Od onoho dne uběhl týden. A ze mě se stala troska. Cítil jsem se zase tak, jako před několika měsíci. Přesně tak, když jsem přišel o JaeBuma. Stejně tak příšerně. Mé srdce bylo zase zlomené na několik milion kousků a já už pochyboval o tom, že se někdy slepí. Že konečně najdu někoho, kdo mé srdce přijme. Po tomto ale odmítám mužům věřit. 

,,Bože,'' s vydechnutím jsem sledoval svůj odraz v zrcadle. Sledoval jsem tu chodící trosku. Tu nulu, která byla odkopnutá a zneužitá. 

Mé tváře byli opuchlé, stejně jako oči, které doslova zářily červenou barvou. A to vše jen kvůli pláči. Hodně jsem plakal. Hodně jsem se trápil. 

Ale byl tu Sebi, moje sluníčko, moje všechno. Jediný muž, který mě nikdy nepřestane milovat a nikdy neopustí. Byl moje všechno. Můj milovaný synáček. 

Z toku mých myšlenek mě vyrušila až nepříjemná bolest v podbřišku a následná pachuť v krku. Mé nohy se proto hned rozeběhl na toaletu, ke které jsem se předklonil a dnešní snídani vyzvracel. 

,,Tatí?'' Sebi se za mnou hned přihnal. 

,,Čopak?'' Konejšivě mě pohladil po vlasech. 

,,To nic ne-'' než jsem stačil cokoliv říct, začal jsem znovu zvracet. 

,,Dojdu pro babičku!'' 

Bojíš se o mě, viď, broučku? Ale nemáš se čeho bát. Nemáš. Tvůj tatínek jen čeká další miminko, Sebi. Další miminko...