Ležela schoulená na hrudníku světlovlasého chlapce, krouživými pohyby ukazováčku opisujíc stále to samé kolečko. Spolu se zpěvnými zvuky meluzíny ji to uvádělo do jakési poklidné hypnózy. Užívala si tepla a bezpečí, zatímco za okny řádila sněhová bouře.

Draco mlčel. Zíral do stropu, z jeho výrazu nebylo možné vyčíst více, než on viditelný, mírný úsměv. Tiskl dívku k sobě, skrýval to drobné tělo před okolním světem coby nejdražší poklad.

Mia Malfoy, Mia Malfoy, Mia Malfoy, opakovala si stále dokola. Zatím ještě pořád netušila, co si o tom myslet. Ale už to znělo o něco lépe. Připadalo jí, jako kdyby se uvnitř ní samotné cosi změnilo. Přestávala cítit věčné napětí a zbytečný stres z každé maličkosti.

„Cítím se tak... jiná," pousmála se také.

Draco propletl jejich prsty, zatímco ji pomalu políbil do blonďatých vlasů.

„Nejsi jiná. Jsi sama sebou. To protože zase pravidelně používáš svoji přirozenou magii."

Přemýšlela nad tím slovem přirozenou. Takže našla svobodu zrovna tady, u rodiny Malfoyových? Ještě včera by to zavrhla, asi by ji taková představa i naštvala. Dnes už netušila, jak reagovat.

Draco si všiml Hermionina zamyšlení. Jednu ruku natáhl kousek do vzduchu a silou myšlenky si na dlani utvořil malou, světle růžovou kouli energie. Hezky zářila do tmy.

„Tvá energie má docela často barvu podle tvé nálady."

„A jaká nálada je tohle, hm?" zaťukala mu podezřívavě prstem do hrudníku.

Energii pustil, odplula do prostoru.

Ušklíbl se: „Zkus hádat."

Už mu nijak nebránila v polibcích, ani v mazlení nebo čemkoliv dalším. Cítila se s ním dobře. Alespoň nyní rozhodně. Spali spolu už několikrát, ale dnešek byl v čemsi jiný. Upřímnější. Nemilovala se s ním z povinnosti, ne, tentokrát opravdu chtěla.

Draco se jí zahleděl do očí. Hladil dívku po tváři nebývale něžně. Víc, než by asi kdo zrovna od něj čekal.

„Pověz mi, proč jsi tehdy... zachraňoval záda mudlovské šmejdce?"

„Takhle o sobě už nikdy nemluv," odsekl a palcem letmo přejel po jejích rtech.

„Přemýšlím nad tím už takovou dobu. Zničil sis pověst ve Zmijozelu, když ses mě tehdy zastal. Vždyť... někteří už s tebou neprohodí ani slovo. Vědí, že to ty jsi zařídil, abych mohla chodit na vaši kolej."

Ztěžka si povzdechl. Věděl, že řeč na tohle téma přijde, jen o tom netoužil mluvit zrovna v tyhle pěkné chvíle.

„Nikdo si tě tam nedovolí šikanovat protože jsi moje holka. A pověst jsem si nezničil. Pořád jsem Malfoy," Dracovi se v očích zaleskla hrdost, podobná té jeho otce, „můžu si dělat co chci. Spolu budeme silní, Hermiono, to vim od začátku."

Vždy mu záleželo na moci a penězích, tak ho to učil i Lucius. Pokud si tuhle bývalou Nebelvírku prohlížel s láskou, musel to myslet vážně.

„Já jen... mohl jsi chodit s kteroukoliv od vás. Proč já? Sotva jsme se párkrát potkali ve velkém sále, Draco. Skoro jsi mě neznal."

Trochu zklamaně zavrtěl hlavou, načež se maličko odtáhl. Řekla něco špatně. Energie, plující místností, která doteď zářila světle růžovou barvou, postupně červenala.

„To si myslíš ty, Hermiono. Pravda je, že, no, je to trochu stupidní."

