„Ahoj, dračice. Neruším?"

Denis se při telefonátu snažil působit sebevědomě a nad věcí, přesto jeho přerývaný dech a znavený hlas pracovaly proti němu.

„Déno?" oslovila ho Vanesa s podivem. „Neuvěřitelné, tak ty mi vážně voláš?"

„Už to tak bude," povzdychl si se skleslým úsměvem.

„A pročpak, smím-li být tak smělá?" nadhodila provokativně. „Protože jestli ses dostal do potíží a voláš kvůli výkupnýmu, tak pláčeš na špatném hrobě. To už těm únoscům spíš zaplatíme, aby si vás nechali."

„Hmm, a ty se divíš, proč nevolám častěji," zamumlal a promnul si uslzené oko. Kdysi tolik běžnou oříškovou barvu duhovky přehlasoval odstín podrážděné rudé a jen samotné mrkání ho nyní nepřirozeně pálilo. „Hele, jsme teď poblíž Retsnomu, a tak mě napadlo... No, jak vám jde to vyšetřování?"

„Nic moc, vlastně mizérie. Podle policie z té vody nikdo nikdy žádná těla nevytáhl. Strejda to tu chce zabalit."

„Vážně? Takže žádní upíři?" podivil se Denis a v tu chvíli jako by mu spadl kámen ze srdce. Nakonec by se do hlavního města přeci jen mohli vydat.

„Ha, tak určitě. Nezapomínej, že ten novinář, co o tom psal, je furt pryč. Dám krk na to, že jde o ty zubatý neřády, co se to snaží zamaskovat."

„No, a co ten váš kontakt na policii? Však víš, ten, co je tak moc koukatelnej," pousmál se Denis.

„Jo, ten? Nedávno jsme spolu byli na kafi, teda... Nedávno mi ukázal vážně důležitou složku k případu," odkašlala si.

„Jak jinak," pokračoval se šibalským úsměvem.

„Nevykládej si to jinak, než to je," napomenula ho Vanesa. „Ale i s jeho pomocí mi přijde, že se nikam nedostáváme. A jestli něco honem rychle nevymyslím, strejda se mi tady na to vykašle a nechá ty sviňáky vyhrát."

„Aha. No, kdybyste chtěli, tak–"

„Jsme ubytovaní v hotelu Ais," skočila mu do řeči. „Levný brloh, co má otevřeno nonstop. Určitě tam bude volný pokoj."

„Mám to brát jako pozvánku?" ušklíbl se.

„Ber to, jak chceš, hlavně tam buď. Teď ještě musíme něco dořešit na stanici, ale až tam skončíme, zajdu za tebou. Pošli mi pak číslo pokoje, jo?"

„Jasně, spolehni se."

„Dobře a ještě... Jsem vážně ráda, žes zavolal," sdělila mu Vanesa na rozloučenou.

„Jo, to já vlastně taky," zamumlal a po tomto telefonátu seskočil zpět na zem.

„Takže?" zeptal se ho Viťo s jistou zvědavostí, když Denis se zamyšleným výrazem usedal za volant.

„No, co by. Jedeme do Retsnomu," odpověděl, avšak jakmile spatřil Viťův rozzářený výraz, cítil ještě potřebu něco dodat. „To ale neznamená, že Vanesa přestala být královnou všech dračic, rozumíme? Musíme být opatrní. Hlavně ty."

„Ano, provedu," přikývl a poté mu věnoval ustaraný pohled. „Nevypadáš vůbec dobře."

„To je od tebe fakt milý."

„Ne, myslím to vážně. Měl by sis odpočinout."

„Nesmysl," odsekl a nastartoval. Přitom si volnou rukou opět protřel podrážděné oko. „Prostě si ze mě to setkání s lidojedy vybralo to nejlepší, to je celý. Až dojedeme do Retsnomu, budu dobrej, uvidíš."

Viťo zlehka přikývl, přesto mu čas od času věnoval ustaraný pohled. A jistě, z celého srdce doufal, že má Denis pravdu. Že se vážně strachuje zbytečně a až dorazí na místo, bude vše při starém. Jenže když po nějaké době konečně dojeli až k hotelu, nastal čas čelit realitě. A ta byla vše, jen ne příznivá.

„Opravdu jsi v řádku?" zeptal se ho Viťo, když vystoupili z auta a on spatřil, s jakou námahou se Denis pohybuje.

„Samozřejmě, že ano," nadhodil rádoby ležérním tónem a hned nato se mu podlomila kolena.

„Počkej, je ti vážně zle," pokračoval Viťo nekompromisně, zatímco jej přidržoval.

„Ne... Není, Niťo, neb... neboj," zamumlal. „Je mi fajt!"

„Nepůsobíš tak a... Vždyť ty celý hoříš!" vyhrkl, jakmile se dotkl jeho čela. „Musíš do postele. Pojď, pomůžu ti," dodal a vydal se s ním k hotelu.

Denis chtěl protestovat, ale nakonec se nezmohl na nic jiného než s ním vrávoravě držet krok. Většinu komunikace s recepcí tak výjimečně obstaral právě Viťo, zatímco on se neobratně opíral o desku stolu, a přitom se snažil neusnout vestoje.

„Nemáte tady nějaké prášky na snížení teploty?" zeptal se ještě Viťo pracovníka hotelu, když si od něj přebíral klíčky od pokoje.

„Ne, ale tady v ulici je lékárna. Možná ještě mají otevřeno."

„Opravdu? Moc děkuji," rozloučil se s ním a pak společně se stále ještě malátným Denisem došel až na pokoj, kde mu pomohl vysvléct se z bundy.

„Musíš si odpočinout," dodal Viťo, když ho s až ošetřovatelskou péčí usadil na postel.

