DISCLAIMER: Jsou zde opět patrné silné změny v kánonu.

***

Držela se, aby se před Luciusem znovu nerozplakala. Nechtěla být slabá. Mohla litovat čeho chtěla, ale nic už vrátit nemohla. Sice proklínala svůj osud, to však nic neřešilo. Musela zatnout zuby a vše přijmout.

Suterén opustila beze slova. Připadalo jí, že nebylo nic, co by Lucius ještě nevěděl. Nesměli spolu zůstávat dlouho, neprospívalo to ani jednomu z nich. Trochu ji zabolelo pustit jeho ruku a opravdu odejít, jakkoliv divné to jejímu rozumu připadalo – ale udělala to. Upřednostňovala Draca. Studeně se k muži otočila zády a odkráčela.

Jak procházela temnými chodbami, jako kdyby cítila přítomnost Pána zla v každém, zpropadeném metru tohoto rozlehlého panství. Vznášel se vzduchem, krvácel skrze zdi a spolu s hadím syčením, chronicky vycházejícím odnikud, přinášel on divný chlad, na který jste tu mohli narazit téměř všude. Navázala na něj spojení, proto to cítila. Pokud takhle žil Lucius každičký den, přestávala se divit, že pil.

Vnitřní síla jí nevydržela dlouho. Jakmile uviděla Draca, celého zbledlého, postávajícího u postele v jejich pokoji a pohlédla mu z očí do očí, slzy se rychle vrátily. A tentokrát nejen ony; pamatovala si, že ji musel chytat, aby neupadla. Skončili spolu na zemi, tiskl si Hermionu k sobě. Snažil se uklidnit jak sebe, tak i ji. Měla záchvat paniky, cosi jako psychické zhroucení. Kdo by neměl.

„Ochráním tě, ať už přijde cokoliv," opakoval pořád dokola.

Nemluvila. Jen ho objímala a užívala si jeho přítomnosti. Draco tušil, že se viděla s Luciusem, že asi slyšela, o čem mluvili. Nezáleželo mu na tom. Stejně už bylo všechno jedno. Sám se snažil si v hlavě srovnat, o co tady vlastně šlo. Nedokázal by jí teď cokoliv vyčítat.

***

Nikdo jim nic neřekl. Brzy ráno je vzbudil domácí skřítek. Usnuli spolu na sedačce, popravdě neměli ponětí, jak se tam dostali.

Dole, v hlavním sále, čekaly čtyři postarší ženy. S přísnými výrazy ihned přišly blíž a dotáhly Hermionu doprostřed místnosti. Nesly s sebou spoustu potřeb pro šití, včetně krejčovských metrů. Nečekaly dlouho, okamžitě nimi vzaly dívce míry. Na celou věc dohlížel Lucius, i se svou tmavou ranní kávou a unaveným výrazem. Jak Draco, tak i blondýnka na něj vrhli nechápavé pohledy.

„Jednám na příkaz," oznámil stroze, „musíš mít speciální šaty. Neptej se proč, nevím to. A upřímně... se bojím odhadovat."

Nikdy neměla šaty na míru. S Dracem o svatbě zatím nemluvili, ale byla si jistá, že i tam by jí nechali ušít něco nádherného. Teď už nevěřila, že se toho mohla dožít. Kdyby nešlo o přípravu šatů k setkání s Pánem zla, tak by jí tohle i těšilo.

***

Hluboká noc bohužel nastala rychleji, než čekali. Celý den strávila v pokoji spolu s Dracem. Oba svou tichostí a bledostí připomínali dva vězně, kteří měli jít na popravu. Hermiona občas hleděla z okna a myslela na Rona, i Harryho a zbytek přátel z Bradavic. Tolik se tam toužila ještě někdy vrátit. Chtěla zažít další zimu a hrdě se stát paní Malfoyovou. Nyní už ano. Byla přeci příliš mladá na smrt. Chvílemi proklínala svou vrozenou magii. Nebýt té, nikdy by jí tohle nepotkalo.

