„Zapomněl jsi tady něco?" zeptal se Viťo v domnění, že se jedná o toho lovce z dřívějška a vzhlédl.

„Zapomněl?" zopakoval po něm tmavovlasý cizinec s úsměvem, který nevěstil nic dobrého. „To ne, ale myslím si, že jsem právě něco zajímavého našel," dodal a při těchto slovech se mu tvář změnila k nepoznání. Jeho hnědé oči zrudly, zorničky se zúžily a v ústech se mu objevila sada tesáků.

Viťo polkl a s pohledem čiré hrůzy sledoval, jak se k němu muž blíží. Upír, problesklo mu hlavou a v tu chvíli byl přesvědčený, že toto stvoření do hospůdky rozhodně nezašlo na pár panáků, aby se dostalo do nálady. Ne, jediným „panákem", po kterém ten upír bažil, byl právě on.

Viťo provedl pár zděšených kroků dozadu, aby si od neznámého muže udržel dostatečnou vzdálenost, jenže poté zády narazil na barový pult. To znamenalo komplikaci, ale vzhledem k tomu, že znal každý kousek hospůdky, tak věděl, že se poblíž nacházel další východ. Stačilo mu jen dostat se k těm dveřím za barem dříve než upír a měl by vyhráno, avšak muž jednal rychle. Vstoupil mu do cesty a než se Viťo nadál, už měl jeho prsty obmotané kolem krku.

„Neskutečný," vydechl jeho směrem slizce a zvedl paži o něco výše, takže Viťo jen bezmocně zatřepotal nohama ve vzduchu. „Když máš strach, tak jsi cítit ještě líp, vílo," ušklíbl se a chřípí se mu při těch slovech rozšířilo, jako by snad ona zmíněná vůně měla představovat nějakou drogu.

„Prosím... pusťte," zachrčel plačtivým tónem a pokusil se oběma rukama povolit mužův stisk, jenže ten byl však tuze pevný na to, aby se s ním dalo něco udělat. Vlastně mu přišlo, že s každým jeho neúspěšným pokusem jen sílí. Nebylo divu, upír měl ruku položenou přímo na jeho krční tepně. Mohl vnímat pohyb krve a cítit tep jeho splašeného srdce. Bylo to jako vzít dítě do cukrárny a místo do fronty ho postavit přímo za pultík, odkud má každou dobrotu na dosah ruky.

Muž s ním bez varování mrštil na zem. Viťo dopadl na podlahu, kde na moment ztratil dech a když se alespoň trochu probral z šoku, pokusil se opět postavit na nohy. Jenže upír byl opět o něco rychlejší. Zaklekl na něj a paže mu zkřížil za hlavou.

„Prosím, p-pane," hlesl Viťo a potáhl přitom nosem. „Ne... Neubližujte mi."

„Neboj se," ušklíbl se a drápy, které se mu objevily v místě nehtů, mu přejel po uslzené tváři, na které zanechal několik lehkých škrábanců. „Já tě jenom ochutnám. Jen maličko, a pak si tě dají i ostatní, ano?"

Po těchto slovech na něj vycenil tesáky a Viťo zprudka zavřel oči. Jeho snaha o komunikaci selhala a on se nedokázal dívat, jak se k němu přibližují ústa, která mohou ukončit jeho život.

„No, tak. Spolupracuj trochu," povzdychl si muž a přitiskl mu tvář na parkety. „Potřebuju přístup k tvému krčku, vílo. Jinak by to nemuselo být vůbec hezký," dodal a druhou rukou mu neurvale natrhl látku košile, kterou měl Viťo uhlazenou a zapnutou až ke krku. Několik knoflíčků při tom náhlém pohybu odpadlo na podlahu a jiné zůstaly viset na tenké nitce stejně jako jeho život.

Viťo tiše potáhl nosem a po tváři mu steklo několik hořkých slz. Levou část obličeje měl téměř bez citu, muž ji tiskl na dřevo podlahy s nezvyklou silou a nyní byla celá přebrnělá, přesto nevzdoroval. Věděl, že něco takového nemá smysl. Oči držel pevně zavřené a ticho přerušovalo jen jeho tlumené popotahování nosem. Nechtěl být upírovi na obtíž, nechtěl ho rušit a v tu chvíli se jen v duchu modlil, aby bylo vše u konce a on mohl začít znovu. Tentokrát to třeba bude jiné.

