,, Jungkooku, dnes se vůbec nesoustředíš a nespolupracuješ, co je s tebou?" zeptá se mě moje rehabilitační sestra Min.

,, Nic," odpovím.

,, Ale no tak, pověz mi co tě trápí?" naléhá.

,, Připadám si naprosto neschopný, už je to půl roku a já stále nedokážu sám chodit!"

První tři měsíce mě všichni ujišťovali, že to chce jen čas a spoustu cvičení, proto jsem do toho dal všechno a opravdu se snažil dělat pokroky, jenže žádné nepřicházely a já začal upadat do depresí.

I když se mě všichni snaží povzbuzovat, tak jsou chvíle kdy si říkám, že by bylo lepší, kdybych se neprobudil a Jimin by se se mnou alespoň nemusel tolik trápit.

,, Víš Min, říkám si jestli by Jiminovi nebylo beze mě líp. Kvůli mně je v jednom kole a skoro neodpočívá. Když není v práci, tak se o mě stará. Měl by studovat a ne být mým poskokem. Bojím se, že mi to jednou bude vyčítat, protože mu ničím život," svěřím ji svoje myšlenky.

Min si ke mně sedne na žíněnku a praští mě do ramene.

,, Nechápu jak takové keci vůbec můžeš vyslovit? Jimin tě miluje a nikdy by tě neopustil!"

,, Víš, že mám od něj povoleno, kdykoliv tě praštit, když budeš takto hloupě mluvit?"

,, Jo to vím," mnu si rameno. Na to že je to holka, tak má pořádnou ránu.

,, Zdá se ti, že to jde pomalu, ale chce to jen čas, věř mi, že jednoho dne si opět s Jiminem zatancujete. Jen to teď nesmíš vzdávat," povzbudí mě a začneme znovu cvičit.

Asi za hodinu si pro mě přijede Jimin.

,, Ahoj lásko, jak ti to dnes šlo?" zeptá se, když se ke mě sehne a dá mi pusu na přivítanou.

,, Jo šlo to," zabručím.

Jimin vezme moje věci, batoh mi položí do klína a rozjede vozík na kterém sedím.

,, Měj se Min a díky," zavolá a já jen zamávám na rozloučenou.

Vyjedeme před budovu k autu a zatím co Jimin dává batoh do kufru, tak já se rozhlížím kolem. Dnes je vážně krásné počasí, ale ani tak mou špatnou náladu nezlepší.

,, Co takhle se projít po parku?" navrhne, když si všimne mého pohledu tím směrem.

Jen pokrčím rameny a on to bere jako souhlas. Rozjede vozík a vezme to rovnou k řece. Dívám se na třpytivou hladinu na které se odráží paprsky a nedokážu zastavit tok mých myšlenek.

,,  Jsi dnes nějaký zamlklý, něco tě trápí?" zeptá se a počechrá mě ve vlasech.

,, Hmmm," odpovím.

,,  A řekneš mi co?" nakloní se ke mně přes rameno a dá mi pusu na tvář.

,, Chyběl jsi mi," zašeptá mi do ucha, před tím než se odtáhne.

 Z toho jak to pronese mi vzrušením přejede mráz po zádech.

,, Přemýšlím o tom že bychom se měli rozejít," pronesu s pohledem do dáli.

Jimin se prudce zastaví vozík a já z něj málem spadnu.

Stoupne si přede mě a probodne mě pohledem.

,, Ty už mě nechceš?" zeptá se natvrdo, ale v jeho hlase slyším smutek.

,, Tak to není, chci tě, strašně moc, ale.... "

,, Proč se tedy chceš rozejít? Nechápu to?" zvedne na mě hlas a já se mu opatrně podívám do obličeje.

,, Mám pocit, že se mnou nejsi šťastný a že jen ztrácíš čas. Místo abys studoval a byl slavný tanečník, tak mi děláš ošetřovatelku. Nechci ti ničit život!" Odpovím mu stejně nahlas.

