Při pohledu na policejní auto Viťovi svitla naděje. Možná, že když se ozve, když o sobě dá vědět, tak mu ti lidé pomůžou. Pokud sem přijela policie, tak někdo musí tušit, že se zde odehrává něco zlého. Určitě se na tu hrozbu připravili, a to už by ty upíry mohli porazit. Jen při pomyšlení na to, že by se síla mohla nacházet na jeho straně, se Viťo celý rozzářil. Vážně by mohli vyhrát! Jenže poté jeho pohled padl na doktorku, jejíž výraz v podobě vytřeštěných očí přímo křičel, ať nic nedělá. Ať jen mlčí a vůbec nic nepodniká. To ho zaskočilo, ale vzhledem k tomu, že se zde nacházela delší dobu než on, rozhodl se, že ji poslechne. A tak jen sklopil zrak k zemi a vyčkával.

Dveře od auta bouchly a ke kůlně se blížily něčí kroky. Jedna osoba. Jednalo se o jednu osobu a Viťo při tom zjištění jen ztrápeně zavřel oči.

„Konstantine!" přivítala nově příchozího Sára.

Jmenovaný na její nadšení nereagoval, jen odložil láhev s vodou na stůl a přešel k Viťovi. Zlehka ho vzal za bradu a Viťo jen křečovitě sevřel oční víčka.

„Ta krev není jeho," ušklíbla se Sára, když viděla, s jakým zkoumavým pohledem si Konstantin prohlíží zaschlé šmouhy na jeho tváři.

„To vidím," odpověděl a nechal mu hlavu opět volně klesnout. „Řekl jsem snad jasně, že ho máte zajistit. Ne zmrzačit!" zvýšil hlas a Sára sebou polekaně trhla.

„Ale... Kdybys jenom viděl, co tady prováděl!" bránila se.

„Běž k ostatním a připravte vše potřebné," rozkázal a poté si odstranil několik spadaných vlasů z oka. „Nechoďte sem, dokud vás nezavolám."

„Ale..." Sára se opět chystala k protestu, jenže když spatřila jeho přísný výraz, tak jen rozčileně oddupala ven. Důležitě za sebou zabouchla dveře, avšak třísknout si s nimi nedovolila.

„Dobře, teď se podíváme, jaké škody ti způsobily," obrátil se Konstantin zpět k Viťovi a vytáhl papírový kapesník, který opatrně namokřil vodou z lahve. „Obvykle se takové věci čistí nasliněným prstem. Známý maminkovský tah, ale tohle je o něco příjemnější, nemyslíš?" pousmál se a přiložil mu kapesník na tvář, ze které mu začal smývat lepkavé stopy zaschlé krve a slz.

Konstantin mu při čištění párkrát natočil hlavu, aby na práci lépe viděl, a Viťo plně spolupracoval. Když řekl „nahoru", tak poslušně zvedl bradu. Při pokynu „na stranu" si nechal tvář natočit požadovaným směrem a celkově reagoval velice rychle. Sám však ani jednou nepromluvil a pokud neměl oči zavřené, tak zíral do pryč, daleko od upíra.

„Výborně, to bychom měli," oddychl si Konstantin, když viděl, že je tvář víly opět upravená. „Hmm, ale co to," dodal zamyšleně při pohledu na jeho ústa, ve kterých se tvořily temné bublinky slin smíchaných s něčím dalším. Jemně mu položil prst na spodní ret, jenž stáhl dolů a odhalil tak krví zbarvené zuby. „No, tohle. Ale proč jsi nic neřekl?!" vyhrkl a opět vzal ze stolu láhev s vodou, kterou mu přiložil k ústům. „Napij se, to spláchne tu pachuť. Můžeš to polknout, nebo vyplivnout, to nechám na tobě."

Viťo na jeho pokyn provedl několik rychlých loků. Čerstvá voda představovala vítané osvěžení, ředila tu dráždivou železitost, splachovala ji a on tak nakonec jen přivřel oči a pil. Hltal ty příjemné a životadárné doušky, avšak po chvíli ustal a odvrátil hlavu od lahve.