Najednou ticho hospody přerušil další vjem. Zasvištění. Vzduch pročísl zjevně velice ostrý předmět a pak se ozvala rána. Něco dopadlo na podlahu a Viťo se jen modlil, ať je to míč. Ať je to míč!

„Dělej," ozval se známý hlas, který ho přiměl vzhlédnout a otevřít oči.

Viťo zamžoural do světla a přes uslzené oči spatřil Denise, jak nad ním stojí se zakrvácenou mačetou jako anděl zkázy. Při tom pohledu se celý otřásl a zprudka vystřelil na nohy. Podobně jako ostatním vílám ani jemu nedělal pohled na krev dobře a v tu chvíli se nejednalo jen o tu mačetu, ale i o louži, která se dělala v blízkosti nyní již bezhlavého útočníka.

„Tak dělej," pobídl ho Denis podruhé. „Musíme odsud pryč, tak honem!"

Viťo zaregistroval, že byl lovec cítit kouřem. Zjevně si šel ven zapálit a když zahlédl, jak dovnitř vchází cizinec, dal se na průzkum.

„Ale já," polkl Viťo a bezradně se zadíval na oblečení, které měl na sobě. „Já nemůžu. Musím se převléknout."

„To teď?" odfrkl Denis. „A fakt to musí být zrovna teď? Hele, na to není čas."

„Ale, já... Má uniforma!" vyhrkl. „Musím ji vrátit. Bude to jen chvilička, slibuju!"

Než stihl Denis cokoli namítnout, zmizel mu Viťo za dveřmi, které zřejmě vedly do šatny, protože když odtamtud opět vyšel, měl na sobě jen po stehna dlouhou o několik čísel větší sepranou zelenou mikinu a v ruce držel zašpiněné oblečení perfektně složené do úhledného komínku.

„A co kalhoty?" podivil se, když viděl, že se Viťo kromě košile a zástěry zbavil i jich.

„Pořád... Pořád to byla má uniforma a tu... musím vrátit, nebo... ne?"

V tu chvíli mu to přišlo tak přirozené. Končí v práci, tak vrátí vše, co obdržel.

„Klika že jsi od šéfa taky nevyfasoval barmanský spoďáry," ušklíbl se. „Fajn, tu uniformu tady nech. Prát ji snad nechceš, ne?"

„To ne. Nebo... ano?"

„Ne!" vyhrkl a chytil se za hlavu. „Hele, v autě mám náhradní oblečení, něco ti půjčím. Ale teď už fakt pojď. Úklid odložíš na později."

Viťo přikývl a poslušně ho následoval. Za normálních okolností by nikdy nikomu cizímu do auta nenasedl, zvláště ne mladému muži s mačetou, ale zde se nejednalo o tak úplně normální okolnosti. Toto byly zkrátka jen okolnosti a Viťo cítil, že nemá na výběr. Musel se odtamtud dostat a Denisovo auto se zdálo být tím nejjednodušším řešením. A tak opatrně usedl na sedadlo vedle řidiče. Věděl, že se musí uklidnit. Čím větší strach má, tím pravděpodobněji ho nějaký upír zaregistruje a přijde si pro něj. Ironicky ho tato znalost neuklidňovala, ale právě naopak. Pomyslná hodnota stresu mu v tu chvíli vyběhla až na půdu a samotné zapnutí pásu zabralo hned několik pokusů. Ruce se mu ještě stále třásly, ovšem Denis, ten držel volant s jistotou a zdálo se, že ho setkání s upírem nijak nevyvedlo z míry.

„A kam to vlastně... jedeme?" promluvil do ticha jako první Viťo, když v sobě nalezl alespoň trochu síly zformulovat jednoduchou větu.

„Telliks," odpověděl mu stroze. „Je to klidný místo a co vím, tak tam nebyl ani jeden případ, který by se točil kolem upírů."

