26. Darované víle...

Jako první vstoupila do kůlny Sára, která nesla něco, co se podobalo zvláštnímu igelitovému pytlíčku s trubičkou. Za ní kráčela Laura držící v jedné ruce brašnu a v druhé obdobu míčku proti stresu a celé to uzavírala Gabriela, jež přinesla „pás". Alespoň tak by tu věc Viťo nazval. Pás na ruku, který se kolem paže stáhne jako had a zaškrtí vás. Nelíbil se mu, ostatně jako žádná z věcí, které s sebou upírky přinesly.

„Neuvěřitelný, tak tys ho vážně zlomil," zasmála se Sára, když k Viťovi přistoupila. „Teď už nejsi takový tvrďák, co?" ušklíbla se a zatahala ho za delší hnědostříbrné vlasy.

Nezlomil jsem ho," opravil ji Konstantin. „A pokud po něm chceme, aby s námi spolupracoval, měli bychom s ním jednat jako s námi rovným."

„Jako s cožeto?!" vyhrkla, přesto Viťu pustila. „Chápeš, že se tady bavíme o tomhle?" dodala a s odporem na něj ukázala. „Tohle hloupý slizký stvoření. Kdybys tady nebyl, tak jsme ho s holkama už dávno otevřely jako láhev od kečupu. K ničemu jinýmu se to totiž nehodí!"

„Ale já tady jsem."

Jen prosté oznámení Konstantinovy existence stačilo, aby se upírka vrátila ke zbytku skupiny jako pes se staženým ocasem. Jakmile se však Konstantin obrátil zpět k Viťovi, tak se jeho tvář opět zjemnila.

„Ruku," pobídl ho a on k němu natáhl roztřesenou paži.

Konstantin si ji natočil tak, aby viděl na její vnitřní stranu, která byla potažena bílou kůží podobající se té, jež pokrývá bříška ještěrek. Narozdíl od šupin působila jemně a zranitelně. Konstantin po ní párkrát zlehka přejel prstem, jako by se jednalo o jemné pohlazení, a třes Viťovy ruky o něco zeslábl.

„Všechno je v pořádku, jsem tu s tebou," dodal a věnoval mu úsměv, který jeho nervozitu ještě o něco více utlumil. „Ukaž nám, jak se to dělá, ano?" oslovil poté doktorku, která k nim pomalým krokem přistoupila.

„Teď se ne-neboj," pronesla dívka třesoucím se hlasem, takže se nedalo poznat, zda mluví k Viťovi, či k sobě. „Já budu... Budu ti brát krev," zamumlala ve snaze seznámit ho s procedurou.

„Aha," hlesl Viťo a když spatřil jehlu, bojoval s tím, aby kolem sebe nezačal kopat.

„A... mohl bych se vás předtím na něco zeptat?" hlesl.

„Ale jistě," přikývla. „Co by tě zajímalo?"

„Jak... Jak se jmenujete?" vysoukal ze sebe.

„Miranda," představila se a věnovala mu lehký úsměv.

„Ach, tak. Rád vás... poznávám... Mirando," vydechl s úlevou a úsměv jí opětoval. Najednou se mu vílí podoba s okolím sdílela opět o něco snadněji.

„A neboj se, nebude to bolet," pokračovala Miranda s nyní o něco jistějším hlasem. „Jen to maličko štípne."

„Rozumím," hlesl a odvrátil hlavu na stranu.

Zhluboka se nadechl a snažil se zapomenout na to, kde se nachází. Zavřel oči. Ta kůlna neexistuje. Ne, místo toho vystrkuje hlavu ze střešního okénka jedoucího auta a vítr si pohrává s jeho lidskými vlasy. A teď... Teď pro změnu sedí na obrubníku a cítí vedle sebe známou vůni kožené bundy. A nyní... Leží v posteli a sleduje zářivá světélka broučků. Je v bezpečí. Je mu hezky a je v bezpečí! Jenže ať se Viťo snažil, jak se snažil, pokaždé skončil opět v kůlně. V kůlně plné cizích lidí, před kterými jako by seděl úplně nahý. Co na tom, že měl na sobě tričko, kalhoty a nyní i obě boty. Tato podoba představovala to nejintimnější tajemství každé víly a on ji nyní musel sdílet s takřka naprostými cizinci. Při té myšlence se opět celý roztřásl.

