,, Jiminie, vstávej, zaspali jsme!" vykřiknu. ,, Sakra zrovna dnes když máme závěrečné zkoušky."

Jimin vyskočí z postele, ale v momentě padá k zemi.

,, Jiminie, jsi v pořádku," zařvu vylekaně a padnu na kolena vedle něj.

,, Asi jo, jen se mi hrozně točí hlava," řekne a drží se za ni.

,, Musíš být hrozně vyčerpaný, poslední týdny jen cvičíš, učíš se a plníš moje sexuální touhy. Je to moje vina, měl jsem tě nechat pořádně vyspat," zlobím se na sebe.

,, Kookie, sice to teď bylo náročné období, ale plnit tvoje sexuální touhy byl můj relax, takže si to nevyčítej. Budu v pořádku, zřejmě mám jen nízký tlak a káva to zpraví," řekne a s mojí pomocí pomalu vstane.

,, O to se postarám, ty se pěkně v klidu oblékni a já vše ostatní zařídím."

Zapnu kávovar a udělám Jiminovi jeho oblíbenou kávu a ještě mu k tomu nachystám borůvkový muffin, který jsem koupil včera.

Než se udělá káva tak napíšu Taemu  co se stalo a požádám ho ať nás ve škole omluví, že přijdeme o něco později.

Naštěstí máme všechny písemné testy za sebou a teď nám zbývá jen zvládnout ty praktické, což je tanec a zpěv.

Sice jsme až mezi posledními zkoušejícími, ale i tak tam musíme být už od začátku a dívat se na ostatní.

Jimin vyjde z pokoje a opatrně si sedne ke stolu. Postavím před něj hrnek s kávou a muffin.

,, Děkuji ti Kookie," řekne a usměje se na mě.

,, Nemáš zač, hlavně si vezmi ten muffinek ať máš energii. Dnešek bude náročný a nevím kdy se dostaneme k nějakému dalšímu jídlu. Já se jdu zatím taky připravit."

Obleču si na sebe uniformu a do tašky si dám sportovní oblečení a boty. Přibalím i Jiminovi věci, které měl nachystané na posteli.

Když se vrátím do kuchyně tak si všimnu, že má Jimin kávu skoro vypitou, ale muffinu se ani nedotkl.

,, Jiminie, proč jsi ho nesnědl? Poslední dobou se mi zdá, že nějak málo jíš a zhubnul jsi. Děje se něco nebo jsi nemocný?"

,,  Ne neděje, jen nemám teď hlad, vezmu si ho sebou," odpoví mi. ,, Už bychom stejně měli jít ať nepříjdeme moc pozdě," prohlásí a vstane od stolu, ale muffin, tam ale nechá.

,, Jiminie, nevzal sis sebou ten muffin!"

,, Aha, já na něj zapomněl," řekne, ale vypadá, že není rád, že jsem si všiml.

 No tak tebe si dneska pohlídám, abys ho snědl.

Když přijdeme do školy, tak zjistíme, že učitelka zpěvu ještě nedorazila. Sedneme za Taem a  každý si začneme opakovat své písně, které jsme si připravili ke zkoušce.

Učitelka dorazí s hodinovým zpožděním a bez zbytečných průtahů začne postupně všechny zkoušet.

Jimin přijde na řadu jako pátý.  Předá učitelce hudební podklad a vezme si mikrofon.

Rozejde se k malému pódiu, jenže než tam dojde, tak se mu znovu zatočí hlava a zavrávorá.

,, Pane Parku co je s vámi?" zeptá se učitelka.

,, Omlouvám se, ale dnes mi není dobře, od rána se mi točí hlava," řekne a snaží se udržet rovnováhu.

,, Paní učitelko, můžu mu přinést židli?" zeptám se.

,, Samozřejmě, pane Jeone doneste ji," odpoví učitelka.

Donesu Jiminovi židli a zůstanu u něj stát, pro jistotu.

Učitelka pustí hudbu, Jimin začne zpívat, ale jak je z toho všeho nervózní tak mu začne přeskakovat hlas.

,, Omlouvám se, můžu začít znovu? zeptá se.

,, Jistě, začněte znovu," odpoví učitelka.

,, Můžu zpívat s ním? Píseň znám, trénovali jsme spolu." Pokusím se Jiminovi nějak pomoct.

,,  No že jste to vy tak nejsem proti, ale nebude se vám to počítat do vašeho hodnocení" upozorní mě.

 S tím počítám, jen chci aby se Jimin uklidnil a zazpíval to tak jak to má naučené.

Vezmu si mikrofon a položím mu svou ruku na rameno. Začneme spolu zpívat a ve chvíli kdy cítím, že je jeho nervozita pryč, tak začnu svůj hlas utlumovat a nakonec zpívá sám.
Svou ruku, ale na jeho rameni nechám, aby věděl, že tu stále jsem.

