Anabeth:

"Percy co tu děláme?" zeptala jsem se.

"Jo, neměli bychom být na Proximě Centauri?" přidal se Nico.

Zrovna jsme byli spět na Siriu a procházeli zdmi hlavního sídla.

"To měli, jenže nejdřív potřebujem vybavení."

"Vybavení?"

"Hmm." přikývl. "Víte, já mám trojzubec Annie kopí a Nico meč ze Styxského železa. To jsou dost silné zbraně. Ale Grace, Jun a Grover pořádnou zbraň nemaj. I když teda Groverova píšťala se dá považovat ta zbraň hromadného ničení..."

"Percy!" vykřikl naštvaně Grover.

"No jo, no jo. Už jsem zticha. Tak už jsme tady." vešli jsme do místnosti a Percy zapl světlo. Stěny místnosti byly do posledního místečka obložené zbraněmi.

"Tak, začnem Groverem. S čím nejraději bojuješ?"

"S palicí, s čím jiným. Jsem přece satyr."

"Tak skus tohle." podal mu asi metr šedesát dlouhý, úzký stříbrný válec. Na obou se zužoval do špiček.

"Je to palice, co mám. Ty špičky rozdrtí lebku jako nic. Skus to." ukázal na jednu z figurín v rohu místnosti.

Grover se proti jedné rozběhl a zabodl do ní válec. Ten přešel figurínou jako by byla z másla.

"Výborně. Teď Grace. U tebe to mám jasné." vytáhl ze zdi dlouhý, tenký, zahnutý meč. "Katana."

Grave vzala opatrně katanu do ruky a prohlížela si jí.

"To fakt?"

"Vyzkoušej ji." pokynul k figuríně. Tu Grace rozcupovala jako nic.

"Beru katanu." vykřikla v okamžiku, když poslední kousky figuríny dopadli na zem.

"Já to říkal." zasmál se Percy. "A teď ty, Jun. Jenže mě vůbec nic nenapadá.

"Co tohle?" podešla jsem ke zdi a sebrala z ní dva identické železné kruhy. (Takové, jaké má Nakkia v Black Panterovi)

"To by nemuselo být špatný." vzal mi je z rukou a přešel k Juniper. Tady je chytni. Jo, přesně takhle. A teď je vyzkoušej."

Juniper rozcupovala další figurínu zrovna ve chvíli, kdy se mi skroutil žaludek.

"Omlouvám se." zamumlala jsem s rukou před ústy a vyběhla z místnosti.

Doběhla jsem na nejbližší záchod a vyklopila celý obsah do mísy.

*****
Percy:

Sledoval jsem, jak Annie vyběhla z místnosti a rukou před ústy.

"Grace." obrátil jsem se na ségru. "Běž jí zkontrolovat."

"Jasně." vyběhla z místnosti za Annie.

"A vy ostatní, něco vám ukážu." usmál jsem se a vedl je přes dveře do další místnosti.

"Och můj bože." vydechl Grover.

Nicovi se rozzářili oči jako malému klukovi co dostane na Vánoce vysněnou hračku. To Jun naopak vypadala že nemá tušení, co před sebou vidí.

"Percy! Ty fakt máš kopii Star lordovi lodě Miláno ze Strážců Galaxie!" pištěl Nico.

"No jo, mám. A k tomu funkční." zasmál jsem se.

"A na co nám to bude?" zeptala se Juniper.

"Tímhle poletíme na Proximu."

"Nepoužijem radši portál?" zeptal se Grover.

"Co blázníš Grovere? Žádnej portál, jedem tímhle! Víš, jak to bude cool když se tam objevíme s tímhle? Jako Strážci galaxie." Nico, věčný fanoušek Marvelu.

"Jsme zpět lidi." ozvala se Grace a spolu s Anabeth vešli do místnosti.

"Jak ti je?" zeptal jsem se Annie.

"V pohodě. Jen jsem snědla něco špatnýho.

"Dobře." přitáhl jsem jí k sobě a políbil jí to vlasů.

"Tak, poletíme?" zeptal jsem se a všichni přikývli.

"Percy, můžu řídit?" zeptal se nadšeně Nico.

"Né Nico. Nikdy si to neřídil a ..." moje slova přerušil zvonek.

"Annie." obrátil jsem se na Anabeth. "Podívala by ses kdo tam je?"

"Jo. Jdu tam."

*****
Anabeth:

Přišla jsem ke dveřím a otevřela je. Za nima stála Drew z Afroditina srubu.

"Eh, ahoj Anabeth." podívala se na mě jako na něco co si zrovna oškrábala z podrážky. "Mohla bys mi zavolat Percyho?"

"A co mu chceš? A jak jsi se sem dostala?" zeptala jsem se.

"Mám dost kontaktů mezi bohy. A s Percym si chci o něčem promluvit. Víš, před pár týdny jsme zažili fakt hezkou noc. Víš, jak to myslím " zahihňala se.

