„Ale, ale, ale," zavrtěl nad nimi Konstantin pobaveně hlavou, když v doprovodu Sáry vešel do kůlny. „Čemu vděčíme za takovou návštěvu?"

Denis mu na to nic neodpověděl, jen opatrně přesunul Viťu do opatrování Mirandě a sám zaujal bojový postoj. Pravou nohu si posunul dopředu a dal si záležet, aby si oba soupeře udržel v již tak nepříjemně limitovaném zorném poli. Soustřeď se, rozkázal si v duchu, a přitom sevřel svou věrnou mačetu o něco pevněji. Věděl, že svým protivníkům nemůže ukázat slabost. Musí působit suverénně, narušit jejich psychiku. Nedat najevo, jakou nad ním vlastně mají převahu, protože jinak by to znamenalo instantní prohru.

„To je jen ten zjizvenej kluk," představila ho Sára s úšklebkem, ale samolibý výraz jí zmizel při pohledu na opodál ležící tělo. „Lauro!" vyhrkla. „Tak za tohle zaplatíš, ty kriple!"

Upírka se na něj chystala bezmyšlenkovitě vrhnout s cílem roztrhat ho na cucky, jenže Konstantin ji zachytil za rameno a stáhl zpět k sobě.

„Pusť mě na něj!" okřikla ho. „Ten hajzl musí trpět!"

„To samý můžu říct i já o vás, když jste mi sebrali přítele," sdělil jí Denis s ledovým klidem.

„Hmm, tak teď se vysvětluje vzpurnost té víly," zasmál se Konstantin. „Výborně, vážně skvělá práce, Denisi."

„Odkud znáte mý jméno?" zavrčel.

„Tvá jizva je velice výřečná, slyšel jsem snad jen o jednom lovci s takovým znamením. Denis Van Stockhol. Nemůžu říct, že bych byl nějak extra velkým fanouškem práce vaší rodiny, to ne, ale rozhodně máte můj respekt. Navíc, tady Laura neuposlechla můj rozkaz, zasloužila si trest, a proto teď udělám dobrý skutek a nechám vás jít, co ty na to?" řekl a ukázal ke dveřím.

„Ale vždyť..." Sára se opět chystala protestovat, ale Konstantin ji zarazil.

„Ty i ta doktorka můžete odejít," doplnil se. „Ale víla zde zůstane."

„To ani náhodou," odsekl Denis. „Bez něj neodejdu."

„Pak zemřeš," oznámil mu chladně. „A jistě, možná bys proti nám měl šanci, kdybys byl v plné síle, ale mě neoklameš, Denisi," oslovil ho s jistou lehkostí, a přitom si s jeho jménem pohrál na jazyku. „Nejsi ve stavu, kdy bys mohl být schopným soupeřem jen jednomu z nás a dva na jednoho, to opravdu nejsou šťastné vyhlídky."

„Pak má štěstí, že to dva na jednoho není," ozvala se ode dveří Vanesa a zamávala mu na pozdrav mačetou, která se ve světle vycházejícího z kůlny zaleskla a odhalila skvrny od krve.

„Ale to jsou k nám hosté," pousmál se Konstantin. „Agentko."

„Parchante," oslovila ho se stejným úsměvem i blahosklonností. „Vaše kamarádka ke mně nebyla moc pohostinná, takže... S kým si můžu popovídat teď? Nebo si mám taky pořídit jizvu, aby o mě byl konečně nějakej zájem?"

„Ona dostala Gabi!" vyjekla Sára a věnovala Konstantinovi rozzuřený pohled rudých očí.

„Tak běž. Já se o toho kluka postarám," dodal, a i jeho zorničky se zúžily a oči se zbarvily zlatou. „Vypadá to, že to s našimi nezvanými hosty půjde po zlém."

„A to je ten nejlepší možný způsob," ušklíbla se Sára a s vyceněnými tesáky se vrhla ke dveřím.

„O sestřičku bych se na tvém místě nebál," oznámil mu Konstantin, když viděl, jak Denis po očku sleduje situaci venku, kde se měl brzy rozzuřit souboj, ze kterého vyjde živá jen jedna osoba. „Hádám, že se o ni nakonec budu muset stejně postarat sám. Tedy až potom, co skončím s tebou."

