„Takže co to bude tentokrát?" zaváhal Viťo, když vyšli na ulici a z kapsy si vytáhl peněženku s doklady.

Ještě stále si na ty podivné papírky nezvykl, a zatímco jeden říkal, že patří k policii, druhý zase tvrdil, že umí řídit auto, další zase, že je novinářem, opravářem... Přišlo mu, jako by na něj ty doklady útočily ze všech stran a přidělovaly mu role, kterým nerozuměl. S roztřesenou rukou vytáhl několik průkazů, avšak ty mu ve vteřině spadly na zem, jako by byly jen podzimním listím, které se rozhodlo dát chodníku pusu na dobrou noc.

„To od vás nebylo hezké," zadrmolil Viťo pro sebe a sehnul se, aby ty zlobivé papírky posbíral.

„Časem si na to zvykneš," usmál se na něj Denis, když mu v podřepu podával pár průkazů, které stihl v mezičase sebrat.

„To... d-díky," hlesl s nervózním úsměvem a poté všechny doklady uklidil zpět do peněženky.

I tuto šikovnou věcičku dostal od Denise. Vlastně téměř všechno, co měl u sebe i na sobě předtím patřilo právě Denisovi. Ten mu sice již několikrát nabídl, že mohou zajít do obchodu a nakoupit tam něco „vhodnějšího", ale to Viťo odmítal. Moc rád nosil staré a onošené věci. Pro někoho to představovalo odpadky, ale v jeho očích se jednalo o příběhy. Sepraná mikina pohozená na kontejneru? Příběh. Vyhozené boty? Příběh. Staré koženkové rukavice, které objevil v rohu knihovny, v krabici s nápisem „Ztráty a nálezy"? Příběh. Z nějakého důvodu však k němu právě Denisovy věci promlouvaly více než kterékoli jiné.

„Myslím, že dneska nic z toho potřebovat nebudeme," nadhodil Denis zamyšleně. „Uděláme ze sebe studentíky, vysokoškoláky, tím nemůžeme nic zkazit. Zdejší obyvatelé působí podezřívavě, takhle by mohli být o něco otevřenější."

„To zní dobře," přikývl. „A jak ti mám říkat?"

Tento dotaz mohl působit hloupě, ale Viťo potřeboval mít jistotu, že ho osloví správně. Zatímco na jeho kartičkách bylo vždy napsané „Viťo" a pak něco dalšího, co pro něj nebylo důležité, ale Denis říkal, že to tam být musí, protože se jedná o příjmení (a přitom se z nějakého důvodu potutelně usmíval), tak Denisovy průkazky, ty byly již o něco rozmanitější.

„Klidně to nech, jak to je," mávl nad jeho otázkou Denis rukou a poté se rozhlédl po okolí.

Pokud si myslel, že byl Bmun tichý a strnulý, pak Uvul, ten ho dost možná v této soutěži o nejnudnější městečko dohnal a předehnal. Člověk se zde prakticky nemohl ztratit, nacházela se zde jen jedna silnice, která toto místo dělila na dvě poloviny. Dvě stejně nudné a ničím nezajímavé poloviny. Po obou stranách stály domky, seřazeny jak žáčci ve frontě na oběd, z nichž některé působily obytným dojmem a v dalších se zase nacházely obchůdky s nejrůznějším zbožím. Jinak se dalo vše nazvat takřka identickým. Zkrátka hrůza.

„Tak kde jenom začít," pokračoval Denis zamyšleně a poté jeho pohled padl na domek se smíšeným zbožím. Tehdy jeho oko nezištně zajiskřilo, zřejmě se uvnitř nacházelo něco, co potřeboval.

„Ti dva chlapíci, co sem přijeli," obrátil se poté k Viťovi. „Jestli to byli lovci, tak se určitě zajímali o zbraně. Obchod je hned tam," řekl a ukázal na protější stranu, kde se nacházel šedivý dům se zamřížovanými okny. „Běž a poptej se, jestli tam neměli v poslední době nějakou větší tržbu."

