O 17 let později

Tony:

Zrovna jsem měl fakt úžasný sen. Byl jsem v zemi tvořené lívanci. Břehy z lívanců, řeka ze sirupu, květy z borůvek... Prostě ráj. Ale máma to prostě musela zkazit.

"Tony, vstávej..."

"Ještě né, mami."

"Přídeš pozdě do školy."

"Já tam nechci..."

"Antony Devenporte okamžitě vylez z té postele jinak budeš celý měsíc bez lívanců."

"Jsem vzhůru!" vyskočil jsem z postele, utíkal do kuchyně, cestou zakopl o Bennyho a za sebou slyšel mámin smích. Měsíc bez lívanců. Jak bych to bez mích zlatíček přežil.

"Jídlo, serf a Benny. Tři věci které miluješ nejvíc." usmála se máma když mi podávala misku modrých cerálíi. Máma má úchylku na modré jídlo.

"Děláš jako bych tě snad neměl rád." řekl jsem vyčítavě.

"To neříkám. Jen jsem až na čtvrtém místě. Po jídle, Bennym a serfování ."

"Mami!" máma se rozesmála a její bouřkově šedé se rozzářili.

Ty byli jediné co jsme měli společné. Ona byla blondýnka s opálenou, ale stejně světlou pletí. Já měl tmavé vlasy a shnědou středomořskou pleť.

Jedno vám ale řeknu. Moje máma je ten nejůžasnější člověk na světě. Milá, starostlivá, chytrá (jen díky tomu jak byla chytrá jsem ve škole ještě nepropadl)... Prostě úžasná. Pracuje jako archytektka pro jednu firmu ale pracuje dálkově, z domu.Teď když v jeansech a orandžovém tričku s dávno sepraným motivem vypadala minimálně o 15 let mladší.

Co se týká táty, toho jsem nikdy nepoznal. Máma o něm ze zásady nemluví. Ale přemýšlí o něm hodně. Někdy jen tak sedí na mole u vody a hledí do dáli. Vím že o něm přemýšlí.

"Notak, dojez a běž nech stíháš autobus." pobídla mě máma.

Naházel jssm do sebe zbytek cerálii a vrátil se do pokojd. Hodil jsem na sebe černé jeansy, bílé tričko, přes něj ryflovou košili a obul si tenisky. Vyčistil jsem si zuby, popadl batoh a utíkal z pokoje. S vlasy jsem ani neskoušel nic dělat. Bylo by to nanic.

Ještě jsem dal mámě pusu na líci a podrbal za ušima mého vlka Bennyho. Je to syn máminy vlčice Belly a moje spříněné zvíře. Pak jsem letěl z domu. Bydlíme u pláže, takže musím ještě kousek ujít pěšky k hlavní silnici.

Jakmile jsem nastoupil do autobusu, už jsem viděl Henryho jak na mě mává. Henry byl můj nej kámoš od té doby co jsem měl tak šest let.

Henry je blonďák se světle modrýma očima. A spojuje nás jedna vášeň. Serfování. Vlastně jsme se spoznali na pláži kde mě máma učila serfovat. Od tý doby jsme nej kámoši. Od základy po střední.

"Čau chlape, jak ses přes prázky měl?"

"Ále, ušlo to..."

"Nevytáhl si paty s města co?" ušklíbl se.

"Hele, né každý má super bohatý rodiče co ho berou každý léto do Sydney."

Henryho rodiče jsou obchodní magnáti.

"Vždyť jsem ti navrhoval abys jel s náma."

"Nemoh jsem mámu nechat samotnou." odvrkl jsem.

"No tak, už se nezlob bro." objal mě kolem ramen.

"Máš štestí že si můj nejlepší kámoš."

"Jsem tvůj jedinej kámoš. Teda pokud nepočítáme Bennyho." rozesmál se.

U školy jsme z busu vystoupili a šli ke skříňkám. Na to jak je tohle malé město a ještě menší škola, je tu dost jasnej kastovej systém. Fotbalisté, roztleskávačky, šprti... Každý věděl kam patří. Já byl někde uprostřed na stupnici oblíbenosti. Teda, jako serfař bych byl víš ale když má člověk ADHD, poruchu pozornosti s hyperaktivitou, nemá zrovna nejlepší známky z ročníku.

Došli jsme do třídy a sedli si do lavic. V naší třídě máme pravidlo,každý rok si sedáme na stejné místa.

"Helé serfaři!" ozval se posměšný hlas.

"Čau, Rone."

Ron Stanford. Hvězda škloly. Fotbalista a popravdě i šikanátor. My serfaři, jsme pro něho podřadné osoby.

"Tak co serfaři, zase jste se přes prázdniny plácali ve vodičce?" řekl ufňukaným tónem a celá jeho parta fotbalistů a roztleskávaček se rozesmála.

Vztekle jsem zaťal pěsti.

Debil!!!

"Kde jste nechali prkýnka?"

"Drž zobák!" odstrčil jsem židli a postavil se proti němu.

"Co uděláš serfaři?"

