Po 14 dnech mě propustí z nemocnice domů, ale jako doma se tam bez Jungkooka necítím

Chybí mi. Sice tu mám kluky, ale večer v posteli ležím sám.

Usínám s pohledem na Jungkookovu fotku kterou mám postavenou na stolku u postele.

Je to momentka z našeho výletu v Japonsku.

Jungkook má na svém stolku zase mojí fotku.

Máme zde na zdech i naše společné.

Tuto fotil Hobi.

A tato je z první grilovačky u nás doma.

Tato je zase vzpomínka na naše první manželství. Tak moc mi chybí.

Jungkookie je už 2 měsíce v umělém spánku a jeho zranění se dobře hojí.

Žádné komplikace naštěstí nenastaly, jeho otoky už taky zmizely. Dýchá už bez přístroje, takže ho už převezli na normální pokoj, kam za ním můžu chodit.

Zkoušeli ho probudit, ale nepodařilo se to, tak ho raději nechávají dále spát, prý se tak tělo lépe hojí. Jen pořád nevíme jak je to z jeho páteří. Musí se počkat na to až se probudí, aby se zjistil rozsah jeho poškození.

Moje žebra bolí už jen občas, ale už konečně nemusím nosit ten krunýř.

Kvůli zranění mám dočasně pozastavené studium a ročník budu opakovat. Nemůžu tancovat a hlavně když je Jungkook v nemocnici, tak bych se nedokázal na studium soustředit. takhle můžu za ním v klidu každý den chodit. Chci být u něj až se probudí.

Dny trávím v nemocnici a večery s klukama. Několikrát týdně chodím na brigádu do obchodu, doplňovat zboží do regálů, ale to bývá většinou přes noc.

V noci totiž nemůžu spát, usnu jen na hodinu-dvě a potom jen hledím do tmy a brečím. Takhle alespoň přijdu na jiné myšlenky, teda do chvíle než začnu doplňovat banánové mléko nebo Kookieho oblíbené sušenky.

Doktor mi poradil ať na Jungkooka mluvím, protože vnímá každé mé slovo.

Proto mu povídám o všem co dělám, o klucích, o tom jak chodím na brigádu. Vyprávím mu o Jinově snaze mě naučit vařit, nebo jen pouštím naši oblíbenou hudbu, zpívám nebo čtu knížku.

Vždycky ho držím za ruku, ale on mi stisk neopětuje, je to tak zvláštní.

Několikrát tu za ním byla jeho máma a při našem prvním setkání, když mě viděla u něj sedět, tak jsem se bál toho, že mi vynadá a vyčte mi že je to jen moje vina, že takto skončil. Nevím proč, ale já se tak opravdu cítil, kdyby nebylo mě, tak by se to nikdy nestalo. Začal jsem se omlouvat, ale nenechala mě domluvit.

Objala mě a řekla mi, že se nemám za co omlouvat, že to není moje vina. Poděkovala mi za to, že tam pro Jungkooka jsem, když ona nemůže. Dokonce mi navrhla tykání a od té doby si voláme a já ji sděluji veškeré podrobnosti co se od doktorů dozvím.

___________________________________________

Jungkook......

Zase za mnou přišel, poznám to podle způsobu jak otevírá a zavírá dveře.

Podle toho jak lehká je jeho chůze, takže jeho podrážky bot se jen zlehka dotýkají země.

Cítím jeho parfém, který tak nádherně voní a je smíchaný s vůní jeho těla.

Tak rád bych ho viděl, ale nemůžu otevřít oči a moje tělo mě zatím taky neposlouchá.

Zbývá mi jen poslouchat jeho medový hlásek a představovat si ho jak to všechno říká.

,, Ahoj Jungkookie, jak se dneska máš?" zeptá se, jako každý den.

 Teď už skvělé, jsi tady.

,, Já celkem dobře, mluvil jsem s tvou mámou, říkala, že zítra přijede, dokonce mi slíbila, že mi doveze dort."

 Dort, jaký dort?

,, Mám totiž dnes narozeniny, už je mi 25, věřil bys tomu? Škoda, že to spolu nemůžeme zapít, ale já si na tebe počkám a potom to spolu pořádně oslavíme," pokračuje ve svém monologu.

 Tak Jiminie má dnes narozeniny. ,, Lásko všechno nejlepší."  Vím že mě neslyší, ale i přesto mu popřeju.

 To mě tak mrzí, měl jsem pro něj připravené překvapení.

Počkat!!!! Najednou se zarazím, pokud má dnes Jimin narozeniny tak to znamená, že už zde takto ležím dva měsíce? Zmeškal jsem i svoje narozeniny! To ne!!!

Proč nemůžu otevřít oči?

Proč nemůžu mluvit?

Proč se nemůžu hýbat?