Popadl mě vztek.

On spal s touhle děvkou? Proč mi o tom nic neřekl?

"Promiň, ale Percy teď nemůže." zabouchla jsem jí dveře před nosem.

Nemůžu tomu uvěřit. Proč zrovna ona? Ale ona, zato vlastně nemůže. To on. Děvkař jeden zkurvenej. Říká, jak moc mě miluje, že ta značka je proto aby každý poznal že jsme spolu.... A teď se dozvím že spal s touhle děvkou?

Do očí se mi začali drát slzy.

Kurva! Anabeth, snad nebudeš brečet kvůli tomu kreténovi. Nechť si pro mě za mě klidně chcípne.

Nechť chcípne.

*****
Percy:

"Kdo to byl Annie?" zeptal jsem se.

"Hermes. Vyzvídal." odfrkla naštvaně.

"A-ha. A všechno v pohodě? Zníš naštvaně."

"Všechno je v nejlepším pořádku."

Je naštvaná.

"Co je?!" vyjekla, když jsem se na ni nepřestal koukat.

"Nic. Nastupovat." zavelel jsem.

"A můžu ří..."

"Ne Nico!"

*****
"Jsme tu." oznámil jsem, když jsme přistáli na Proximě. "Jdeme ven?"

"Jo." ozvalo se sborově.

"Tak jdeme." dveře se otevřeli a mi jsme vyšli ven.

"Kde je?" zeptala se Annie, když se rozhlédla po prázdné planetě.

"Někde tu bude." odpověděl jsem.

"Také že jsem bratře." ozvalo se.

Naproti nám se zjevil Meterius, můj bratr. Vypadal tak jak jsem si ho pamatoval. Nižší než já, tmavě hnědé vlasy a kobaltově modré oči. Jeho brnění bylo narozdíl od mého, černého, bílé, místy do žluta.

"Zdravím Meterie. Doufám, že si připraven k boji."

"To jsem. Ale narozdíl od tebe se nespoléhám na partu smrtelníků." ukázal na smečku. "Mám je!" rozpřáhl ruce a z poza něho se vynořili stovky, né-li tisíce světelných stínů, kteří rozzářili noční oblohu.

Jsou to dva metry vysoké zrůdy, bez očí, nosů nebo uší jen s obrovskými ústy plnými ostrých zubů. Z podivně dlouhých rukou jim vycházeli dlouhé drápy, a prodloužené nohy pomáhali ve skákání. Byli tvořeni z čistého světla.

"Světlostíni, jo? Jak ubohé. Nemáš nic lepšího nemáš?" řekl jsem posměšně.

"Nebuď drzý, bratře."

"Promiň, ale myslím, že drzost máme v krvi."

"Víš, co bratře, už mám těchto tvých keců dost." oznámil naštvaně a pak zahřměl. "Útok!"

Armáda světlostínů se po nás vrhla.

"Do boje." zařval jsem a spolu se smečkou jsme se pustili proti nim.

Vletěl jsem do té světelné masy a začal sekat na všechny strany. Světlostostíni se vypařovali ale pořád jich přibývalo. Několika se jim povedlo mě zasáhnou drápy do odhalené tváře, krku nebo rukou, přes brnění se však jejich drápy nedostali.

Občas jsem v té záplavě bílé a žluté zahlédl černé brnění někoho ze smečky.

Měnil jsem meč na trojzubec a zase zpátky. Snažil jsem se jich zničit co nejvíce to šlo. Pomalu ale jistě jsem se probíjel do středu k Meteriovi.

Pak jsem ale uslyšel křik. Podíval jsem se za ním. Annie ležela na zemi, kopí dva metry do ní a stínové se po ní vrhali ve vlnách.

Najednou mi byl Meterius jedno a já běžel k Anabeth. Ta se snažila bránit, ale beze zbraně jí to nebylo nic platné.

Když jsem byl skoro u ní, jednomu světlostínovi se povedlo dostat přes ní a teď se nad ní tyčil. Zaryl jí drápy do hrudníku a chtěl jí kousnout do tváře zrovna ve chvíli kdy jsem ho probodl.

Ostatní světlostínové se okamžitě pod hrozbou trojzubce rozestoupili a vytvořili kolem nás kruh. Postavil jsem Annie na nohy a přitáhl jí k sobě.

"V pořádku zlato?"

"Jo." vzlykla ale okamžitě se mi vykroutila z náruče.

Kolem nás se objevili ostatní členové smečky, kteří slyšeli Anabetin křik. Jun zvedla ze země kopí a podala ho Ann.

Podíval jsem se po ostatních. Všichni byli doškrábáni a z ran jim vytékala spousta krve. A také na nich byla vidět únava, po hodinách boje.

Ne. Takhle to dál nejde....

