Pokud se Denis snažil sesbírat síly do posledního vzepření, pak se to samé dalo říct i o Viťovi. Miranda ho sice chtěla vyvést ven, to jistě, ale on se nenechal. Jak by také mohl? Nemůže čekat v autě, zatímco jeho přítel bojuje o život! Ne, on zkrátka musel dohlédnout na to, aby vyhráli. Krýt mu záda stejně jako u vlkodlaka nebo tehdy v penzionu. Jenže co když měl Denis po celou dobu nějaký plán, do kterého mu jen nesmí zasáhnout? Co když měl vše vymyšlené a on by mu to svým zásahem jen překazil? Viťo věděl, že musí postupovat opatrně, a tak jejich souboj pouze mlčky sledoval zpovzdálí.

V moment, kdy Denis provedl kop do holeně, se jen taktak udržel, aby nezačal výskat radostí. Tento trik přeci znal! To je oddalování nebezpečí v praxi! Jenže pak se něco ošklivě pokazilo. Viťo nedokázal říci, co přesně se stalo, ale Denis skončil na podlaze. Bez mačety, bez síly. A i když věřil v jeho schopnosti a doufal, že se z té bezradné situace nakonec dostane sám, tak pohled na Konstantina, který mu je blíže a blíže... Vždyť mu ublíží!

Ta myšlenka Viťu zaskočila, a to i přestože to nebylo poprvé, kdy k němu podobná slova doputovala. Už jen když si vybavil dívku z recepce držící nůž v blízkosti Denisově paže, tak se mu dělalo úzko, přesto tento obraz působil ještě o něco intenzivněji. Ty tesáky, které si pamatoval jak ze svého života, tak i z těch minulých, se nyní přibližovaly k Denisovi. K Denisovi! Viťo nedokázal myslet na nic jiného než na to, že se objevilo nebezpečí, které musí oddálit. Nebezpečí, které výjimečně ohrožuje někoho jiného, než je on, což mu překvapivě dodávalo jen na větší síle. A tak nastal čas chránit.

Viťo s jistou dávkou odhodlanosti vystřelil na nohy a dal se do díla. V tu chvíli nevnímal nic jiného než Denise. Kůlnu tvořila jen rozmazaná šmouha a on běžel. Utíkal. Kolik kroků ho od něj dělilo? Jak dlouho potrvá, než se k němu dostane? Skočil. Žádné otázky, žádné pochyby, žádný strach. Jen ten jeden skok. Viťo padl Konstantinovi na záda a strhl jej s sebou na zem, daleko od Denise. Jen ať je jeho přítel v bezpečí.

***

Denis se rozmrkal a po dlouhé době se dokázal svobodně nadechnout. Co... Nedokázal tomu uvěřit, opravdu žije? Je volný? Ihned se vypnul k výkonu. Nechápal, jak je možné, že jeho srdce ještě stále bije, ale rozhodně chtěl z tohoto zázraku dostat vše. S nově nabitou silou a adrenalinem proudícím v žilách zprudka vyskočil na nohy a chopil se mačety. Avšak když pohlédl směrem, kde se měl nacházet jeho soupeř, strnul.

„Musím uznat, že tohle nebylo zlé," zasmál se Konstantin s paží omotanou kolem Viťova hrdla. „Hádám, že to nazveme remízou, co ty na to, lovče?"

„Moji krev už... máte," vložil se do toho Viťo s přiškrceným hlasem. Konstantin ho držel pevně, možná až zbytečně moc silně. „Prosím... Nechte nás jít."

„Pokud tě teď pustím, už se ke mně nikdy nevrátíš," zavrčel mu do ucha. „A to já nikdy nedovolím."

„Ne, já... Vrátím s-se," hlesl. „Opravdu. Chci... pomoct."

Každé slovo ho z nedostatku vzduchu pálilo a samotná mluva představovala výzvu, přesto se snažil. Pomůže Konstantinovi. Pomůže vílám i upírům. Pomůže všem, ale teď by chtěl jít domů. Domů, kde na něj čeká hřejivé objetí jedné kožené bundy.