„Ale –"

„Zvědavému studentíkovi by to prozradit mohli," skočil mu do řeči. „Řekni, že třeba píšeš diplomku na téma gnoských zbraní, to je fuk. Prostě to zkus. Pomůže to."

„Tak pomůže?" hlesl. „No, tak... dobře. Jestli to vážně pomůže... Ale co budeš dělat ty?"

„Já se tady poptám, jestli někdo neviděl něco podezřelýho," odpověděl mu neurčitě a opět pohlédl k obchodu se smíšeným zbožím. „Máš u sebe telefon?"

Viťo mlčky přikývl.

„Dobře. Nevím, jak je to tady se signálem, ale měj ho pořád zapnutý. Až skončíš, přijdeš zase sem, jasné?"

„Ano! Provedu!" vyhrkl a zatnul ruku v pěst, snad aby si tím dodal trochu odvahy.

Ten obchod se mu vůbec nelíbil, zbraně ho odpuzovaly a vlastně cokoli útočného ve Viťových očí znamenalo jedno velké NE. Dávalo tedy smysl, že výlet do samotného „domečku" všech střelných zbraní pro něj nepředstavoval úplně ideální náplň dne, ovšem pokud to mělo pomoci, pak byl odhodlaný to alespoň zkusit. A tak se s pevným, přesto stále ostražitým, krokem vydal k obchodu, zatímco jeho společník nabral opačný směr a přešel na druhou stranu silnice.

Denis vstoupil do krámku se smíšeným zbožím a když otevřel dveře, tak se nad jeho hlavou rozezněl zvonek hlásící, že dovnitř vchází někdo nový.

„Zdravíčko, mladý muži," ozval se z druhé strany „krámy" nabité místnosti prodavač, který vzhledem připomínal Santu Klause. Bílé vlasy, vousy, buclaté tváře... To vše by odpovídalo chlapíkovi ze Severního pólu, jenže když se Denis porozhlédl po krámku, musel na prodávajícího změnit názor. Toto nebyl Santa a on se rozhodně neocitl v jeho kouzelné dílně. Zde se dalo mluvit jedině o noře takzvaného křečka, člověka hromadícího různorodé harampádí, jež poté vydává za poklady.

Tak tady asi nepochodím, pomyslel si Denis sklesle, když si všiml, že většinu zboží zde tvoří výhradně ovoce a zelenina společně s krabicemi plných neidentifikovatelného starého oblečení, které byly vyskládané až ke stropu, z něhož visely nejrůznější cetky. Právě tato blýskavá cingrlátka mu při cestě krámkem málem vypíchla jeho jediné zdravé oko.

Naděje Denise pomalu opouštěla, ovšem když před prodavačem spatřil vyskládanou dezinfekci, tak opět ožil.

„Máte tady nikotinové náplasti?" zeptal se ho, v hlase se mu zračilo očekávání.

„Bohužel," zavrtěl hlavou prodavač. „Pro takový věci musíte do lékárny a nejbližší je asi třičtvrtě hodiny na jih."

„Aha, to nevadí," zamumlal, i když se ve skutečnosti jednalo o pravý opak.

Denis by se nenazval přímo závislým, ale byl zvyklý dát si za odpoledne i několik cigaret a nyní, když se s tím rozhodl prakticky ze dne na den, jak se říká, seknout, tak nastal problém. Nemohl tělo úplně odstavit, potřeboval nikotin a náplasti se zdály být tím nejjednodušším bezkouřovým řešením. Od jeho poslední návštěvy drogerie však již uplynulo pár dní a pořízená zásoba se nebezpečně tenčila.

„No, ale možná mi můžete pomoci s něčím jiným," řekl Denis nakonec a na mobilu mu ukázal téměř měsíc starou zprávu o dvou napadených mužích.

„Tohle?" zaváhal prodavač. „Hmm, co ty seš vlastně zač, kluku?"

„Jenom tady píšu článek do školy," zazubil se na něj Dennis a dle výrazu prodavače poznal, že jeho nevinná lež zafungovala. „Nevíte o tom něco víc? Cokoli? Vážně byste mi hodně pomohl."

