Denis znaveně zamrkal. Po otevření jediného funkčního oka se jeho tvář setkala s ostrým světlem, které jej zastihlo zcela nepřipraveného, což mu chvilku probuzení nijak neulehčilo.

„To už je ráno?" zanaříkal a chytil se za hlavu, která v tu chvíli více než sídlo rozumu připomínala závaží. Zpocené a nechutné závaží. Nejraději by si ji z krku úplně odstranil, ale něco uvnitř mu našeptávalo, aby to nedělal, že ji potřebuje k životu.

„Ne, furt noc," ozvala se Vanesa stojící u okna, odkud měla výhled na potemnělý Retsnom.

„Viťo tě pustil dovnitř?" zamumlal a pokusil se vstát.

„Ne, ten tu není."

„Vážně? To je divný," zamumlal a opět zalehl. Na co se namáhat, když ani není poblíž.

„Ani ne, tohle ti přišlo," řekla a podala mu telefon.

„Jsem... pořádku... a... lese," zamumlal útržky zprávy nahlas. Text se mu během čtení ztrácel a každé slovo vyslovoval se značnou námahou, přesto se nakonec dokázal celou zprávou prokousat. „Hmm, fajn," zachraptěl a zabořil hlavu do polštáře.

„Takže fajn? A to má být všechno?" ušklíbla se Vanesa. „Je jasný, že má potíže."

„Ne, že by sis to nepřála," zahuhlal. „Ale napsal, že je v pohodě, a já mu to věřím. Je v lese. Lesy má... rád."

„Jak fascinující," protočila oči. „Víla a má ráda lesy, to bych nikdy neřekla. Problém je v tom, že tohle ta tvá příšerka nepsala."

„Ne?" Denis opět zamžoural na obdrženou zprávu. „A proč... Hmm... No... A jo, on... On by byl... v řádku," vydechl.

„Cože?"

„To on říká. Že je...v řádku. Ale tohle... může... opravit telefon. Mně už takhle mobil přepsal hodně slov. Někdy i do pěknejch sprosťáren," ušklíbl se při vzpomínce na několik přešlapů, které se mu v komunikaci se strejdou a Vanesou povedly.

„Bože s váma je práce," povzdychla si. „Na automatickou opravu kašli, o tohle nejde. Copak tobě to vážně nedochází? Píše, že je v lese. A teď mi řekni, v jakým světě by si ta tvoje příšerka jen tak zašla na procházku, když ty tu ležíš v tak dezolátním stavu?" dodala a přisedla si k němu na postel. „Viťo je víla, ne podrazák. Tuhle zprávu musel psát někdo jiný."

„Jo? Ale... kdo?" zaváhal a poté se zajíkl. „Ty pijavice!"

Bylo to oficiální, jestli měl Viťo potíže, tak za to nesli zodpovědnost právě upíři. Denis se ihned pokusil zvednout z postele, ale moc daleko nedošel. Vanesa ho jednou rukou jemně srazila zpět a položenou dlaní na hrudi mu zabránila v jakémkoli pohybu směrem nahoru.

„Pusť... mě," zavrčel.

„To tak. Když tě zvládnu udržet jednou rukou, určitě tě vyšlu na lov upírů."

„Nic mi není!" bránil se a strhl ze sebe její paži.

„To vidím," zamumlala při pohledu na jeho zpocené vlasy. „Tohle máš určitě za to, že jsi seknul s cigárama. Společnost víly ti nedělá dobře."

„To není pravda."

„Ale seknul jsi s tím kvůli němu, ne?"

„Ne, prostě jsem chtěl."

„Jsi vážně špatný lhář, Déno," povzdychla si a položila mu dlaň na rameno. „Vždycky jsi jím byl. A teď pojď."

„A... kam?" vydechl.

„Ven. Určitě se nám nezatoulal nikam daleko."

