Draco dopis pomalu odložil. Hleděl kamsi do prázdna, nepřítomný, zbledlý. Očima po chvilce zostra uhnul směrem k Hermioně, ale nepodíval se na ni přímo. Olízl si rty, přemýšlel. Netušil, co říct. Nebo spíš jak to říct.

„Ty... víš vůbec, co tohle znamená?"

Mluvil tak tiše, až by se skoro polekala. Ano, i ji to šokovalo. Pořád to zpracovávala. Nicméně přeci jen nečekala, že to Draco vezme až tak špatně.

„Jak to myslíš?"

Snoubenec se konečně podíval přímo na ni: „Tví rodiče jsou mrtví. Jsi poslední příbuzná Salazara Zmijozela. Přemýšlej, Hermiono. Copak jsi to ještě nepochopila? Jsi dcera samotného Pána zla. Proto se tě chtěl zbavit. Nehodila ses."

„Co?" zamračila se odmítavě, „Draco, prosímtě, to je hloupost."

„Myslím to vážně. Voldemort byl posledním žijícím Zmijozelovým příbuzným. Nikdo jiný už nezbyl. Vysvětluje to všechno, všechny tvoje schopnosti, ten hadí jazyk."

„Hadí jazyk?!"

Nepamatovala si nic. Chytil ji za ruku. Viděl, že toho na ni vychrlil moc najednou, ale prostě si nemohl pomoct.

„Nemusíš se toho bát. Teda, jo... i mě to děsí. Jenom... chci říct, že na tom přeci nic není. Za svoje rodiče nemůžeš. Naopak, je to... úžasný, Hermiono," pousmál se, „to přeci neznamená, že jsi stejně špatná jako býval on."

„Býval? Takže on zemřel? Takže had byl opravdu... poslední viteál? A já ho zničila? A kde je teda Harry? Vím celou dobu, že to on je posledním viteálem! Víme to jenom já a Ron."

Pustila ho, vstala a zkoušela nepropuknout v pláč. Opět. Otočila se k nim všem zády, zírající do oněch těžkých závěsů na oknech. Dělo se toho příliš. Nedokázala si představit, že by tohle všechno opravdu byla pravda. Ona a Voldemort? To přeci... to přeci ne.

„Slečno Grangerová. Lucius mi svěřil část informací, napsaných v tom dopise. Vím o vás toho dost. Rozumím, že se cítíte rozrušená. Ovšem, rád bych řekl, že už se nemáte čeho bát."

Profesor Snape přišel blíž. Stál přímo za ní a tvářil se nejsoucitněji, jak jen uměl. Bez přemýšlení se na něj podívala, trochu jako kdyby hledala záchranný bod, uplakaná a vyčerpaná.

„Nemám čeho bát? Skutečně? Tohle všechno mě naprosto děsí!" zvedla naštvaně hlas, „a kde je Harry?!"

Snape si povzdechl a obrátil tmavé oči v sloup. Nikdy Pottera neměl rád.

„Pan Potter zemřel rukou samotného Pána zla již před týdnem, slečno. Copak vás o tom nikdo neinformoval?"

Pan Potter zemřel již před týdnem. Ta věta ji znechutila zcela. Harry prý zemřel a jí to nikdo neřekl? Teď už měla vztek rozhodně. Nedokázala už ani plakat, prostě jen rozzuřeně zrudla.

„Ne, to tedy neinformoval! Zatraceně!"

Nakopla jeden z konferenčních stolků. Nemohla to vydržet. Převrátil se, střepy zůstaly ležet všude kolem. To už Draca zvedlo ze sedačky - i by jí zkusil uklidnit, kdyby ho zase neodstrčila. Její nálada byla jak na horské dráze a asi se tomu nemohl nikdo příliš divit.

„Takže Harry... Harry je mrtvý," popotáhla nakonec, ruce křečovitě založené na hrudi, „Harry je mrtvý. Panebože."

Draco se kysele ušklíbl: „Říkal o tobě, že jsi zrádkyně. Kašli na něj."

„Nech Harryho být! Vždyť je mrtvý!" štěkla po něm blodýnka.

Snape jí položil ruku na rameno. Docela nenásilně dívku otočil směrem ke Smrtijedům, kteří tam i nadále trpělivě čekali.

„Je jen na vás, co s námi dál uděláte, slečno. Pán zla je po smrti a vy jste poslední žijící příbuzná. Patříme vám."

Zase jen zkoušela vyhledat Luciuse. Nic. Neptala se - určitě jen na něčem pracoval někde v domě. Nebo spal, muselo ho to přeci taky celé unavit. Nebo se opíjel u sebe v suterénu. Panebože, někde přeci být musel.

„Na tohle nemám. Na tohle opravdu nemám."

Vysmekla se mu a co nejrychleji zamířila pryč z téhle dlouhé místnosti. Proběhla kolem nich, utíkající nejvíce před sebou samou. Kdo by takový tlak ustál? Vždyť se sotva probudila. Jakmile uslyšela Dracův hlas, jak ji volal, rovnou použila přemisťovací kouzlo. Tolik tomu všemu toužila utéct. Ne Dracovi, ale povinnostem, realitě. Samotné skutečnosti. Zpanikařila.

***

V suterénu Luciuse také nenašla. Od momentu, kdy ji tam přemisťovací kouzlo dostalo, už se odtamtud nedokázala hnout. Seděla v jeho křesle a z nějakých důvodů prostě nezvládla jít kamkoliv jinam. Cítila se v bezpečí. Věděla, že tohle bylo jediné místo, kde ji nikdo nenajde. Strávila tam několik hodin.

Obě ruce nechávala položené na bříšku. Samotnou ji to udivovalo, ale instinkt jí jednoduše sděloval, že to to malé přežilo. Byl to teprve maličký hrášek, malinkatý zárodek nového života. Přesto ho už teď milovala.