„Mělo by to pomoct s prouděním krve," řekla Miranda, když mu vtiskla do ruky míček. „Alespoň tak jsem to slyšela. Mačkej to a bude ti lépe. Ulehčí to celý proces a nebudeš... Nebudeš nervózní."

„Dobře," hlesl a s lehce udiveným pohledem začal obdržený míček tisknout v dlani. Přitom vážně cítil menší úlevu a dalo by se říci, že ten monotónní, rytmický, opakující se pohyb ho do jisté míry vážně uklidňoval.

Zatímco upírkám byla po pár minutách dlouhá doba a vyšly se bavit ven, Konstantin zůstal opřený o stěnu a mlčky je pozoroval.

„Vedeš si dobře," pousmála se Miranda. „Už jen chvíli."

„Děkuji," vydechl a opět jí úsměv opětoval.

Slyšet, že si vede dobře, mu udělalo radost. Stejně tak i myšlenka, že to, co zde provádí, vlastně pomáhá. On vážně pomáhá a chrání! Kéž by ho tak viděl Denis, jistě by na něj byl pyšný, i když... Co by si asi pomyslel, kdyby ho takto spatřil?

I přestože Denis představoval tu jedinou osobu, u které by byl Viťo ochotný sám od sebe na moment odvolat své lidské krytí, nikdy to neudělal. Nemohl. Konstantin ho sice nazval nádherným, ale viděl by jej tak i Denis? Pokud by Viťo mohl, nakrčil by při té otázce zamyšleně obočí, ale to v této formě jej nevlastnil. Měl jen holé nadočnicové oblouky. Byl jiný a nyní to každý viděl.

Vzhled, vážně pomíjivá záležitost. Co se líbí jednomu, odpudí druhého a naopak. Zatímco pro Konstantina představoval rovnocennou a nádhernou bytost, Sára o něm hovořila jen jako o ošklivém hloupém zvířátku. Šupinatém oslizlém stvoření. A přitom vypadal stále stejně! Pro jednoho sliz, pro druhého ztělesnění krásy. A Viťo si dokázal představit, jak na něj Denis reaguje oběma způsoby. Jak ho přijímá i jak se od něj odvrací. Možná, že až toto všechno skončí, tak ho upíři pustí a on konečně zjistí pravdu. Jednou...

Uplynulo několik dalších minut, během kterých Viťo bloumal vlastními i cizími vzpomínkami, dokud ho neprobral hlas Mirandy, která mu na vnitřní stranu předloktí nalepila náplast a sdělila mu, že vše dospělo ke konci. Viťo sledoval, jak se k upírům dostává sáček s jeho krví, a přitom se mu trochu zamotala hlava.

„Vždyť tohle není ani půl litru," zamumlala Sára a s odporem nakrčila nos.

„K našemu účelu stačí i pár kapek," opáčil Konstantin.

„Vážně? Ale no ták!" nadhodila prosebným tónem a pověsila se mu kolem krku. „Ještě aspoň jeden sáček. Kdoví, kdy tomu našemu zvířátku budeme moci zase odebrat krev, no?" obrátila se na Mirandu, která na ni překvapeně vykulila oči.

„To bude tak... d-deset týdnů... minimálně," zakoktala. „Alespoň tak jsem to... slyšela."

„Takže to zabere deset týdnů, než mu budeme zase moci vzít pár kapek krve?" zanaříkala Laura. „Vždyť jí má v těle na litry!"

