(Omlouvám se že je tahle kapitola  hodně krátká. Je to spíš takový prolog č.2. Příští kapitola už bude delší)

Anabeth:

Všechno bylo rozmazané. Slyšela jsem jen křik doktorů a cítila bolest.

Už to bylo 9 měsíců co zemřel. Před devíti měsíci jsem utekla z Ameriky. Před Meteriem. Kdyby o něm věděl, zabil by ho.

Utekla jsem do Austrálie. Teď žiji v malém přímořském městečku pod jménem Anabeth Devenport. Nemůžu ryskovat že mě najdou.

Bydlím v malém domku u pláže. Ve městě nebydlí moc lidí ale i tak se jich na pláži shromažďuje dost. Je to ráj surferů.

Každý den chodívám na pláž, jen abych se dívala na moře. Stejná barva jako jeho oči.

Pořád mi chybí....

Najednou bolest ustála. A ozval se pláč. To mě vrátilo do reality.

Doktorka mi do náruče položila malý uzlíček. Z chumlu přikrívek na mě koukala dvě bouřkově šedá očka.

Stejné jako mám já....

"Ahoj zlatíčko." usmála jsem se a miminko okamžitě přestalo brečet. "Jsem tvoje maminka." pohladila jsem ho po černých vláscích.

"Gratuluji." ozvala se doktorka. "Máte zdravého syna, slečno Devenportová. Jak se jmenuje? Potřebujeme to zapsat."

"Antony."

"A dál?"

Jackson...

"Devenport. Antony Devenport."

Zatímco doktorka zapisovala jméno, já se naklonila spět k miminku.

"Neboj zlatíčko. Maminka tě ochrání. Ať se stane cokoliv."

Ahoj. Já vím, já vím je to hodně krátké. Ale slibuji že hned v pondělí výjde už normální  kapitola, kterou mám skoro napsanou a už má skoro tisic slov.

Anabeth