Po setkání s Vanesou a vyřešení záležitosti s jedním malým děti-unášejícím duchem se Denis rozhodl pokračovat dále na sever. Jedině tam měl jistotu, že se jeho zatím ještě stále lovecky nezkušenému spolujezdci nic nestane. Co stihl vypozorovat, tak hory upíry nelákaly, zato vidina víly, ta je dle všeho dokázala řádně nabudit a on ještě stále nedokázal říci proč. Co bylo na vílách a jejich krvi tak speciálního? Proč se za nimi tak moc hnali? Ten upír z hospody mu zkrátka nepřestával vrtat hlavou. Nedávalo to smysl, jak si ta pijavice mohla nevšimnout, že jí někdo stojí za zády? Jistě, že ho v tu chvíli nezaregistroval Viťo, to by pochopil, ten chudák toho měl i tak na talíři dost. Ale že by jako lovec dokázal zmizet z hledáčku i někomu s nadpřirozeným instinktem? Ještě k tomu, když v té době nebyl Denis úplně v top kondici? Měl v sobě pár piv, něco takového zpomalí reakce. Přesto o něj upír ani koutkem oka nezavadil a byl zaměřený jen a pouze na vílu. Proč?

Pohled na hory Denise uklidňoval. Pamatoval si, jak se Viťo tomu nápadu vzpouzel a snažil se ho přemluvit, aby pouze sjeli do nějakého klidnějšího lesíka. Na světě zřejmě neexistovala žádná víla, která by dobrovolně pobývala v obklopení skal a díky tomu Denis věděl, že se nemusí ničeho obávat. Tedy pokud se rizika týkala vílochtivých upírů. Jiná nebezpečí vyloučit nemohl.

Po nějaké době dorazili do Uvulu, menšího městečka, které se zdálo být dostatečně poklidné a vhodné na „vypnutí". Denis vystoupil z vozidla a provedl svou loveckou rutinu. Přistoupil ke kufru auta, odkud vytáhl svou věrnou sportovní tašku se základním vybavením v podobě „zlikviduj kdykoli cokoli". Toto zavazadlo prakticky nikdy nepouštěl z dohledu, měl tam od všeho trochu a díky tomu věděl, že si na něj žádná potvora jen tak nepřijde. Nechyběla mu tam jak mačeta, tak ani pistole se stříbrnými náboji, svěcená voda či sůl. Pro nezaujatého pozorovatele však tato taška znamenala jen možné nebezpečí propocených ponožek.

Společně došli až na recepci místního penzionu, kde Denis zaplatil ubytování na jednu noc a klíč od pokoje svěřil Viťovi. Na cestách spolu sice strávili jen chvíli, přesto již stihl u svého nadpřirozeného společníka vypozorovat jednu zajímavost. Viťo miloval všechny lidské povinnosti a nezáleželo na tom, zda se jednalo o uklízení, stlaní, praní, zhasínání a rozsvěcení, odemykání či zamykání... Klíč od pokoje si tak ihned zamiloval, choval se k němu jako k tomu největšímu pokladu, a poté si to nadšeně odskákal po schodech nahoru do patra, kde se mělo nacházet jejich krátkodobé útočiště se šťastným číslem třináct.

Denis ho s rozvážným krokem následoval a přitom uvažoval, jak je možné, že v sobě Viťo dokázal najít tolik radosti i poté, co se tváří v tvář setkal s proslavenou dračicí. Sama Vanesa si tak nechávala říkat, a to již odmala, kdy si jako holčička prošla fází naprostého opovrhování princeznami. Nelíbilo se jí, že jsou tyto vznešené panny ve většině pohádek buď uvězněné ve věži, nebo spí, anebo spí ve věži. Bylo to na hlavu, a hlavně tak moc nefér! Ženská je zavřená a veškerou zábavu si užije jen chlap? Nějaký princ-zachránce? Ne, to ani náhodou. A tak přišla s tím, že je dračice, která to všem těm rytířům nandá. Nikdo z rodiny jí tak brzy neřekl jinak.

