Percy:

Stáli jsme na stupínku v kruhu s ostatními. Přímo před námi se tyčil pavilon se zbraněmi a zásobami.

"V pohodě?" Zeptal jsem se Anabeth.

Stála vedle mě a klepala se.

" J-jo."

"Nevypadáš tak. Vážně si v pořádku?"

"Do toho ti nic není." Odfrkla.

~~~~~~~~Flash Back~~~~~~~~~~~~~~~
(Tohle je z pohledu Anabeth)

"Anabeth"

"Matko..." Vyskočila jsem z postele.

"Chci s tebou mluvit ohledně her."

"Jistě."

"Musíš vyhrát!" Skoro až řvala.

"C-cože?"

"Slyšela jsi. Na nikoho neber ohled. Ani na lovce. Musíš prostě vyhrát!"

"D-dobře."

"Ještě že tak. Pokud nevyhraješ..." Odmlčela se. " Už nebudeš mojí dcerou." Se zahřměním zmizela.

~~~~~~~~End Flash Back~~~~~~~~~~~

Nevěřil jsem jí, ale nechal jsem to tak.

"Vítejte, při 45. Ročníku her!" Ozval se Apolónův hlas.

"Těchto šest mladých lidí bude bojovat o vítězství a nekonečnou slávu. A jako bonus bude vítězům splněno bohy jedni přání. Mrzačení všeho druhu povoleno, zabíjení však nikoliv. Ale teď dost řečí spustíme odpočet. Tři..."

Podíval jsem se kolem sebe. Všichni se soustředili na pavilon.

"Dva..."

Cítil jsem přítomnost trojzubce.

"Jedná..."

Musím získat trojzubec. S ním máme výhru jasnou.

"START!"

Všichni vyběhli. Sprintoval jsem do pavilonu. Byl jsem dva metry od trojzubce, když po mě někdo skočil. Castelan.

Rychle jsem se přetočil a tím ho shodil. Popadl jsem trojzubec a utíkal pryč. Cestou jsem ještě popadl meč z kosti drakona.

Anabeth se zrovna snažila ubránit Clariss která jí chtěla označit čipem. Přeměnil jsem trojzubec na meč a Clariss odrazil.

"Na." Hodil jsem Anabeth meč z drakoní kosti.

Popadl jsem největší batoh, který byl v dosahu a rozběhl se do lesa. S Anabeth v závěsu.

"Kudy teď?" Zeptala se zadýchaně.

Rozhlédl jsem se.

"Támhle je východ..." Ukázal jsem.

"Takže tudy." Ukázala na sever.

" Tvoje spřízněné zvíře je vlk, že?"

"Jo ale co to má společné s tímto?"

"Dokážu proměnit člověka do podoby jeho spřízněného zvířete. Takže kdybychom měli oba podobu vlků, doběhli bychom tam mnohem rychleji."

"Ale co věci?"

"Batohy si necháme na zádech a oni při přeměně zmizí. Pak když se proměníme na lidi, zase se objeví."

"F-fajn. Co mám dělat?"

"Jen klidně stůj."

Přišel jsem k ní dotkl se prsty jejich spánků. Rozzářila a najednou vedle mě stála světle zabarvená vlčice.

Sám jsem se přeměnil na černého vlka.

Anabeth se snažila chodit, ale když máte najednou čtyři nohy místo dvou, nejde to zrovna nejlíp.

"Tohle je divné." Zakňučela a zkoušela vstát.

"Protože špatně stojíš. Dáváš všechno váhu do zadních nohou. Musíš jí roznést do všech nohou."

"Lepší?" zeptal jsem se, když už stála.

"Jo."

"Tak pojď." Rozběhl jsem se a ona za mnou.

*****
"Jsme tu." řekl jsem.

"Přeměň mě zpátky a prohlédneme zásoby."

Oba jsme se proměnili a sundali ze zad batohy.

Měli jsme dva spacáky, tři prázdné lahve, baterku, balíček sušeného masa, lano a deku. Ještě se Anabeth povedlo ukořistit menší nůž. A samozřejmě můj přívěšek a meč z kostí.

"Umíš rybařit?" Zeptal jsem se.

"Ne."

"Tak se to rychle nauč a skus chytit nějakou rybu. Já jdu hrabat."

Zase jsem se přeměnil na vlka a šel k převisu. Vyhrabal jsem jeskyňku s nízkým stropem a úzkým vchodem. Vevnitř ale byla hodně prostorná.

Jen jsem byl celý od hlíny. Tak jsem skočil do vody.

"Idiote!"

Anabeth seděla celá mokrá na břehu. Pořád nic neulovila.

