„Vanes?" podivil se Viťo.

„Copak?" zasmála se jmenovaná. „Jsi překvapený, že volám?"

„Ano, tak trochu ano," odpověděl a rozešel se kupředu. „Ale proč a... odkud znáš mé číslo?"

„Odkud asi, dal mi ho strejda. Nebo to už jsi snad zapomněl, že to on ti ten telefon zařizoval? I když, co jsem viděla, tak to není žádná sláva. Vždyť to má ještě tlačítka, takovej krám. Ale vy víly jste asi na techniku úplně levý, co?"

„To ano," přikývl s nervózní úsměvem.

Kam až jeho paměť sahala, tak ještě nikdy předtím žádný telefon nevlastnil. A i když ho k životu vlastně nepotřeboval, mít ho v kapse mu nyní dávalo pocit bezpečí a jistého propojení. Rychlá komunikace s kýmkoli a kdekoli, fungovalo to jako kouzlo!

„Víš, co je fakt zajímavý?" ozvala se opět Vanes. „Zrovna jsem v Retsnomu a vyšetřujeme tu možný případ upírů, tak jsem si na tebe hned vzpomněla."

„Ach, tak," vydechl, a po zaslechnutí fráze „možný případ upírů" se mu udělalo úzko.

Retsnom představoval hlavní město Gnosu a jeho tak vůbec nepřekvapilo, že se tam nějací upíři nacházeli. Spíše ho zaskočilo, že jich tam bylo tak málo. Ony „upírské" incidenty se objevovaly vskutku sporadicky, jen ve formě několika alarmujících zpráv o obyvatelích Retsnomu a jeho okolí, kteří byli nalezeni „vysátí" a „bez jediné kapky krve". Nakonec se z toho ale vždy vyklubala jen takzvaná novinářská kachna a co si Viťo pamatoval, tak byl autor textů označen za blázna a pak se po něm slehla zem. Přesto kdyby si měl vybrat, zda najde útočiště v horách, či v hlavním městě, neváhal by a dal by se do výšlapu. Rozhodně neměl v úmyslu se do Retsnomu, do toho hlasitého, děsivého a ohromného města, někdy vydávat.

„Ale teď proč ti vlastně volám," pokračovala Vanes. „Víš, dostal ses mi do hlavy, příšerko, a nejen kvůli tomu, co se děje v Retsnomu. Už jsi s mým bráškou docela dlouho, takže je jen otázkou času, než ti předvede nějaký ten svůj výbuch. Možná, že už jsi ho i zažil."

„Tak v-výbuch?" zakoktal a ohlédl se zpět k domu.

„Heh, takže on už něco předvedl, co? Já a strejda jsme jediní, se kterýma o tom Déna mluví, ale teď nás u sebe nemá. Nemůžeme ho krotit, takže čím déle je s tebou, tím nebezpečnější bude. Je jako sopka a to, cos zažil, to bylo jen takové menší zemětřeseníčko před epickým výbuchem."

„Ale co mám," polkl. „No, a jak mu můžu pomoci?"

„Takže ty mu chceš pomoct, jo?"

„Ano! Ano, přesně tak. Chci, aby byl v řádku."

„A to má být zase co?" odfrkla. „Jakej řádek, sakra. To tam něco rýsujete?"

„To ne. Alespoň myslím, že ne," odpověděl jí zamyšleně.

„Fajn, tak mi tedy řekni, ty jeden řáde, copak seš ochotný pro našeho Dénu udělat?"

„Cokoli!" vyhrkl bez zaváhání. „Vážně mu chci pomoci, jen mi, prosím, řekni jak!"

„Páni, tak tomu říkám odhodlání."

„Takže co můžu..."

„Měl bys to strhnout jako náplast, příšerko. Zeptej se ho na tu jizvu."

„Ale jak by něco takového mohlo pomoci?"

„Jen se ho zeptej. Zítra je úplněk, bude lepší to vyřešit teď, než se to víc posejří. Aspoň zjistíš, co za lovce to vedle sebe vlastně máš."

Viťo vycítil, že poslední slova Vanes pronesla s jistou úzkostí a hned poté hovor ukončila. Ještě chvíli však pro jistotu poslouchal, zda mu z toho zařízení náhodou opět nepromluví a teprve když měl jistotu, že je to ticho opravdové, tak si vytáhl mikinu a mobil zastrčil zpět do kapsy kalhot. Poté se bez jediného zaváhání rozeběhl za Denisem, který již stál opodál ležérně opřený o ohradu. V puse žvýkal nalezené stéblo trávy a zjevně na něj již nějakou chvíli čekal. Nezdálo se, že by byl nedávnými událostmi nějak rozhozen. Vlastně to působilo, že se opět zklidnil a na vše již zapomněl, jenže Viťo musel stále myslet na ta slova o sopce, která mu naháněla husí kůži.