„Přesně tak," přitakala Sára a věnovala Konstantinovi láskyplný pohled. „Ještě jeden sáček ho určitě nezabije. Víly přeci regenerují rychle, to víš. Rychleji než lidé, takže si toho k nim taky můžeme víc dovolit."

„Tohle rozhodnutí ale není jen na mně," zamručel Konstantin a obrátil se k Viťovi. „Myslíš, že tím zvládneš projít ještě jednou?"

Viťo se užuž chystal otevřít pusu v upřímném nesouhlasu, ale Konstantin pokračoval:

„Čím víc krve budeme mít, tím více víl se nám podaří zachránit."

„Dvě dávky po sobě jsou nebezpečné," vložila se do toho Miranda nesměle a Konstantinovy oči se v ten moment žlutě zaleskly.

„Pokud s tím bude souhlasit, provedeme to," sdělil příkře dívčiným směrem. „Tak co, Niťo? Jak se rozhodneš?"

„Já... Viťo," zašeptal a promnul si ruce. „Jsem... Jmenuji se Viťo."

„No, a?" ušklíbla se Sára. „Na tom přece nezáleží."

„Ale ano, záleží," opravil ji Konstantin.

„Vždyť to ani není člověk, jen flák masa!" bránila se Sára. „Proč by měl mít jméno?"

„Říkal jsem snad jasně, že s vílou budeme jednat jako se sobě rovným," okřikl ji a poté se otočil zpět k Viťovi. „Omlouvám se, ještě nikdy předtím jsme se s vílou takto neseznamovali a... Měl jsem se tě zeptat napřímo, byla to chyba. Vážně jsem tě nechtěl urazit."

„To je v řádku," pousmál se.

„Dobrá, takže... Viťo, jsi ochotný tuto proceduru postoupit ještě jednou?

„To... asi?" hlesl. „Pokud to pomůže, pak... ano."

„Výborně. Přineste další sáček."

A tak si Viťo prošel tou stejnou rutinou jako předtím. Tisknul míček v dlani a díval se do pryč. Pryč od jehly, pryč od upírů. Pokud předtím doufal, že ho po tomto odběru pustí, tak to, jak o něm Sára opět mluvila jako o „zvířátku" a „fláku masa", ho usvědčilo o omylu. Zvířátka ani fláky masa se nepouští z dohledu. Nemají práva, jen své majitele.

„Hotovo," vyrušila ho z myšlenkového transu Miranda a on ze sebe vydal úlevný výdech. Hlava se mu točila jak ještě nikdy v životě a najednou si přišel tuze zesláblý.

„Přineste mu vodu a nějaký cukr, ať nám zase získá barvu," pobídl Konstantin upírky. „Vedl sis skvěle, Viťo," pochválil ho a zlehka mu přejel dlaní po šupinaté tváři.

Viťo znaveně přivřel oči. Jednalo se o tak příjemný, dalo by se říci i láskyplný, dotek, přesto na něm bylo něco jiného, cizího a tolik vzdáleného. Něco tomu chybělo a on to ne a ne nalézt.

„Mám ho taky zavěsit na háček?" promluvila opět Sára, když dovedla Mirandu na její místo, kde ji zajistila.

„Jen ho nech, ať se může v klidu najíst," odpověděl Konstantin, jakmile na stůl dorazilo občerstvení ve formě sklenice vody a větší sušenky. „Domluvili jsme se na spolupráci, a ta ještě neskončila. Viťo zde tedy může zůstat chvíli bez dozoru, aniž by se pokusil o něco zlého, že?"

„Ano," zašeptal a znaveně si položil hlavu na desku stolu, jako by se chystal ke spánku.

„Výborně," usmál se, a ještě jednou ho pohladil po hlavě. „My jdeme."

Jakmile to dořekl, tak se všichni vrátili zpět do domu, kde se měli domluvit na dalších krocích, a v kůlně tak zůstali jen její dva obyvatelé.

