„Proč nevěříte tomu, co říká policie?" zeptala se jich Anča, když jim do hrnků nalévala čaj na zahřátí. „Dává to přeci perfektní smysl, ne? Divoká zvířata," zamumlala ono populární slovní spojení, které od smrti svého otce slyšela takřka neustále. „Táta měl prostě smůlu."

„Zní to, jako bys tomu sama nevěřila," řekl Denis, když se před nimi na stole objevily hrnečky s horoucí tekutinou.

„Mám svoje důvody, proč tomu nevěřím," hlesla a nervózně si přejela po rameni. „Jde jen o to že táta, on... Ne," řekla nakonec a též usedla ke stolu. „Ne, to nejde. Nemůžu. Ještě mě budete mít za blázna."

„O tom vážně pochybuji," usmál se Viťo a konejšivě ji chytil za ruku. „Také za sebou máme několik... bláznivých zážitků. Nemusíš z nás mít strach. My tě sem nepřišli soudit, jen poslouchat."

„Opravdu?" zaváhala a obrátila se na Denise, který jen mlčky pokrčil rameny. „No, tak dobře. Ale slibte mi, že o tom, co vám tu teď řeknu, vůbec nikomu nepovíte," dodala s jistou naléhavostí a oba návštěvníci přikývli.

„Dobře, takže... Věc se má tak, že to... To, co mi zabilo tátu... To nebyl žádný vlk, víte? Ale..." Anča se opět na moment odmlčela a zhluboka se nadechla. „Byl to vlkodlak. Tátu mi zabil vlkodlak."

„Vážně?" povzdychl si Denis.

Dalo jim tolik práce, aby z ní vytáhli něco kloudného a tohle má být jejich odměna? Že za to všechno může vlkodlak? Výborně, farmářský Sherlocku Holmesi, a s čím přijdete příště? Že mandle obsahují oříšky? Nakonec se však rozhodl, že spolkne svou jedovatost a pokusí se z Anči dostat něco nového.

„A kdo to teda je?"

„Jak jako kdo to je?" zopakovala po něm s podivem. „No, vlkodlak, prostě ten velkej vlk stojící na zadních nohách."

„Pokud jsi viděla vlkodlaka, pak se v něj musí někdo tady z Uvulu měnit," doplnil se Denis. „Otázkou je kdo."

„Ano, není vlkodlaka bez člověka!" rozzářil se Viťo, kterému se naskytla příležitost sdělit světu své dosavadní lovecké znalosti.

„Přesně tak," přikývla Denis. „Takže... Máš nějaký nápad, kdo by mohl chtít tvému otci ublížit? Kdokoli?"

„Ne," zamumlala a nervózně si přejela rukou po rameni. „Každý tady ho měl rád."

No, jistě, pomyslel si Denis otráveně. Kolikrát tu frázi už jenom slyšel, pokaždé to bylo stejné. Někdo umře a ihned se z něj stane světec bez jediného nepřítele. A jistě, sice se říká, že o mrtvých se má mluvit jen dobře, ale jak má potom jako lovec odvést dobrou práci? Jak unavující, neměl to rád. Člověku stačí umřít a najednou je to jen ta báječná a úžasná osoba, která nám všem bude chybět. I v případě jeho otce to bylo stejné.

Denis si pamatoval, že ten den pršelo. Nejednalo se o žádnou bouřku, spíše jen soustavné, nikdy nekončící a vyloženě protivné mrholení. Stál vedle Vanesy a strýce, který zrovna skončil svůj proslov o tom, jaký byl jejich otec vlastně hrdina. Denis na to nic neříkal, nic nenamítal. Mlčel a nechával déšť, ať mu stéká po vlasech, i přestože mu Pavel nabídl, že ho skryje pod deštníkem. Mávnutím ruky však strýce odmítl a přitáhl si svou koženou bundu blíže k tělu. V oku se mu přitom zaleskla slza, která během chvilky splynula s deštěm. Neplakal ze smutku, to jen jeho slzný kanálek podráždil kouř ze zapálené hranice, na které leželo tělo „oslavovaného". Otci se dostal čestný pohřeb lovce. Stejný byl několik let předtím dopřán i jeho matce. Očistný plamen.

Denis si při té vzpomínce nevědomky přejel dlaní po zjizvené tváři a Viťo zpozorněl. Zřejmě z něj cítil výkyv emocí, který mu dělal starost, ale nic nezmiňoval.

Očistný plamen, zopakoval Denis v duchu a při těch slovech mu přeběhl mráz po zádech. Stále si živě pamatoval, jak ho otec po té „očistné" události zavedl zpět do dětského pokoje. Posadil ho na postel, ignoroval jeho vzlyky a pak bezeslova odešel. Neřekl mu nic, vůbec nic. Žádná slova útěchy nebo lítosti. Nic. A přitom by Denisovi stačilo tak málo. Jen jedno slůvko. Jen něco, čeho by se mohl chytit. Vždyť byl v té době jenom malým klukem. Malým hloupým klukem. Z nosu mu tekly nudle, slzy nebyly k zastavení a v proudech mu skrápěly peřinu. Chtělo se mu zvracet a cítil se tak trapně. Nic z toho se nemělo stát. Nic z toho nechtěl.

Když se Denis po chvíli konečně probral ze svého vzpomínkového transu, spatřil Viťu, jak na něj zírá s ustaraným pohledem, a i Anča se na něj z nějakého důvodu zaměřila. Zřejmě musel vypadat vážně mimo.