,, Neničíš mi život, proboha jak ti mám dokázat že tě miluju a záleží mi na tobě. Starám se o tebe rád a víš proč? Protože to partneři dělají, starají se o sebe vzájemně. Ty jsi se o mě taky staral, když jsem byl nemocný!"

,, Jenže to bylo jen chvíli a já nemusel přerušit studium. Co když se můj stav nezlepší a budu už do smrti na vozíku? Nechci ti ubližovat tím, že tě k sobě připoutám jak nějakého otroka!" Pronesu a cítím jak mi začnou štípat oči.

,, Jediné co mi ubližuje je to, že mi nevěříš. Kdyby mi záleželo na kariéře tak se ji věnuju, ale nejvíc mi záleží na tobě, ty jsi pro mě na prvním místě. Všechno ostatní pro mě nic neznamená. Bez tebe se mi nechce tančit! odvrátí hlavu, ale přesto si všimnu jeho slz v očích. jedna mu dokonce sklouzne po tváři a on si ji hřbetem ruky setře.

,, Víš co, vrátíme se k autu už mě přešla nálada na procházku," oznámí a rozjede vozík zpět k autu. Celou cestu domů mlčí a já nemám odvahu na něj promluvit. Cítím, že jsem to právě dokonale posral a chci se mu omluvit, ale bojím se abych to ještě nezhoršil.

Doma mi pomůže dojít do obýváku, kde si sednu na sedačku k Jinovi. Bez jediného slova odejde na terasu a sedne si do křesla zády ke mě. Dívám se na něj a netuším co mám dělat.

,, Co je s Jiminem?" zeptá se Namjoon, který právě vejde do obýváku a všimne si, Jimina venku.

,, Je to moje vina, řekl jsem něco co bych chtěl vzít zpět, ale už to nejde," přiznám.

,, Co jsi mu řekl?" Stoupne si přede mě Jin s rukama v bok.

,, Počkat, neříkal jsi mu doufám ty keci o tom, že mu ničíš život atd...?" Udeří na mě Namjoon.

,, Řekl a taky to, že bychom se měli rozejít," prohlásím.

,, Cože?" zařvou oba.

,, To si děláš srandu? Tobě muselo naprosto přeskočit, v životě nenajdeš lepšího člověka než je Jimin a ty se ho chceš vzdát? Potom všem co jste spolu už zažili?"

,, No právě, kvůli mně pořád jenom trpí a to já nechci, chci aby byl šťastný! zařvu zoufale.

,, Ty jsi idiot! A víš co ho dělá šťastného?" zeptá se Namjoon.

Zarazím se a nechápavě na něj hledím. Nakonec zavrtím hlavou.

,, Přece ty ty debile!" to už se ozve Jin.

A sakra Jin mi nadává.

Proč mám dnes tendenci všechny naštvat.

,, Jungkooku miluješ ho?" zeptá se Namjoon.

,, Samozřejmě, víc než svůj život," odpovím.

,, Tak to dokaž a přestaň se chovat jak kretén!"

💜Ahoj lidičky💜

Blížíme se do finále.
Mám pocit, že už jsem vyčerpala skoro všechny nápady a už to nechci moc zbytečně natahovat.

Už mám v hlavě spoustu nápadů na novou knížku, ale zatím nebudu nic prozrazovat.🤫🤫🤫

Blíží se Jiminovi narozeniny a tak se s vámi podělím o moje oblíbené fotky.
Mám jich hrozně moc tak bylo těžké se rozhodnout, část už jich bylo použito a tak vybírám ty co použity ještě nebyly.

Snad se vám budou líbit.

Samozřejmě jsem nemohla vynechat         

                          Jungkooka

A ostatní členy:

      
No a ještě jedna bonusová pro ParkJimin270695.

Tato je momentálně moje nej.🐰🐥🥰

                 💜  Vaše Chimikate💜