Tony:

Seděl jsem v autě a hleděl z okýnka. Máma seděla za volantem, pohled upřený na cestu.

V jejich šedých očích se hnali myšlenky. Spodní ret se jí třásl. Nikdy jsem jí takhle neviděl.

"Si v pořádku mami?" zeptal jsem se.

"Jo. Teda ne. Vlastně ano." zhluboka se nadechla. "Vše je v naprostém pořádku."

Co jí tak rozrušilo?

Hnalo se mi hlavou.

Začala se takhle chovat po tom co jsem citoval Henryho. Když byla nazvána krávou a otec hajzlem. 'Byl hajz..' proč mi ta věta pořád běhá hlavou?

Auto zastavilo a mi vystoupili. Máma se vydala do domu a já za ní.

"Hele mami, to co řekl Henry, to neber..."

"Jsem v pořádku. Nech to být." přerušila mě chladně. "Jen si půjdu odpočinou."

Odešla do ložnice a zamkla za sebou.

Co s ní je?

                            *****
Seděl jsem na židli u kuchyňského ostrůvku a přemýšlel. Pak se mi ale v hlavě objevila myšlenka.

Co když má Henry pravdu? Co když byl otec hajzl? Co když se máma právě proto chová takhle?

Myslenky se mi honily hlavou jedna za druhou a já čímdál víc propadal Henryho slovům.

Můj otec byl hajz. Opustil mámu když se dozvěděl o mě.

Začal ve mě bublat vztek.

Hajzl, hajzl, hajzl...

V tu chvíli se otevřeli dveře ložnice a máma vešla do kuchyně. Začala brát ingredience z lednice a připravovat večeři.

"Co se tak tváříš?" zeptala se když uviděla můj výraz. "Kvůli tomu Henrymu? Nesmíš ty urážky brát vážně."

"Ty urážky by ani nebyly vznikly, kdyby nebyl hajzl." zavrčel jsem.

"Cože?!"

"Kdyby otec nebyl hajz a neodešel by, Henry by ze sebe takovou urážku nevysypal." pronesl jsem ledově.

Dlouhými kroky obešla ostrůvek a zastavila přímo vedle mě.

"Z opakuj to." zvrčela.

Postavil jsem se čelem k ní a začal opakovat předchozí větu.

"Kdyby otec nebyl hajzl..." v tu chvíli mi na tváři přistála facka.

Okamžitě jsem stichl a chytl se za tvář.

Ne. To by přece neudělala.

Podíval jsem se na ní. Tvářila se hrozně naštvaně ale zároveň....smutně. Přísahal bych že se jí v očích leskly slzy.

"Ještě jednou, ještě jedno tě uslyším říct něco takového.... Ty nic nevíš" vzlykala. "Nevíš o něm nic. On tu chtěl být. Ale nemohl. Tak laskavě přestaň mluvit o věcech které nechápeš." vyšla ze domovních dveří.

Chvíli jsem ještě stál na místě. Nemohl jsem pochopit co se tu stalo. Máma mi dala facku. A seřvala mě. Nikdy v životě mi nedala facku.

Vykouk jsem z okna. Máma seděla na molu před domem. A, brečela. Stáhl jsem se spátky.

Co jsem to udělal? Proč jsem ho poslouchal. Máma je nejůžasnější člověk na světě a já jí takhle naštval...

Chtěl jsem odejít do pokoje ale něco uvnitř mi řeklo že mám jít do máminy ložnice. Po pravdě, jsem chtěl vědět co tam tak dlouho dělala.

Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř. Postel byla rozházená, peřina na zemi, polštáře zmuchlané.

Pak jsem si všiml pootevřené skříně. Vstal jsem a rozevřel jí úplně. Na dně skříně ležela mezi botama krabice od bot. (Tohle je takové cliché až se stydím😁😂😆)

Vytáhl jsem jí ze skříně a položil na postel. Když jsem jí otevřel, první co na mě vykouklo, byla kožená šňůrka s korálky. Vzal jsem jí do ruky. Každý korálek byl zdobený obrázkem. První co mě zaujmula, černá zdobená zeleným trojzubcem. Další zdobilo bludiště, mrakodrap nebo jakásy zlatá vlna.