„Ne, musím být vzhůru. Přijde dračice," odmítl jej Denis a konečně Vanese odeslal slíbenou zprávu s číslem jejich pokoje. To jediné dokázal udělat správně, jinak si přišel naprosto nepoužitelný.

„Dobře, tak si lehni jen na chvíli," pronesl Viťo nesmlouvavým tónem a přikryl jej dekou. „Já teď zajdu do lékárny. Koupím ti nějaké prášky, a než přijde Vanesa, budeš zase zdravý," dodal, zatímco mu okraje deky pečlivě zastrkával pod tělo a z pacienta tak byla k vidění jen jeho hlava.

„Hmm, hmm," zamumlal Denis, jako by již napůl spal. „Nezapomeň na..."

„...mobil," dořekl za něj. „Vím, myslím na to. Mám tu internet a všechno."

„Dobře," sdělil mu tlumeným hlasem. „Dobře," zopakoval a svět kolem něj zčernal.

Viťo mu na rozloučenou věnoval úsměv, o kterém sice tušil, že jej Denis již nevnímá, přesto si nemohl pomoci, a ještě než vyrazil ven, tak na noční stolek připravil sklenici s vodou. To, kdyby se Denis náhodou probudil žízní. Poté si upravil své koženkové rukavice a přepočítal atony, které měl u sebe. Na krabičku s prášky to bohatě stačilo, a ještě mu zbude na zakoupení něčeho dobrého. Mohl by opět pořídit nějakou svačinku, že by zase mandle? Nebo mohou zkusit něco úplně nového, třeba bonbóny! O té sladkosti toho Viťo již mnoho slyšel a co pochopil, existovaly různé druhy: jedny sladké, další kyselé, jiné čokoládové, pak také gumové... Něco takového by Denisovi mohlo udělat radost.

Viťo ještě naposledy zkontroloval telefon, který byl plně nabitý i připojený k internetu, a spokojeně si jej zastrčil do kapsy od kalhot. Teprve poté mohl vyrazit na cestu.

***

Před hotelem Ais stálo auto s tmavými neprůhlednými skly, jemuž již nějakou chvíli vládla poněkud vášnivá debata. Řidička a její dvě spolucestující se nedokázaly shodnout, zda by to čekání měly vzdát, nebo ještě alespoň hodinu vytrvat. Z dohadování směřujícímu k návratu domů je probral až příjezd dalšího vozu, z něhož nejistým krokem vystoupil mladík v černé kožené bundě.

„Vážně jsi v řádku?" zaslechly ustaraný hlas jeho doprovodu a řidička, brunetka s vlasy staženými do culíku, se při tom pohledu celá rozzářila.

„Ha, to bude on," ušklíbla se a otočila se na své přítelkyně. „Naše víla."

„Ano?!" zajásala buclatá blondýnka ze zadní sedačky. „Takže Konstantin měl nakonec vážně pravdu! My máme kliku!"

„Lauro, počkej!" okřikla ji řidička, když si všimla, že se blondýnka chystá vyběhnout na ulici. „Musíme být trpělivé. Nesmíme to pokazit," dodala a poté se obrátila zpět k hotelu, kde zrovna probíhala akce zvaná Velká podpíraná.

„Je ti vážně zle," dolehl k jejich uším ustaraný hlas.

„Ne... Není, Niťo, neb... neboj!"

„Ale no tak, Sáro," pokračovala Laura prosebným tónem. „Měj s náma soucit. Vy už jste s Konstantinem vílí krev pili. Já a Gabi ještě ne!" fňukla a obrátila se na svou spolusedící.

Poslední dívkou v upířím triu představovala černovláska s bledou kůží a nečitelným výrazem známá jako Gabriela, která celou dobu jen mlčky seděla na zadní sedačce a s prázdným, nezaujatým pohledem sledovala scénku před hotelem.

„Není to fér," pokračovala Laura kňouravým tónem. „Vždyť tu nikdo není! Vezmeme ho k nám a jedem!"

„Takže nikdo tady není?" zamručela Sára od volantu. „A on je podle tebe nikdo?" ukázala k hotelu, kam ten nevšední pár zamířil.

„No, a co?" ušklíbla se Laura. „Cítím z něj člověka. A zjevně hodně slabého člověka."

„Má jizvu," ozvala se Gabriela nezaujatým hlasem. „Slyšela jsem něco o klukovi s jizvou, prý je nebezpečný."

„Dobrá tedy," chopila se vedení opět Sára. „Možná, že vypadá slabě, ale nemůžeme nic riskovat. Taková příležitost se nenaskytne každý den," dodala, a přitom si mlsně oblízla rty.

Pokud ta víla chutnala jen z poloviny tak dobře, jak si pamatovala, pak na něco takového byla schopná čekat i celou věčnost. Ale zřejmě byla jediná.

„Mě už to ale nebaví!" fňukla po nějaké chvíli Laura. „Co když budou ti dva pořád spolu? To si ho pak neodvezeme. A já už vílu nikdy neochutnám! Není to fér!"

„Psst," osočila ji Sára a blondýnka ihned zmlkla. „Jen se podívej, kdo to támhle jde."

Laura se zvědavě natáhla k přednímu sklu a spatřila Viťu, jak po opatrném rozhlédnutí přechází přes silnici, a to směrem ke stále ještě otevřené lékárně. Bez doprovodu.

„No, to snad ne! Teda... To snad JO!" zajásala Laura.

„Fajn, jde se na věc," zavelela Sára. „A nezapomeňte, že na sebe nechceme strhnout pozornost."

„Jo, jo," zamumlala Laura a nalepila se na okénko. „Žádný strachy. Je pozdě a na ulici nikdo není," zazubila se na ni. „Můžeme si s ním nerušeně pohrát."