Draca povolali do hlavního sálu dřív. Ji tam měl dovést domácí skřítek. Když se to dozvěděla, akorát to v ní vzbudilo horší nevolnost. Ta představa, že bude muset kráčet vstříc samotnému Voldemortovi naprosto sama.

Hadí syčení znělo chodbami, tentokrát skutečné. Ten odporný, tlustý, dlouhý had se plazil domem, následujíce majitele. Zahlédla ho. Zprudka zastavila na místě. Cítila, že ji domácí skřítek intenzivně tahal za lem šatů, jen tomu nedokázala věnovat pozornost. Musela se soustředit na vlastní vnitřní hrůzu. Jít dál ji přinutilo až skřítkovo varování, že jestli nepůjde, přijdou si pro ni.

Kráčela pomalu, elegantně. Skrývající se za tou samou, ledovou maskou, jako to dělávali syn i otec Malfoyovi. Každý krok jí připadal tak těžký. Čas vnímala zpomaleně, zatímco jí před očima probíhaly vzpomínky z minulých dnů. Slova, hádky, smích, bolest i láska. Během pár dní zde prožila více, než za celé čtyři ročníky v Bradavicích. Nakonec myslela jen na Draca. Na jeho šedé oči a upřímné polibky. Čekal na ni uvnitř a to jediné bylo důležité.

Těsně přede dveřmi do hlavního sálu si uvědomila jednu věc; celý svůj život mířila právě sem. Mělo nějaké důvody, že se narodila s vrozenou černou magií. Musela důveřovat vlastnímu osudu. Právě s tímto zjištěním otevřela dveře hlavního sálu.

Pokračovala vpřed. Nezastavovala. Sledovali ji, ale nezajímala se. Nadechla ledový vzduch a jen, co prošla kolem Draca, sebevědomě mu položila ruku na rameno. Ať už se chystalo přijít cokoliv, věřila, že to bylo jejím osudem. Blondýnka ani nezaznamenala, že ji snoubenec sledoval naprosto oněměle; prohlížel si detaily šatů a jejích křivek, které v nich vynikaly. Neskutečně jí to slušelo. Zářila – o tolik víc, než by asi dnes kdokoliv čekal, včetně ní samotné. Bylo v ní cosi, co nikdo nedokázal tak snadno zničit. A možná právě na to Lucius celou dobu sázel.

Stále cítila nevolnost a stále se třásla, jen to nedávala najevo. Jak dosedla, Draco ji pevně chytil za ruku. Tiše tak dával najevo, že ji opravdu rád viděl. Bez čekání mu to oplatila a spokojeně zavřela oči. Nepotřebovala víc, než jeho dotek.

Zelené svíce zahořely, setkání začínalo. I Luciusovi Hermiona věnovala letmý pohled – krátký, ale upřímný. Oba ho moc dobře chápali. Stáli při sobě.

Voldemort se objevil ve významně skvělé náladě. To profesor Snape dnes vypadal na omdlení. Díval se na Hermionu jak na zjevení. Při pohledu na ty šatu mu totiž patrně něco docházelo a ono uvědomění ani zdaleka nevítal.

„Vidím, že náš čestný host je dnes správně oblečen."

Pán zla dlouho neposeděl. Vypadal na něco natěšený, skoro by připomínal malé dítě, zoufale čekající na cukrovinku.

„Nebudeme to protahovat," dořekl a přistoupil přímo za Hermionina záda, „už jsem čekal dost dlouho."

Položil dívce ruku na rameno. Studila stejně, jako včera, nicméně její tělo dnes o to více hřálo. Byla zcela připravená se bránit v případě, že by jí hodlal ublížit. Rozhodla se tak ještě, než do téhle místnosti vstoupila.

