„Signál?" zaváhala doktorka a obrátila se na muže zajištěného vedle ní, kterému se však v očích zračilo stejné množství znalostí. „My nevíme," řekla nakonec. „Vzali nám telefony."

„Mně ne," sdělil jí Viťo s vítězným úsměvem a pevně se chytil háku.

Upírky by ani ve snu nenapadlo, že takové zařízení vlastní, což mu poskytovalo jistou výhodu. Podcenili ho a on je za to může vytrestat. Viťo vykopl nohy na blízký stůl, o který se na moment zapřel, aby na získání telefonu z kapsy nabral potřebné síly. Původně jej chtěl jen velice opatrně spustit k zemi, jenže když mu to zařízení uvízlo ve volné látce mikiny, musel zvolit poněkud násilnější metodu protřepání. Zabralo to několik zoufalých pokusů, ale nakonec se mobil vážně ocitl na zemi. Bohužel se však jednalo o dosti nekorigovaný pád a ticho kůlny tak narušila rána, u které měli všichni přítomní pocit, že ji musel slyšet celý Gnos.

Viťo se zatajeným dechem čekal, zda je někdo nepřijde zkontrolovat. A když se zvenku nic neozývalo, rozhodl se pokračovat. Vyzul si botu, vysvlékl ponožku a bosou nohou si telefon natočil, aby na něj dobře viděl. Musí dát Denisovi co nejrychleji vědět, jakému nebezpečí zde čelí, a proto se rozhodl, že pošle jednoduchou zprávu ve formě: pomoc, upiri. Vzhledem k tomu, že byl jeho telefon ještě tlačítkový a Viťo tak musel jednu klávesu stisknout třeba třikrát, aby se konečně dostal ke kýženému písmenu, stala se právě jednoduchost zprávy jeho největší zbraní.

A tak se dal do psaní. Překvapivě mu to šlo skvěle, prsty na nohou plně spolupracovaly. Bez problémů nalezl Denisův kontakt a kolonka s nadpisem „nová zpráva" se začínala pomalu plnit.

„P-o-m," psal s vyplazeným jazykem.

Již byl u druhého „o" a tehdy se dveře kůlny opět otevřely.

„No, to snad ne!" vyhrkla Sára, když jej spatřila stát nad telefonním zařízením. „Ten neřád je fakt nepoučitelnej!" dodala a bez zaváhání k němu přeběhla. Užuž se natahovala po položeném telefonu, jenže Viťo se odmítal vzdát bez boje.

„To n-ne!" zakoktal a pokusil se ji bosou nohou odstrčit.

Potřeboval ještě chvíli. Jen okamžik, aby dal Denisovi vědět, že je tu s několika lidmi ve vážném nebezpečí, avšak Sára jeho tah očekávala. Chytila ho za obnažené chodidlo a natlačila mu tělo na zeď.

„Ty prašivej pse," zavrčela a Viťo jen křečovitě zavřel oči. „Řekla jsem ti snad jasně, že jestli se o něco pokusíš, budeš trpět. Neříkala jsem ti to?!"

Viťo na odpověď jen ztěžka vydechl. Cítil, jak se mu provaz zařezává do zápěstí a vlastní noha ho tlačí do již tak bolavého břicha, které ani za pomoci rychlé vílí regenerace ještě nemělo šanci se pořádně zhojit.

„Měl ses chovat slušně," procedila mezi zuby a natiskla se na jeho skrčenou nohu tak, že téměř nemohl dýchat. „Tohle," řekla a ukázala na ležící telefon, „je podle tebe slušné?!"

Po těchto slovech od něj ustoupila a opět se zadívala na zařízení.

„Hmm, ale tohle vlastně není vůbec špatný nápad," pousmála se. „Ten zjizvenej kluk by mohl dělat problémy. Co mu takhle říct, že je všechno v pohodě?" ušklíbla se a smazala jeho pracně vypocená písmenka. „V-š-e-ch-n-o, j-e, v, p-o-ř-á-d-k-u," nadiktovala si zprávu. „Tak a kdepak bys mohl trávit volný čas?"

„Já c-co?" zakoktal.

„Ále," mávla nad tím rukou, „jsi přece víla. Napíšu, že třeba pobíháš po lese a bude. Jste tak blbý, vám stačí málo. Dokonalej zločin," zazubila se na něj a zprávu odeslala. „Teď už nás nebude nikdo obtěžovat."

Po těchto slovech Sára položila zařízení na zem a dupla na něj. Viťo zaslechl to kruté křupnutí. Věděl, že upíři mají až nadlidskou sílu a jeho telefon pro Sáru nemohl představovat žádnou překážku. Upírka tak do země zadupala nejen telefon, ale i veškerou naději, že by si kdy mohl přivolat pomoc.