„Stačilo?" zaváhal Konstantin a pohlédl na nádobu, ve které se nacházelo ještě několik loků. „Vážně?"

Viťo přikývl a pohlédl k opodál zajištěné dívce.

„Ach, tak. Asi rozumím," pousmál se Konstantin a rukávem otřel hrdlo lahve. „Jistě máš i ty žízeň," řekl a přiložil jí lahev k ústům.

„Hodně jsem toho o tobě slyšel, Niťo," dodal, zatímco dívka provedla několik rychlých loků. „Prý jsi moje spolupracovnice pěkně potrápil.

Konstantin odložil prázdnou nádobu zpět na stůl a pohledem zabloudil k podlaze, kde ležely zbytky rozdupnutého telefonu.

„Vážně zajímavé," pokračoval zamyšleně. „Jsi samé překvapení, avšak vidím, že máš na sobě ještě stále svou lidskou podobu. Pročpak?"

Viťo jen mlčky sklopil zrak k zemi. Po předchozích zkušenostech si nemohl být jistý, zdali nejde o další z pastí, kdy bude při špatné odpovědi následovat trest, a tak raději mlčel.

„Nemusíš mít strach," pokračoval Konstantin mírně. „Hádám, že je ti ta podoba asi příjemnější. V tomto ohledu ti rozumím. Mám to podobně, také preferuji lidskou tvář, ovšem u mě jsou důvody zřejmé. Oba víme, jak to vypadá, když tahle maska odpadne. Upíři se mění ve zvířata, ovšem váš vzhled, ten je o něčem jiném. Vím, o čem mluvím. Viděl jsem již spoustu víl."

Viťo po zaslechnutí těchto slov vzhlédl a na tváři se mu usídlil překvapený výraz. Vážně se ta osoba před ním setkala s vílami? A byla jich spousta? Ale kdy? Kde? Jaké byly a jak... Jak skončily? Při té poslední otázce se mu roztřásl ret a on opět sklopil zrak k zemi. Odpověď byla tak zřejmá, až to bolelo. Moc dobře si uvědomoval, jak ty víly skončily. Vždy to bylo stejné, přesto ho přitom pomyšlení píchlo u srdce. Byl tehdy mezi nimi?

„Kromě vašeho vzhledu jsem se stihl naučit i něco více o vašem životě," pokračoval Konstantin. „Nebo spíše vašich životech, není-liž pravda? Je to vážně fascinující. Smutné, ale fascinující. Váš život bývá velice krátký."

Konstantinův poznatek zůstal opět zanechán bez odpovědi a Viťo pokračoval ve skleslém pozorování země. Pravdou zůstávalo, že po světě chodil stále stejný počet víl, a i když se nějaké z nich náhodou něco stalo, jejich počet se nezměnil. Tyto bytosti neznaly smrt jako takovou a pokud se nějaká přeci jen setkala se svým koncem, tak se opět narodila, a to na místě daleko od toho, kde vydechla naposledy. Jenže to mělo háček. Každá víla se znovuzrodila s odlišným vzhledem, leckdy i osobností, a pouze matnými vzpomínkami na své minulé životy. Zůstávaly jim jen schopnosti, dovednosti, zkrátka to, co si stihly během svých životů osvojit. Pokud nějaká víla uměla kupříkladu číst, psát či počítat, zvládala to stále, přesto... Do jaké míry se dalo hovořit o stejné bytosti? Viťo si v hlavě uchovával několik vzpomínek. Několik krásných, nádherných vzpomínek, ale přišlo mu, jako by mu vůbec nepatřily.

Pamatoval si, že kdysi dávno ležel v trávě a zíral na nebe s bělostnými načechranými mráčky. Cítil to objetí lučních květin i blízkého lesa a byl šťastný. Tak moc šťastný. Ležel v té trávě tehdy sám, nebo s někým? To nevěděl.

Vzpomínal si, že kdysi dávno pomáhal v kuchyni. Měl na sobě zářivě žluté gumové rukavice a myl tam nádobí. Saponát dělal průzračné bublinky, ve kterých světlo vykreslovalo duhu. Dřez voněl po citrónech, miloval tu vůni. Ale byly to vážně jeho ruce, které to nádobí myly? Nevěděl.

