Tony:

Ahoj mami,
možná se divíš proč nejsem doma. Nejspíš už jsi volala do školy a oni řekli že nejsem ani tam. Proč?

Důvod je jednoduchý. Jsem pryč. Odjíždím z Austrálie. Do Ameriky. Za mím strýcem. To co se stalo v posledních dnech je jeho vina. Kdyby tata žil, nestalo by se to.

Půjdu za strýcem. Pomstím tatu. I tvoje trápení. Pomstím nás všechny.

Tony.

Odložil jsem pero a papírs dopisem položil na stůl. Můj obrovský nabalený batolh ležel vedle mě na zemi.

Musel jsem být rychlí. Máma odešla jen na nákup. Za chvíli bude spět.

Ráno jsem předsíral že du do školy. Ve skutečnosti jsem se schoval v keřích a počkal až máma odejde. Pak jsem se vrátil do domů. Napsal dopis a teď...odcházím.

Popadl jsem batoh a vyšel z domu. Zamkl jsem dveře a vydal se na autobusovou zastávku. Tam jsme se měli setkat s Avou. Z tama nás měl bus odvést do přístavu. Bylo to pár hodin cesty, dojeli by jsme tam chvíli před odplutím lodi.

Když jsem přišel ještě tam nebyla. Sedl jsem si a čekal. Za chvily se objevila. Měla nepromokavou bundu a obří batoh stejně jako já.

"Ahoj." pozdravila a tiše se posadila.

"Ahoj. Za jak dlouho to jede?"

"Dvě minuty. " řekla.

"Co se děje? Si nějaká zakřiknutá. Tys brečela?" zeptal jsem se když jsem si všiml jejich zarudlých očí.

"Rodiče se hádají. Kvůli tatově praci. Mámě vadí že tam bývá tak dlouho. A teď když já zmizím..."

"Můžeš se vratit."

"A nechat tě v tom? Nikdy!"

"Ja vidím že chceš zůstat."

"Řekla jse ne!"

V tu chvíli přijel autobus. Zaplatili jsme a nasedli. Seděli jsme na sedladlech přes uličku.

"Promiň že jsem tak vylítla."

"V pohodě. To ja tě neměl nutit odejít."

Na to se usmála.

"Můžu k tobě?"

"Jasně." posunul jsem se k okýnku a ona dosedla vedle mě. "Sluchátko?" nabídl jsem jí.

"Jo. Jen doufám že máš stáhlé něco pořádného."

"Celý 'Awesome mix' ze Strážců Galaxie."

"To není nejhorší."

Nasadila si sluchátko a opřela se o mě. Takhle jsme seděli až do doků. Opření o sebe, každý s jedním sluchatkem v uchu, za poslechu Hooked on the Feeling.

                              *****
"Hej mládeži! Vstávat." ozval se hlas řidiče.

Otevřel jsem oči a narovnal se.

"To už jsme tady?" zemumlala Ava a protáhla se.

"Vystupovat!" ozval se znova naštvaně řidič.

"Tak poď." řekla Ava. "Než nás vyhodí."

Popadli jsme batohy a vystoupili. Byli jsme v přístavu.

Před náma stálo několik budov navazujících na nespočet mol. Kotvilo tam několik lodí.

"Ktera je naše?" zeptal jsem se.

"Tamta." Ava ukazala na ošumtělou nákladní loď.

"Eh, myslel jsem že když je Meterius vladce světa, bude převážet věci v něčem lepším."

"Ma hodně nepřátel, kteří chtějí dodavky zastavit. A většina přemýšlí stejně jako ty. Proto všechno převáží v utajení tímhle."

"To chápu."  rozhlédl jsem se, jak by jsme se mohli dostat na loď. Všiml jsem si jeřábu co nakládal obří kontejnery.

"Kdybychom se do jednoho toho kontejneru dostali..."

"Vyvezlo by nás to na loď." doplnila mě Ava.

Připlížili jsme se ke kontejnerům. Skoušel jsem je otevřít ale všechny byly zavřené.

"Hej Tony. Tady je pokaženy zámek. Máš nůž?"

"Tady." vytáhl jsem ho z vnitřní kapsy bundy.

Začala se ním montovat v zamku modrého kontejneru. Nakonec povolil.

"Ty jsi geniální." řekl jsem nadšeně.

"Nobelovku mi dáš později." zasmála se.

Zalezli jsme hlouběji dovnitř mezi krabice plné...

"Ponožky? Na co jsou olympanům ponožky?"

"Mě se neptej. Teď by jsme spíš měli řešit, jak z toho kontejneru nevypadnout." vykřikla když se kontejner začal zvedat. Přes otevřené dveře začali vypadat krabice ven. Rychle jsem se chytl popruhu co většinu krabic držel u zdi.

Jednou rukou jsem se držel a druhou jsem se natahoval pro Avu, která kloukala ven. Nakonec se mi jí povedlo chytit za zápěstí a přitáhnout k sobě.

Jednou rukou se chytla pruhu a druhou mě kolem pasu stejně jako já jí.

"Zbohem Austrálie." zašeptala.

Slíbená kapitola za 102 odběratelů.

Anabeth