Denis si odstranil spadané vlasy z tváře a vešel do již otevřených dveří, odkud se rozhlédl po pokoji. Jednalo se o běžný dvoulůžák, nic obtížného k prozkoumání. Jako první si prohlédl protější stěnu. Dvě okna skrytá za květinovými závěsy. Pokud by z nich vyskočili, přežili by, ale nepěkně by si polámali nohy. Po jeho levé ruce se nacházely dveře vedoucí do koupelny. Uvnitř záchod a sprchový kout. Nad umyvadlem spatřil visící zrcadlo a u stropu větrání, ovšem tím by se nikdo neprotáhl. Denis tak došel k závěru, že jedinou cestou do pokoje i z něj představují pouze dveře, kterými sem vstoupili. S touto myšlenkou provedl pár kroků k volné posteli a sedl si na její okraj.

Zatímco Denis promýšlel různé únikové cesty, jeho vílí spolubydlící si stihl zabrat lůžko nacházející se blíže k oknům a nyní se culil na všechny strany. Z usměvavého transu ho dokázala vytrhnout až rána, kterou vydala těžká sportovní taška nacpaná vražednými nástroji, jež žuchla na zem. Tehdy Viťo překvapeně zamrkal a natočil hlavu na stranu, aby se ujistil, že jeho kolega nemá nohy na placku.

„Je všechno v řádku?" zeptal se ho opatrně a věnoval mu ustaraný pohled.

Fráze, že je něco „v pořádku", Viťovi ještě stále nešla přes pusu, jednalo se o jednu z mnoha mezer, které v lidských záležitostech měl. Mluvíme tu přeci o menším řádu a ne o „po řádu", takže věci by správně měly být jen a pouze v řádku.

„Všechno je fajn," zamumlal mu Denis na odpověď, a přitom pokračoval ve svém vytrvalém zírání na displej telefonu.

I s touto rutinou se Viťo již stihl seznámit. Kromě vláčení onoho děsivého zavazadla měl Denis ve zvyku pouštět se ještě do šílenosti zvané vyhledávání nejnovějších zpráv. Prováděl to vždy, když se ocitl na novém místě, alespoň tedy, když byl v dosahu internet. V opačných případech se zajímal o noviny a ani tehdy nebylo jeho pátrání úzce zaměřené. Zkoumal všechny nedávné zprávy, vyhledával zajímavosti i záhady, aby mohl vymyslet plán na případné nadpřirozené hrozby. Štěstí přeje připraveným a on si rozhodně dával záležet, aby ho nic nezaskočilo.

„Ehm, a, no," přerušil ticho opět Viťo, „našel jsi tu už nějaký... případ?"

„Já případy nehledám," odpověděl mu se stále stejně mrzutým tónem. „To ony pokaždý najdou mě."

„Aha, hmm. No, a už si tě nějaký našel?" pokračoval Viťo s potutelným úsměvem.

„Zatím ne. Je tu jen pár ovčích farem, to není trestný. Ale vono to přijde," povzdychl si a ulehl na matraci. Mobil nechal položený vedle sebe, v tu chvíli o něj nejevil žádný zájem a raději se ponořil do vlastní hlavy. Jeho jinak netečný výraz přitom pomalu nabíral na ještě větší vážnosti a přísnosti. S každou uběhlou vteřinou jako by se Denis ztrácel a na jeho místo se pomalu dostával někdo jiný. Někdo plný vzteku. Někdo nebezpečný.

Pokoj opět utichl, a zatímco se Denis nořil hlouběji do myšlenek, Viťo si nervózně mnul ruce skryté v rukavicích a žužlal si spodní ret. Měl ještě jednu otázku, která ho již nějakou chvíli pálila jako vlezlá stříbrná mince, které se ne a ne zbavit.

„Denisi?" oslovil ho po chvíli šeptem. „Myslíš si, že ze mě bude dobrý... lovec?"

Jmenovaný po zaslechnutí tohoto dotazu jen nechápavě natočil hlavu jeho směrem. V tu chvíli byla zjizvená část tváře zabořena do polštáře, takže na Viťu zírala jen zdravá polovina obličeje.

„Jak to jako myslíš dobrý lovec?" zaváhal.

„No, zkrátka dobrý," usmál se. „Dobrý jako, no, ty!"

„Ale já nejsem dobrý," odfrkl a znovu se zadíval do stropu.