Denis na to nic nenamítal, jen se pomalu napřímil a přešel k věšáku, odkud si vzal bundu. I přestože si ji zapnul až ke krku, tak jej stále trápila zimnice, a při chůzi drkotal zuby. Cítil chladný pot i všudypřítomnou husí kůži, přesto se snažil na nic z toho nemyslet a věnovat se jen tomu důležitému. Ještě stále si držel v matné paměti posledních pár minut, které spolu strávili, ale dělalo mu obtíže vzpomenout si na něco více než pár slov a vjemů. Měl stejný pocit, jako člověk, který se probere ze snu. Nejdříve je vše živé, pamatujete si každý detail, a pak... Najednou to skončí v mlze a vy si nejste schopni vybavit ani odpověď na základní otázky jako kdo, s kým či proč. A přesně této mlze nyní Denis čelil. Pamatoval si, že byl přikryt dekou. Ano, jeho rozpálené kůže se dotkl chladný povrch deky, cítil se přitom tak příjemně, a pak tu bylo ještě něco. Úsměv. Viťo se na něj usmál, ten výraz si dokázal vybavit naprosto přesně, jenže co dál? Deka... Úsměv...

„Říkal něco o lécích," zamumlal, když celý zpocený vyšel na ulici, která ho přivítala chladným větříkem, z něhož se jen více otřásl.

„Skvěle, aspoň jeden z vás to má v hlavě v pořádku," ušklíbla se Vanesa a pak se zarazila.

V louži u obrubníku spatřila ležící krabičku a při jejím bližším prozkoumání zjistila, že se jednalo o zjevně nově zakoupené, ještě neotevřené léky proti bolesti hlavy a na snížení teploty.

„Přesně to potřebuju! Teda... Jsem potřeboval," opravil se Denis rychle, když si od ní přípravek převzal.

„Támhle je lékárna, musí to být odtamtud," oznámila mu Vanesa. „Tak pojď."

„Fajn, ale... Proč mi vlastně pomáháš?" zaváhal.

„Chci jen srovnat účty s několika upíry, to je celé," ušklíbla se a léky si od něj opět převzala. „O tvoji příšerku mi nejde, jestli tě zajímá tohle."

„Dobře, dobře," zamumlal a společně vešli do lékárny, kde za pultem stál starý známý pan Hlemýžď.

„To vy jste tu dnes v noci prodal tyto léky jednomu klukovi?" zeptala se ho Vanesa bez jakýchkoli zdvořilostí kolem a hodila před něj zablácenou krabičku.

„Možná," pokrčil rameny. „Co jste zač?"

„Agentka Mitzvah, tohle je agent Tov," uvedla je a Denis překvapeně zamrkal.

Ona si to pamatuje? Nevědomky jí věnoval úsměv a sledoval, jak Vanesa s přísným výrazem mává překvapenému lékárníkovi před nosem falešným odznakem.

„Jestli toho kluka hledáte, tak jdete pozdě," řekl pan Hlemýžď nakonec. „Ten podivín tu byl asi před hodinou. Trochu to přehnal s alkoholem, ale teď už nikomu neublíží."

„S alkoholem?" zaváhal Denis. „Tak to určitě ne. Ten, kterého hledáme byl stoprocentně střízlivý. Hnědý vlasy, zelený oči, věčnej úsměv na tváři, tohohle kluka hledáme."

„Ale vždyť to říkám, to je on!" protestoval.

„Tak věčnej úsměv na tváři?" dodala Vanesa s potutelným úsměvem.

„Nech si to," odbyl ji Denis naoko rozezleně. „A proč si myslíte, že to přehnal s alkoholem? To se nějak motal, nebo co?"

„Ne, jen to říkaly jeho kamarádky."

„Tak kamarádky?" vydechl Denis s podivem. „A jak víte, že se s nimi znal?"

„Říkaly mu jménem. Prý to přebral a pomůžou mu domů. Hodný holky. Dokonce se tu kvůli němu objevil policista, aby jim ho pomohl zkrotit. Ten kluk kolem sebe nejdřív pěkně kopal, vážně magor, ale nakonec s nima spořádaně odjel."

„Spořádaně odjel?!" vyhrkl Denis. „Blbost, normálně ho unesli!"

„Jen klid," zašeptala Vanesa, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Klid?! Jak bych mohl bejt v klidu, vždyť... Vždyť už může být klidně mrtvej a já..." Denis ještě ani nedořekl větu a rozkuckal se. „Zvoral... jsem... to. Měl jsem jenom... jeden úkol," pokračoval šeptem. „Jenom jeden zatracenej úkol. Unesli ho, a to jen kvůli tomu, že jsem... Že jsem tam nebyl s ním," vydechl a po tváři mu stekla drobná slza. I když se před lety zařekl, že už nikdy nenechá pláč vyhrát, tak této malé potvůrce se nakonec stejně podařilo dostat do světa.