A pak to jméno, Viťo. Z čích úst vyšlo poprvé? Dal si ho sám, nebo ho od někoho obdržel? Odpověď zůstávala stále stejná jako u předchozích otázek. Nevěděl.

„Jak dlouho už žiješ v tomto těle?" pokračoval Konstantin ve své poněkud jednostranné konverzaci. „Co jsem slyšel, tak se vílí život v průměru pohybuje v řádech několika měsíců. Hádám tedy, že ti nebude ani rok, je to tak?"

Viťo ztrápeně přikývl. Ani ne pár měsíců, přesně tak dlouho by žil, kdyby ho tehdy Denis nezachránil. V té době bylo snazší smířit se se svým osudem. Smířit se s tím, že tvoří jen jeden článek v jinak nikdy nekončící linii života víly jménem Viťo. Jenže nyní... Proč to bylo najednou tak těžké? Proč o sobě vážně začínal uvažovat jako o něčem víc? Jako o někom jedinečném? Nenahraditelném? Zkrátka extra?

Vždyť už jen samotná myšlenka, že by mohl oslavit své první narozeniny, ho z nějakého důvodu plnila neskutečnou radostí. Sfouknul by svíčky na dortu, jako to dělávaly postavy v knížkách. Rozbalil by si dárek. Bylo by to nádherné, žil by celý rok. A pak další. A další. A další... Možná by se i naučil vařit. Již vzal do ruky zbraň, tak by třeba zvládl i kuchyňský nůž. Nasekal by s ním mrkev a jako první jídlo by uvařil nějaký druh polévky, na které by si Denis jistě pochutnal.

Denis. Při vzpomínce na něj se Viťovi začaly po nyní již čistých tvářích opět koulet slzy. I kdyby se tu mrkev někdy vážně naučil krájet, tak to Denis nikdy neuvidí. I kdyby se mu náhodou povedlo dožít se svých prvních narozenin, tak je s ním neoslaví. Proč ho jen ti upíři tak trápili? Vždyť už vyhráli. Našli ho. Chytili ho. Tak proč už tu jeho cestu zkrátka neukončí? Proč mu nedopřejí svobody znovuzrození? Jen ať si vezmou všechnu jeho krev, ať zničí všechny stopy po tom, že tu kdy nějaký Viťo byl. Ať smažou všechny city, které ho k Denisovi tak moc poutaly. Ať se z toho všeho stanou jen osekané obrázky, které se jeho budoucímu já dostaví v podobě vzdálených snů. Tak krásných a kdysi tak snadno dosažitelných snů.

„Ale ne, jen žádné slzy," promluvil k němu Konstantin konejšivě a usušil mu tváře.

Jeho dotek byl jemný, přesto tak chladný a neznámý.

„Nechtěl jsem tě rozesmutnit, vážně ne, jen..." Najednou se zarazil a pohledem sjel k jeho zašpiněnému tričku. „Mohu?"

Viťo netušil, k čemu se to ten upír chystá, avšak už jen to, že se ho zeptal na svolení, pro něj znamenalo mnoho, a tak zlehka přikývl. Konstantin mu opatrně nadzvedl lem trička a odkryl částečně zhojené rány.

„To ti udělala Laura s Gabrielou, že?" povzdychl si a zlehka se dotkl odhalené kůže.

Viťo sebou při tom doteku nepatrně trhnul a opět tiše přikývl.

„Takové jednání je neomluvitelné, přesto se o to pokusím," zamumlal a opatrně mu stáhl tričko zpět na místo. „Laura a Gabriela ještě nikdy vílí krev neochutnaly. A i přestože by jim ke spokojenosti stačila jen jedna kapka, jakmile narazí na vílu, jde vše stranou A někteří upíři... mohou z toho setkání přímo zešílet. Vím o tom své, sám jsem kdysi nebyl jiný a... Jak to jen říct, provedl jsem... Provedl jsem hodně ošklivé věci, víš? A my dva... Možná jsme se kdysi setkali, Niťo, a pokud tomu tak bylo, omlouvám se. Mé chování tehdy bylo vším, jen ne gentlemanským. A já bych to teď moc rád napravil, jenže něco takového nedokážu provést sám, a tak potřebuji tvou pomoc."

