspoň trochu rád, proč jsem tady?"

Hleděla na něj s čistotou a upřímností. Nedokázal by těm očím lhát, těmhle ne.

„Jsi tady protože si tě Draco vybral. A protože..."

„Protože?"

Stála od něj jenom kousek. Prohlížel si ten hezký obličej, ty jemné rysy. Měl o ni naprosto stejný strach, co Draco.

„Protože bylo nutné, aby Dracova budoucí snoubenka měla mudlovský původ. Od začátku mám zjištěné, kdo jsi. Znám tvé rodiče. Že jsi Grangerová vím... od začátku."

Dala mu facku. Jemu, Luciusi Malfoyovi. Syknul a málem se i chytil za tvář, jak zabolela. Něco by na to řekl, kdyby neuviděl drobné slzy v Hermioniných očích. Vnitřní bolest, kterou prožívala, měla mnohem větší sílu, než ta jeho fyzická. Dívka zasýpala, ale neustoupila. Probodla ho šedým a pohledem a kdyby vydal hlásku, asi by mu vrazila další facku.

„Ty!" okřikla ho nakonec, „ty bastarde! Lžeš mně a lžeš i Dracovi. Nevím, o co tu přesně jde, ale všechny jsi nás zmanipuloval."

„Já to nechtěl. Nic z toho. Přinutili mě. Přinutili mě přivést si mudlovskou holku. Sám toho nevím moc! Jenom, že chtěli mudlovskou holku s černou magií. Asi vím, o co Pánu zla jde."

„Nevěřím ti," zavrtěla zhnuseně hlavou, „nevěřím ti ani jediný, podělaný slovo, Luciusi."

Chtěla odejít, ale chytil ji za paži a nekompromisně přitáhl zpět: „Chceš něco vědět? Fajn. Poslouchej. Když se nám doma Draco svěřil, že jsi mu sympatická, nějak se to doneslo až k Voldemortovi a on požadoval, abych tě přivedl. Odmítl jsem. Řekl jsem ne samotnému Pánu zla a víš co? Zeptal se znovu a já opět odmítl. Tak se rozhodll nás potrestat."

Mlčela. Vzpomněla si na Narcissu. Další dílek skládanky děsivě přesně zapadal. Zmateně zamrkala, dech zrychlený.

„On... proto proklel Narcissu?"

Tentokrát mlčel Lucius. Hermionu přecházel vztek, teprve nyní si všimla jeho zlomeného výrazu. Očividně se vůbec necítil dobře. Ať už tu šlo o cokoliv, i on byl proti tomu.

„Proto proklel moji ženu," přikývl, „jako trest. Aby mi to připomenulo, co s námi udělá, když nesplníme jeho přání. Takže proto jsi tady. Chtěl jsem jenom chránit Draca. Nemůžu za to, prostě jsem plnil příkaz, neplánoval jsem... tě chtít i chránit."

Pustil ji. Kdyby se neopřela o stůl, snad by upadla, jak špatně jí z toho všeho bylo.

„Chránit před čím?"

Toužila to vědět. Toužila znát svůj osud. Už jí řekl dost a musela by snad nemít mozek, aby si neuvědomovala, že se zítřejšímu setkání Smrtijedů už nemohla nijak vyhnout.

„Nevím to přesně. Ale rozhodně nepůjde o klasické zasvěcení, Voldemort by nikdy nepřijal do svých řad mudlovskou dívku, ani kdybys měla sebesilnější magii. Proto musíš vypít tenhle lektvar, stejně, jako Draco. Kdyby ti chtěli ublížit, tak černá magie nezabere hned. Budeš nějakou dobu chráněná a já budu mít čas tě zachránit."

„Tenhle plán nemůže vyjít."

Zírala do podlahy. Propadala absolutní depresi. Pokud jí Voldemort hodlal zabít, nemohl ji před tím zachránit ani Lucius.

„Nic jiného nemáme."

I v jeho hlase slyšela silné obavy a část kvalitního zoufalství. Už dlouho riskoval vlastní bezpečí a dělal co mohl jen, aby jí dal šanci žít. Teprve v tuhle chvíli jí to celé došlo, celý ten hrozivý plán. Lucius se prostě jenom pokoušel zachránit její život. Proč? Měl pro ni prostě slabost. Připadala mu tak nevinná. Nemyslel si, že si zasloužila bolest a utrpení jen kvůli svému původu.

Když si to uvědomila zcela, rozplakala se. Vždyť to kvůli ní zemřela Dracova matka.

Padla Luciusovi kolem krku. Plakala a hledala lidskou společnost, zároveň ho objala z čirého vděku. Neměla slov, prostě... cítila vděk. On neodporoval. Vycítil, že tohle možná byl jeden z jejich posledních společných momentů. Draco toho opravdu hodně nevěděl a o to hrozivější mu to celé připadalo.

Potají nadechl její sladkou vůni a zavřel oči. Šlo o tu nejlepší odměnu za celonoční práci na tom zpropadeném lektvaru. Popravdě, i ona ho ráda ještě jednou ucítila poblíž. I u něj byla v bezpečí. Teď, když jí to celé došlo. Tiskla ho k sobě tak pevně, až se divila, že jí kousek neodstrčil. Nevěděla, že prožíval milý dotek a lidské teplo do posledního doušku.

Jak ho políbila, ani jeden z nich se nepohnul. Bylo na tom cosi jiného. Stáli tu víc coby dva spojenci ve válce, než milenci. Hermiona milovala Draca, to věděla. Ale že cítila cosi i k Luciusovi, to se popřít nedalo. Ano, měla v sobě zmatek.

Krátce opřela své čelo o jeho, nedovolil jí se odtáhnout tak rychle a ukradl si pro sebe poslední polibek. Nechal se unést krátkou, společnou chvilkou, i když mu bylo jasné, že nesměl.

„Ber to jako poděkování."

Už zase se jí chtělo brečet. Raději odstoupila. Odmítal pustit její ruku. Zírali si z očí do očí, oba toužili po ještě dalších pár pozemských sekundách, strávených v blízkosti toho druhého.

„Nenechám ho ti ublížit. Ani Dracovi. Kdyby něco... mám plán. Je nebezpečný, ale je."

Už se nechtěla ptát. Neměla na co, nepotřebovala vědět víc. Svou roli zde chápala a ač ji naprosto děsila, přijímala ji.

Něco k ní cítil, to také věděla. I kvůli němu ten lektvar onoho večera vypila.