A tak se stal Uvul opět bezpečným. Denis poskytl novomanželům krabičku s mastí a doplnil ji o návod, jak si mohou přípravek sami vyrobit. Tímto měla Anča jistotu, že znovu nezvlčí a jistě, při úplňku bude mít možná chlupatější nohy než obvykle (a kdoví, jestli to skončí u nohou), ale něco takového pro ni představovalo stále větší komfort než vlastnit čumák a výt na měsíc. Případ uvulského vlkodlaka tak mohl být prohlášen za uzavřený a nastal čas na další cestu.

Viťo opět seděl na místě spolujezdce, hlavu měl opřenou o okénko a byť mu Denis řekl, že se ještě žádný další případ neobjevil, zdálo se, že má jako řidič nějaký určitý cíl. Krajina za okénkem se totiž po nějaké době začala nápadně měnit. Hory mizely a na jejich místo nastupovaly rozkvetlé louky a háje. Při tom prozření se Viťo celý rozzářil. Nalepil se na sklo a sledoval, jak se před ním míhají nejrůznější odstíny zelené.

„Myslel jsem, že bychom si mohli dopřát chvíli volna," řekl Denis, kterému neuniklo, jako moc nadšený se jeho spolucestující jen z pouhého pohledu na okolí stal.

„A jedeme na nějaké... určité místo?" zeptal se ho Viťo s jistou zvědavostí.

„No, určitý. Trochu jsem hledal na netu a objevil jsem místo, kde prý mají ty nejlepší hranolky v celým Gnosu."

„Tak HRANOLKY?!" vypískl jako nadšená fanynka a Denis si se syknutím zakryl ucho.

„Ale jak jsi věděl, že bych chtěl ochutnat taky hranolky?" vyzvídal Viťo s o něco tišším tónem.

Nikdy předtím o tomto jídle nemluvil, ale pravdou zůstávalo, že ze všech lidských pokrmů ho právě hranolky fascinovaly asi nejvíce. Smažené hrany z brambor, tak zlatavé a křupavé! V jeho očích se jednalo o jeden z nejlepšejších objevů lidstva.

„To jsem taky nevěděl," zazubil se na něj Denis. „Jen jsem si všiml tvýho zájmu o lidskou kuchyni a tohle mi přišlo jako, no, dobrý nápad. Ale bacha," dodal vážným tónem. „Nevím, jak jsou tady na tom s upíry, takže musíme být vážně opatrní. Sjeli jsme z hor a jsme tak nepříjemně blízko Retsnomu. Vanes říkala, že tam prošetřují možnou upíří záležitost a kdoví, jestli ty pijavice nezabloudí i tímhle směrem. Takže měj oči na stopkách, jo? Sice se tu nezdržíme moc dlouho, ale i tak. Bezpečnost především. A mobil měj pořád při sobě."

„Ano, provedu," zazubil se na něj Viťo a znovu se nalepil na okno.

Když dojeli až k penzionu v podobě útulného domku, tak Viťovo nadšení nezmizelo, možná ještě vzrostlo, ale Denis v tu chvíli trpěl. Žádný signál, pomyslel si mrzutě při pohledu na telefon. Ten dům se nacházel uprostřed ničeho. Ničeho! Všude jen rozkvetlé louky a stromy. Jen ty pitomé stromy! Snad to jídlo bude stát za to, pomyslel si trpce, když vešli dovnitř. Denis se chystal projít kolem recepce rovnou do jídelny, která byla otevřená všem nehledě na to, zda zde byli ubytovaní, či ne, ale Viťo ho zatáhl za rukáv a s prosebnýma očima se zeptal na něco vážně... zvrhlého. Alespoň tak by to Denis nazval. Jako zvrhlost.

„Nemohli bychom tady přespat?" hlesl a upřel na něj prosebný pohled.

„Přespat?!" vyhrkl. „Ale vždyť tady nic není!"

„Prosím," řekl a jeho štěněčí pohled při těch slovech ještě zesílil. „Aspoň na jednu noc. Jen na jednu noc. Je tady vážně moc hezky."

„Ne, ne, ne, to vážně ne," odmítl ho, ale Viťo na něj zíral se stále stejnýma prosebnýma očičkama.

„Ne," zopakoval, ale na jeho tváři již začal hrát lehký úsměv.

„Prosím?" zkusil to Viťo do třetice a tentokráte si byl jistý, že i naposledy.

„Ach, jo," povzdychl si Denis a znaveně si protřel oko. „Fajn, ale jenom jedna noc. Pak vyrážíme zpátky do hor, ať se vyhneme zbytečným problémům."

„Ano! Doběhnu nám objednat ty hranolky!" zajásal Viťo a rozeběhl se do jídelny.

„Neskutečný, ten kluk je vážně čím dál oprsklejší," povzdychl si Denis a přešel k recepci, která zatím zela prázdnotou.

