Hluboce jsem se nadechla a hodila přes sebe babiččin červený plášť, který akorát připomínal mou bolestivou budoucnost. Byly doby, kdy jsem se cítila hrdě, pokaždé, když jsem ho nesla, ale poslední dobou jsem ho chtěla jen spálit. Každé ráno bylo teď o něco těžší, jak se blížil den, kdy mi řeknou, kdy přijdu o svého nejlepšího kamaráda a muselo to být brzy, podle zvětšujícího se úsměvu mé tety.

,,Před osmou ať jsi zpět," tvrdý hlas mě vyprovodil ze dveří a já byla odkázaná jen na teplo onoho prokletého pláště. Lednový sníh mi kousal tváře a barvil do je syté červené. Strčila jsem si ruce do kapes a vyrazila. Občas jsem opravdu nesnášela fakt, že bydlíme tak hluboko v lese. Vlastně furt. V létě je chata plná hmyzu a v zimě mi chladem skoro odpadají prsty, než stihnu dojít k prvním domům města.

Sundala jsem si kapuci a vlezla do obchodu, kde jsem rychle vytáhla telefon a zkontrolovala nákupní seznam a hodiny. Neměla jsem čas na nic jiného než nákup a svižnější cestu zpět. Jak jinak.

Rychle jsem zmizela do regálů a začala vybírat produkty, které snad byly optimalizované pro co nejtěžší hmotnost, kterou unesu. Zamířila rovnou ke kase, odkud se na mě usmívala spolužačka.

,,Kde máš košík, karkulko?" rýpala si, když jsem házela věci do batohu. Samozřejmě, že si vybrala tak neoriginální přezdívku, ale nemohla jsem se jí divit. Sama jsem ten plášť nosila a kdo by předpokládal, že něco jako velký zlý vlk existuje, aby ta pohádka mohla být reálná. Má pohádka a vlkodlaci jsou jen folklór pro lidi, kteří se narodili šťastněji než já.

,,Promiň, teď jsem trošku v časovém presu. Zavoláme si?" loučila jsem se, když mi začal zvonit budík. Teď už jsem musela začít klusat. S pokýváním se na mě naposledy malá blondýnka zářivě usmála a popřála mi hodně štěstí, které jsem teď potřeboval jako sůl, pokud jsem to měla stihnout v čas.

,,Proč si ta čarodějnice nedojde nakoupit sama?" stěžovala jsem si s těžkým dechem, jak si kopeček vybíral svou daň. Krk jsem měla v jednom ohni a srdce mi chtělo vyskočit z hrudi, ale zvládla jsem to. Roztřepaně jsem se nadechla v pokusu uklidit se a zapřela se do dveří.

,,Stihla jsi to," vylezla teta překvapeně z kuchyně. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem jí sebrala důvod k peskování, ale její úšklebek mi říkal, že už si našla něco jiného, čím mi zkazit den. Svěsila jsem ramena a pomalu šla k ní, abych vyskládala nákup na linku.

,,Můžu do pokoje?" vzala jsem si batoh zpátky.

,,Ale samozřejmě. Za chvíli se taky objeví Jackův strýc, takže bych uvítala klid. Budeme dávat dohromady datum," její hlas byl tak sladký, že kdyby nemluvila o plánované smrti mého přítele, tak bych jí klidně poslouchala dál. Zatnula jsem si nehty do dlaní a snažila se neukázat, jak moc mi to téma vadí. Zabila by mě, když by věděla, jak moc mi na tom blbcovy záleží. Hodiny, co strávila tresty a přednáškami, mi probleskly před očima a já sebou nepatrně ošila. Nesnáším to tady a jí a celý tenhle pohádkový byznys taky. Jako by to vycítila zastala nespokojený postoj, kdy se opírala o linku a její rozšířené nosní dírky zplna funěly.

,,Lucy Red, nemusím ti znovu opakovat co se stane, když si budeš hrát s osudem?" Teta měla spoustu příběhů z toho, jaký život vedla moje matka, když měla svá rebelská léta, a ta tady už nebyla, aby mi potvrdila, jestli jsou pravdivé.

,,Nemusíš, omlouvám se," sklopila jsem pohled a o kousek zacouvala. Dovolila jsem si plně odejít až ve chvíli, kdy se od linky ozvalo spokojené ufrknutí.

Ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře jsem sebou pleskla na postel a nechala se užírat strachem o Jacka. Sakra, cítila jsem se tak bezmocně. Ráda bych zmizela a už neřešila celou tuhle záležitost, ale když uteču ze své pohádky dopadne to špatně. Teta mi vyprávěla jak už se, tak mnohokrát stalo a ačkoliv bych jí nejradši nevěřila, nemůžu si pomoct, takže nakonec jen sedím a čekám, dokud mě můj nedostatek odvahy nekousne do zadnice.  

Seděla jsem v pokoji už celý den, zabořená ve videích snažíc se nepřemýšlet nad tím co brzy přijde, když se rozrazily dveře do pokoje a vtrhla vysmátá teta. Něco na jejím obličeji přede mnou máchalo červenou vlaječkou.

,,Tak už to bude za dva týdny. Už jsme to domluvily," dala si ruce v bok spokojená sama se sebou. Čas jako by se pro mě zpomalil. Cokoliv říkala se schovalo za řinčení v uších, které jen občasně přerušil můj vlastní dech. Jak dlouho jsem tam jen seděla a koukala do prázdna? Před očima mi běhaly vzpomínky z dětství, naše školní výlety, tajné prozkoumávání lesa, ty jeho proklaté špičáky, které se leskly, když se usmíval. ,,..a potom, tak budeme moct udělat oslavu," zněla zasněně. Už to měla celé vymyšlené, huh? Najednou jsem neměla energii na nic jiného než jen slabé odpovědi. Cítila jsem se tak slabě.

,,Okay," vydechla jsem, ,,já se půjdu projít, můžu?" nevnímala jsem její odpověď a s telefonem v ruce vyrazila pro svůj kabát dolů. Za dveřmi jsem se začala klepat, zima s tím neměla nic do činění. Tohle nejde, nemůže to vyjít. Nemůžu to dovolit.

,,Musím něco udělat," šeptala jsem si a pomalu začala vytáčet Jackova číslo.