Jimin mluví o klukách a já ho pozorně poslouchám.

,, Představ si, že z Taeho je celebrita, Jin mu domluvil konkurz na jednu reklamu na žvýkačky a Tae ten konkurz vyhrál. Před čtrnácti dny to byl natáčet a dnes se ta reklama poprvé pouštěla v televizi, až to uvidíš tak umřeš smíchy," rozesměje se Jimin.

Je to nádhera slyšet ho smát se, ale netrvá to dlouho a najednou má hlas tichý.

,, Moc mi chybíš Kookie, hlavně noci bez tebe jsou strašný, všechny tvoje věci které byli cítit tebou jsem už zničil svou vůní, už se nemám k čemu tulit," řekne zlomeným hlasem a já ucítím jak mi na ruku dopadne jeho slza.

Jiminie, prosím neplač.

,, Včera jsem viděl padat hvězdu, přál si, ať se mi už konečně vrátíš. Abys otevřel ty svoje krásné čokoládové oči a se v nich mohl znovu ztratit, abych ti mohl říct jak moc tě miluju. Už to bez tebe nezvládám, potřebuju tě, strašně moc tě potřebuju," to už zašeptá a potom jen slyším jak tiše vzlyká a na mou ruku, kterou drží ve svých malých dlaních mi dopadají jeho slzy.

Bolí mě srdce, slyšet ho jak pláče.

Musím s tím něco udělat.

Začnu se soustředit.

Musím otevřít oči, snažím se přimět víčka aby se pohnula, ale nejde to.

Jungkooku, snaž se to půjde, jde o Jimina, musíš to zvládnout.

Znovu to zkouším a na chvíli se mi podaří jen lehce pootevřít jedno oko, ale hned ho zase zavřu, protože mě zasáhne světlo na které nejsem zvyklý.

Tak a teď znovu.

Tentokrát se mi podaří otevřít obě oči, ze začátku vidím jen obrysy, ale po chvilce začnu zaostřovat a podívám se na Jimina.

Má skloněnou hlavu a ramena se mu třesou tím jak pláče.

Zaměřím se na svou ruku a snažím se s ní pohnout.

Napřed pohnu jen ukazováčkem, ale Jimin tomu nevěnuje pozornost.

Jednou rukou si utírá slzy a ve druhé svírá tu mou.

Teď se mi podaří ovládnou celou ruku a stisknu mu tu jeho.

V tu chvíli se na mě šokovaně podívá.

,, Kookie!" vykřikne a vrhne se na mě.

Samozřejmě opatrně, aby mi neublížil, ale když se jeho rty dotknou těch mých tak jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

Odtáhne se. ,, Ty jsi se probral, nemůžu tomu uvěřit," směje se, ale zároveň mu tečou slzy.

,, Jiminie, už neplač," řeknu najednou a sám jsem v šoku, že mluvím, sice trochu chraptím, ale slyšel mě.

Pohladí mě po tváři a já přitisknu tvář k jeho dlani.

Stiskne tlačítko a tím zavolá sestru.

Ta jak mě uvidí tak hned běží pro doktora.

,, Musím to napsat klukům," řekne a vytáhne mobil.

,, Víš co vyfotíme se?" rozhodne a udělá naše selfie.

Pod fotku napíše:

,,Jungkook je zpět."😁😁😁

Vzápětí přijdou odpovědi:

Tae: Huráááá😭😭😭

Jin:  Konečně.

Yoongi: Už bylo na čase.👍

Namjoon: To je dobře.😁

Hobi:😍😍😍

Tae: Škoda, že nemůžu hned přijít, ale odpoledne jsem tam.😁

Jin: Po práci se stavím.😁

Yoongi: Škoda, že se ve škole nemůže pít, hned bych si dal panáka na oslavu.🤔

Namjoon: Odpoledne se stavím.☺️

Hobi: Po škole se stavím.😘

Tae: Mine vše nej... k narozeninám.🎂🥳😘

Jin: Jimine vše nej...🎂🎂🎂😘

Yoongi: Večer to zapijeme i ty tvoje narozeniny, vše nej bro.🍾🍾🍾😘

Namjoon: Lepší dárek jsi nemohl dostat, vše nejlepší Jimine. 🎂🥳😘

Hobi: Jimine krásné narozeniny, zase je náš Jikook kompletní.🥰🥰🥰

Všechny zprávy ukážu Jungkookovi a ten se jen usmívá.

,, Všechno nejlepší Jimin-aah," řekne a dá mi pusu.

Do pokoje vejde doktor a já musím odejít na chodbu, protože ho budou prohlížet a zjišťovat jak na tom je.

Musím zavolat jeho mámě, že se probudil.

Vezmu telefon a když to zvedne tak jen řeknu:

,, Mami, Kookie se právě probral."