Naštěstí tento stav věcí netrval věčně a stačilo jen pár sad lehkého a nervózního bubnování prstů o desku stolu, než se objevila blonďatá slečna, která za ním dorazila z jídelny.

„Přejete si?" přivítala ho s úsměvem.

„Ano, máte tu volný ten, ehm, pokoj?" zeptal se a opět nervózně poklepal prsty o desku. Něco na tom penzionu mu nesedělo, ale zatím nedokázal říci co. Snad ta hrozná prázdnota kolem?

„Ale jistěže," přikývla. „Jste tu sám?"

„Ne, s... kamarádem," řekl a ohlédl se k jídelně. Skrz otevřené dveře mohl spatřit Viťu, jak na něj nadšeně mává jednou z hranolek. Denis nad tím jen pobaveně zavrtěl hlavou.

„Dobrá, ale... nevadí vám, že je to pokoj se společnou postelí?" zaváhala recepční. „Obvykle sem jezdí trávit noci páry."

„Aha, no, nevadí. Nějak si poradíme," zamumlal.

Už jen fakt, že uvízl v této pustině bez signálu na déle než pár hodin, byl ubíjející. Nyní se k tomu přidala i vidina možného spánku na gauči, která mu taktéž moc energie nepřidala.

„Tak tedy jeden pokoj na jednu noc. Budu potřebovat ještě nějaký doklad," pokračovala s úsměvem.

„Samozřejmě," zamumlal a vylovil z kapsy kožené bundy peněženku, z níž vytáhl svůj oblíbený řidičský průkaz.

„Díky, pane... Mazal Tove?" zaváhala recepční, když si od něj doklad převzala, a přitom bojovala s tím, aby tam nevyprskla smíchy.

To Denis viděl vážně moc rád. Ještě si pamatoval, jakou od otce dostal sodu, když mu pověděl, že chce mít zrovna toto lovecké alter ego. Strejda to samozřejmě bral s humorem Měl radost, když viděl, že si jeho Déna našel na dráze lovce i něco zábavného.

„Takže, pan Mazal Tov," zopakovala recepční s o něco vážnější tváří.

„Co na to říct, kreativní rodiče," ušklíbl se Denis.

„Hádám, že váš kamarád bude Bar Mitzvah, ne?" zasmála se. „Tady je klíč od pokoje, půjdete po schodech nahoru, jsou to druhé dveře vlevo. Jídelna je tímto směrem, můžete si tam dát cokoli z našeho menu a na konci pak zaplatíte všechno naráz."

„A to se nebojíte podvodů? Nezdá se mi, že by tu bylo mnoho zaměstnanců," dodal a pohled se mu stočil k temnému schodišti vedoucímu dolů.

„Tam máme jen spíž. Staráme se tu o to ve dvou, jen já a maminka. Je to poněkud náročnější, ale nemusíte se bát, o hostech si udržujeme přehled," zazubila se na něj. „Hezký pobyt!"

„Vám taky," odpověděl a poté se plácl do čela. „Teda... děkuju," zamumlal a vydal se do jídelny ochutnat ty dle Viťových slov „úplně nejlepšejší" hranolky.

„Tak co, dáš si?" přivítal ho Viťo, jemuž se v očích zračilo očekávání. Jednu rukavici měl již sundanou a nyní si oblizoval prsty od soli, kterou za sebou ty „mňam zlatavé hrany" zanechaly. „Měl bys je ochutnat, jsou báječné. Nebo víš ty co? Jen řekni ne a já to klidně sním všechno!" dodal a natáhl se po jeho talíři.

„To tak, hezky se se mnou rozdělíš," zamručel Denis. Když už jsem musel ztvrdnout v týhle díře, dodal v duchu a sebral jednu z hranolek. Posolená, osmažená brambora, nic moc speciálního. „Nevypadaj špatně," řekl nakonec a rozhlédl se kolem.

Ona blondýnka z recepce nyní dělala číšnici, a kromě jejich stolu se starala ještě o jeden, kde seděl mladý pár, nějaký mladík se slečnou. Mohli být podobně staří jako Denis, možná i o něco mladší. Sakra, snad to nejsou středoškoláci, povzdychl si v duchu. S náctiletýma je děsná práce.

Denis zamyšleně žužlal hranolku, jako by se jednalo o cigaretu, a přitom pokračoval ve skenování okolí. Moc lidí tu nemají, pomyslel si. To jsme tu na celý podnik jen čtyři hosté? Přišlo mu to zvláštní, ale vzhledem k zapadlosti domku vlastně i naprosto přirozené. Přesto nepolevoval v ostražitosti a po jídle svěřil Viťovi klíčky od pokoje, aby se mohl vrátit do auta pro svou věrnou sportovní tašku s loveckým náčiním. Nemohl nic ponechat náhodě, i kdyby je na pokoji přepadl jen pavouk, tak chtěl mít jistotu, že bude mít na toho démona slušný arzenál.