„No, tak dobře," promluvil Denis spíše k sobě než ke komukoli jinému.

Bylo mu jasné, že se musí dát opět do práce. Teď si jen vzpomenout, o čem se to naposledy bavili.

„Zeptám se tě ještě jednou," pokračoval směrem k Anče. „Měl ten tvůj tatík nějaký nepřátele?"

„Ne," odpověděla bez jediného zaváhání. „Byl to dobrý člověk."

„Super, to fakt rád slyším, ale teď vážně. Na tohle nemáme celý den, tak nám už konečně řekni pravdu, ať to můžeme uzavřít."

„Ale já říkám pravdu!"

„To sotva."

„Ale ano, říkám!" stála si za svým. „Říkám, ale vy mě neposloucháte! Neposloucháte, jste úplně stejní jako všichni ostatní!"

„Jo?" ušklíbl se Denis. „Tak fajn, možná, že jsme stejní. Možná, že neposloucháme, ale to bude asi tím, že nám tady říkáš naprostý zbytečnosti o tom, jak tvýho tátu každej miloval!"

„Taky že jo!"

„Blbost!" vyhrkl a zprudka se napřímil. Přitom udeřil pěstmi do stolu, takže jeho výrok doprovázelo i zděšené zarachocení podšálků.

„De... Denisi?" oslovil ho Viťo opatrně. „Co se děje?"

„Každý... Každý má nějaký nepřátele," pokračoval s přerývaným dechem, jako by jej neslyšel. „I ti rádoby dobří lidé, nikdo není svatej," dodal a dal si záležet, aby poslední slova sdělil s určitou jedovatostí.

„Takže proto jste sem přišli? Špinit památku mého otce?" zamručela Anča a zatnula přitom ruce v pěst.

„To ne, to určitě ne, omlouváme se," dal se Viťo do uklidňování situace a přešel k Denisovi. „My rozhodně nechtěli nikoho urazit. Že ne?" řekl a opatrně k němu natáhl ruku. „Že ne?" zopakoval svou otázku, ale místo odpovědi jím byl jen odstrčen na stranu.

„Vím, co seš zač," pokračoval Denis přísně Ančiným směrem. „Děláš ze sebe oběť, ale seš ze všech nejhorší."

„Vážně?" odsekla a ustoupila před ním. „Nic o mě nevíš."

„To máš pravdu, nic o tobě nevíme a ty tomu taky moc nepomáháš. Jaký je vlastně tvůj vztah s tím řezníkem, co?"

„No, tohle?! Co je ti do mého vztahu s Jonášem?"

„Řekněme, že to není zrovna ideální materiál na přítele," ušklíbl se Denis. „A dovedu si představit, že z něho tvůj tatík nebyl zrovna dvakrát nadšenej. Dostal ten řezník vůbec jeho požehnání?" zeptal se a pohledem sklouzl k její ruce. „Ten snubák je novej. Na někoho, kdo trpí smrtí otce, ses oklepala vážně dobře."

„A dost, odejděte. Už vám nemám co říct."

„Že ne?" Denis udělal krok dopředu, čímž ji opět donutil ustoupit. „A mně přijde, že se konečně někam dostáváme. Ta svatba nebyla plánovaná, že jo? Byla narychlo. Hodně narychlo, určitě jen pár dní po pohřbu. Proč?" zeptal se a upřel na ni přísný pohled. „Proč?" zopakoval svůj dotaz a Anča se místo odpovědi jen přikrčila u zdi.

„Denisi," zkusil to opět Viťo, a přitom ho oslovoval s nanejvýš opatrným tónem. „Prosím, už dost. Děsíš ji."

„Co? Neděsím," odsekl a obrátil se zpět k jejich hostitelce. „Ten Jonáš," dodal s o něco mírnějším tónem. „Vydíral tě? Ví na tebe něco?"

„Jonáše z toho laskavě vynech," odsekla Anča, když opět nabrala trochu té odvahy. „Nic nechápete."

„No, tak nám to vysvětli! Protože jak to vidím, tak buď trpíš pod řezníkem, anebo nejseš tak nevinná a vyděšená duše, za kterou se nám tady vydáváš!"

„A dost!" okřikla ho. „Nemůžu uvěřit, že jsem si pozvala do domu takové ignoranty. Vypadněte! Okamžitě odsud vypadněte, nebo na vás zavolám policii!"

„Hmm, to tady bude asi nějaká oblíbená hláška," ušklíbl se Denis, který zažíval nepříjemné déjà vu. „Fajn. Nevadí, stejně jsme už byli na odchodu."

„Moc se omlouvám," hlesl Viťo a zasunul jejich židle zpět ke stolu. „On to nemyslel zle, vážně ne. Já... omlouvám se," zopakoval a svižným krokem přešel ke dveřím, ve kterých mu již stihl Denis zmizet.

Viťo se za ním chtěl vydat, jak nejrychleji to jen bylo možné, jenže vtom se zarazil. Ucítil, jak mu v kapse od kalhot zavibroval telefon, což považoval za velice zvláštní. Obvykle mu nikdo nevolal. To zařízení měl díky Denisovi, právě jeho číslo bylo také jediné uložené v kontaktech a vzhledem k tomu, že se tato osoba nacházela jen o kus dál, tak kdo...

Viťo se podíval na displej s cizím číslem a rozhodl se, že ten hovor přijme.

„Dobrý den?" pozdravil neznámého volajícího.

„Nazdar, příšerko."