„Nedívej se na mě, prosím," zašeptal Viťo ztrápeně a skryl si obličej dlaní.

Stále na sobě cítil dívčin pátravý pohled a v tu chvíli by se nejraději propadl do země. Opět si přišel tak nepříjemně obnažený, jenže bůhví, co by se stalo, kdyby na sebe jen na chviličku „oblékl" to své milované lidské krytí. Vynadali by mu? Nebo by ho potrestali jinak? Možná by ublížili Mirandě, nebo jinému člověku, kterého by sem přivedli jen pro účely jeho trápení. Něco takového ale nemohl dovolit.

„Já... promiň," odpověděla Miranda a stočila hlavu jiným směrem. „Jen... Ještě nikdy jsem žádnou vílu neviděla, tak... promiň."

Viťo se pousmál a pokusil se vstát. Šlo to ztuha, hlava se mu stále točila a v nohách neměl téměř žádnou sílu. Pomalým krokem došel až k Mirandě, přičemž se jednou rukou stále opíral o stůl a do druhé vzal sklenici s vodou.

„Jistě máš žízeň," zašeptal.

„Ne, ne," zamumlala. „To ty musíš doplnit tekutiny."

„Ale ty to potřebuješ víc," pokračoval Viťo neoblomně a přiblížil sklenici k jejímu obličeji.

Kdoví, jak dlouho tu vlastně byla. Určitě déle než on, to věděl s jistotou, takže nemohl ustoupit. A nakonec se Miranda přeci jen napila. Lokla si jednou, dvakrát. Viťo viděl, jak moc se dívka snaží ovládat, ale i tak nakonec vypila téměř celou sklenici úplně sama.

„Ještě tady," řekl a podal jí sušenku.

„Ne, to už vážně nemůžu," zavrtěla hlavou. „Vypila jsem ti všechnu vodu, ale ty cukry potřebuješ. Lidé po odběru je musí nabrat. Aspoň myslím, že to tak je."

„Přesně tak, lidé je potřebují," zdůraznil s úsměvem. „Ale já mezi ně nepatřím, takže si vezmi," pobídl ji a ona se k sušence natáhla a hladově si ukousla.

Viťo dovrávoral zpět na židli a dojedl zbytek, co mu nechala. Chutnalo to výborně, sušenka byla sladká, ne však přeslazená, nesla v sobě jemnost oříšků a tíhu čokolády, příjemně se rozpouštěla na jazyku, ale ani tak si ji nedokázal náležitě užít. Možná, že kdyby ji jedl v sedě na obrubníku, tak by mu chutnala více. A kdyby se o ni mohl rozdělit i s Denisem, jednalo by se o tu největší delikatesu na světě.

„Mirando?" oslovil Viťo dívku po chvíli. „Mohl bych se tě ještě na něco zeptat?"

„Ano?"

„Opravdu jsi doktorka?"

„A proč si myslíš, že nejsem?" zaváhala.

„Při tom odběru jsi byla hodně nervózní," pousmál se. „Více než já, a to už je co říct. A taky jsou tvé znalosti většinou z doslechu. Tak to říkáš, že jsi to slyšela. Ty se znáš s někým z nemocnice, ale nepracuješ tam, viď?"

Miranda tiše přikývla.

„Ale nikomu to tady neříkej, prosím," zanaříkala. „Byla jsem tam za sestřenkou, tenhle plášť je její. Čekala jsem na ni před nemocnicí, když..." Miranda se na moment odmlčela. „Vždycky mě to bavilo nosit, přišla jsem si pak důležitá," vzlykla. „Ale oni si mysleli, že jsem... A potom... Nemohla jsem... Kdyby zjistili, že nejsem..."

„Nemusíš se bát, Mirando," oslovil ji Viťo konejšivým tónem. „Já to nikomu nepovím."