„Měl jste zavolat policii!" okřikl poté lékárníka.

„Ale jak říkám, policie tady byla. Ten strážník jim musel pomoct, jinak by to ty dvě chuděry nezvládly."

„Jistě, chuděry," vložila se do toho Vanesa. „Tyhle vaše chudinky jsou, a tohle je vážně hodně mírně řečeno, nebezpečné kriminálnice."

„Jak by mohly být takový hezký holky nebezpečný," ušklíbl se lékárník.

„Já ti ukážu, jak můžou být hezký holky nebezpečný," procedila mezi zuby, avšak Denis ji chytil za paži.

„Tady jsme skončili," zachrchlal, a i když se to Vanese nechtělo líbit, nakonec oba vyšli zpět na chladnou ulici, která se zdála být prázdnější než kdy dřív.

„Prý hezký holky," odfrkla Vanesa. „Kretén jeden."

Denis její nadávání nevnímal, jen se svezl na obrubník a zíral na louži, do které dost možná Viťo při cestě do lékárny skočil. Trochu si v ní začvachtal a poté si to odhopskal pro prášky. Bolelo to. Jen si tu scénu představit ho bolelo, a to i přestože se jednalo o samé krásné věci. O nadšené hopsání. Rozzářený úsměv. Ten zatracený úsměv. Hned si vybavil den, kdy jim strejda pomáhal udělat pár fotek pro Viťovy průkazy. Pamatoval si, jak ho s Pavlem musel neustále napomínat, ať se tváří normálně. „Ale to já přeci dělám!" protestoval tehdy Viťo s úsměvem od ucha k uchu. „To je můj běžný výraz, vidíte? Naprosto normální!"

„Tohle se nemělo stát," zachrchlal Denis nakonec a v tu chvíli si ze všech sil přál vrátit čas. Zamířit do chvíle, kdy byli ještě spolu a rozmýšleli se, kam vyrazit.

Vždyť co si myslel? Vzít ho do hlavního města, do místa s možným upířím případem, a to ve chvíli, kdy se cítí tak pod psa? Nikdy ho neměl spustit z dohledu, byla to chyba.

Tak „dvě chuděry", citoval v hlavě lékárníka a pocit viny v něm nadále rostl. Viťo čelil dvěma upírkám a kdyby tam s ním byl, pomohl by mu. Vyhráli by. Ochránil by ho.

„Co teď?" povzdychla si Vanesa a přisedla si k němu.

„Nevím," hlesl a bezradně se chytil za hlavu, kterou měl opět tuze ztěžklou. „Vůbec mi to nemyslí."

Denis se snažil zachovat klid, ale vzhledem k situaci se jednalo o takřka nemožný kousek. Mysl mu zaplavovaly výčitky spojené s nepříjemnými vizemi. Vidiny budoucnosti, které se mohly brzy smíchat s přítomností a stát se nepříjemnou historií. Viťo zmizel. Unesly ho. Ty pijavice ho unesly a odvezly pryč. Dost možná na nějaké opuštěné místo, do svého hnízda, kde...

Denis jen potřásl hlavou ve snaze vytřepat z ní ty ošklivé obrazy plné toho, co se může stát a co se již odehrálo. Tolik těl. Tolik zkázy a zmařených životů. A Viťo je toho všeho součástí. Viděl, jak se na něj ty stvůry sápají v podobném stylu, jako to spatřil tehdy v hospodě. Trhají mu oblečení, jenže tentokráte si to Viťo nenechává líbit a zmítá se pod nimi. Nedá se, přesně tak ho to učil. Kope kolem sebe. Brání se. Oddaluje nebezpečí. Křičí o pomoc. Volá jeho jméno. To ne, on vážně volá jeho jméno.

„Denisi!"