„Pomoc?" zopakoval po něm Viťo s podivem a Konstantin se pousmál.

To bylo první slovo, které od něj slyšel. Ta víla s ním mluvila a z jejích očí již nebyl znát takový strach jako předtím. Přesně to potřeboval.

„Ano, pomoc," přikývl. „Pravdou je, že ne každý upír chce víle ublížit, jenže když jste poblíž... Snažíš se myslet racionálně, ale je to příliš silné. Jako droga. Nechceme, ale musíme, v tu chvíli se nelišíme od zvířat. Možná proto je pravá tvář upírů tak ohyzdná. Jedná se o trest. Trest za to, že vám ubližujeme."

Viťo s podivem natočil hlavu na stranu a nespouštěl z něj oči. Něco na Konstantinovi mu v tu chvíli přišlo tak lidské. Jako by snad vážně nemluvil s upírem, ale s člověkem. Vždyť už jen ten jeho hlas... Od chvíle, kdy ten muž vešel do kůlny, měl tón zbarvený jistou starostlivostí. Lítostí. Působil tak upřímně. Ne, on byl upřímný, Viťo to z něj cítil, nejednalo se o žádnou masku, či přetvářku. Vážně zde mluvil s člověkem. S člověkem, kterému by mohl pomoci?

„Nevím, proč se odmítáš vzdát své lidské podoby," pokračoval Konstantin, „ale u mě je to zřejmé. Všechny víly jsou od přírody nádherné, ale upíři? Ty jejich oči, tesáky, drápy... Jsou to zrůdy a ani já se od nich neliším. Je jedno, jak moc se snažím vydávat za člověka, protože to, co se skrývá uvnitř, toho se zkrátka nikdy nezbavím."

Opět ta upřímnost i touha stát se člověkem. Vše, co Viťo těch několik týdnů zažíval, co si přál získat a čeho chtěl dosáhnout... Zdálo se, že Konstantin bojoval o to samé.

„Myslíš, že bys tedy dokázal pomoci i takové zrůdě, jako jsem já?" zeptal se a tehdy se Viťo na háku zapotácel. Bosá noha mu na podlaze podklouzla a on na moment ztratil rovnováhu.

„Počkej, už tě dáme dolů, ano?" pousmál se Konstantin a zlehka ho chytil za paže.

Viťo po těchto slovech překvapeně zamrkal. Jeho nohy se dotkly podlahy, aniž by ho přitom čekal nějaký trest, a byť ho Konstantin ještě stále držel za nyní již volná a odřená zápěstí, nezdálo se, že by to dělal proto, aby mu nemohl nikam utéci. Spíše tím jen pomáhal udržet rovnováhu.

„Společně můžeme zajistit, aby už žádná z víl nemusela zahynout rukou upíra," pokračoval Konstantin mírně. „Vílám totiž nejčastěji ubližují právě ti upíři, co ještě nikdy předtím jejich krev neochutnali. Příliš se nadchnou, zdivočí, a v tu chvíli z nich je cítit jen jedna emoce. Chtíč. To už jsi zažil, že?"¨

„Ano," hlesl.

„A cítíš to i ze mě?"

„To n-ne," zakoktal.

„Přesto byly chvíle, kdy jsem ani já nebyl jiným. Ale když budeme spolupracovat, mohli bychom upíry změnit. Mohli bychom je z toho dostat, osvobodit je. Stačí jen jedna kapka, která je připraví. Jen ta první ochutnávka, opatrné dávkování. Poté se při setkání s někým z tvého druhu již dokáží ovládnout a vílám už nikdo z nich neublíží. Jenže aby se vše povedlo, musíš přitom mít svou pravou podobu, jinak to nejde."

„Ale když... já nechci," zašeptal.

„Je to těžké, vím," přikývl Konstantin s jistým pochopením. „I já jsem raději v této formě, takže co kdybychom tu provedli jakousi výměnu? Ukážu ti svou pravou tvář a ty mně zase tu svou, platí? Bude to takové menší posílení naší důvěry."