„Vážně? Tak dobře, d-díky," zakoktala. „Kdyby na to přišli, tak by mě určitě... Však víš."

„Nic jim neřeknu. Já umím držet tajemství," sdělil jí s hrdým úsměvem.

„No, a vůbec... Jak jsi na to vlastně přišel?" dodala Miranda s jistou zvědavostí. „To jsi nějaký detektiv, nebo tak něco?"

„Dá se to tak říct," usmál se a složil si kolena pod bradu.

Možná, že ten pobyt s upíry nakonec vážně zvládne. Mirandu dle všeho za chvíli stejně pustí a on bude mít deset týdnů, než se do toho bude muset pustit znovu. Téměř dva měsíce plné klidu. A když se bude chovat dle jejich očekávání, tak ho možná i na moment pustí z kůlny. Sundá si boty a bosky se projde po trávě. Deset týdnů svobody, jaké by to asi bylo? Viťo se nechával tou myšlenkou konejšit, v klidu poklimbával na židli, jenže poté zaslechl zavrzání.

Dveře kůlny se opět otevřely a na jejich prahu stanula Laura. Upírka si počínala velice opatrně, našlapovala tiše a s prstem před pusou přešla k Viťovi. Ten jí věnoval udivený pohled, ale nic nepodnikal, a to ani ve chvíli, kdy ho bez varování vytáhla na nohy a neurvale s ním hodila na stěnu. Nevydal ze sebe ani hlásku a poslušně si nechal zajistit ruce. V tu chvíli si myslel, že zde její práce skončila. Jenže poté mu Laura vrazila koleno mezi nohy a natiskla ho na zeď.

„Pořád mě drží o půstu," postěžovala si mu šeptem. „Dali mi jen kapičku a zbytek si nechali. Sobci. Ale v něčem měli pravdu, víš? Nevěřila jsem tomu, ale když jsi v téhle podobě, tak ta tvoje krev vážně chutná ještě mnohem líp!"

Po těchto slovech mu vytáhla tričko a odhalila rány na břiše, které se již pomalu zacelovaly. I zde se nacházela vrstva světlé ještěrčí kůže lemovaná smaragdovými šupinkami, z nichž některé se na těle důsledkem škrábanců držely jen silou vůle.

„Víš o tom, že taky vypadáš mnohem šťavnatěji?" ušklíbla se Laura a odloupla mu jednu ze šupin. Poté si na ruce zformovala dráp, který zaryla do většího ze šrámů, a Viťo ze sebe vydal bolestivé syknutí.

„Počkejte!" vyhrkla Miranda.

„Heh?" ušklíbla se upírka a udělala k ní několik kroků. „Cože jsi to říkala?"

„To jen... Už jste mu vzali hodně krve, nemůžete – "

Tehdy se ozvalo rázné plesknutí. Laura se takřka bleskovou rychlostí dostala k Mirandě, které udělila takovou ránu, až dívce škubla hlava na stranu a na tváři se jí objevil zářivě rudý obtisk ruky s několika škrábanci od drápů, které se nebezpečně přiblížily k jejímu oku.

„Hlupačko," odfrkla Laura, když viděla její zaskočený, uplakaný výraz. „Takhle už se mnou nemluv, nebo ti tady tu hlavu utrhnu."

Miranda popotáhla nosem, ale zmlkla. Upírka se tedy s vítězným úšklebkem mohla vrátit zpět k Viťovi. Znovu ho přitiskla na zeď a vytáhla mu tričko, které mu vložila do úst.

„A nezapomeň, co jsme si to říkali posledně: Nepouštět, jasné?" zasmála se.

Viťo jen párkrát tlumeně škytl a zavřel oči. Sevřel látku trička v zubech a připravoval se na další rýpnutí. I přestože to nebylo poprvé, co něco takového musel zažít, stále si na to nezvykl. Stále se bál.