"Meterie!" zařval jsem. "Bylo dost boje! Pojď sem a ukaž že nejsi srab. Budeme bojovat jen mi dva. Na život..." ohlédl jsem se po ostatních. Všichni měli na tvářích zděšené výrazy. "...a na smrt."

"Percy, zbláznil si se?" vykřikla Anabeth.

"Přijímám tvou výzvu bratře." Meterius se s pobaveným úšklebem zjevil vedle nás. "Tvá smečka bude přihlížet?"

"Lidi běžte do lodi. Nico, splním ti tvůj sen. Budeš řídit. Vzlétni s lodí a dostaňte se na oběžnou dráhu."

"Takhle jsem si teda to splnění snu nepředstavoval." zamumlal Nico. Ani jeden z nich se nehnul.

"Co stojíte? Běžte!" vykřikl jsem.

Všichni se smutně se rozešli k lodi. Teda skoro všichni.

"To nemyslíš vážně." řekla Annie a přišla ke mně blíž.

"Myslím."

"Ale vždyť, můžeš umřít! Co bychom pak dělali? Co bych já..."

Přitáhl jsem jí k sobě a polibkem přerušil její slova.

"Percy..." zašeptala, když jsme se odtáhli.

"Zvládnu to. Teď běž." usmál jsem se na ní.

Pomalu došla k lodi, ohlédla se na mě a vešla dovnitř.

Nicovi to řízení nešlo zrovna nejlíp ale nakonec se mu podařilo dostat loď dost daleko.

"Tak co Percy? Natřem mu to?" ozvalo se u mích nohou a já leknutím nadskočil.

"Wolfy, takhle mě neděs. Co tu vůbec děláš? Neměl bys být na lodi se zbytkem smečky a vlky?"

"Ale noták, Percy. Jsem tvoje spřízněné zvíře. Jestli máš umřít, tak já umřu po tvým boku."

"Wolfy..." jeho slova mě tak dojala že jsem si k němu kleknul a objal ho kolem krku.

"Dost bylo objímání bratříčku. " Ozval se Meterius. "Jak vidím budeš mít pomocníka. Já mám taky někoho takového." u nohou se mu objevila velká kočka. Rys.

Wolfy sklopil uši dozadu a zavrčel.

"Tak pojď bratře."

Meterius se proti mně rozběhl s nastavenými vidlemi. (Něco jako trojzubec ale s dvěma hroty místo tří.)

Rychle jsem se mu vyhnul a pokusil se ho bodnou do zad. Stihl se však otočit a odrazit úder. Koutkem oka jsme viděl Wolfyho rvát se s ryse.

Udělal výpad a já ho vykryl. Udělal jsem ještě pár výpadů a pak se mi povedlo mu podrazit nohy. Chystal jsem se mu zabodnou trojzubec hrudi, když se překulil na bok a následně se postavil.

"Fakt si myslíš že mě porazíš Meterie?"

"Nemyslím. Vím. Mám totiž tohle." rozevřel dlaň. Na ní ležel asi tucet černých, ostrých kamenů.

"Kameny Noci. Vysají energii ze všeho živého. Jak si je z matky vymámil? Teda počkat, co melu. Ukrad si je, mám pravdu."

"Bingo bratříčku. Teď se připrav na svou smrt." hodil po mě první z kamenů. Tomu jsme se vyhnul. Při dalším jsem změnil trojzubec za meč a rozsekl ho.

Stejně tak většinu dalších. Pak hodil poslední. Napřáhl jsem se k úderu. Když byl letící kámen sotva dva metry ode mě, vytáhl z kapsy další. Tomu jsme se vyhnout nestihl. Zasáhl mě do břicha. Síla ze mě unikala.

Poslední, co jsem si pamatoval bylo slunce, které se vyhouplo nad obzor a Wolfyho kňučení.

*****
Anabeth:

Všichni jsme stáli natlačení k oknu a sledovali boj. Byli jsme ale tak daleko že se nedalo rozeznat osoby. Kdo vyhrával se dalo rozeznat jen podle modré a žluté záře.

Zrovna ve chvíli, kdy začala modrá záře převažovat žlutou se mi zvednul žaludek a utíkala jsem na záchod zvracet. Zase.

Když jsem se vrátila, všichni se tvářili dost zmateně.

"Co se děje?" zeptala jsem se.

"Nevíme." odpověděl mi Grover. "Ale vypadá to, jako by přestali bojovat."
Rychle jsem se přitiskla k oknu. Vážně to tak vypadalo.

A pak najednou modrá záře zmizela úplně. Zrovna ve chvíli, kdy vyšlo slunce.

Nechť chcípne...

Ozvala se mi v hlavě má vlastní slova a hned po nich slova věštby.

Dcero Athény pozor však na přání, jinak tvou lásku, vezme ti svítání.

"Ne!" vykřikla jsem těsně předtím, než jsem se s brekem svezla k zemi.

Jsem zlá, že? Nezabíjejte mě prosím😂😁

Anabeth