„Nevěřím ti," ušklíbl se Konstantin a přitiskl si jej k tělu, jako by se jednalo o živý štít. Poté se s vyzývavým pohledem zahleděl zpět na Denise. „Teď nás necháš hezky odejít, jasné?"

Denis se kousl do rtu, ale mačetu namířil k zemi. Už když spatřil, že se Viťo nachází v jeho sevření, poznal, že má svázané ruce. Pokud by se o něco pokusil, upír by Viťovi jistě ublížil, nebo hůř, on sám by jej mohl při útoku nechtěně poranit.

„Tohle... To ještě neskončilo," procedil Denis mezi zuby nakonec. „Najdu vás a přijdu... Přijdu si pro něj."

„Ale jistě. S tím počítám," ušklíbl se Konstantin, zatímco obezřetně putoval ke dveřím a nespouštěl z lovce oči. „Připravím se na tebe."

Již předtím vystřídal mnoho upířích hnízd a rozhodně mu nedělalo problém najít si další. Navíc, s vílou obtočenou kolem prstu to mělo být ještě o něco snazší. Nebude hnízdo, kde by ho nepřivítali s otevřenou náručí, Konstantin si tak nebudoval žádné vzdušné zámky, nohama stál pevně na zemi a byl si právem jistý sám sebou, jenže pak přišlo něco, co nečekal. Tělem mu projel ostrý předmět, a i přestože necítil bolest, stále se jednalo o značnou nepříjemnost. Zprudka se otočil, a to jen, aby pohlédl do očí novému sokovi. Tento souboj však skončil ještě dříve, než vůbec stihl začít.

„Připravit se můžeš akorát tak v pekle, ty svině kousavá," odfrkla Vanesa směrem k nyní již bezhlavému oponentovi a poté vytáhla Viťu na nohy. „Vypadáš skvěle, příšerko," zazubila se na něj, ale to už k nim doběhl Denis.

„Viťo!" zachroptěl a poté se s rozezleným pohledem obrátil na Vanesu. „Cos... Cos to sakra udělala?!"

„Fíha, takže žádný děkuju?" odfrkla a pohlédla na Viťu, jehož tričko na sobě neslo několik výraznějších skvrn od krve, z nichž některé působily čerstvě. „O nic nejde, určitě jsem mu neublížila. Je celej, ne?"

„Blbost!" okřikl ji Denis. „Už předtím ztratil dost krve a ty tady mácháš mačetou? Mohlas ho zabít!" vyhrkl a jen taktak stihl zachytit Viťu, který kromě krve stihl ztratit i vědomí.

„Cože? Ale vždyť..."

„Musíme zavolat záchranku," vložila se do toho Miranda.

„Ale to s mrtvejma upírama na dvorku úplně nejde," zamručela Vanesa. „Jinak skončíme všichni ve vězení, nebo hůř, třeba v blázinci!"

„Pak lékárničku," pokračovala Miranda. „Potřebujeme lékárničku. Máš u sebe něco takového?"

„Asi?" zaváhala. „Myslím, že něco takovýho mám v autě."

„Dobře, tak pro ni běž. Honem!" vyhrkla a pak se sehnula nad Viťu. Tvář držela blízko jeho ústům a zdálo se, že mu pozoruje hrudník. „Nedýchá," řekla nakonec. „Musíme mu dát první pomoc."

„První pomoc?" zaváhal Denis. „A to se dělá jak?"

„Takže lovec a neumí dávat první pomoc?"

„Jo, mojí prací je totiž cokoli zabít, ne to křísit z mrtvých," odsekl. „Takže... Co mám dělat?" dodal s již o něco mírnějším hlasem.