„Ale to po tobě nemůžu chtít," hlesl. „Vždyť Telliks, to je několik hodin cesty."

„Vím. Vzadu je deka," řekl a ukázal za sebe.

Viťo se pro ni opatrně natáhl, ovšem když se mu látka dostala do ruky, tak zezelenal a tvář se mu stočila do znechucené grimasy.

„Co ten protáhlý obličej?" ušklíbl se Denis, kterému jeho reakce nemohla ujít.

„Je z ní cítit kouř," zamumlal s jistým odporem.

„Tak víla nekuřák, že mě to nepřekvapuje. Ještě mi řekni, že jsi taky vegetarián."

„A co je to vegetarián?" zaváhal.

„To je takovej způsob stravování."

„Aha, hmm, tak to ne," zavrtěl hlavou. „Tohle neřešíme, víly nejí jako lidé."

„Rozhodně tak ale vypadáte."

„To je jen takové... krytí."

Ve skutečnosti byl jeho vzhled o něco nápadnější.

„Fajn, tak využij i tohle krytí," řekl a ukázal na deku. „Čeká nás ještě dlouhá cesta a na jejím konci dostaneš kalhoty. To je pěkný, ne?"

Viťo zlehka přikývl a zašeptal mu svá slova díků. Poté se zabalil do deky, složil si kolena pod bradu, takže mu vykukovala jen hlava a zadumaně se opřel o okénko. Najednou se cítil mnohem klidněji. Cesta tak hezky ubíhala, tráva, stromy... Všechno bylo najednou příjemně známé. Viťo spokojeně zavřel oči a téměř ihned nato usnul.

Když to Denis zaregistroval, tak nad tím jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Aby se někomu podařilo usnout takto rychle, musel být buď velice důvěřivý, nebo naprosto vyčerpaný a při pohledu na svého spolucestujícího netušil, která z těch dvou možností byla pravděpodobnější. Po chvíli však i jemu začala klesat hlava, což se dalo považovat za hazard. Věděl, že ospalý řídit nemůže, ale naštěstí byl za ta léta, co s Vanesou a strejdou lovil, vytrénovaný a dokázal celou noc řídit jen za použití takzvaných mini-šlofíčků. Zajel tedy na nejbližší odpočívadlo a nastavil si na telefonu budíka, který ho měl po čtvrt hodině opět probrat. Přesně tolik času potřeboval, aby získal potřebnou sílu a neztratil reflexy, které byly při jízdě tak nenahraditelné. Tímto způsobem nakonec oba ve zdraví přežili celonoční jízdu.

Kdykoli Denis vycítil, že již není schopný obstarávat funkci řidiče, zastavil a dal si lidově řečeno šlofíka. Vše šlo jako po másle, jen u toho posledního odpočinku, který přišel společně s východem slunce, ho mimořádně neprobudil budík, ale telefonát. Vzhledem k tomu, že Viťo ještě stále spal schoulený pod dekou, rozhodl se, že hovor přijme venku. Stejně si chtěl zapálit, tak aspoň zabije dvě mouchy jednou ranou.

„Kde sakra jsi?" ozval se z druhé strany rozhořčený hlas.

„Dobré ráno i tobě, dračice," ušklíbl se.

„Tak tohle na mě nezkoušej," odsekla Vanesa. „Fakt jsi mě naštval. Co sis myslel takhle zmizet?"

„Já?" zeptal se jí lehce ukřivděným hlasem a potáhl z cigarety, kterou si stihl v mezičase zapálit. „Ale já za nic nemůžu. Čestný lovecký! Mimochodem, jaká je kocovina?"

„Nesnaž se měnit téma, jo? A navíc... Jaká kocovina? Vždyť jsem toho zase až tak moc nevypila."

„Né, vůbec," zasmál se. „Strejda tě z tý hospody musel prakticky vynést, jinak by ses odtamtud nevymotala."

„Nesmysl, jen se mi nechtělo chodit. A teď, kde sakra jsi? Zníš hodně vysmátě, takže... Olalá, nech mě hádat. Že ty jsi nakonec vážně klovnul toho fešáka! No, jasně! Tak teď už chápu, že ses nám tady do svítání neukázal. Divoká noc, co?"