Výjimečně zasáhla ona. Chytila Draca za ruku a nedovolila mu od tohoto rozhovoru utéct. Přitáhla ho zase zpátky, do tepla. Věděla, co na něj funguje.

„Není to stupidní. Povídej. Můžeš mi přeci říct všechno."

„Já tě ve velkém sále pravidelně sledoval už delší dobu. Připadala jsi mi něčím odlišná od těch všech Nebelvírů a taky, že jo. Jednou jsem zahlédl, jak sis pod stolem hrála energií. Od toho momentu vim, že máš velkej potenciál. V Nebelvíru tě byla škoda. Patříš někam, kde se můžeš stát sama sebou."

Usmála se. Tohle ji skoro dojalo, i přesto, že urážel Nebelvír.

„A vás nezajímá můj původ, pane Malfoyi?"

„Ne, Grangerová," oplatil tím samým druhem humoru, už veselejší, „na tvém původu nezáleží, pokud jsi dobrá kouzelnice. Ani děti z čistokrevných rodin někdy neumějí kvalitně kouzlit. Můj otec mi tohle sám kdysi řekl. I když i jeho samotného by za to jeho rodiče asi upálili, nemluvím o zbytku rodiny. Máš potenciál, Mio. Na tom jediným záleží."

Na tom jediným záleží. Za koho ho celé ty roky měla? Vůbec jí teď nepřipadal zlý, ani nafoukaný. Jen mu člověk musel porozumět. Jednoduše, stejně co Lucius, si nepouštěl k tělu každého. Neměla slov pro to, co cítila. Chtěla ho políbit protože to by to vyjadřovalo nejlíp.

Jak se blondýnka pohnula, dost hlasitě jí zakručelo v břiše. Nejenom, že si připadala trapně, ale upoutala tak i veškerou Dracovu pozornost. A ten si nikdy nenechal nic vymluvit. Bez průtahů ji vytáhl z teplé postele a přinutil jít dolů do kuchyně. Oblečenou jen v krajkované noční košilce nechal Hermionu sedět před zapáleným krbem, jediným světlem v celém domě. Když se vrátil s kakaem, málem nevěřila vlastním očím.

„Draco Malfoy a kakao?" zasmála se.

Hodil po ní velkou pletenou deku, do které si potom společně zalezli. Tác se dvěma hrnky položil před ne.

„Jo, Grangerová. Kakao. S rumem. Mám na něj hezký vzpomínky, víš?"

Zaslechla nostalgii v jeho hlase, tak se přitulila a tichem ho pomyslně vybídla k tomu, aby o tom pověděl něco víc. Oba díky teplu od ohně téměř usínali; pociťovali únavu, ale příjemnou.

„Když jsem býval ještě dítě a jezdili k nám příbuzný, vždycky nám rodiče dělali kakao. Párkrát ho tu se mnou pil i táta, ale to... mi bylo asi tak sedm let. Život v tomhle baráku je od tý doby docela osamělej."

V krbu zapraskalo. Ovšem ani to nedokázalo skrýt Dracův posmutnělý tón hlasu.

„Máš tátu rád?"

„Já... nevim," ušklíbnul se kysele, „poslední dobou se nesnesem. Vyrostl jsem a přestal ho zajímat. Už má na mě jednom hromadu očekávání, taky další hromadu výčitek. Navíc," zahleděl se poté směrem k vitríně poblíž, „chlastá. A myslí, že to nevim."

Mlčela. Netušila, co říct. Měla výčitky svědomí. Raději upila kakaa a zavřela oči, hlavu položenou na Dracově rameni. Jeho přítomnost ji stále nepřestávala uklidňovat. Letmo by ho pohladila po předloktí pravé ruky, kdyby ji nezastavil ten obvaz.

„Je to jenom popálený. To nic," ujišťoval ji.