„Denisi?" oslovil ho opatrně. „Proč ses teď u Anči choval tak podivně?"

„Nemám rád, když mi lidi lžou," odpověděl mu stroze.

„Ale jak můžeš vědět, že ti –"

„Prostě to vím," přerušil ho. „Tohle totiž lidi dělaj. Lžou. Pokaždý je to stejný, člověku stačí umřít a hned je ten nejlepší z nejlepších, i když se celej život choval jako..."

„Jako co?"

„Ugh, ne, zapomeň na to," zavrčel a odhodil stéblo do pryč. „Tohle ty nikdy nemůžeš pochopit."

„Ale já to vážně chápat chci! Jen mě zkus!" zaprosil.

„Takže tě mám vyzkoušet?" ušklíbl se. „A co přesně je tady na zkoušku? Tohle není žádná vílí školka a tenhle svět... No, schválně, jakej si myslíš, že je tenhle svět?"

„Ehm, třeba... krásný?"

„Krásný?" povzdychl si. „Tohle fakt není možný. A já blbec si myslel, že jsem tě už něco naučil."

„No, a jaký tedy je?"

„Rozhodně není krásnej, to ti můžu říct rovnou. Tenhle svět je hroznej, zlej a taky krutej. Tak moc krutej. Je to místo, kde buď lovíš, nebo jsi lovený. A nějací upíři jsou tady asi tím úplně nejmenším problémem. Žít můžou jenom lovci, vše ostatní končí v ohni, rozumíš?"

„Ale, Denisi," hlesl a promnul si ruce skryté v rukavicích, „já přeci nejsem... lovec."

„Přesně tak," zamručel. „Ty nejseš lovec, ale jenom stupidní víla, pro kterou je všechno krásný a nádherný. Každej život je tady důležitej a posvátnej. Každej, jenom ne ten tvůj, co?!"

Poslední větu na něj téměř křičel a Viťo se při těch slovech jen přikrčil a přitiskl si paže k hrudi.

„To j-já," zakoktal Viťo nakonec. „Omlouvám... se."

„A za co? Za co sakra?!"

„Já nechtěl... Promiň. Promiň," zopakoval a zavřel oči.

„Ty... Pořád se jenom omlouváš," povzdychl si Denis. „Nech to bejt, už... Smráká se," dodal při pohledu na nebe, kterému nyní vládlo hejno vran. Temný krákorající mrak mu visel nad hlavou stejně jako měl brzy i stále ještě dorůstající měsíc. „Vrátíme se na pokoj a pokračovat budeme zítra. Zatraceně, už teď mám pár horkejch favoritů, který bych nejradši zabil."

Jakmile to dořekl, překonal ohradu a vydal se k lesu. Viťo se k němu po chvíli opět připojil, ale ještě předtím musel i on provést ten kaskadérský kousek, který ho předtím málem stál nos. Naštěstí dopadl tento pokus již o něco lépe, což Viťo vítal vzhledem k tomu, že ho nyní neměl kdo zachytit. Zůstal na to sám. Nejednalo se o nic nového, vlastně byl na něco takového zvyklý, přesto jako by mu nyní něco uvnitř našeptávalo, že je to špatně. Opět cítil výrazný zármutek, který však překvapivě nevycházel z žádného vnějšího zdroje. Žádné ovečky, žádná Anča. Zodpovědnost za to nesl jen on sám.

Cesta zpět k ubytování vedla stejnou zelení jako předtím a nyní měla být i o něco příjemnější vzhledem k tomu, že mířila z kopce. Jenže ticho, které oba mladíky doprovázelo, působilo zvláštním, tíživým a dusivým dojmem. Viťo zarytě mlčel, a to i přestože obvykle mluvil moc rád. Bavilo ho sdílet své nadšení se světem. S tím hrozným, zlým a také krutým světem, jak mu bylo před chvílí řečeno. A tak celou cestu jen usilovně přemýšlel nad tím, co Denise tak rozčílilo. Co ho donutilo takto mluvit? Vždyť ho vůbec nepoznával. Ten hněv. Ta frustrace. Opravdu za tím vším stála jen ta jeho jizva?