„A co se tebe týče, vílo," pokračovala Sára odměřeně a zvedla mu bradu. „Teď vymyslíme, jak tě potrestáme. Gabi! Lauro!" zavolala na své společnice.

„Ano?" Jako první se ve dveřích objevila Lauřina hlava.

„Sundat a prohledat," přikázala jí a nově příchozí ihned poslechla.

Viťo byl odvázán a stažen z háku, zápěstí plná modřin, modrofialových flíčků, které zpoza rukavic vykukovaly na světlo, si držel natisknutá k hrudi, a přitom se pod jejím dotykem lehce krčil.

„Sakra, přes tu mikinu je těžký cokoli najít," postěžovala si Laura.

„Tak mu ji sundej, ne?" ušklíbla se Sára. „Nebudu tady dělat všechno za vás. A sakra, Gabrielo!" zavolala a na prahu se objevila i poslední z upírek. „No, to je dost, že jsi tady. Pojď, musíme našemu zvířátku vymyslet pořádný trest."

„Všechno čistý," oznámila Laura hrdě a odhodila jeho mikinu někam pryč. „Měl u sebe jenom tohle," dodala a zamávala starou peněženkou, kterou si od ní Sára se zájmem převzala.

„Ale to se na něj podívejme. Vážně rozkošná fotečka," ušklíbla se, zatímco se Viťo ještě stále třásl u stěny, nyní jen v černém tričku pokrytém zaschlými flíčky od krve. „Prý Viťo Nekuřák," přečetla Sára nahlas jeden z průkazů. „Viťo Pradlena. Viťo Alfréd. To jsou vážně debilní jména."

„Mám ho zase zajistit?" zeptala se Laura.

„Jasně, to bude asi nejlepší," přikývla. „A ještě něco. Zopakujte mi ty vílí slabiny. Jen ať je tady naše zvířátko slyší."

„Krev," začala Gabriela. „Víly nemůžou krev ani vidět, dělá se jim z ní zle."

„Výborně," zasmála se Sára. „Lepší společnost si teda náš mazel nemůže přát. A dál?"

„No," pronesla Laura zamyšleně. „Slyšela jsem, že víly mají rády všechno živý. Každej život je pro ně důležitý, nebo tak nějak."

„A to nám má při vymýšlení trestu pomoct jak?" zavrčela Sára. „Jako že když před ním třeba rozmáčknu mravence, tak bude trpět?"

„Dost možná?" pokrčila Laura rameny.

„Ale já potřebuju, aby trpěl s jistotou!" zvýšila na ni Sára hlas. „Dost možná mi nestačí!"

„A co to místo s mravencem zkusit s něčím větším," navrhla Gabriela a ukázala k jejich lidským zajatcům.

„No, vidíš. Konečně pořádnej nápad," ušklíbla se Sára a nejprve si očima přeměřila dívku v doktorském plášti. Ta pod jejím pohledem viditelně zneklidnila a sklopila zrak k zemi. „Hmm, tuhle krásku teď použít nemůžeme. Ale odvažte toho novináře," řekla nakonec a upírky se daly do práce.

Viťo jejich počínání pozoroval s vytřeštěnýma očima a v tu chvíli ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Jen mlčky visel na háku a sledoval, jak mu muž v doprovodu upírek mizí ve dveřích. Jeho krok přitom působil tak odevzdaně.

„A ještě jedna důležitá věc, víláčku," sdělila mu Sára mezi dveřmi. „Všechno, co se mu teď stane, je jen kvůli tobě, rozumíš? Ten chlap mohl ještě žít a... rozhodně přitom nemusel tolik trpět."

„Ne, to ne!" vyhrkl Viťo. „Prosím, neubližujte mu, já... Já už se vážně o nic nepokusím, slibuji!"

„Takže ty slibuješ?" zasmála se.

„Ano, ano! Jen mu, prosím, neubližujte," zanaříkal. „Ne... Neubližujte... mu. Prosím."

Sice toho pána neznal, ale rozhodně nemohl dovolit, aby se mu něco stalo. Nemohl mu zničit život, to zkrátka nešlo. To nemůže! Avšak Sára na jeho prosbu nic neodpověděla, jen na tváři držela stále ten stejný jedovatý úsměv a poté mu zmizela za dveřmi.

Netrvalo dlouho a domem se rozlehl křik. Volání o pomoc. Prosby. Tehdy Viťo vypískl jako králíček, kterého něco neskutečně bolí a instinktivně se pokusil o zacpání uší. Jenže to měl marné. Strach a bezmoc ohlušit nemohl. Doléhaly k němu skrze zdi a vpíjely se do něj jako krev do látky. Prožíval ty pocity, které se k němu dostávaly prostřednictvím muže, jenž nyní tak moc trpěl.

„Jak dlouho," obrátil se Viťo se slzami v očích k mladé doktorce.