„Divoká noc?" zopakoval po ní s úšklebkem. „To teda. Ani nevíš jak."

„Ha! Já to věděla! Hele, ať už tam spolu provádíte cokoli, tak to co nejdřív utni, jo? Vyrážíme do Niknilu, prý je tam čarodějnice. To by vysvětlovalo i fakt, že tohle město bylo tři roky po sobě zvoleno tím nejzdravějším v celém Gnosu. Avokádový tousty jsou černá magie, to říkám pořád."

„Jasně, Niknil, chápu," zamručel Denis a potáhl si z cigarety. „Jeďte napřed, já vás doženu. Mám tady ještě práci."

„Hele, tak tohle na mě nezkoušej, Déno. Hezcí barmani se jako ‚práce' fakt nepočítají."

„Ale takhle to není!"

„Nenechám se zazdít kvůli nějaký pěkný tvářičce, je ti to jasný?"

„Ale no, tak," povzdychl si Denis a znaveně si promnul oko. „Hele, tady jde o něco úplně jiného. Měli jsme tu potíže s upírem."

„Jasně, jasně. Mocný Denis Van Stockhol a má trable s nějakým mrňavounkým upírem, to ti tak budu věřit. Do hoďky ať seš tady, jinak nám budeš zase nosit věci, jasný?"

„Ale copak mě neposloucháš? Já za váma prostě nemůžu!" vyhrkl o něco rázněji, než měl v úmyslu. Koutkem oka zabloudil k okénku auta, ale zdálo se, že ten randál na jeho spolucestujícího nijak nezapůsobil.

„Je to tady vážný, víš?" pokračoval Denis o něco tišším hlasem. „Ten Viťo..."

„Viťo?" podivila se. „A to je zase kdo? Kolik jich tam sakra máš?"

„Viťo je ten barman."

„Fakt, jo? A já myslela, že je to Alfréd."

„Alfréd? To... To není ani trochu blízko," povzdychl si. „Ale prostě ten Viťo, barman, on není člověk."

„Jo? No, a co to teda je?"

„Říká, že prej víla."

„Hmm, tak víla, jo? Neznám. Fajn, zab ho a pak za náma přijeď."

„Počkej... Co? Jak jako zab ho?"

„Není to člověk, ne? Tak říkám – zlikviduj to. Reaguje ta věc na stříbro?"

„No, to jo. Asi," zamumlal, když si vzpomněl na Viťovy rukavice. „Ale –"

„Žádný ‚ale'. Jakmile to reaguje na stříbro, zabíjíme to," zopakovala mu jedno ze základních pravidel.

„Nebudu toho kluka zabíjet, když nikomu nic neudělal."

„Fajn, tak to udělám já."

„To má být vtip?"

„Ale vůbec ne, o takových věcech zásadně nikdy nežertuju. Podívej se, ta víla ti musela poplíst hlavu, to bude asi nějaká jejich superschopnost. Pár hezkých úsměvů a zobeš jim z ruky. Je to příšera jako každá jiná a my s příšerami děláme co? Lovíme je. Buď to uděláš ty, nebo si toho tvýho Viťu najdu a dokončím to za tebe. Můžeš si vybrat."

„Jasně, no, můžu ti tu odpřisáhnout, že mu z ruky fakt nezobu."

„A víš to jistě? Protože mně přijde, že tě má na vodítku jako hodnýho pejska. Buď ty, nebo já, Déno. Rozmysli si to."

„Podívej se, už dost. Viťo mě určitě neočaroval, jsem úplně v pohodě a... Řekněme, že i kdybychom ho teda, já nevím, vážně chtěli zlikvidovat, tak jak bychom to asi tak udělali, no? Vždyť o tomhle druhu vůbec nic nevíme. Je nebezpečný něco jen tak zkoušet. Přijedeš si sem a pak co? Jak bys chtěla zabít takovou vílu? No, povídej. Protože mě třeba vůbec nic nenapadá," dodal a pak za sebou zaslechl lehké bouchnutí dveří.