Viťo neodpověděl, jen váhavým pohledem přejel ke spoutané dívce v doktorském plášti.

„O ni se neboj," pousmál se Konstantin. „Tady jsi mezi přáteli a vílí podoba zde nikomu nevadí, že ne?"

„Samozřejmě, n-nevadí," zakoktala na odpověď a sklopila zrak. Přesto čas od času nenápadně pohlédla Viťovým směrem.

„Tak vidíš, vše je v pořádku," pokračoval Konstantin s úsměvem. „Společně můžeme zachránit všechny víly, co na tomhle světě jsou, ale potřebuji, abys mi věřil. Mám tedy tvou důvěru?"

„Asi? Já... Já nevím," hlesl a nervózně mu sevřel ruce. „Já..." Viťo se opět zadíval směrem k doktorce. „Já myslím, že... a-ano. Ano, udělám to."

„Výborně, pak tedy oba odvoláme svou lidskou podobu. Učiníme tak na tři," sdělil mu Konstantin. „Raz."

Viťo zavřel oči.

„Dva."

Zhluboka se nadechl.

„Tři."

V ten moment Viťovi zpoza rukavic vyběhly smaragdové destičky, lesklejší a zářivější než kdy předtím. Tentokráte je již vůbec nic nebrzdilo, přelily se po celé délce odhalených paží a rozrostly se i dále po těle. Vyšplhaly po krku a pokryly celé čelo až ke kořeni nosu. Obočí zmizelo a jeho oči stále ještě skryté pod víčky nabraly na velikosti a získaly sytější odstín zelené, ze které se přelily do zlaté a bělmo nebylo ke spatření podobně jako u zvířat. Ani zbytek hlavy neušel proměně. Uši se zúžily a vytáhly. Nyní připomínaly spíše hodně dlouhá, tenká a bledá hmyzí tykadla. Stejně tak se mu prodloužily i vlasy, které u kořínků zbělely a zestříbřely. Viťova proměna tak byla dokončena, přesto oči neotvíral. Konstantin mluvil o výměně a on až moc dobře věděl, jak nepříjemná upíří podoba umí být. Bál se na něj byť jen koutkem oka podívat, ale když tak nakonec učinil, strnul.

Viťo očekával dvě krvavě rudá světla, ovšem místo toho na něj zářil pár jantarových očí, nápadně se podobající těm jeho. A jistě, Konstantinova pokožka nabrala o něco bledší, mrtvější odstín, který by mohl leckoho vyděsit, ale tesáky, ty se skrývaly za lehkým úsměvem a drápy držel daleko od něj, aby měl jistotu, že jej náhodou neškrábne.

„Říkal jsem to," přerušil ticho jako první právě Konstantin. „Jsi vážně nádherný."

„Já... děk-děkuji," zakoktal a stydlivě sklopil zrak.

„Prosím, posaď se," řekl a dovedl ho k židli. Poté přešel k dívce, aby i jí pomohl z háku.

„Neubližujte jí, prosím," zašeptal Viťo a promnul si ruce složené v klíně.

„Neublížím, neměj obavy. A pokud se dnešek podaří, bude moct jít domů. Samozřejmě, že pod podmínkou, že o tom, co se zde stalo, se nikde ani slůvkem nezmíní," dodal o něco ostřeji a dívka přikývla na znamení, že je s tím srozuměna.

„Pokud nám pomůžeš, nezachráníš život jenom jí, ale dost možná i všem vílám, které na světě jsou," pokračoval Konstantin, nyní již opět v lidské podobě, a přešel k opuštěné tenisce s ponožkou, kterou mu opatrně navlékl na bosou nohu.

„Děk–"

Viťova slova díků za obutí byla přerušena rázným křiknutím směřovanému ke dveřím.

„Už to můžete přinést!" přikázal Konstantin, zatímco před ním klečel, a Viťo jen tiše semknul rty a zavřel oči. Pochopil, že tento příkaz znamená začátek něčeho nového. A velice pochyboval, že by se mu něco z toho líbilo.