Jen jsem převrátil oči a potopil se. Chňapl jsem do zubů první rybu, co proplula kolem a vyhodil jí na břeh. Takhle jsem jich chytil asi ještě pět.

Jo, asi si říkáte že to bylo na nic, ale za ten Anabetin výraz to fakt stálo.

Anabeth:

Fajn. Musím uznat, že na přežití v divočině je lepší. To, o co jsem se já snažila půl hodiny, od zvládl za 10 minut.

Radši jsem vzala věci a šla je odnést do jeskyně. Za chvíli přišel i on. Byl už v lidské podobě.

"Řekni mi, že aspoň oheň rozdělat umíš." Ozval se posměšně.

"Jasně že umím." Naštvala jsem se.

"Tak opeč ty ryby. Já jdu pro vodu."

Odešel. Blbec.

Rozdělala jsem oheň a ryby opekla.

"Dnes je noc rozhovorů že?" Zeptal se, když jsme dojedli.

"Jo, za chvíli to začne. Chceš se dívat?"

"Jo. Vylezu nahoru do stromů a budu se dívat."

"Přidám se."

Vylezli jsme do koruny vysokého stromu. Ještě předtím jsme však zamaskovali vchod.

"Dámy a pánové, vítám vás u Rozhovoru. Na noční obloze vám budeme přemítat živě rozhovory s nejbližšími soutěžících. Jako první tady máme rodiče dvojčat Stolových."

Čas pomalu ubíhal. Vystřídali se rodiče a kamarádi většiny z nás. Teď jsem byla na řadě já.

Vedle Apollóna se objevil otec s Bellou.

"Zdravím, máme málo času, takže vy jste otec Anabeth?"

Ptal se ho na všechno možné. Bylo to celkem v pohodě až na jednu otázku.

"Takže Fredericku, co vaše dcera a kluci?"

Co? Skryla jsem obličej do dlaní, aby nebylo vidět, že se červenám.

"Nót, já o nikom nevím..."

"A co ty Bello?"

"No, podle mě je Anabeth hezká holka a někoho by si měla najít. Rozhodně na to má. Ale ona né. No prostě typická Athénina dcera."

Hurikán vybuchl smíchy. Já už jsem fakt musela vypadat jako rajče. To fakt ta drzá vlčice vypustila z tlamy?!

"No páni. Děkujeme. A teď, přivítejme spřízněné zvíře Vládce Lovce."

Na pohovku vyskočil Hurikánův vlk.

"Takže ahoj jsem Wolferius, spřízněné zvíře Pe-Hurikána. Ale říkejte mi Wolfy."

Kdybyste viděli ten Hurikánův výraz.

"Takže Wolfy, je pravda že Hurikán nemá přítelkyni?"

"Jako pár jich měl ale to nebyli moc vážné vztahy."

"Chápu." Uchechtl se Apollón.

"Jo ale teď má jednu vyhlídlou."

"Vážně?"

"Je do ní úplně zblázněný. Jen si to nechce přiznat."

Šťouchla jsem do něj loktem a významně se na něj podívala. Jen se zamračil a založil si ruce na prsou.

"Chtěl bys ještě něco Hurikánovi odkázat?"

"Jo" otočil se na kameru.

"Kamaráde, musíš vyhrát! Vsadil jsem na tebe pět kilo granulí! Takže to nezvorej, jasný?"

Hurikán se otočil čelem ke kmeni a třikrát do něj třískl čelem. Já jsem chytla záchvat smíchu.

"Díky za vaši pozornost a naschle příště." Obraz zmizel.

"Můžeš se přestat smát?" Zeptal se Hurikán.

"Promiň, ale máš vážně zábavného vlka. A k tomu tvoje reakce."

Odfrkl si a zlezl dolů. Ještě jsem chvíli seděla a pak taky slezla.

Vlezli jsme do jeskyně a zakryli vchod.

"Běž si lehnout, vezmu si první hlídku. "Hodil mi jeden spacák.

Sedl si ke vchodu a díval se škvírou ven. Vzala jsem deku a přehodila mu ji přes ramena. Podíval se na mě.

"Aby ti nebyla zima." Zamrmlala jsem.

Jen co jsem vlezla do spacáku, ztěžkli mi víčka a usnula jsem.

Ahoj! Je tu další kapitola. Omlouvám se že to tak dlouho trvalo ale:

1) škola (znáte)
2) nemám moc chuť psát
3) vůbec nic mě nenapadá😭

Doufám že se bude líbit a pokusím se další vydat co nejdříve.

Vaše Anabeth 😘