Denis jeho slova ignoroval. Věřil ve schopnosti dračice stejně jako v ty své. Nyní však musel vymyslet, co provede se zranitelnými diváky. Miranda i Viťo se ještě stále nacházeli za ním, cítil jejich pohledy. Spoléhali na něj a on je nemohl zklamat. Přesto tušil, že je během souboje nedokáže chránit tak, jak by si přál.

„Tady," oslovil Mirandu, která ještě stále podpírala Viťu, a předal jí klíčky. „Venku mám auto. Běžte, já to tady vyřídím."

„Ne," vydechl Viťo a zavrtěl hlavou, jak nejrezolutněji to šlo.

„Běžte," zopakoval Denis svůj příkaz směrem k Mirandě a ta roztřeseně přikývla.

Opatrně kráčela se stále ještě malátným Vitěm k východu, ale nezdálo se, že by se je Konstantin chystal zastavit. Ne, že by tedy Denis čekal něco jiného. Jeho oponent před ním stál ve své upíří formě, ale zatím pouze vyčkával. Nikam nespěchal, působil jistě. Nechával Denise, ať provede první krok. Jako by snad věděl, že mu neutečou. Že selžou, ale odkud se v něm brala ta jistota? Denis se zhluboka nadechl a rozhodl se, že si ty myšlenky nepustí k tělu. Porazí ho. Smaže mu ten samolibý výraz z tváře a zajistí, že už kvůli němu nebude muset nikdo další trpět.

A tak jako první zaútočil právě Denis. Provedl směrem ke Konstantinovi několik rychlých kroků, rozmáchl se, ovšem upírovi se podařilo ostří zachytit a zastavit tak jeho postup. Čepel se barvila jeho krví, přesto tvář upíra zůstává neměnná, jako by snad ani necítil bolest. Denis zmateně vydechl. Věděl, že jsou ty pijavice obdařeny nadlidskou silou, ale toto bylo nadmíru nezvyklé i na jejich poměry. Ještě by i přitlačil, třeba by mu tu ruku i usekl, ale ten upír se zdál být něčím extra. Působilo to, že je schopný tu mačetu holou rukou zlomit vedví, a tak se na to Denis pokusil jít z druhé strany. Uvolní si zbraň a provede útok pod jiným úhlem. Avšak než tak stihl udělat, byla mu mačeta vytržena z ruky.

„Dal jsem ti šanci, lovče," procedil Konstantin skrze tesáky a odhodil zakrvácenou zbraň mimo jeho dosah.

Denis udělal jeden zadýchaný krok dozadu, ve snaze získat si odstup. Potřeboval čas na vymyšlení dobrého protiútoku. Nemůže s upírem bojovat jen s holýma rukama!

„Dostal jsi příležitost odejít, ale tys ji prostě nemohl využít, že?" ušklíbl se Konstantin a vyrazil proti němu. „Musíš si tu vílu sebrat pro sebe!"

Denis se při tom pohledu pousmál. Přesně v toto doufal, hněv. Konstantin se přestal kontrolovat a jistě, možná, že mu rychlost i síla hrály do karet, ale výhru dotváří i jiné prvky. Strategie. Kontrola. Štěstí. A pokud existovalo něco, co Denis dokázal ovlivnit, pak se jednalo o moc nad sebou samým. Opět získal jistotu v nohách. Vzdálenost mezi nimi se rapidně zkracovala. Kolik času má? Od Konstantina ho dělilo jen pár kroků. Rozhodně neměl prostor na vymýšlení elaborovaného plánu, musel jednat rychle a efektivně.

Denis si počkal až do poslední chvíle a poté zprudka vykopl nohu. Strefil jej do holeně a byť se nezdálo, že by Konstantinovi způsobil bolest, stále zvládl alespoň znovuobnovit bezpečnou vzdálenost a srazit jej k zemi. Tím si získal trochu tak moc potřebného času a vrhl se k mačetě. Bez ní se až do této chvíle jednalo o nutnou obranu, se zbraní v ruce to bude konečně schopný ukončit.