Viťo si toho zranění prakticky nevšímal, nevnímal ho. Vzhledem k tomu, že se jeho pravá podoba od té lidské v mnohém lišila, tak nějaká jizva představovala jen pouhý detail, kterému nepřikládal moc pozornosti. Místo toho se zajímal o vnitřek, vnímal vše běžnému oku skryté. Cítil sytost nálad, viděl barevnost emocí, které se jako duha dostávaly na světlo světa a činily tak každý život neskutečně krásným. Avšak poté, co si od Vanesy stihl vyslechnout to povídání o jizvě, se jeho pozornost přenesla i na zevnějšek. Za hranici duhy i bouřkového mraku. Tehdy se poprvé zaměřil na ten unikátní a tolik pomíjivý vzhled. Opravdu by se měl na tu jizvu zeptat? Viťo tušil, že by mohlo jít z Vanesiny strany o past. Kdykoli se nacházel v její blízkosti, tak z ní cítil něco, co by se dalo popsat jako zášť. Jeho přítomnost v ní neprobouzela radost, ale spíše koktejl nepříjemných dusivých emocí, které se slečna Van Stockhol zoufale snažila udržet pod pokličkou. Ne, že by se jí to tedy nějak extra dařilo. Měl by tedy od někoho takového přijmout radu?

Když dorazili do penzionu, tak se chtěl Denis vydat zpět na pokoj, ale Viťo se na něco takového ještě necítil. Potřeboval si pročistit hlavu a televize u recepce se zdála být ideálním řešením.

„Měj telefon připojený k internetu, jasný?" zamumlal Denis, když si od něj převzal klíčky a vydal se po schodech nahoru.

To mu říkal pokaždé, když se měly jejich cesty na delší dobu rozejít. Měl mít telefon připojený k internetu, prý se pak snadněji najdou. Viťo tu větu slýchával moc rád a nezáleželo na tom, zda ta slova Denis pronášel milým, nebo ostrým hlasem, vždy ho zahřála a potěšila. I nyní se mírně pousmál.

„Provedu," přikývl a poté se posadil na jednu z dřevěných židliček, odkud sledoval televizi, která v tu chvíli hrála jen pro něj. Nikdo jiný se v tomto sdíleném prostoru penzionu nenacházel, nebo alespoň to si Viťo do poslední chvíle myslel.

„Tebe neznám," ozval se za jeho zády rozverný hlas. „Určitě jsi tady nový, viď?"

Viťo se otočil a spatřil dívku v zástěře, která v ruce držela prázdný tác a na tváři měla úsměv od ucha k uchu.

„Moc hostů tu nemáme," pokračovala. „Nedáš si něco?" dodala a zlehka pokývla hlavou k recepci, blízko které se nacházel i bar.

„Já ne... Ne, děkuji," špitl a zlehka zavrtěl hlavou.

„Dobře. A můžu si přisednout?" pokračovala s úsměvem

„Ehm, ano," odkašlal si a zadíval se na volnou židli. „Určitě. Prosím."

Dívka odložila tác na stůl a sedla si naproti.

„Jsi tu sám?" zazubila se na něj a složila si ruce pod bradu.

„Ne, s... kamarádem," pousmál se.

„To je ten věčně zamračenej kluk s jizvou, že jo? A jste tu za prací, nebo za zábavou?"

„No, my... studenti," řekl a nervózně se podrbal za uchem. Odpovídání na tento druh otázek mu moc nešlo a on se bál, že se omylem prozradí. Dle dívčina nadšeného výrazu však usoudil, že konverzace plynula na jedničku.

„Aha, takže za zábavou!" zvolala vítězně. „Mě neošálíte. Uvul nikdy nebyl oblíbenou turistickou destinací, ale v poslední době nám sem jezdí samí hezcí kluci."

„Jako ti dva mrtví?" podivil se a vykulil přitom oči.

„To..." Číšnice se odmlčela a pak se zasmála. „Dobrý, to se ti fakt povedlo."

„Opravdu?"

„No, jasně. Ty budeš asi velkej vtipálek, co? Ale když už jsi to zmínil, tak ti dva docela ušli. Ale ne, myslela jsem toho chlapíka, co se točil kolem Anči. To byl krasavec, ona je vážně klikařka."

„Klikařka?" zopakoval po ní Viťo s podivem. „A co to znamená?"

„Člověk by řekl, že když už má toho manžela," pokračovala, jako by jeho otázku neslyšela, „tak něco zbyde i pro nás, ale ne. Slyšela jsem, že i vy dva se o ni zajímáte."

„To ano," přikývl.

„Pročpak?"

„My... píšeme... škola," vysoukal ze sebe. „Tedy... Zajímáme se o zdejší divokou zvěř."

„Hezký, ale teď už máte padla, ne? To bychom mohli... Ale zatraceně," povzdychla si při pohledu na hodinky. „To už je tolik? Do háje. Promiň, povinnost volá. Tak zas někdy," zasmála se a zvedla se ze židle.

„Na shledanou," rozloučil se s ní Viťo a nesměle jí zamával.

Ještě chvíli zůstal sedět před televizí, ale nakonec se i on rozhodl vrátit se zpět na pokoj. Vyšel tedy po schodech, otevřel již odemčené dveře a tehdy se zarazil. Denis nebyl v dohledu a z místnosti bylo slyšet pouze tlumené zurčení vody.