Nikdo si nedovolil cokoliv říct. Pán zla se naklonil až přímo k jejímu uchu a i s tím odporným, syčivým přízvukem zašeptal: „Vstaň, křehotinko."

Spolkla obavy a zavřela oči. Posledních pár sekund vnímala Dracův dotek, pak ho pustila. Voldemort dál nesmlouvavě držel její paži, snad jako kdyby měl strach, aby neupláchla. Musel ji považovat za něco velice drahého. Ať už chtěl od ní cokoliv, hodlal si to vzít právě teď. Nikdo se neodvážil ke slovu. Odvedl si ji kousek od stolu, Lucius se neudržel a otočil se k nim. Drtil ho strach spolu s potřebou něco udělat a hned poznal, že přesně to si Pán zla velice užíval.

„Víš, původně jsem plánoval tě znovu dostat do hypnózy, ale... vypadáš silná a nějaká klidná. Asi ti udělám radost. Budeš mí tu čest," ušklíbl se škodolibě, „a prožiješ si celý rituál při plném vědomí. Máš silnou magii. Chci vidět, co sneseš."

„Pane!"

Jak ho Lucius okřikl, Voldemort sebou cukl tak prudce, až se pár Smrtijedů polekalo. Měli hrůzu ze svého vlastního vůdce.

„Ano? Co nám chceš sdělit?" probodl ho pohledem.

„Nemůžeme přeci chtít, aby byla při plném vědomí. To je... to nejde."

„Pročpak se o ni tak strachuješ, Luciusi? Utrpení mudlů tě nikdy dřív netrápilo."

Voldemort pohladil blondýnku prstem po tváři. Celá se otřásla, neschopná se hnout. Lucius mlčel, ozářený zeleným plamenem svíce, a pozoroval ji. Neměl slov.

Pán zla pokývl na tři nejvýše postavené. Okamžitě vstali a postavili se kousek od dívky. Teprve v tu chvíli si Draco všiml, že na sobě měli rudé hábity – ty hábity, které nosili jen ve velmi výjimečných případech. Konkrétně tedy při rituálním obětování. Zdešeně pohlédl na otce, ten však nemohl odtrhnout zrak od hrozivé scény za nimi.

Voldemort se hrdě usmál: „Dnes jsme tu, abychom zasvětili tuto nevinnou dívenku mezi nás. Jedině tak ji můžeme správně obětovat a získat veškerou její sílu pro sebe. Je to šmejdka – a vraždit šmejdky, to je skutečná radost. Obzvlášť ty nadané. Alespoň k něčemu jsou dobří, no ne? Děkujeme, Luciusi, že jsi nám přivedl tak kvalitní materiál!"

Zatímco část stolu propukla ve smích, Draco se vymrštil ze židle. Na nic nečekal. Nepřemýšlel, prostě konal. Udělal by cokoliv jenom, aby ji udržel v bezpečí. Ani jeho magie nebyla slabá; spolu s jeho vznícenými emocemi zprudka zahořel oheň v krbu. Nestihl však cokoliv udělat, ani doběhnout blíž. Sám Lucius mu mávnutím hůlky podrazil nohy. Syn nevěřil, Hermiona o to víc. Nehla brvou. Vnímala jen svůj dech. Měla blízko k omdlení. Tohle předčilo veškeré představy, které stihla za celý den vymyslet. Obětovat ji? Ne, to by ji nenapadlo. To by nikoho nenapadlo.

Jak se Draco hodlal zvednout a oba je bránit, ucítil, že náhle nemohl hýbat nohama. Co víc, ani rukama. Zůstal sedět v opravdu špatné poloze – jediné, co mohl, bylo sledovat Hermionu spolu s Voldemortem.

„Pusťte mě! Hned mě pusťte!" vřískal, snažíce se vymanit z ostrých provazů, za něhož mohlo kouzlo z hůlky Pána zla.