„Jen klid, víláčku," zašeptala mu do ucha a vtiskla mu látku trička do úst ještě o něco silněji, až se jí málem začal dávit. „Celý se klepeš, to je jako cukat ti při pití skleničkou. Buď hodnej kluk a drž, ano?"

Viťo tiše přikývl, oči držel křečovitě zavřené. Cítil její dotyk, ten ostrý dráp, který mu odstranil další z visících šupinek. Snažil se kontrolovat dech, ale přišlo mu, že se mu břicho při tom pohybu nafukuje více než je zdrávo. Že se jí přímo nabízí. Že opět představuje jen tu drogu, která si za vše může sama, protože „vypadá tak šťavnatě" a upíři jí nemohou odolat. Ale on si přeci nic z toho nepřál! Nechtěl se jim líbit, nechtěl jim chutnat nebo vonět, tak proč... Proč se to muselo dít? Proč mu chtějí ublížit? Proč?

Najednou vzduch protnulo zvláštní a povědomé zasvištění, které následovala ještě známější rána.

„Viťo," dolehl k jeho tykadlovitým uším známý hlas a po tvářích mu při tom uvědomění začaly opět kanout slzy.

Věděl, že to není pravda. Nemůže to být pravda a jen se mu to zdá. Jistě za to všechno nese odpovědnost ta výrazná ztráta krve a už má i slyšiny. Proč ho chce i vlastní hlava tak moc trápit?

„Viťo, jsi v pořádku? Jsi celý?" ozval se ten hlas znovu a tehdy Viťo ucítil povědomé, a tak příjemné teplo. Známá dlaň mu opatrně vyndala látku trička z úst a pohladila ho po šupinaté tváři. „Řekni něco," pokračoval vlastník dlaně ustaraným tónem. „Řekni něco, cokoli."

„De... Denisi?" zakoktal a konečně se odhodlal otevřít oči.

„Ano, jsem tady," oddychl si. „A... hotovo," dodal, když se mu konečně podařilo uvolnit Viťovy paže z pout a on se mu tak svezl do náručí. „Jsi celý? Neublížili ti?"

Denisi," zopakoval a pažemi ho sevřel, jak jen nejpevněji to dokázal. „Denisi, Denisi, Denisi," mumlal mu do ramene a nepouštěl se ho.

Viťo již ani nedoufal, že to jméno ještě někdy vysloví nahlas. Že by ho mohl opět obejmout, ale dělo se to. Pod dlaněmi cítil tu známou koženou bundu, a právě tato senzace ho přinutila chytit se ho ještě o něco pevněji.

„Neboj se, dostaneme vás ven," zašeptal Denis a s lehkými obtížemi Viťu dovedl k židli, do které jej usadil.

„Já to dokázal, Denisi," hlesl, a přitom se ho držel jako klíště. „Dokázal jsem to. Oddálil jsem nebezpečí."

„Jsem na tebe vážně pyšný," zašeptal a sundal ze sebe jeho paže. Na pochvaly bude času dost, nyní měl ještě práci.

Denis přešel k Mirandě, která ještě zpracovávala fakt, že před ní byla upírka během okamžiku dekapitována, a i jí povolil pouta. V tomto případě mu to šlo již o něco rychleji.

„V pořádku? Můžeš chodit?" zajímal se a ona přikývla.

„Já... a-ano," zakoktala a promnula si zápěstí.

„Dobře." Denis se vrátil k Viťovi, jehož paži si přehodil přes rameno, aby se jim snadněji šlo. „Protože odsud musíme hned zmizet," dodal, ale když se otočil ke dveřím, zjistil, že již nejsou sami.

---

A je to tady, přátelé.

Lovec.

Víla.

Upír.

Kdo odsud vyjde po svých?

A zde máte krátkou kompilaci, která mě při psaní maaaličko inspirovala. Jak moc pravdivý je název, no, to se ještě uvidí.

https://youtu.be/9KmSoy4m0aY


Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top