„Denisi?" ohlásil svůj příchod a doufal, že se jeho hlas dostane až do koupelny.

„Jo?"

Denis na jeho zavolání zareagoval takřka okamžitě a zdál se být v dobré náladě. Viťo polkl a nervózně si zkousl ret. Toho by se asi mělo využít. Kdoví, kdy se mu naskytne další příležitost a jak mu Vanesa řekla, měl by to strhnout jako náplast. Jednalo se o situaci „teď, nebo nikdy" a on zvolil „teď".

„Já jen," odkašlal si. „Jak... Jak se ti to stalo?"

„Stalo co přesně?"

„Ta jizva," doplnil se a v tu chvíli se voda zastavila. „Já tedy vím, že je to osobní, ale –"

„To jo," přerušil ho, když jeho mokrá hlava vykoukla ze dveří. „Jo, je to fakt osobní, a tak to taky zůstane."

„Rozumím," polkl a sedl si na postel.

Denis opět zmizel v koupelně a Viťo ten čas o samotě vyplnil zíráním na zem. Pokud by se otočil k oknu, spatřil by oblohu posetou zářivými hvězdami, ale na něco takového neměl vůbec náladu. Ne, když se pod tím kouzelným nebem nacházelo i jisté stavení, z něhož se do vzduchu vpíjel strach jako inkoust do papíru, kterému trvá jen chvíli, než ho zbarví svou těžkou černotou. A tak pouze vyčkával, dokud se dveře od koupelny opět neotevřou.

„Promiň mi ten dnešek," ozval se opět Denis, když vyšel ven.

Na sobě měl seprané šedé šortky a tílko, které bylo v podobném stavu a odhalovalo rameno se starou nikotinovou náplastí. Tento spací outfit působil zanedbaně a pravdou bylo, že měl Denis ještě jedno náhradní a také o něco zachovalejší pyžamo, kde se místo tílka nacházelo dokonce tričko s krátkým rukávem. Vše bylo vyvedené v temně zelené barvě, jenže tento kousek přenechal Viťovi. Měl pocit, že se k němu hodí víc.

„Nic se nestalo," sdělil mu Viťo s úsměvem.

„Ale ano, stalo," odpověděl mu rozmrzele. „Řekl jsem ti věci, které jsem tak nemyslel. To o těch stupidních vílách, já... Sakra, už když jsem to řekl, tak jsem věděl, že jsem to přepískl, prostě... Nemyslel jsem to tak, vždyť ty vůbec nejsi hloupej. Vlastně jsi vážně moc chytrej a mě jen rozčilovalo, jak... Já nevím, jak to říct, tak prostě... Promiň," zamumlal.

„To je v řádku," sdělil mu Viťo s úsměvem. „A já... Už se tě nebudu ptát na nic osobního, slibuji."

„Tak fajn," vydechl s úlevou. „Koupelnu máš volnou," dodal a zalehl do postele.

Viťo mu na to něco nadšeně odpověděl a vyskočil na nohy. To poslední, co Denis slyšel bylo: „Sprchy jsou vážně kouzelné!" Poté se vše kolem ponořilo do tmy a on se chystal vstoupit do světa snů.

„Neboj se říct mu pravdu," slyšel v hlavě strýcův hlas, který ho měl kolébat ke spánku. Pavel mu tehdy přesně s těmito slovy a hrdým úsměvem předával onu prokletou obálku. „Pochopí to," dodal a on mu to věřil. Ve své dětské naivitě mu to věřil, ale to byla chyba. Denis svraštil oční víčko a snažil se ignorovat pach spáleného masa, který se mu při té vzpomínce vybavil. Proč na to právě teď myslí? Proč na tuhle věc vůbec myslí? Vždyť chce spát. Na to přeci zabírají hezké věci, ne... tohle. Jenže z nějakého důvodu se mu ty obrazy vybavovaly stále dokola. Od té hospody byly čím dál agresivnější a on nechápal proč.

Pach spáleného masa. Štiplavý kouř. Dusivá tíha v krku. Dusí se. On se dusí. Nemůže dýchat. Nedokáže... Nemůže...

„Buď lovíš, nebo jsi lovený. A ty budeš lovec."

S touto myšlenkou Denis pod dekou zalapal po dechu a opět se uklidnil. Přál si, aby měl na matku lepší vzpomínku než tuto. Jenže ta slova měla sílu, vpalovala se mu do hlavy jako rozžhavený pohrabáč.

„Jen lovec může žít."

A Denis si moc přál, aby se jeho pokus o výcvik Viťa nakonec vydařil.

„Vše ostatní končí v ohni."

V ten moment ho probral telefon, který mu začal vrčet na nočním stolku.