Mlčela dál. Přemýšlela o tom, zda se Draco snažil skrýt něco, co jí hodlal říct v pravou chvíli, nebo –⁠ v tom horším případě –⁠ s ní měl nějaké postranní úmysly, proto nevěděla všechno. Kluku pitomá, ještě, abys nás prozradil, vzpomínala na Luciusovu větu. Bylo to divné. Jen to teď nechtěla řešit, nechtěla si to připouštět. Usnout a cítit se v bezpečí, to si přála.

Nakonec pohladila Dracovu ruku po obvázaném místě: „Zahojí se to."

Také usínal. Ještě moment pozoroval oheň, potom i dívku, která mu odpočívala na rameni. Dost možná už jeho doteky ani pořádně nevnímala, i tak si ji však přitiskl co nejblíže k sobě.

„A kakao bych nepil jenom tak s někým," dodal tiše, „jenom s tebou. Protože chci, abys tady už zůstala."

***

Ráno se probudila v jeho objetí. Leželi přikrytí onou velkou dekou, věčný, očarovaný oheň v krbu stále hořel. Bolela ji hlava. Čím víc přicházela k sobě, tím to bylo horší. Nakonec se za ni znechuceně chytila, připadala si, jako kdyby do ní dostala velkou palicí a teď měla mozek roztříštěný na desítky malinkatých kousíčků.

Zkusila vstát. Zbytečně; okamžitě ztratila rovnováhu. Naštěstí upadla do velkého křesla. Zmateně pozorovala svět kolem sebe, viděla rozmazaně. Něco s ní muselo být v nepořádku. Zničehonic si vzpomněla na světlo, které jí doprovázelo téměř celou včerejší noc. Zmizelo. Nepoletovalo u stropu, ani v rozích místnosti. Co tohle celé znamenalo?

Draco se probudil chvíli po ní. Zahlédla jeho úsměv, přes nevolnost nestačila reagovat. Také vstal, na sobě jenom tričko a boxerky, už to jí stačilo k údivu. Včerejšek měla v mlze.

„Jak ses vyspala, co?" zavrněl jí do ucha, jak opřel ruce o opěradla křesla.

Chtěl blondýnku políbit, což i udělal. Akorát nerozuměl, proč vůbec nespolupracovala. Zírala na něj jako na zjevení. Pomalu si uvědomovala dnešní noc, celá zbledlá. Spali spolu –⁠ z její strany zcela dobrovolně. Měla tak dobrou náladu a chovala se... tak zamilovaně. Jak vzpomínala, nevolnost se zhoršovala.

I Draco to poznal velice rychle: „Jsi v pořádku?"

„Ne," odpověděla naprosto upřímně.

Ten jeho nasládlý vanilkový parfém, který běžně příliš nemusela, už se jí zase nelíbil. Už vůbec nepůsobil tak omamně, co v noci. Ani už neměla tu potřebu k sobě Draca přitisknout co nejblíž nebo ho zcela dobrovolně políbit. Cítila se vlastně úplně stejně jako v den, kdy sem přijela.

Beze slova se nějak dostala až ke kuchyňské lince, tam opět musela usednout na židli. Blonďák ji z obýváku sledoval a soudě dle výrazu vážně nechápal, co se to právě dělo.

Nebyl sám. Hermiona také ne. Ty vzpomínky z dnešní noci jí připadaly tak cizí, jako kdyby ani nepatřily jí. Chovala se jako vyměněná. Jak pod vlivem nějakého silného lektvaru.

Pak si vzpomněla. Zbledla ještě víc. Ta fialová lahvička od Narcissy –⁠ to bylo jediné, co za on večer vypila. I přes nevolnost stále dokázala přemýšlet. Něco ji ovlivnit muselo, když Dracovi tvrdila, že ho miluje a to s dojmem, že to říkala naprosto upřímně. Včerejšího večera jí zajímal jako nikdy dřív, dost možná to překvapilo i jeho samotného.

Draco přišel blíž a položil ruku na její rameno. Vylekaně sebou cukla. Z očí jí už zase zářila chladná odtažitost. Vypadala jinak.