Denis se ohlédl a tehdy se jeho pohled setkal s párem nyní velice vyděšených očí. Viťo byl dle všeho již nějakou chvíli vzhůru a slova týkající se likvidace víl, mu zjevně náladu moc nezlepšila.

„Počkej, tohle," začal Denis s vysvětlováním, ale to už se Viťo bezeslova otočil a dal na útěk. „Sakra, říkám, abys POČKAL!" křikl za ním, ale on provedl pravý opak a ještě přidal do kroku.

Vito se mu snažil vzdálit, utíkal ze všech sil podél silnice v naději, že toho lovce nakonec někde setřese. Že se objeví les, jezero s vrbami, zkrátka terén, který by mohl využít ve svůj vílí prospěch a schovat se. Jenže i když ho poháněl adrenalin spojený se strachem o život, běžecky na tom byl Denis o něco lépe. Během chvilky ho dohnal a zarazil jeho postup.

„NE!" vyhrkl Viťo s jistou bezradností, když ucítil, jak ho Denis drží za paži a odmítá se pustit. „Ne, ne, prosím! Ne!" křičel a škubal sebou, jako by ho na nože brali.

„Tak stůj, sakra," osočil ho Denis a chytil ho oběma rukama. „Co tady blázníš? Co je?"

Viťo sebou ještě párkrát trhl, mrskal sebou jako ryba na háčku, ale nakonec povolil.

„Ne... Nezabíjej mě, p-prosím," vzlykl s hlavou sklopenou k zemi. Jeho předtím poškrábaná tvář byla již zhojena, přesto se nedokázal na Denise ani podívat. „Já vážně... nikomu... neublížil. Nik... Nikomu. Přísa...hám."

„Ale to já přece vím," odpověděl mu mírně a změnil způsob stisku. Nyní se ho nesnažil zastavit, ale spíše ho jen podpíral, aby se mu tam nezhroutil. „Jen klid, nic ti neudělám. Jsem tady, abych ti dal ty kalhoty, pamatuješ? Abys po Telliksu nemusel běhat jenom ve spoďárách."

„To... o-opravdu?" vysoukal ze sebe a utřel si slzy do dlaně. „Ale já... Slyšel jsem, jak... Ty ses ptal... Chtěl jsi vědět, jak... Jak se likvidují... víly."

„A to tě tak vyděsilo?"

„No, a-ano?" zakoktal. „Vždyť já jsem... víla... A to... zabíjení," špitl.

„Ale to nic není," mávl nad tím rukou. „Když seš lovec, tak se většina debat točí kolem toho, co a jak zlikvidovat. To ale neznamená, že se do toho hned dáme. Je to jenom takový... koníček. Krátíme si tím dlouhý chvíle, víš? Někdo hraje slovní fotbal, jiní si vypráví vtipy a my polemizujeme o způsobech likvidace. Jsme prostě divný, ale časem ti to ani nepřijde. Tak co?" pousmál se. „Už dobrý?"

„Asi... ano."

„Dobře. A navíc," pokračoval zadumaně, když spatřil jeho zarudlé oči a tekoucí nos. „Teď když se na tebe tak koukám, tak hádám, že by něco takovýho ani nebylo moc těžký. Určitě by to šlo líp než u průměrnýho upíra."

„Cože?" vydechl Viťo a překvapeně zamrkal. Na řasách mu visely kapičky slz, což značilo jediné: mělo by se změnit téma hovoru.

„No, a co vlastně plánuješ dělat, až se do toho Telliksu dostaneš?"

„Já... Já vlastně ani nevím," špitl. „Asi udělám to, co dělají lidé. Najdu si další práci a..."

„...budeš doufat, že tě tam nenajdou?" dokončil za něj větu a na odpověď se mu dostalo lehké přikývnutí. „To, že tam nejsou teď, ale neznamená, že se časem neobjeví a... To nemáš nikoho, ke komu bych tě mohl odvézt? Nějaký blízký přátele? Rodinu, nebo aspoň něco jí podobnýho?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „My nic takového nemáme, u nás je každý tak trochu sám za sebe."