„Cože? To není pravda!" vyhrkl Viťo a mocně přitom máchl rukama. Ihned si vzpomněl na onoho upíra z hospody, před kterým ho Denis před pár dny zachránil. „Vždyť ty jsi skvělý lovec! Ničeho se nebojíš, se vším si poradíš a... Ty chráníš! A taky pomáháš!"

„Jasně, pomáhat a chránit," ušklíbl se. „Teď o mně mluvíš, jako bych byl nějakej policajt."

„A lovci snad nepomáhají?" zaváhal. „Nechrání?"

„Ne, oni... Ale co, máš pravdu," řekl nakonec. „Lovci můžou pomáhat a chránit. Ty můžeš pomáhat a chránit," zdůraznil.

„Opravdu? To bych byl moc rád," pronesl zasněně. „Vždycky jsem chtěl pomáhat. A taky chránit."

„Jo?" podivil se. „No, a kromě toho barmana... Co všechno už jsi vlastně dělal? Jakože, co všechno jsi už zkusil? Protože jestli z tebe vypadne, žes byl vážně policajt," zasmál se.

„To ne, pan policista ne," zavrtěl hlavou. „Ale nějakou dobu jsem pracoval v knihovně!" dodal s jistou hrdostí.

„To je pěkný. Cos tam dělal?"

„Uklízel jsem."

„Vážně?" zasmál se.

„Ano. Je na tom něco vtipného?" nechápal.

„Ne, to ne, jenom...Říkal jsi to jako něco velkýho. Intelektuálního! A pak se z tebe vyklube normální uklízečka."

„Ale já byl vážně dobrá uklízečka!"

„Jo, jo, tomu věřím."

„Pracoval jsem tam hlavně když měli zavřeno. Bylo to takové klidné a tiché místo," pokračoval Viťo zasněně. „A když jsem měl hotovo, mohl jsem si tam číst. Byl jsi už někdy v knihovně, Denisi?"

„To... Už to nějaká chvíle bude," odpověděl mu s jistou vyhýbavostí.

„Mají tam všechno. Jakože úplně všechno, bylo to báječné."

„Když to tam bylo tak skvělý, proč jsi odtamtud odcházel?"

„Protože... Měl tam přijít nějaký pán na kontrolu a oni řekli, že už tam nemůžu zůstat," zamumlal.

„Takže tě vyhodili?" zaváhal, a přitom nakrčil své jediné obočí. „Ale to přece nemůžou, co tvoje smlouva?"

„Smlouva?" podivil se.

„No, jasně. Měl jsi s nima uzavřenou smlouvu, ne?" zeptal se ho a Viťo mu věnoval zmatený pohled. „No, ne?" zopakoval, avšak jeho tvář se neměnila. „U všech křížků a krucifixů, tys ji neměl? Jakože fakt žádná smlouva? Fajn, ale nějakou výplatu jsi dostával, ne?"

„Výplatu?"

„Jo, a neříkej mi, že jsi tam pracoval zadara."

„Och, ne, to ne, oni na mě byli hodní, vážně! Nechali mě bydlet u nich v komoře."

„Tak v komoře," zopakoval po něm s jistou skepsí.

„Ano, s košťaty. Měli to tam vážně moc hezké."

„Aha, takže si to zrekapitulujem. Tys jim tam chodil po nocích uklízet výměnou za to, že u nich budeš za odměnu přespávat s košťaty?"

„Přesně tak!" přikývl Viťo a celý se přitom rozzářil.

Konečně měl pocit, že ho někdo chápe.

„Jasně, no... Tak dobře," řekl Denis nakonec. „Ale ten chlap z hospody, ten už ti něco platit musel, ne? Nebo mi chceš říct, že jsi tam taky přespával v komoře?"

„Ne, v komoře ne," zavrtěl hlavou.

„Výborně."

„Byla to kůlna."

„No, to... Páni," vydechl. „Prostě... Panejo, to je hodně na vstřebání."

„Řekl jsem snad něco špatně?" hlesl Viťo a jeho oči přitom posmutněly.

„Ne, jen... To je teď v Gnosu nějaký trend držet zaměstnance v kůlnách a komorách?" ušklíbl se. „Proč sis prostě za peníze nesehnal nějaký normálnější ubytování?"