Místnost ozařovalo světlo z kamen. Vzpomínala na večer, který tady s Luciusem strávila poprvé. Jak ho přiopilá políbila. Zpětně toho nelitovala. Měla strach přemýšlet o tom, kde se nacházel teď. Utekl snad někam? Co by řekl na tohle celé? Nedokázala se na nic soustředit. Měla vše jak v mlze. Jsi Voldemortova dcera. Copak nechápeš? Zabila jsi hada. Zničila jsi poslední viteál. Pán zla je mrtvý. Harry zemřel ji před týdnem. Zavřela oči v pokusu ty hlasy odehnat. Nevěřila jim. Musely se plést. Ona nemohla být dcera Pána zla. Jistě existovali ještě další Zmijozelovi příbuzní. Přála si tu teď mít své rodiče - ty adoptivní, které tolik let považovala za skutečné. Chybělo jí matčino obětí.

Už alespoň plně chápala, proč na ni Lucius první den, kdy přišla na jejich panství, tak zamyšleně zíral. Takovou dobu na ni čekal. Jejich vztah byl zvláštní; nepovažovala ho za vyloženě romantický, ale osudový určitě. Seděla tam, ruce na bříšku. A potají přemýšlela, komu ten malý hrášek asi tak mohl patřit. To ji teď zajímalo nejvíc ze všeho. Draco. Jistě, že Dracovi. Chtěla tomu věřit.

Pomalu vstala. Došla ke stolu, kde Lucius zanechal po poslední práci na lektvaru značný nepořádek, a tam zastavila. Vypadala, že čekala, až se objeví. Musela se sama sobě otráveně zasmát. Prostě zmizel. Nevěděla, jak dál. Aby prodloužila tuhle chvíli a dál nemusela řešit své problémy, zabádala pohledem po knihách na stole. Ani netušila, co vlastně hledala, dost možná za to opět mohl instinkt.

Náhodou si všimla světle zeleného dopisového papíru, který používali jen a jen Malfoyovi. Okamžitě ucítila zvláštní zvědavost. Ležel tam pod jednou z knih, pod takovou tlustou a těžkou. Nejspíš ho tam Lucius zapomněl. Nepřipadalo jí to moc slušné, ale přesto ho vzala a začala bez prodlení číst. Koneckonců, jakákoliv stopa se mohla hodit. Na ničem už nezáleželo.

Drahý Luciusi,

píšu ti, aby ti po mně něco zbylo. Asi ti to bude připadat vtipné, dopisovali jsme si dřív, jako děti, já vím. Asi i proto jsem si to tak moc chtěla zopakovat. Až tenhle dopis budeš číst, já už tady nebudu. Vím, že zítra zemřu, vím to jistě. Také vím, že dojde k mnoha událostem a ty jistě nepochopíš mé minulé činy. Nechci ti je vysvětlovat z očí do očí. Ublížilo by ti to ještě víc a to si já rozhodně nepřeji.

Chci jen, abys věděl, že jsme čekali druhé dítě. Dovolím si tipovat, že také chlapečka. Měl teprve dva měsíce v době, kdy mě Voldemort proklel. Bylo mi jasné, že potratím. Tak moc, jak mě taková věc zranila, jsem si i přála duši našeho nenarozeného dítěte zachránit. Toužím ti to dítě dát, i kdyby se mělo narodit skrze jinou ženu. Proto jsem jeho dušičku držela v našem světě co nejdéle a sdělila jí, aby si našla jiné lůno. Díkybohu, že jsem se ta kouzla kdysi naučila.

Prosím, pochop mé činy. Mým záměrem nikdy nebylo nikomu ublížit. Ač ode mě asi bylo sobecké, chtít Dracovu snoubenku takto využít. Nedala jsem jí nic jiného, než lektvary podporující otěhotnění. Pokud s Dracem budou čekat dítě, duše našeho nenarozeného potomka se jistě vtělí tam. Nevadí mi myšlenka mé smrti, ale vadí mi myšlenka na smrt našeho dítěte. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Doufám, že to chápeš. A že o to miminko budete všichni pečovat s láskou.

Miluji tě. Žij blaze. Budu na tebe čekat v jiné dimezi,
tvá Narcissa.

PS: Prosím, postarej se o Draca. Děkuji.

Hermiona odstoupila od stolu. Tu věc položila. Bylo to jak v nějakém filmu. Věci se děly jedna za druhou a všude nacházela stopy po jednání ostatních. Netrvalo dlouho a vzpomněla si na to zvláštní světlo, o kterém Lucius říkal, že možná šlo o jejího patrona - pak se však svěřil, že neměl ponětí, o co vlastně šlo. Musela to být duše toho nenarozeného dítěte. Sledovala ji.

Ruce znovu přiložila k bříšku, výraz nepřítomný. Takže v sobě nosila duši jejich nenarozeného dítěte? Takže se jí Narcissa netoužila zbavit? Pomalu usedla zpět do křesla. Ne, tohle Draco nesměl vědět. Určitě by ho to zneklidnilo, možná až vyděsilo.

Zrychleně dýchala, srdce až v krku. Tolik se toužila sbalit do klubka a předstírat, že okolní svět neexistoval. Sama sobě v tom však zabránila. Cítila zvláštní zodpovědnost. Takovou, kterou necítila nikdy dřív. Ať jí bylo sebehůř, musela zatnout zuby a jít dál. Nosila v sobě nový život. Velice křehký, vzácný nový život. Nemohla být slabá. Nesměla.

„Tohle zvládneš, Hermiono," zašeptala si sama pro sebe, „pro to malé to prostě nějak zvládneš."