„Polož mu ruce na hrudník a rytmicky ho stlačuj. Nevím, jak to vysvětlit, prostě pam, pam, pam, pam, jasný?" sdělila mu v rytmu nějaké písně, kterou Denis neznal, a přitom Viťovi mírně zaklonila hlavu a zkontrolovala, zda nemá zapadlý jazyk. Sice netušila nic o vílích dýchací soustavě, ale přišlo jí, že v mnohém se shoduje s tou lidskou, což jí v tu chvíli muselo stačit. „Až to dáš třicetkrát, tak řekni."

„Jasně, jasně," zamručel. „Takhle?"

„Zesil to," přikázala. „Musíš pořádně zatlačit."

„Tak mu ale můžu ublížit!"

„Ublížit mu víc, než že nebude dýchat?"

„To... Fajn," zamumlal a dal se do práce.

Denis zesílil stlačování hrudníku, až měl strach, že přitom Viťovi něco zlomí, ale v něčem musel dát Mirandě za pravdu. Všechno bylo lepší než nedýchání.

„Takhle?" obrátil se na ni.

„Jo, klidně přitlač a zrychli, ať je to pam, pam, pam, pam. Jako v té písničce. Zpívá se tam o zůstávání naživu, to je fajn detail."

„Jo, úplně nejlepší," odfrkl. „Tak fajn. Pam, pam, pam, pam," zparodoval ji, ale v tu chvíli to dělal hlavně proto, aby si udržel chladnou hlavu. „Třicet!"

„Dobře," řekla a stiskla Viťovi nos. Umělé dýchání sice nemuselo být součástí první pomoci, ale Miranda cítila, že musí zkusit všechno. Viťo jí pomohl, nyní musí ona pomoci jemu.

Zhluboka se nadechla a vdechla mu do úst. Přistupovala k němu jako k dítěti, kterému se zastavilo srdíčko. Viťovi se zvedl hrudník, vzduch dorazil do plic, ale jinak se nic nedělo. Provedla tak ještě jednou a když se jí nedostalo žádné reakce, dala Denisovi pokyn, aby to stlačování zopakoval.

Ten se dal do práce. Opět Viťovi několikrát stiskl hrudník a rozhodně se mu to již dařilo lépe než předtím. No, tak, Viťo, povzbuzoval ho v duchu. Do toho! Vstávej! Všichni víme, že nakonec vstaneš, tak už to sakra neprodlužuj!

Poté opět nastala fáze vdechování. Viťovi se za pomoci získaného vzduchu znovu nadzvedl hrudník, jinak bylo jejich snažení zanecháno bez reakce. Denis si tedy opět připravil paže a dal se do další sady rychlých „pam, pam, pam, pam", když se ozvalo kuckání.

„Ty žiješ!" vyhrkl Denis a pověsil se mu kolem krku. Vůbec přitom neřešil sílu a Viťo tak na moment ztratil ten těžce nabraný dech.

„No, ano," vyhekl a překvapeně zamrkal. „Proč bych..."

„Já myslel," zamumlal a položil si dlaň do jeho stříbrných vlasů, jako by se snad bál, že jej bez této pojistky znovu ztratí. „Myslel jsem, že je to konec."

„Konec? To ne," pousmál se, zatímco ho svým tykadlovitým uchem nevědomky šimral na krku. „Já přeci nikdy nekončím. Na mé místo by nastoupila nová víla."

„Ale nebyl bys to ty," odmítl ho Denis. „Takže nějakou novou vílu si nech na jindy, ano? A tohle... To už na mě nikdy nezkoušej," dodal a věnoval mu lehký polibek do vlasů.

Kdokoli jiný by si to gesto mohl vynaložit jen jako další vlkodlačí očichávání, ale pro Denise to v tu chvíli představovalo ten nejintimnější počin, kterého byl schopný. A Viťo to vycítil. Vnímal ten lehký dotyk rtů, které se o něj otřely, jako by představoval tu nejkřehčí a nejkrásnější věc na světě.

„Provedu," vydechl Viťo s úsměvem a zavřel oči. Konečně byl doma.