„Tak... normálnější?" polkl a nervózně si promnul ruce. „Ono toto není... normální?"

„Víš ty co? Zapomeň na to," dodal Denis rychle, když spatřil, jak sklesle zírá k zemi. „Jen... Až si budeš zase někdy hledat práci, nezapomeň uzavřít pořádnou smlouvu, jo?"

To bylo vše, co mu na to řekl, poté se už k té záležitosti nevracel. Měl obavy, na jaké další kostlivce v kůlně by mohl pokračováním v konverzaci narazit, a tak opět ztichl a zvedl si telefon blíže k obličeji.

„Teď jsme v tom... Uvulu, že jo?" zeptal se a na odpověď se mu dostalo Viťovo tiché přikývnutí. „Skvěle, tak to vypadá, že si nás práce našla. Prostě nemůžeme mít chvíli klid, že jo," zamumlal a podal mu telefon přístroj, na kterém se již nacházela rozkliknuta zpráva.

„Hmm," zamumlal Viťo a poté vykulil oči. „Ale tady se píše, že tu byli dva muži nalezeni... mrtví?"

Poslední slovo takřka vypískl. Pokud mu dělala problém fáze „v pořádku", pak řeč o konci života pro něj představovala vyšší dívčí.

„Jen do toho, přečti to celé," pobídl ho Dennis.

Viťo se tedy opět zahleděl na displej a zhluboka se nadechl. Odkašlal si, a dal se do čtení.

„Dva muži nalezeni mrtví v uvulském lese. V Uvulu se doporučuje zvýšená opatrnost, a to hlavně v místech výskytu divoké zvěře."

„Takže? Co na to říkáš?" zeptal se ho Denis, když si od něj bral svůj telefon.

„Nevím," pokrčil rameny. „Ty si myslíš, že za tím vážně stojí něco nadpřirozeného?"

„A ty ne? Jen se podívej na datum. V noc, kdy se to stalo, byl úplněk."

„Aha, úplněk. Ale to pak znamená... Že by vlkodlak?" přemýšlel nahlas.

„Moc pěknej tip," pousmál se Denis. „Taky mám takovej dojem. A to není všechno, měsíc předtím tady byl podobný incident, tehdy to schytal farmář, někdo z místních. Tihle dva by tak úplně v pohodě mohli být lovci, co to sem vyrazili obhlídnout."

„A ty to chceš i přesto vyšetřovat?" zaváhal Viťo, kterému se ty vyhlídky nechtěly líbit.

Jednalo se o jednoduché počty. Dva lovci vyrazili na vlkodlaka a zahynuli. No, a teď se za ním chtějí vydat další dva lovci, i když... Ne, vlastně to bylo ještě o něco horší. Jen jeden lovec a k tomu něco-jako-lovec-začátečník. Jaký to asi bude mít výsledek?

„Není se čeho bát," sdělil mu Denis mírně. „Prostě to tu jenom obhlídneme, poptáme se místních a bude. Zjistíme, jestli se někdo tady, nebo v okolí nechová o úplňku divně a když to klapne, tak máme za pár hodin hotovo."

„A když to, no, neklapne?" zaváhal Viťo.

„Tak tu holt zkejsneme o něco dýl," mávl nad tím rukou. „A teď pojď. Čeká nás pár lidí, který musíme vyzpovídat."

Denis neočekával žádné výraznější problémy, vlastně to považoval za extrémně snadnou záležitost. Městečko s obyvateli nula nula prd nemohlo být na analýzu nijak obtížné a on věřil, že nalezení vlkodlaka půjde jako po másle. Nejednalo se o žádnou výpravu za jehlou v kupce sena, ale spíše o hledání vlka na přehlídce čivav. Co však již Denis nedomyslel, byl fakt, že nález vlkodlaka jim možná potíže nezpůsobí, ovšem to, co mělo následovat po jeho odhalení, to by už problémové být mohlo. Tedy pokud neměli v úmyslu stát se něčí večeří. Potom si vedli vážně skvěle!

---

Zde budiž mapka, která nás bude provázet celé dobrodružství! A kdo ode mě četl i jiná díla, tak ví, že všechno má svůj význam, mňuhehe.