Denis se zhluboka nadechl a zabořil si prsty do vlasů. Volá ho. Viťo ho volá, ale on tam není, aby jej ochránil. Není tam, aby ho zachránil, aby tomu všemu zabránil, a Viťova krev pomalu smáčí ústa těch příšer a stéká na podlahu. Ty bestie postupují bez slitování. Nehledí na křik, prosby či slzy, to je nikdy nezajímalo. Trhají jej na kousíčky a to poslední, co Viťo na tomto zatraceném světě řekne, bude jeho jméno. Jméno toho, kdo ho neochránil. Kdo ho zklamal.

„Strejdu bych do toho teď nezatahovala," přerušila jeho přemítání Vanesa a zapálila si. „Stejně tak si myslím, že nám nepomůže ani Konstantin."

„A to je zase kdo?" zamumlal a promnul si oko. Měl pocit, že na něco zapomíná. Na něco hodně důležitého.

„Ten známý od policie. Líbil by se ti, fakt sympaťák."

„Jasně, že jo."

Denis by přísahal, že na tohle měl plán. Jistě něco pro tyto případy vymyslel, jenže nyní mu dělalo problém vzpomenout si na základní informace týkající se toho, kde je a jak se jmenuje.

„Doufám, že jsi s ním nikde nepopíjela," řekl nakonec a zahleděl se na oblohu bez jediné hvězdy. „Vždycky to přeženeš a pak mluvíš o lovecký práci. Lidi to děsí."

„Tak v jeho případě jsem o lovecký práci fakt nemluvila," ušklíbla se a poté se zarazila. „I když..."

„Co?"

„No, teď jak nad tím přemýšlím, tak... Byla jsem na tebe tuhle fakt hodně naštvaná a je možný, že jsem se párkrát zmínila o tvrdohlavým bráchovi a jeho víle."

„Tys co?!" vyhrkl a zprudka se postavil na nohy. Nebo se o to alespoň pokusil, jenže velice rychle ztratil rovnováhu a opět usedl na zadek. „Jak můžeš před někým cizím... A o vílách!" zašeptal rozhořčeně.

„Ale tak to se o lidech říká běžně, ne? Že jsou víly."

„Co? Ne, vždyť... Ale ono už je to jedno," zamumlal a svezl se jí na rameno. „Všechno je to jedno a... Do háje, Viťo... Určitě na něco zapomínám."

„No, zkusila jsem mu zavolat, jestli ti to pomůže. Ale číslo je nedostupný."

„Blbost," odsekl. „Viťo má mobil vždycky..." Denis tu větu nedořekl a zprudka se narovnal. Držel se Vanesina ramene, jako by se jednalo o berličku, a přitom s nepřítomným výrazem zíral přes ulici. „On přece... No, jasně!" vyhrkl a vytáhl svůj telefon, do kterého začal něco ťukat.

„Co to děláš?" zaváhala Vanesa.

„Najdu ho, dračice," zazubil se na ni. „Poslední místo, kde byl Viťo připojený k síti. Můžu zjistit, kde byl a," začal s vysvětlováním, ovšem poté se zarazil. „Ty jsi tady něco... vyšetřovala, že jo?"

„Jo, těch několik perfektně vycucnutejch těl, co tady prý vylovili."

„A z jezera?" pokračoval ve vyptávání.

„No, jo? Proč..."

„Myslím, že to mám," řekl a podal jí telefon. „Signál naposledy vycházel odtud. A kus od toho je jezero."

„No, sakra," zamumlala. „To fakt? Ale tam je jen nějaká nedůležitá chajda."

„Perfektní místo pro upíří hnízdo."

„Co? To ne, to přece nemůže... Ale mně řekli, že tam jenom chodí chlastat studenti!" protestovala.

„A tobě to snad jako vysvětlení stačilo?"¨

„Ožralí studenti jsou přece paka. To by nikdy nebyli sérioví vrazi lomeno upíři!"

„Jasně, a hezký holky nejsou nebezpečný," odfrkl. „Nezavoláme strejdovi?"

„To by trvalo, dost možná už spí. Napíšu mu, kam jedem, ale na tyhle krvesrágory si chci došlápnout sama. Takhle mě tahat za nos, to fakt ne. Udělali to osobní," řekla a podala mu ruku. „Tak jdeme, Déno. Musíme nakopat zadky několika hnusákům."

„Jako za starejch časů?" pousmál se a vstal, přičemž trochu zavrávoral.

„Jako za starých časů."