Za pomoci Vanesiny lékárničky se jim podařilo Viťovy rány ošetřit na místě a o zbytek se postarala jeho rychlá regenerace. Pomoci se také dostalo novináři, kterého Vanesa objevila v domě a který i přes svůj zbědovaný stav ještě dýchal. Viťovi ta zpráva udělala neskutečnou radost, a i když chtěl osobně dohlédnout na to, že se tomu pánovi nic nestane, nakonec to byla právě Vanesa, která ho odvezla do nemocnice, zatímco on s Denisem dostali na starost odvést Mirandu zpět domů. Díky tomu mohli všichni ono proklaté místo nadobro opustit, přesto zbývalo ještě jedno loučení.

„Víš, že nemusíš odjet," řekla Vanesa, když s Denisem seděla na obrubníku před hotelem.

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem a zalévalo oblohu vlnou zlaté barvy, která Denisovi ještě nikdy předtím nedělala takovou radost, jako právě nyní.

„Vím," zamumlal, a přitom nespouštěl zrak z auta. Skrze přední sklo mohl sledovat Viťu, jak sedí na místě spolucestujícího a ve své věrné mikině i lidské podobě tam spokojeně klimbá.

„Ale stejně to uděláš, co?" pokračovala Vanesa sklesle. „Zase odjedeš a... No, k tomu, co se stalo v tý chajdě. Víš, že jsem mu nechtěla ublížit, že jo?"

„Jasně, že jo," přikývl Denis s lehkým úsměvem. „A promiň, že jsem se tam na tebe tak utrhl, nechtěl jsem..."

„V pohodě, měl jsi o něj strach."

„Jo, a jakej," povzdychl si.

Zvláštní, už když se vplížil do kůlny a spatřil Viťu viset na háku, bez té tolik známé mikiny a se šupinatými pažemi, tak ani na moment nepochyboval o tom, že ho našel. Ani na moment, a to i přestože v tu chvíli zíral na sklopenou dlouhovlasou hlavu s tykadly. Něco uvnitř mu zkrátka našeptávalo, že se před ním nachází Viťo. Nerozuměl tomu. Vílí podoba byla v mnohém výrazně jiná, přesto jako by vlastně vůbec nic neměnila. Chvíle, kdy jej sevřel v objetí, patřila k těm nejšťastnějším, které kdy zažil, a on si najednou nedokázal vzpomenout, zda v tu chvíli Viťo vypadal jako víla, nebo člověk. Proč to bylo tak těžké? Jediné, co věděl s naprostou jistotou, byl fakt, že by ten moment za nic na světě nevyměnil. Hýčkal si to objetí. Ať již s šupinami, či bez.

„Je hezké vidět, že je zase v pořádku," pousmála se Vanesa. „Nebo teda v řádku."

„To je od tebe velice dospělé. Hele, nemáš ty taky teplotu?" zasmál se a z legrace jí přiložil dlaň na čelo. „Neplivnul jsem to na tebe náhodou?"

„Nech si to, jo?" odsekla. „Já jsem náhodou dost rozumnej člověk, jenom... Možná jsem na něj trochu žárlila, to je celý."

„Tak žárlila?"

„No, jasně, vždyť... Když jsi s ním, tak jsi šťastný," zamumlala. „Sice jsem v té hospodě měla trochu upito a mám tak ohledně některých věcí maličko vokno, ale moc dobře si pamatuju, že ses při pohledu na něj usmál. A to bylo poprvý od... Já už ani nevím, kdy ti šly koutky naposledy takhle nahoru. A teď," řekla a ukázala na jeho auto, „děláš to samé. Usmíváš se, a to jenom proto, že tam spí. On spí a ty jsi z toho v sedmým nebi. Prostě to není fér!"

„Takže co? Teď nevím, mám bejt šťastnej, nebo ne?" ušklíbl se Denis. „Jsi nějaká komplikovaná, dračice."