Denis provedl několik zbrklých kroků kupředu a sehnul se ke zbrani. Již ji měl na dosah, ale tehdy byl chycen za límec bundy a odhozen pryč. Prakticky prolétl kůlnou a zastavila ho až zeď, do níž vrazil zády. Ztěžka vydechl. Zjevně tu byl ještě jeden prvek úspěchu, se kterým nepočítal. Doping. Již předtím si všiml, že měl Viťo na předloktí náplast. A jistě, žádné stopy po zubech na něm sice neobjevil, ale dle všeho mu upíři stejně dokázali nějakým způsobem odebrat krev, kterou se pak posilnili. Ty svině. Právě to by vysvětlilo nejenže onu odolnost vůči bolesti, ale i ten neskutečný nárůst na síle i rychlosti. Nadopovaný upír. Denisovy vyhlídky tak nepatřily k těm nejšťastnějším.

„Tak a co teď s tebou?" zasmál se Konstantin a vytáhl ho na nohy. „Zabít?" dodal a udeřil jej do čelisti.

Denis tu ránu neustál, slétl na zem a na moment ztratil přehled o okolí. V ústech ucítil vlastní krev. Ležel na břichu a pokusil se odplazit alespoň o kus dál, ale nešlo to. Zakuckal se. Svět kolem něj potemněl, a když se opět rozmrkal, spatřil, jak se nad ním upír vítězoslavně tyčí.

„Ne, zabití by bylo příliš snadné," pokračoval Konstantin a sehnul se k němu.

V ten moment se Denis přetočil na záda a pokrčil nohy ve snaze udržet si upíra co nejdále od těla. Přitom si připravil paže, které měly být jeho poslední záchranou před prokousnutým hrdlem.

„Už vím, co s tebou," ušklíbl se. „Já tě přeměním."

I přes vynaložené úsilí mu byl Konstantin stále blíž a blíž. Upír něj nalehl celou svou vahou a Denis cítil, jak to jeho svaly pomalu začínají vzdávat.

„Syn mocného lovce upírem," pokračoval Konstantin. „Krásná ironie, nemyslíš? A já budu mít tu čest to vykonat."

„Dost," vydechl a sebral veškeré své síly do posledního útoku.

Teď, nebo nikdy. Chytil se Konstantinovy uniformy. Trhl s ním na stranu, chtěl ho srazit k zemi, ale ani tak se nic nezměnilo. Upír na něj stále naléhal a co bylo ze všeho nejhorší, Denisovy paže to po tomto kousku vzdaly úplně. Padly vysílením zpět k tělu, odkud je již nezvládl zvednout, a to i když se snažil sebevíc.

Na Konstantinově tváři se při tom zjištění objevil vítězný úsměv. Věděl, že se jednalo o lovcův poslední pokus o vzdor, poznal to. Denis něco nesrozumitelně zachraptěl, ale již v sobě neměl žádnou sílu, aby slova převedl v činy a on tak mohl začít.

Samotný proces přeměny představoval delikátní záležitost. Denis musel nejprve ztratit většinu krve a teprve poté mu mohl dát napít té své. Načasování tak představovalo klíčovou záležitost, samotný práh života a smrti mohl být velice snadno překročen a žádná druhá šance neexistovala. Něco takového se zkrátka nedalo provést ve válečné vřavě, avšak zdálo se, že se Konstantin konečně dočkal. Mladý lovec mu již nedokázal vzdorovat, o tom se přesvědčil, když jej s jistou neurvalostí chytil za hlavu a tvář mu přitiskl na podlahu. Slyšel, jak pod ním Denis ztěžka vydechl, o to více však přitlačil. Jen ať pozná, kdo tady tomu velí.

Nahnul se mu k hrdlu, vnímal jeho slabý dech. Cítil krční tepnu, skrze kterou Denisovo ještě stále lidské a tolik živé srdce pumpovalo krev jako splašené. Slyšel ten tlukot, jenž měl každou chvíli jeho přičiněním utichnout a poté... Poté padl k zemi i on.