Nadechoval jsem se k odpovědi když zrovna zazvonilo a vešla naše učitelka historie, slečna Marshalová.

Ron na mě vystrčil prostředníček a odešel do lavice. Sedl jsem si spátky  vedle Henryho.

"Nech to být, bro. Je to debil."

Tiše jsem si pozvdechl.

"Zdravím studenti." ozvala se slečna Marshalová. "Doufám že jste měli hezké prázdniny. Než si napíšeme testík abych věděla kolik jste toho zapoměli..." ozval se hromadný povzdech. "....bych vám chtěla představit novou studentku.

To třídy vešla holka našeho věku a vsechny mužské oči se na ní upřeli. Byla to nížší, s tmavší pletí, možná z karibiku? Měla hřívu vlnitých černých vlasů ale nejzajímavější byli její oči. Mandloví tvar, černé, vypadali jakoby zářili.

Byla fakt hezká...

" Hej bro, nezírej." zasmál se Henry a já zrudl.

"Představ se nám." vybídla tu novou učitelka.

"Takže, jmenuji se Ava Navirro, jsem z Karibiku z ostrova St. Lucia, je mi 16, skoro 17 a přistěhovala jsem se s rodinou protože tu táta dostal práci." řekla. Měla hezký hlas se jižanským přízvukem ale bylo z něho slyšet že tu není moc ráda.

"Díky slečno Navirro, posaďte se do volné lavice před panem Devenportem." ukázala na mě učitelka.

Ava se vydala k lavici. Cestou na mě upřela pohled a na tváři se jí zjevil překvapenej výraz.

Co? Mám na tváři nějakýho beďara co jsem si ráno v zrcadle nevšim?

Rychle ale nasadila znuděný výraz a sedla si do lavice.

Přestal jsem vnímat učitelku a zezadu pozoroval Avu.

A pak mi na lavici přistal test.

"Kur*a." zanadával jsem když jsem uviděl jak mi písmenka plavou po stránce.

"ADHD?" zeptal se Henry.

"Jo. Nic nemůžu přečíst. Ta úča mi ten test dala v angličtině." zamrmlal jsem a zvedl ruku.

Ava ,která slyšela náš rozhovor, se na nás podívala ale hned se otočila spět.

"Ano, pane Devenporte?"

"Omlouvám se slečno učitelko ale dala jste mi test v angličtině."

U nás v rodině máme takový divný typ dyslexie. Anglicky psaná slova nepřečtu ale starořecky psaná ano. Máma to má taky, takže to chápe. Se školou mi domluvila že budu všechny testy psát ve starořečtině.

"Ach, omlouvám se pane Devenporte. Tady to máte." podala mi správné zadání a mě se hned psalo líp.

                            *****
"Ahoj" otočila se na mě Ava o přestávce.

"A-ahoj." vykoktal jsem.

"Já jsem Ava." natáhla ke mě ruku a já jí potřásl.

"Já jsem Tony a tohle je Henry." ukázal jsem na blonďáka.

Henry si s ní taky potřásl.

"Tak kluci, já už se představila. Teď jste na řadě vy. Řekněte mi něco o sobě." usmála se.

Než jsem stačil cokoliv říct, Henry mě předběhl.

"Já jsem Henry Barton, je mi 17, baví mě serfování, můj oblíbenej předmět je tělák, moje spřízněné zvíře je můj kocou T'Challa (Black Panter!!🙌🙌🐈🐱) a moji rodiče jsou obchodní magnáti." vysypal.

"No páni. Nikdy jsem nikoho neviděla mluvit tak rychle. Mimochodem, taky mám spřízněné zvíře. Fenku německého ovčáka Lussy. A co ty, Tony?" obrátila se na mě.

"Tak, já jsem Antony Devenport, je mi 17, taky mě baví serfování, můj oblíbenej předmět jsou řečtina a mytologie, moje spřízněné zvíře je vlk Benny a moje máma je archytektka."

"Takže vy jste serfaři?"

"Jo, jsme. Ty si někdy serfovala?" zeptal se Henry.

"Ne."

"Mohl bych tě to naučit. Teda, jestli chceš."

Tak počkat. Henry Barton někomu nabízí že ho naučí serfovat?

"To bys udělal?"

"Nejsem sice tak dobrej serfař jako Tony ale nejsem špatnej."

"Dobře. Kdy začnem?"

"Můžem hned dnes. Co třeba v pět na pláži?"

"Fajn." odpověděla mu. "Přidáš se Tony?"

"Hmm, jo. Přídu." usmál jsem se.

Ava se na mě zase tak zvláštně podívala a otočila se spět.

Nejdřív jsem byl rád že jdu ale když jsem viděl Henryho naštvanej výraz, chtěl jsem to vzít spět. On s ní chtěl být sám, jako rande a já se mu do toho připlet....

Jak jsem slíbila, je tu pondělí, je tu další kapitola s 1280 slovy.

Co říkáte na Tonyho, Henryho a Avu?

Mě z nějakého důvodu Ava svým vzhledem připomíná kambinaci Lea a Hazel.😁😁

Anabeth