„Tak jasně, že chci, abys byl šťastný. Ale tak nějak díky mně, chápeš? A já se snažila, celý roky jsem se fakt snažila, jenže ty nic a pak si přijde on a... Jak se mu to vlastně povedlo? Tohle, no, tohleto?"

„Ani nevím, on... Dal mi oříšky."

„Takže oříšky, jo?" zopakovala po něm s potutelným úsměvem. „To má být nějakej dvojsmysl, nebo co?"

„Na co ty hned nemyslíš."

„Tak pardon, no. A co teda bylo s těma oříškama?"

„Nic, prostě mi je dal. A taky má rád světlušky."

„Ty fujbrouky?"

„Přesně ty."

„Vy dva jste se teda fakt hledali, až jste se našli," povzdychla si. „A to má být jako všechno? Oříšky a brouci? Cesta k tvému srdíčku je vážně jednoduchá."

Denis se pousmál, ale nic na to nenamítal. On sám by tu cestu nikdy jako jednoduchou, či složitou nepopsal. Spíše by zvolil slovo „neexistující". Již nějakou dobu nevěřil, že by k němu taková cesta vedla a už vůbec neočekával, že by se ji někdo namáhal hledat. Vlastně to po nikom ani nechtěl, jenže pak se objevil Viťo a ten udělal vše tak jednoduché. Tak neuvěřitelně jednoduché.

„No, a hele, ty brouku," pokračovala Vanesa s úsměvem, „teď když tu tak sedíme a rozjímáme, řekni mi, proč ty to vlastně ještě pořád děláš? S vílou v autě bych čekala, že zkusíš i jiný způsob života. Nevím, míň krve a víc kytiček."

„Pravda, to by se Viťovi určitě líbilo," pousmál se.

„A co by se mi líbilo?" ozvala se z otevřeného okýnka hnědovlasá hlava.

„On už má snad i super sluch, nebo co," zamumlal Denis s úsměvem.

„O čem si to povídáte?" pokračoval Viťo s jistou zvědavostí. „A... počkejte, nikam nechoďte! Hned jsem u vás!" dodal a než se nadáli, už seděl na obrubníku vedle Denise. „Takže co by se mi líbilo?" zopakoval s úsměvem od ucha k uchu.

„Bavíme se o tom, že tady Déna konečně pověsí to lovecký řemeslo na hřebík," chopila se slova Vanesa, a přitom jmenovanému rozcuchala vlasy.

„Hej!" vyhrkl Denis a zlehka její ruku odstrčil jako náladové kotě. „Ale ono je to o něco složitější," povzdychl si. „My prostě nejsme běžný lidi a v tomhle ohledu nemáme moc na výběr. Když nebudu lovec, tak nejsem nic. Lovení je všechno, co umím, a jasně, byly chvíle, kdy jsem si myslel, že to změním. Že bych třeba studoval ale..." Denis si zadumaně přejel prsty po jizvě a při tom známém dotyku zvrásněné kůže se mu opět zvedl žaludek. „Ale to už je dávno," řekl nakonec.

„Aha, a... to souvisí s tvou jizvou?" zaváhal Viťo. „Protože jestli ano, nemusíš o tom mluvit," dodal rychle.

„Jo, no, ale... já už o tom tak nějak mluvit chci," pousmál se. „Pokud tě to teda bude zajímat."

„Samozřejmě, že mě to zajímá!"

„No, a ty bys mi pak třeba mohl někdy říct něco víc o tom, jak vlastně funguje ten váš vílí život a... a tak," pokračoval Denis s lehkým úsměvem. „Teda pokud to na tebe není moc osobní."

„Povím ti o tom moooc rád," pronesl Viťo zasněně. „No, a co bys chtěl studovat?"

„Myslel jsem, že novinařinu, ale... Nejde o to, co chci. Na tyhle věci jsem už prostě moc starej, vždyť nemám ani základku!" posteskl si. „Takže to už neřešme, nemá to cenu. Pro mě je už stejně pozdě."