Hermiona mu zatoužila pomoct. Jakmile to zkusila, dopadla stejně. Had se připlazil blíž, výhružně syčel a dával najevo, že i on tu jednal na rozkaz. Kdyby někdo udělal jakýkoliv přehnaný pohyb, hrozilo by mu nebezpečí.

„Pusťte ji! Obětujte mě! Slyšíte? Obětujte mě!"

„Obětovat čistokrevného kouzelníka?" smál se dál Voldemort, „já potřebuju ji. Chci její sílu. Pověz mi, Luciusi, pročpak jsi svému synovi zabránil ji chránit?"

Byl tak klidný. Pán zla očividně celé tohle předpokládal a nyní už si jen užíval kvalitního divadla. Lucius vstal, výraz nečitelně zarputilý. Hleděli si do očí. Blondýnka sebou zoufale cukla, provazy řezaly. Třásla se, šíleně se třásla až do morku kostí. Chápala, že ji další zima nečeká. Hleděla na Draca a plakala, potichu. Sdíleli alespoň tenhle kontakt. Oba je podvedli. Jak toho mohl být Lucius schopný? Jak mohl? Proč? Co mu za to slíbili? Ona opravdu myslela, že byl dobrý. Že ji měl rád. Co když jim o Ocultus Aurea lhal? Co když namíchal jiný lektvar a oni mu skočili na kobylku?

Lucius přišel ještě blíž, stál pouze malý kousek od Voldemorta. Blondýnka ucítila ten jeho pafém, teď už se jí hnusil.

„Protože, můj pane, jsem dospěl k rozhodnutí, že se k chci obětování přidat."

Voldemortovy modré oči zajiskřily jakýmsi hladovým nadšením. Měl ještě větší radost, než předtím.

„Víš přeci, že obětování se smí účastnit pouze ti nejvýše postavení. Ovšem, pokud jsi schopný něčeho takového, pak si povýšení zasloužíš, Luciusi. Tvá magie je silná dost. Tak přistup a přidej se – obětujeme ji a dnes v noci budeme popíjet její krev. Neboj, Draco se tomu jistě také naučí."

Smáli se. Tak odporně se smáli. Hermiona zavřela oči a zkusila je ignorovat. Myslela na své rodiče. Na to, jak jim bude chybět. Jak vůbec mohla doufat v to, že by se mohla jakkoliv ubránit samotnému Pánu zla?

Zase ji chytil za rameno. Zhnuseně sebou škubla. Bohužel ji akorát stiskl silněji. Opravdu nechtěla, aby to poslední, co ucítí, byla Voldemortova studená ruka.

„Nepřekvapuje mě, že se chceš k obětování přidat, Luciusi."

Muž mlčel, stejně, co zbytek sálu. Čekali, co tím hodlal říct.

„Asi se tím toužíš symbolicky očistit, že je to tak? Já totiž vím, co jsi s tou šmejdkou měl. Poznám to," pronesl již vážněji Voldemort.

Draco ztuhl. Víc, než předtím. Doslova zamrzl. Zapadl mu poslední kousek pomyslné skládačky.

„Pokud obětujeme těhotnou mudlovskou šmejdku s tak mocnou vrozenou magií, ještě k tomu zasvěcenou, přinese nám to nebývalou sílu. Nechť rituál započne!"

Blonďák, z donucení sedící svázaný na zemi, to nevydržel. Proti tomuhle musel protestovat. Musel udělat alespoň něco.

„Je to moje dítě! Moje!" křičel, na čele vyběhlou žílu ze vzteku. Kdyby mohl, asi by v tu chvíli vstal a otce jednoduše zabil.

„Ale chlapče," usmíval se odporně Voldemort, „je úplně jedno, čí je. Podstatné je, že má krev rodu Malfoyů. Váš rod má vrozenou magii už po generace. O to víc síly z té mudlovské šmejdky získám."

„Nemůžu být těhotná," zašeptala Hermiona.