Když skončí, tak se na mě otočí a položí svou ruku na mou a řekne: ,, Děkuji, bez tebe bych to nezvládl."

,, Ale zvládnul, pilně si trénoval a bylo to úžasný," řeknu a usměju se.

Máme teď dvě hodiny čas než začne taneční zkouška. Přesuneme se do tělocvičny a sedneme si do rohu. Vzpomenu si na ten muffin, co Jimin ráno nesnědl a tak mu ho společně s vodou podám.

Jimin se netváří nadšeně, ale poslechne mě a sní ho přede mnou.

Potom se začneme rozcvičovat a ještě si naposledy opakujeme kroky.

Já jdu jako první. Můj tanec se všem líbí a učitel ho ohodnotí výbornou.

Po mě tancují Felix, Tae a potom Jimin.

Viděl jsem ho tancovat skoro každý den a vždy když se na něj dívám tak mi vyrazí dech.

Má ladné pohyby a tancuje s takovou lehkostí, jako by se vznášel. Vydržel bych se na něj dívat hodiny.

Jimin dotančí a všichni mu zatleskáme.

,, Pane Parku to bylo úžasné, máte velký talent a zkoušku jste udělal na výbornou," prohlásí učitel tance.

Jimin stojí uprostřed tanečního sálu a poslouchá své hodnocení. Dívám se na něj a všimnu si, že barva jeho obličeje se mění a začínám mít tušení, že něco není v pořádku. Na to, že právě dotancoval má bledou barvu a sotva učitel dořekne své hodnocení, tak se Jimin sesune k zemi.

,, Jimine!" zařvu a běžím k němu. Vezmu jeho obličej do dlaně a začnu ho křísit, jenže vůbec nevnímá a zdá se byt v bezvědomí.

,,  Volejte záchranku, rychle!" řvu kolem sebe.

,, Jiminie vydrž, bude to dobrý, za chvíli je zde sanitka," šeptám a přitom ho držím ve své náruči a hladím ho po bledé tváři.

Jediné co mě uklidňuje je to, že dýchá.

Tae klečí vedle mě a je stejně vyděšený jako já.

Sanitka přijede do 10 minut, ale mě to připadne jako nekonečně dlouhá doba.

Doktor ho prohlédne a dají ho na nosítka.

Zavedou mu do ruky kapačku a odvezou ho do nemocnice.

Učitel povolí mě a Taemu odejít a společně se vydáme za Jiminem.

V nemocnici nás k němu nepustí a nechtějí  nám říct žádné informace.

Mám o něj strašný strach a ta nevědomost, že nevím co mu je mě ničí.

Tae si vzpomene, že Jinova sestra pracuje tady v nemocnici jako zdravotní sestra. Zavolá mu a vysvětlí co se stalo.

Za čtvrt hodiny k nám dojde černovlasá zdravotní sestřička a představí se jako Jinova sestra Hari.

Od ní se dozvíme, že Jimin je momentálně na jednotce intenzivní péče a že tam za ním nemůžeme. Jeho stav je stabilizovaný, provedli mu různé testy a odebrali krev. Výsledky budou až zítra, tak nám doporučí jít domů.

Sice se mi ho nechce opouštět, ale ona i Tae mě nakonec přesvědčí, že doma se rozhodně vyspím líp než na židli v čekárně.

Když vejdu do prázdného bytu, tak mi Tae nabídne, že se mnou zůstane. Odmítnu to, chci být sám a na jeho starostlivé pohledy vážně nemám náladu. Jakmile odejde, tak si lehnu do Jiminovi postele a vezmu do ruky telefon.

Otevřu galerii fotek a projíždím poslední fotky.

,, Lásko, chybíš mi, ani netušíš jak moc. Musíš se mi uzdravit, bez tebe je mi smutno a už si to ani nedokážu představit. Miluji tě, strašně moc tě miluju," mluvím k jeho fotkám a nedokážu udržet slzy, které mi začnou téct po tváři, proto se nakonec rozbrečím do jeho polštáře.

Nikdy jsem se o nikoho takto nebál a je to vážně hrozný pocit. Když zemřel táta při autonehodě, tak nám pouze oznámili, že byl mrtvý ještě před tím než přijela záchranka, takže jeho šance na přežití byla nulová.

Zvednu hlavu a natáhnu se po kapesníku, abych se vysmrkal.

Všimnu si Jiminova trička položeného přes židli. Vezmu ho do ruky a přičichnu k němu. Jako bych ho právě teď měl u sebe. Tričko sevřu ve své náruči a zavřu oči.

Myslel jsem, že nebudu moct spát, ale jeho vůně mě nakonec uklidní a ukolébá ke spánku.