Položil jsem šňůrku a natáhl se pro další věc. Po celé krabici se váleli fotky, tak jsem jich pár vzal. Byla na nich spousta děcek v orandžových tričkách. Takových, v jakém mamka chodila po domě. Jen na nich měli vzor. Černého pegase a nápis CHB.

Na některých hráli volejbal, na jiných se plavili na kánojích po jezeře...

To je letní tábor!

Hrklo mi v hlavě. Jsou to fotky z nějakého tábora kde máma kdysy byla. A ty korálky jsou asi za nějaký úkoly nebo hry.

Vytáhl jsem další fotku. Tam ta děcka bojovala s meči.

Počkat co?!

Proč se sakra perou s meči?

Další co mě zaujalo, byla knížka. Něco jako ročenka. Otevřel jsem jí na první stránce. Byl tam obrázek fousatého chlápka v tvýdovém saku a hned vedle něj text. Zača jsem číst.

Zdravím polobozi,
Jsem Cheiron a výtám vás v Táboře Polokrevných. Místě kde můžou děti řeckých bohů a smrtelníků žít v bezpečí před nestvůrama a naučit se jak se jim bránit ve vnějším světě. Můžete u nás přebívat celoročně, nebo jen přes letní prázdniny  Nabízíme lekce soubojů s meči, lukostřelby....

Přestal jsem číst. Polobozi, řečtí bozi a smrtelníci, nestvůry, meče....

Všímal jsem si čím dál víc divností. Ten chlap s první stránky vyl od pasu dolů kůň. Někteří kluci měli kozý zadky. V pozadí fotky pobýhal černý pes který by se nám nevešel ani do obýváku.

Co to má sakra bejt? Co má s timhle společné moje máma?

Listoval jsem dál. Nejdřív se objevovali fotky táborníků, pak dvoustránky s nadpisi 'Srub číslo 11, Hermes' , 'Srub číslo 6, Athéna', 'Srub číslo 4, Demeter' a podobně.

Travis a Connor, Katie, Will, Drew, Clariss...

Četl jsem jména. Pak se formátování změnilo. Na dovoustránce byly čtyři fotky, dvě a dvě pod sebou.

Podle nápisu to byl 'Srub 0, Lovec'. Tak o tomhle bohovi jsem v životě neslyšel.

První byl kudrnatý kluk s kozý bradkou, satyr Grover  Pod ním jemná dívka s elfím obličejem,dryáda Juniper. Druhou stránku zabírali bledý černovlasý syn Háda Nico a opálená černovláska od Poseidóna Grace. Když jsem otočil na další stránku, kniha mi skoro vypadla z ruky.

Na fotce byla máma. Sice mladší a s delšími vlasy ale byla to ona.

Anabeth Chase, dcera Athény, beta Lovce.

Chase? Ale vždyť máma je Devenport.

Podíval jsem se na vedlejší stránku. Další šok. Byla tam moje tvář! Teda, né úplně. Tenhle kluk byl tak o půl hlavy vyšší a jeho oči zářili mořsky zelenou barvou.

Perseus Jackson, syn Poseidóna, vládce Lovec.

Pustil jsem knihu a začal se hrabat v krabici. Tep se mi zrychloval. Vytahoval jsem fotky.

Na jedné byli všichni z toho srubu Lovce. Na dalších byl ten chlap s mámou. Někde jí obímal, někde se drželi za ruce a na jedné....se líbali.

Máma je podle téhle knihy dcera řecké bohyně a na jakémsy táboře byla pár s chlápkem co vypadal jako já.

Poslední co jsem o tom chlápkovi našel byl článek vystřižený z 'Hefaistovích novin'

Tyla tam jeho fotka a nadpis:

Vládce Lovec byl poražen v boji na Proximě Centauri. Vládce Meterius ovládl Olymp.

"Tony?!" vyrušil mě ze šmejdění mámin hlas.

Tuhle kapitolu jsem chtěla vydat už včera ale jaksi jsem pozapoměla. Takže...

Vše nejlepší Percy.
Jsi nejlepší knižní postava na světě a od základu si změnil můj pohled na knihy.
Máme tě rádi Chaluhový mozečku❤