Jak se přiblížil zpět k ní, opravdu málem omdlévala. Sálal z něj tak neskutečný chlad. Připomínal samotnou smrt.

„Co jsi říkala, křehotinko?"

Přidala na hlase, také naštvaná, avšak děs v ní pořád převládal: „Nemůžu být těhotná!"

„Ale můžeš. Pamatuješ na ten lektvar, který jsi pila? Na to jablko, které jsi dost možná jedla? To všechno bylo očarované. To má milá Narcissa ti to podstrčila. Chtěla se tě zbavit. Neměla tě ráda. Byla jsi pro ni konkurence. Věděla, že těhotnou tě obětujeme o to radši."

Vzal její bradu mezi ukazováček a palec, prohlížel si ji coby šťavnatou kořist. Zprudka se mu vycukla a znovu zavřela oči. Nedokázala koukat kolem. Ona a těhotná? S kým vlastně? Nestíhala o tom přemýšlet. Po tvářích jí stékaly slzy, už ani to nevnímala. Jediné, co vnímala plně, byl žal. Silný a mocný žal. Takže čekala dítě a měli ji obětovat i s ním? Proto ty bílé šaty; symbolizovala naprostou nevinnost.

Ta mrcha Narcissa. Jak si jen mohla takhle hrát se svou vlastní rodinou. Bezostyšně ubližovala všem kolem sebe. Hermiona si rychle vzpomněla na to, co kdysi četla o lektvarech k podpoře otěhotnění; kromě toho, že nebyly legální, byly i návykové. Pokud jste vypili jeden, chtěli jste další, každý z nich účinkoval jen několik dní. To si koupila v tom obchodě, kam zavítali s Luciusem – lektvar k podpoře otěhotnění. Mělo jí to dojít dřív. Znovu zalitovala. Pozdě.

Z nějakých důvodů nastala chvilka ticha. Dokázala na moment přestat zmateně, rychle dýchat a skutečně se nadechnout. Vyhledala Luciusovy šedé oči. Chtěla vidět, co se v nich skrývalo. Jestli ji opravdu toužil obětovat také. Nevěřila tomu.

Jeden druhého zahlédli krátce. Ale po tom, co se to stalo, věděla jistě, že měl nějaký plán. Že jí nechtěl opravdu ublížit. Hleděl na ni totiž stále se stejnou jemností a láskou, to nedokázal skrýt. A protože z Voldemorta schopnost cítit lásku dávno vyprchala, už to nepoznal. Bylo to jasné – proto Lucius tehdy schoval ono jablko k sobě. Musel to všechno tušit a snažil se tomu zabránit.

„Nechť rituál započne."

Jak temný pán zavelel, věci se daly do pohybu rychle. Muž v červeném hábitu popadl její levé předloktí. Mohla zkoušet ucuknout, ale zbytečně. Provazy ji držely pevně svázanou. Draco je zoufale zkoušel zničit magií, také zbytečně. Zbytek Smrtijedů s klidem přihlížel. Neměli už v sobě ani kousek lidskosti.

Na předloktí ucítila nejdřív ledový dotek Pána zla a poté intenzivní bolest. Jako kdyby ji někdo řezal žiletkou. Ne, odmítala křičet. Odmítala dát najevo, že byla slabá. Zatnula zuby a nevydala ani hlásky, srdce bijící na poplach, celé tělo horké. Skutečně však zůstala zticha. To Voldemorta popudilo. Zatvářil se značně znechuceně a když ji pustil, zdálo se, že už si před očima živě představoval její smrt.

Na předloktí se jí vyjímalo velké, černé tetování. Had a lebka. Zírala na něj, na jazyku sucho a v duši děs. Teď už nedýchala. To, co viděla, bylo hrozné. A to, co mělo přijít, ještě horší.

„Jsi nyní jednou z nás, křehotinko!" prohlásil hlasitě Voldemort, čímž opět donutil sál k smíchu, „může započít zábava!"