Když se po chvíli Denis vrátil do penzionu a vešel do již otevřených dveří jejich pokoje, čekalo ho tam malé překvapení, avšak nejednalo se o žádný pavoučí exorcismus. Viťo stál u manželské postele a celý brunátný se ji zřejmě již nějakou chvíli pokoušel rozdělit.

„Smím vědět, co to provádíš?" zaváhal Denis a s nevěřícným pohledem sledoval jeho snažení.

„No, tady se asi stala nějaká chyba. Ty postele k sobě srostly. Proč k sobě srostly, Denisi? Musíme jim nějak pomoct," řekl a opět se je pokusil oddělit. „Proč to nejde?" zafuněl.

„Tohle dáš maximálně tak s pilou," ušklíbl se. „Tahle postel je totiž dělaná pro dva."

„Cože?" zaváhal a opět pohlédl na ten kus nábytku. „Ale proč?"

„Prostě to tak je. Postel můžeš mít pro jednoho, nebo pro dva a tahle je prostě pro dva."

„Ach, tak," hlesl a promnul si ruce.

„Ale jestli ti to není příjemný, tak já budu spát támhle," řekl a ukázal na křeslo, které stálo vedle stolku s televizí.

„Cože? To n-ne, počkej," zakoktal, když viděl, jak si Denis bere polštář, aby ho přesunul na své nové spací místečko. „Nevypadá to tam pohodlně a já," polkl. „Já to zvládnu. Opravdu!"

Denis se po těch slovech zarazil a nevěřícně nakrčil obočí. Jak jako „zvládnu", podivil se. Co přesně mělo být na jeho situaci k zvládnutí? Nakonec ale vrátil polštář zpět na místo. Krčení se na křesle nepředstavovalo úplně vysněný plán na noc a myšlenka, že se bude moci hezky natáhnout, se mu líbila. A tak ulehl na postel s tím, že zbytek dne stráví v klidu na pokoji. Budou odpočívat a zírat na tu starou televizi, kde by se třeba daly naladit i nějaké normální kanály s filmy, jenže Viťo měl zřejmě jiné plány.

„Kdy vyrazíme ven?" vyhrkl a přešel k oknu, které již Denis stihl zkontrolovat.

I když celý penzion působil dosti rustikálním dojmem, okna byla moderní, s plastovými rámy a velice dobře těsnila, takže i když venku padla teplota pod nulu, v pokoji bylo stále příjemně.

„Ven, jo?" povzdychl si. „A musí to být?"

„Ano!" přitakal a otevřel okno ze kterého se vyklonil ven.

„Hlavně z něj nevypadni," napomenul ho, když viděl, jak zvědavě vykukuje ven. „Dneska nemám náladu volat záchranku," dodal, zatímco sledoval jeho záda.

„Nic se mi nestane," pousmál se Viťo. „Jak by taky mohlo, když je tady tak nádherně!"

„Takže na nádherných místech má člověk imunitu, jo?" pousmál se Denis, zatímco se zvednutou rukou pátral po signálu. „Tohle vědět, tak si najdu domek někde u vodopádů zalitých duhou a budu v cajku."

„To zní vážně krásně!"

„Ani ne, ten hukot vody by mě dohnal k šílenství," ušklíbl se, ale to už stál jeho společník připravený u dveří.

„Tak já vyrážím!" sdělil mu Viťo na rozloučenou a chystal se vzít za kliku, ale to už Denis vystřelil na nohy a chytil ho za plandavý rukáv mikiny.

„Ty co?!" vyhrkl a zesílil svůj stisk. „Jak to sakra myslíš, že jen tak... odejdeš?"

„No, já," zašeptal, zatímco na něj třeštil oči.

„Jo... Promiň," zamumlal Denis, když mu došlo, že ještě stále svírá jeho rukáv, a pustil se ho. „Nechtěl jsem tě vyděsit."

„To je v řádku," zazubil se na něj Viťo.

„A jestli je to takhle, tak já... doprovodím tě," dodal s nervózním úsměvem. „Jen mi dej chvilku, musím najít něco... univerzálního," dodal a sehnul se k tašce.

„Ou, ne, to není třeba," zarazil jeho postup Viťo a jemně ho chytil za ruku, která se odtamtud chystala sebrat lovecký nůž. „Žádné zbraně, prosím."

„Ale –"

„Jen si užijeme krátkou procházku, ano?" přerušil ho Viťo s úsměvem od ucha k uchu. „Jako lidé!"

„Jako lidé?" zopakoval po něm zamyšleně a odložil tašku pod postel. „No, tak... dobře. Ale bude to jen krátký výlet, ano?"

„Ano!" zajásal Viťo.

A tímto bylo zahájeno několik nejdelších hodin v Denisově životě.