„Takže ty tady vážně jenom píšeš článek, ano?" ušklíbl se a převzal si od něj telefon. „Co vás v tý škole neučí, takový kraviny. Kdyby vám radši dali do ruky lopatu nebo hrábě. Aspoň byste dělali něco užitečného, ale to oni ne a... Hmm," zamyslel se. „Ne, o těch dvou nic nevím, nezdrželi se tu dlouho."

„No, a co tohle?" pokračoval Denis a na mobilu zobrazil zprávu týkající se mrtvého farmáře. V tomto případě věděl, že z prodavače určitě něco dostane. Musel. Jednalo se o jednoho z místních a Denise by nepřekvapilo, kdyby zjistil, že ti dva byli bratři, bratranci, či zeťáci. Předpokládal, že tu nakonec bude příbuzný úplně každý s každým a jeho teorie se brzy potvrdila. Alespoň tedy fakt, že se muži navzájem znali.

„No, jo, tohle byl náš František. Moc hodnej chlap, budiž mu země lehká. On byl první, kdo si tady začal stěžovat na zvířata z lesů. Nějak to nebezpečí vycítil, ale nikdo ho nebral moc vážně. Mohli jsme pro něj udělat víc," povzdychl si. „Jednoho večera ho prostě našli mrtvýho. Nebyl to moc hezký pohled. Chudák holka."

„Holka?" podivil se Denis. Farmář František v jeho hlavě najednou nabral úplně jiné podoby.

„No, jo. Anča. Jeho dcera, to ona ho našla. Chuděrka měla před svatbou a on ji ani nemohl dovést k oltáři."

„Aha, Anča, rozumím," zamumlal spíše pro sebe. „A ten druhý případ? Ti dva muži? Vážně o nich nic bližšího nevíte?"

„Ne, to byli cizáci."

„Tak cizáci?" ušklíbl se Denis.

„Jo, cizáci. Prostě turisti. Taky tady chvilku čmuchali kolem tý nehody ohledně Františka, a pak sami zaklepali bačkorama. Říkám ti, běž od toho dál. Vypadáš jako chytrý kluk, nech to být a napiš článek o něčem jiným. O nějaký míň nebezpečný věci."

„Zmínil jste Anču. Nevíte, kde ji najdu?" zeptal se ho Denis s úsměvem.

„Tak ty si fakt nedáš říct, co?" povzdychl si. „Já to ale myslím vážně. Být tebou, držím se od toho dál. Copak chceš další, to, no, nepříjemnost?" zeptal se ho a zlehka si přejel prstem po tváři.

„Můžete mi věřit, že se o sebe dokážu postarat," ušklíbl se Denis, kterému neuteklo, že se prodavač zajímá o jeho jizvu.

Problém tkvěl v tom, že tu neobdržel od žádného vlkodlaka, či jiné nestvůry. Tehdy na něj nehleděly oči nepřítele, vlastně právě naopak. Jednalo se o blízkou osobu a tu stvůru tehdy představoval on sám. Byl příšerou, kterou je třeba napravit. Příšerou, kterou jen oheň dokáže očistit. A i když se na to snažil nemyslet, nedařilo se mu to. Ty události se stále vracely. Přes den ve formě vzpomínek, v noci se mu plížily do snů. Nemohl před nimi utéct, a to i když se snažil sebevíc.

„Anča bydlí na kopci," řekl prodavač nakonec. „Stará se tam o farmu, co jí tam po sobě František zanechal."

„A to sama?"

„Ne, bydlí tam s manželem Jonášem. Jestli si chceš promluvit i s ním, najdeš ho v řeznictví. Ale varuju tě," zamručel a naklonil se k Denisovi, „s Jonášem si nezahrávej. Ten je nebezpečnější než jakákoli sviňa, co číhá v lesích."

„Ale opravdu?" zazubil se na něj. „Tak to bych ho měl vážně poctít návštěvou. Díky, vážně moc jste mi pomohl."

„Kluku hloupá," povzdychl si, když se za Denisem zavíraly dveře. „S takovouhle tě brzo rozcupuje."