„Sakra, ty mi to fakt neděláš jednoduchý," povzdychl si Denis při vzpomínce na nedávný rozhovor s Vanesou a vytáhl z kapsy krabičku s cigaretami. Chtěl si zapálit, to mu pomáhalo s nervy, ale nakonec si to rozmyslel a vložil ji zpět do bundy.

„A já... Nechci ti být na obtíž," hlesl a stoupl si k silnici.

„Počkej, co blbneš?" zděsil se Denis, který měl v tu chvíli vážné obavy, že se ta víla opět zjančila a nyní se chystá skočit pod kola nejbližšímu vozidlu.

„Dál pojedu stopem," odpověděl a zvedl palec nahoru, i přestože v dohledu nebylo ani živáčka. „Díky, vážně moc děkuji. Udělal jsi toho pro mě víc než dost, ale dál už to zvládnu sám."

„Jasně, zvládneš, to tak," odfrkl. „Skončíš mrtvej a to dost možná dřív, než ti tady nějaký to auto zastaví."

V tu chvíli nabyl jistoty, Viťo neměl šanci přežít, alespoň ne s tím svým „vílím" přístupem. Vždyť mu za celou dobu ani jednou pořádně nevzdoroval a nebránil se ani tomu upírovi! Jeho jedinou obranou byl útěk a prosík spojený s pláčem, ovšem aby něco takového zabralo, musel by v sobě mít útočník alespoň trochu lidskosti. Jenže o tu již upíři stihli dávno přijít. Pokud by se tedy jejich cesty rozešly, bylo by jen otázkou času, než se Viťo stane dalším novinovým titulkem. Zvláště, když se nyní k upíří hrozbě přidala i Vanesa, která vydala za tucet monster.

„Copak jsi to ještě nepochopil?" pokračoval Denis frustrovaně. „Nemáš proti nim šanci! Ne, když se chováš jako víla!"

„Jako víla?" zopakoval po něm s podivem. „Ale já... Já přeci vílou jsem, takže to se mám začít chovat... jako člověk? Tak to myslíš?"

„Jistě, jako člověk," odfrkl Denis s jistou dávkou nadřazenosti. „Myslíš si, že to bys na tom byl líp? To hnízdo upírů, který jsme včera zlikvidovali," řekl, a přitom uhnul pohledem na stranu. „Divil by ses, kolik lidí jsme tam našli. Nebo spíš toho, co z nich zbylo. Je jedno, jestli jsi člověk, nebo víla, protože když se ocitneš na jídelníčku těch pijavic, tak to dopadne stejně a já... Nemůžu tě nechat, aby ses sám poflakoval Telliksem. Ale taky tě nemůžu vzít za ostatníma, protože ti nejsou tak... chápaví."

Původně chtěl říct „blbí", nebo alespoň on se jako blbec cítil. Porušil pravidlo stříbra, které nikdy nelhalo. Nikdy! Právě stříbro dokázalo odhalit vše „nečisté", tak to bylo, je a vždy bude. Tak proč mu přišlo, že by se nyní mohlo plést? Že před ním stojí ta nejčistší bytost, kterou kdy potkal? Znali se jen několik hodin a z toho Viťo většinu času prospal, přesto Denis někde hluboko cítil, že mu nemůže podepsat rozsudek smrti. Něco takového si ta víla zkrátka nezasloužila.

„Zavolám strejdovi," řekl nakonec. „Připraví ti pár průkazů, ať nejsi tak moc na očích."

„Průkazů?" podivil se Viťo, jako by to slovo slyšel poprvé. „A co bude pak?"

„No, co asi?" ušklíbl se. „Pak z tebe udělám lovce."

Protože jen lovec přežije.

---

A nyní můžeme přejít k prvnímu oficiálnímu případu. Příběh jako takový je dopsán, kapitoly budou přibývat pravidelně. V další části uvidíte i mnou vytvořenou mapku  a v budoucnu můžete počítat i s animovaným trailerem. To vás rozmazluji, co? Ale vy si to zasloužíte! :3