„Nevím," hlesla. „Může to trvat pár vteřin..."

Další vlna křiku. Oba křečovitě zavřeli oči.

„...minut..."

Volání neustávalo.

„...hodin, a když se budou snažit, tak i několik dní."

„To n-ne," zašeptal. „Ne, já... Já nechtěl."

Škrábance na břiše ho sice ještě stále pálily, avšak to, co nyní prováděly tomu muži, to se zarývalo hlouběji než jen do pouhého masa. Ty upírky mu vlezly do hlavy a on se jich nedokázal zbavit. Nemohl na ně přestat myslet a kromě strachu, smutku a zoufalství, cítil taktéž všeovládající krvelačnost, pomstychtivost, vlnu nepříjemna, která ho zcela ochromovala. A on by udělal cokoli, aby to již nemusel opět zažít.

Po nějaké době křik utichl a na prahu dveří opět stanula Sára. Ruce s nehty měla od krve, stejně tak i rty a zuby nesly stejnou šarlatovou barvu, ovšem nezdálo se, že by jí to nějak překáželo.

„Tak co, vílo?" zeptala se a položila si ještě stále vlhkou dlaň na jeho tvář

Viťo sebou bezradně škubl. Cítil, jak se mu na obličeji přichycují kapičky cizí krve. Zachytávaly se na jemných chloupcích jeho ještě stále lidské tváře a fungovaly jako nějaký zvrácený druh lepidla, které drželo její dlaň na místě.

„Už budeš hodný?" pokračovala Sára a vzala si jeho obličej do rukou, přičemž za sebou její prsty zanechávaly temně rudé šmouhy. „Odpověz."

„Ano, bu-budu," zakoktal a tvář se mu po těchto slovech stočila do grimasy plné zhnusení.

Cizí krev. Je od krve. Krve člověka, který kvůli němu už není na světě. Bylo to odporné i smutné zároveň.

„Jenže já ti nevěřím," ušklíbla se a sevřela jeho obličej o něco pevněji. „Krev je ti nepříjemná, co?"

Viťo zlehka přikývl a po tvářích se mu opět začaly koulet hořké slzy bezmoci.

„Vzhledem k tomu, že ses stal naším zvířátkem a budeš tu teď trávit mnoooho času, tak nastala ta správná chvíle, abys na ni změnil názor, co myslíš? A já ti s tím ráda pomůžu," řekla a nahnula se mu k uchu. „Tohle se ti nebude líbit, slaďouši," zašeptala, „ale já si to užiju. Nastal čas krmení."

„Prosím," vzlykl a poté ucítil její krví potřísněné rty na těch svých.

Upírka si jazykem prorazila cestu skrz jeho ústa, a přitom za sebou zanechávala železitou pachuť krve, ze které se mu zvedal žaludek. Opět nemohl dýchat. Ta jedovatá těžkost mu z úst pronikla až do nosu a jen posilovala všeovládající pocit dávení. Škubl sebou ve snaze se na moment osvobodit, jen se alespoň jednou svobodně nadechnout, ale Sára ho zprudka chytila za hlavu a sevřela mu vlasy s takovou silou, až to vypadalo, že jej brzy skalpuje. Viťovu snahu o alespoň částečný odpor tak brzy vystřídala jen pouhá odevzdanost doprovázená pláčem, který se ho držel až do hořkého konce.

„Chutná?" zasmála se Sára, zatímco Viťo válčil sám se sebou.

Pokud by neměl ruce připevněné k háku, jistě by se po tomto kousku sesunul na zem. Jeho tváře pomalu získávaly šedý, takřka nazelenalý odstín, ze rtů mu stékala směsice krve a slin, která ho doháněla k šílenství. Ta lepkavá pachuť v ústech. Nezvládl myslet na nic jiného než na jedovatou železitost krve. Chtěl se toho zbavit, chtěl polknout, ale nedokázal to. Pokusil se to vyplivnout, ale též bez výsledku. Obličej se mu opět zkroutil do tak známé útrpné grimasy plné zhnusení, která byla nyní obohacena o silnou touhu vytrvat. Musí se ovládnout. Musí být statečný. Musí v sobě udržet všechny ty hranolky! Jednalo se o souboj alespoň částečného udržení si důstojnosti, ale zdálo se, že jej prohraje. Teprve, když skrze jediné a též zamřížované okno kůlny pronikla světla vozu, dokázal přijít na jiné myšlenky.

Auto? Viťo se pomalu natočil za zvukem pneumatik. Po kamenité cestičce k nim vážně dorazil někdo nový a nápis na voze hovořil jasně. Policie.

---

Zkusila jsem novou funkci Wattpadu známou jako naplánování vydání, tak doufám, že se vám to tady objevilo, zatímco si budu užívat v práci. XD