„Nikdy není pozdě!" vyhrkli Viťo s Vanesou jednohlasně.

„Ha, platíš mi pivo, příšerko," ušklíbla se. „A tady tvůj parťák má pravdu. Nikdy není pozdě, víš?"

„Jasně, ale to se snadněji řekne, než udělá," zamručel Denis. „Vždyť... Co třeba ti upíři, no? Jak bych si mohl hrát na studenta, když..."

„Pořád máš u sebe famílii Van Stockholů, ne?" zazubila se na něj Vanesa „A my vám budeme plně k dispozici. Žádná pijavice si na vás nepřijde, klidně si k tomu studiu můžete pořídit i domek se zahrádkou."

„Tak zahrádka?" rozzářil se Viťo. „A budou tam i vodopády? A duha?"

„Odkud máš zase tohleto," ušklíbla se. „Ale jasně, proč by ne. Může tam být cokoli, a hlavně tam budete mít klid. O to se se strejdou už postaráme a nám přeci věříš, ne?"

„No, nevím," zamručel Denis. „O mou důvěru jsi přišla, když jsi mi řekla, že strejda nám žádné karamelky nepřinesl a já tě pak načapal, jak je cumláš pod peřinou."

„Hele, chceš po nás, abychom ti strážili dům, nebo nebrali karamelky?" vyhrkla ukřivděně. „Protože obojí nejde!"

„Jistě, protože všechno má svou cenu, co?" pousmál se Denis. „No, a co bys chtěl vlastně dělat ty?" obrátil se k Viťovi. „Taky studovat, nebo..."

„Přemýšlel jsem nad tím, že bych začal vařit," sdělil mu Viťo zasněně. „Zkusil bych dělat polévky, ty působí zábavně. Dají se totiž míchat, víš? A třeba bych se i naučil krájet zeleninu. Vzal bych mrkev, nebo taky něco jiného, ale hlavně mrkev. Myslíš, že bys mi s tím někdy pomohl?"

„Tak pomoct ti s mrkví?" podivil se Denis.

„Přesně tak," přikývl. „Udělal by sis na mě ve svém rozvrhu čas?"

„Jedině, když to pak budu moct ochutnat jako první," pousmál se Denis.

„Domluveno!" rozzářil se Viťo. „Ale špinavé nádobí budu mýt já, že ano?"

„Jistě, no, i když to bude těžké, myslím, že se zvládnu ovládnout."

„Mám to teda brát tak," vložila se do toho Vanesa, „že s naším návrhem souhlasíš?"

„Už to tak bude," přikývl Denis smířeně.

„Tak výborně!" zaradovala se a objala ho z jedné strany, zatímco se na něj Viťo přilípl z té druhé.

„Dám vědět strejdovi, že jsme o dva blázny bohatší," dodala s hlavou opřenou o jeho rameno.

„Fajn," pousmál se Denis a přitom ucítil, jak se k němu Viťo ještě o něco více přitulil, takže jeho jizva v tu chvíli nebyla takřka vidět. Z nějakého důvodu mu však ten dotek vůbec nevadil a ani se mu při něm nedělalo nevolno, jako když se té zkrabatělé kůži věnoval sám. Vlastně by se ten pocit popsat jako uklidňující. Ano, uklidňující. Viťova tvář se dotkla té jeho a v tu chvíli mu přišlo, že je konečně kompletní.

Možná, že nakonec na světě vážně neexistují žádné dvě protichůdné strany. A každý lovec k sobě potřebuje vílu stejně tak, jako každá víla svého lovce.

---

Tímto jsme se dostali na konec příběhu lovce a víláčka. Jsem moc ráda, že jste se ke mně připojili, ať již očkem, hvězdičkou či komentářem. 

Následuje série fun factů a zajímavostí, společně s bonusovým materiálem v podobě animací, videí a ilustrací. Zároveň zde nechávám prostor na dojmy, ať už jakéhokoli druhu. U dalšího příběhu zase na viděnou! :3