Už to začínám brát hodně osobně.

Ono nestačí, že mi ho osud znovu postavil do cesty a já s ním musím sdílet jeden byt.

Chodíme spolu i do stejné třídy a navíc sdílíme i stejnou lavici.

To je nějaká zkouška co všechno jsem schopný vydržet nebo co?

Ovšem ta narážka na jeho chytrost se mi fakt povedla.

Navíc když to ocení i Tae. Začíná se mi hodně líbit jaký je pohodář a že je pro každou špatnost.

Sice se mi moc nechtělo po škole trávit čas s Jeonem, ale Tae mě tak dlouho ukecává, že nakonec souhlasím.

Hobi se zdá velmi všímavý, proto když se zeptá jestli se s Jungkookem známe už delší dobu, nemám důvod mu lhát.

To že jsme spolu chodili na základku je pravda.

Jenže když se na něj začnou vyptávat, jaký byl, tak váhám.

Mám jedinečnou příležitost se mu pomstít a podle toho jak se na mě dívá, tak je si toho vědom.

Čekám jestli bude nějak reagovat, ale mlčí.

Na druhou stranu, kdyby to začal okecávat tak o to víc by vzbudil zvědavost ostatních a nijak by si tím nepomohl.

Rozhodnutí je tedy pouze na mě, co všechno jim povím.

Asi by se hodně divili, kdybych jim popsal všechny ty hrůzy, ale nemuseli by mi věřit.

Přece jen mě znají pár dní a Jungkooka mnohem delší dobu. 

Ale jeho reakce mi stačí, má v očích strach a jeho držení těla mi napovídá, že je napjatý z toho co řeknu.

Rozhodnu se tedy říct jen částečnou pravdu.

Nechci se už hrabat v minulosti a dokola to rozebírat, už jsem se s ní natrápil dost. Udělal za tím vším tlustou čáru a rozhodl se jí dál.

Doteď mi to vycházelo, ale opětovné setkání s Jungkookem mi to všechno znovu připomnělo.

Vidím, že ho mají jeho kamarádi moc rádi i když si ho dobírají a mě se příčí být stejný hajzl jako byl on tehdy.

Tu historku o lepidle na židli řeknu schválně, zajímá mě jestli si to pamatuje, protože ten kluk který se přilepil jsem byl já.

Pamatuje si to, protože mi oplatí pohled.

Byla to hrůza, to lepidlo se vsáklo do mých kalhot a nejenom že se mi přilepily kalhoty k židli, ale i k pokožce a já nemohl chodit.

Spolužáci mě museli i s židlí odnést ke školníkovi a ten použil ředidlo aby mě odlepil.

Uniforma byla zničená a já si musel koupit novou. Stalo mě to skoro celé kapesné.

Tu historku s myší znám jen z doslechu, byla to studentka z jiné třídy a oni se dozvěděli, že má fobii, tak chtěli vědět jak bude reagovat.

Chudák holka měla prý tak silný hysterický záchvat, že skončila v nemocnici a nějakou dobu odmítala chodit do školy.

Ten žertíček s židlí byl jen jeden z mnoha dalších.

Míval jsem načůráno v botech, nebo mi dávali do batohu zkažený sýr, batoh pak od něj smrděl a musel se vyhodit, protože to nešlo ani vyprat.

Zavírali mě na záchodech v kabince, abych zmeškal výuku.

Polévali mě vodou a roztrubovali, po škole, že se počůrávám.

Sypali mi do jídla sůl, pepř nebo chilli a nutili mě to sníst.

Míval jsem potom bolesti břicha.

Časem jim to nestačilo a začali mě mlátit a fyzicky týrat.

Došlo to tak daleko, že mi jednou G-Dragon strčil hlavu do záchodu a spláchnul. Byl zázrak, že jsem se neutopil.

Když si to tak zpětně vybavuji, tak Jungkook se všech těch útoků účastnil nepřímo, sice mě nemlátil, ani nepřidržoval, ale přihlížel tomu. Mohl je zastavit, ale neudělal to.
Proto byl viníkem stejně jako ostatní, i když mi nikdy osobně neublížil.

Celou dobu jsem si říkal: ,, Proč to dělá? Proč se s nimi kamarádí?"

Napíše mi Mingyu a já mám radost, že už můžu odejít a nemusím víc mluvit o minulosti.

S Mingyuem strávím zbytek dne a když mě k večeru doprovodí tak se domluvíme na další den.

Vejdu do bytu a najdu Jungkooka seděl v obýváku na sedačce, jak se dívá se na nějakou K-Dramu v  televizi.

Projdu kolem něj do kuchyně a vezmu si z lednici láhev vody.
Chystám se vejít k sobě do pokoje, ale promluví na mě.

,, Proč jsi jim to neřekl?" 

 ,, Co máš na mysli? 

,, To jaký jsem býval hajzl a jak ti ubližoval?"

,, Chtěl jsi abych to udělal?"

,, To ne."

,, V tom případě můžeš být spokojený, protože to zůstalo utajeno."

Chytnu za kliku, ale znovu mě zastaví.

,, Měl jsi příležitost mi to alespoň částečně vrátit, ale neudělal jsi to, proč?" 

,, Máš pravdu. Co myslíš bavili by se při tom, kdybych jim to všechno vyprávěl? Smáli by se, tak jako jste se vždycky smáli vy?"

Jungkook mi neodpoví, proto pokračuji.

,,Nehodlám se snížit k tomu být stejným hajzlem jako jsi býval ty."

,, Pravda... chvíli jsem o tom uvažoval, co by asi říkali a jak by čuměli s kým se kamarádí, ale na to říct jim to není nikdy pozdě." odpovím.

,, Chceš mě vydírat?" vykřikne naštvaně a stoupne si.

,, Vidíš to mě nenapadlo, vlastně bych tě tím mohl vydírat, ale to by znamenalo, chovat se jako ty."

,, Jak už jsem řekl, nejsem ty a nikdy takový nebudu. Trvalo mi dost dlouho abych na to všechno zapomněl a nechci se k tomu znovu vracet. Pro mě je to uzavřená kapitola, takže můžeš být klidný, protože ode mě se to nikdy nedozví."

,, Děkuju ti, moc si toho vážím," řekne klidným hlasem.

,, Děkovat mi nemusíš, nestojím o to."

,, To že jim to neřeknu neznamená, že se teď začneme kamarádit. To že tě nemám rád stále platí," odpovím mu.

,, Chápu." Pronese a sedne si zpátky na gauč.

,, Ale být tebou tak si dám pozor, třeba plánuju něco jiného jak se ti pomstít." pozvednu své obočí a zalezu do svého pokoje.